Ekonomika a impulsy sociálního učení církve

Obchod je materiálním poutem mezi lidmi, ve kterém se projevuje, ač jen symbolicky, jednota lidské rasy. Sv. Jan Zlatoústý (+407) „Kupování a prodávání je nervem lidského života, který udržuje svět. Prostřednictvím kupování a prodávání je svět sjednocen, spojují se vzdálené země a národy, lidé rozličných jazyků, zákonů a způsobů života. Kdyby nebylo těchto kontraktů, někteří by postrádali zboží, kteří jiní mají v přebytku, a tito by nebyli schopni sdílet zboží, kterého mají mnoho, s těmi zeměmi, kde je ho nedostatek“. Bartolome de Albornóz, Arte de los Contratos [1573] Původ chudoby je ve vysokých daních. Ve stálém strachu před výběrčími daní se [zemědělci] rozhodují opustit svou zemi, aby se vyhnuli trápení. Jak řekl král Teodorico, jediná sympatická země je ta, kde se nikdo neobává výběrčích daní. Pedro Fernandez Navarrete, Conservacion de Monarquias [1619 ] Ekonomické „pradějiny“ SUC

Kapitalismus „…uvolnil největší produktivní sílu v dějinách lidstva. Dosud žádný jiný sociálně ekonomický systém nebyl schopen vytvořit srovnatelnou produktivní sílu “. Kapitalistická revoluce (Petr L. Berger) „Příliš kapitalismu neznamená příliš mnoho kapitalistů, ale příliš málo “. [ G. K. Chesterton ]

3. Aby se odpomohlo tomuto zlu, socialisté, podnítivše nenávist chudých proti bohatým, prohlašují, že se má soukromé vlastnictví zrušit a místo toho z majetku jednotlivců učinit společný majetek všech a že by jej spravovali ti, kdo stojí v čele obcí nebo států. Takovým převodem majetku od soukromých osob na společnost se může podle jejich názoru vyléčit nynější nesnesitelný stav, protože se jmění i výhody rozdělí rovnoměrně mezi občany. Avšak jejich plán je naprosto nezpůsobilý tento rozpor úspěšně vyřešit; dokonce by znamenal pro dělnické vrstvy poškození. Mimoto je nespravedlivý, protože se dopouští násilí na zákonných majitelích. Vnáší zmatek do života státu tím, že ukládá státní moci úkoly, které jí nepříslušejí. Rerum novarum (1891) všeobecné určení dober x soukromé vlastnictví sociální hypotéka

13. Ponoříme-li se nyní hlouběji do započatých úvah a zahrneme-li do nich i to, co bylo řečeno v našich encyklikách Laborem exercens a Sollicitudo rei socialis, musíme dodat, že základní omyl socialismu je antropologické povahy. Socialismus považuje jednotlivce jen za nástroj a molekulu společenského organismu, takže jeho blaho je plně podřízeno fungování hospodářsko-společenského mechanismu; zároveň panuje názor, že právě tohoto blaha lze dosáhnout nezávisle na svobodném rozhodování jednotlivce a zcela bez jeho osobní a přímé odpovědnosti za dobro a zlo. Člověk je tak redukován na komplex společenských vztahů, ztrácí se pojem osoby jako samostatného subjektu morálního rozhodování, který právě tím vytváří společenský řád. Tento pomýlený pohled na osobu má za následek popírání práva na prostor pro uplatňování svobody a rovněž odmítání soukromého vlastnictví. Člověk, který nemá vůbec nic, co by mohl nazývat "svým vlastním", ani žádnou možnost zajistit si obživu vlastním přičiněním, se stává plně závislým na společenských mechanismech a na těch, kdo je kontrolují. Je pro něj mimořádně těžké uvědomovat si svou lidskou důstojnost. Tak se však zatarasuje cesta k formování pravého lidského společenství. Centesimus annus (1991)

Předem je třeba zdůraznit, že v hospodářské oblasti má přednostní právo soukromé podnikání, ať už jde o iniciativu jednotlivců, kteří podnikají samostatně, nebo spojeni s jinými v různých formách sdružení sledují společné zájmy. 52. Avšak z důvodů, které již vyložili naši předchůdci, potřebuje hospodářský život také účinné zásahy státní moci ke správné podpoře růstu společenského blahobytu tak, aby bylo dosahováno i sociálního rozvoje k užitku všech občanů. (Mater et Magistra, čl. 51) Zdá se, že jak na úrovni jednotlivých států, tak i v mezinárodních vztazích je volný trh nejúčinnějším nástrojem k využívání zdrojů a k nejlepšímu uspokojování potřeb. Platí to ovšem jen pro potřeby, které lze "zaplatit", které tedy mají kupní sílu, a pro zdroje, které jsou "prodejné", a proto mohou dosáhnout přiměřené ceny. Existují však nesčetné lidské potřeby, které nelze pojímat tržně. (Centesimus annus, čl. 34)

42. Vraťme se však k výchozí otázce: lze například říci, že po ztroskotání komunismu je kapitalismus vítězným společenským systémem a že je cílem úsilí zemí, které se snaží nově vybudovat své hospodářství a svou společnost? Je snad modelem, který má být nabídkou zemím třetího světa, hledajícím cestu skutečného hospodářského a společenského pokroku? Odpověď je přirozeně složitá. Označuje-li se za "kapitalismus" hospodářský systém, který uznává základní a kladnou úlohu podniku, trhu, soukromého vlastnictví a z něho plynoucí odpovědnosti za výrobní prostředky a úlohu svobodných tvůrčích sil člověka v oblasti hospodářství, bude odpověď jistě kladná. Možná by bylo vhodnější hovořit o "podnikatelském hospodářství" nebo "tržním hospodářství" nebo prostě o "svobodném hospodářství". Chápe-li se však pod pojmem "kapitalismus" systém, v němž není hospodářská svoboda vázána pevným právním řádem, který ji dává do služeb plné lidské svobody a který ji považuje za zvláštní dimenzi této svobody s jejím etickým a náboženským těžištěm, pak je odpověď rozhodně záporná. Centesimus annus (1991)

 „právo podílet se na práci při využívání statků země a získávat z ní obživu pro sebe a své blízké“ (CA 47)  „právo mít soukromý majetek je člověku dáno od přirozenosti“ (RN 5)  „Předem je třeba zdůraznit, že v hospodářské oblasti má přednostní právo soukromé podnikání“ (MM 51)  „v dnešním světě je mezi mnoha jinými právy potlačováno také právo na hospodářskou iniciativu“ (SRS 15)  „je volný trh nejúčinnějším nástrojem k využívání zdrojů a k nejlepšímu uspokojování potřeb“ (CA 34)  „Jen tehdy, je-li rozvoj svobodný, může být integrálně lidský“ (CiV 17) „Hospodářská práva“

204. Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu. Růst spravedlnosti vyžaduje něco víc než ekonomický růst, třebaže jej předpokládá, vyžaduje rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické procesy zaměřené na lepší distribuci příjmů, na vytváření pracovních příležitostí, integrální podporu chudých, která bude přesahovat pouhé sociální zabezpečení. Jsem dalek návrhů nějakého nezodpovědného populismu, ale ekonomie se už nemůže utíkat k opatřením, která podávají nový jed, jako když se chce zvýšit rentabilita omezováním trhu práce, což vede k dalšímu vyřazování lidí Ekonomie, jak to naznačuje samo slovo, by měla být uměním dosáhnout náležitou správu společného domu, kterým je celý svět. (…) Stává se vskutku stále obtížnějším nalézt na lokální úrovni řešení globálních protikladů, které působí hromadění problémů v místní politice. Pokud opravdu chceme dosáhnout zdravé světové ekonomiky, je zapotřebí v této dějinné fázi účinnější interakce, která při zachování svrchovanosti národů zjedná ekonomický blahobyt všech zemí a nikoli jenom některých. Evangelii Gaudium, 2013 (papež František)

Možné definice sociálního státu Thoenes: „Sociální stát je typem společnosti, v níž vláda přebírá zodpovědnost za politickou, ekonomickou a sociální prosperitu svých občanů“. Potůček: „Sociální stát je stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž i věcí veřejnou“. Peacock: „Skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“. (Wikipedie – Sociální stát)

Varianty SS a náboženská tradice  Skandinávské sociální státy vděčny nejen sociálnědemokratickým, ale též evangelicko-luterským vlivům a tradicím. Pro sociální etiku luterského protestantismu, který ve skandinávských státech spočívá ve státně-církevní tradici, je, krátce řečeno, charakteristické to, že je státu coby „starostlivé vrchnosti“ připisována primární kompetence pro celkové zabezpečení bytí, a tím také pro vytvářené sociální péče.  Rovněž je zřejmé, že se ve Švýcarsku, Holandsku a Velké Británii vytvořily sociální státy, jež jsou formovány svobodněcírkevně-kalvinistickými vlivy a tradicemi.15 Narozdíl od luterského protestantismu, svobodně církevní- kalvinismus odpovědnost za zabezpečení bytí a vytváření sociální péče nepřipisuje státu, nýbrž individuu.  Nakonec se ukazuje, že se v katolicky ražených zemích - ve Španělsku, Portugalsku a Itálii, ba dokonce i ve Francii, udržují sociálně etická tradice a mentalita, které nepřipisují primární kompetenci pro celkové zabezpečení bytí a vytváření sociální péče pouze státu a pouze individuu, nýbrž rodinám a – pokud možno – také církvi ve spolupráci se státem.

V posledních letech jsme byli svědky značného rozšíření těchto intervencí, což vedlo do určité míry k novému typu státu, k "sociálnímu státu". Tento vývoj probíhal v některých státech s cílem vhodně překonat četné nedostatky a uspokojit nejrůznější potřeby odstraněním forem bídy a vykořisťování, nedůstojných člověka. Vyskytlo se však nemálo různých výstřelků a případů zneužívání, které zvláště v poslední době vyvolaly ostrou kritiku sociálního státu, který byl označován za "zaopatřovací stát". Funkční poruchy a nedostatky v sociálním státě vycházejí z nesprávného pochopení úkolů státu. I v této oblasti musí platit princip subsidiarity. Nadřazená společnost nesmí zasahovat do vnitřního života podřízené společnosti tím, že by ji oloupila o její pravomoci. Má ji nanejvýš podporovat a pomáhat jí k tomu, aby sladila své jednání s jednáním ostatních společenských sil s ohledem na obecné blaho. Sociální stát, který přímo zasahuje a olupuje společnost o její odpovědnost, způsobuje ztrátu lidské energie a přebujelost státních aparátů, které ovládá více byrokratická logika než snaha sloužit občanům; ruku v ruce s tím jde nesmírné zvyšování výdajů. Centesimus annus (1991)

„Subsidiarita je především pomoc lidské osobě skrze autonomii zprostředkujících skupin. Tato pomoc je nabízena tehdy, když jednotlivci nebo skupiny nejsou s to konat z vlastních sil, a vždy v sobě zahrnuje emancipační cíle, protože tím, že dbá na přebírání odpovědnosti, podporuje svobodu a spoluúčast... (...)...Tím, že uznává vzájemnost jako nejvnitřnější jádro lidské bytosti, je účinným lékem proti jakékoli formě paternalistického sociálního systému...“. Caritas in veritate (2009)

„Je dramatické, že politika soustředěná na bezprostřední výsledky, podporované také populací žijící konzumním stylem, nutí k produkci s krátkodobým růstem. Vlády odpovídající na zájmy voličů nechtějí provokovat obyvatelstvo opatřeními, která by se mohla dotknout úrovně spotřeby nebo ohrozit zahraniční investice“. Laudato si’ (2015), čl. 179

51. Způsob, jak lidstvo zachází s životním prostředím, je ovlivněno tím, jak zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k serióznímu přehodnocení svého životního stylu, jenž v mnoha částech světa inklinuje k hedonismu a konzumismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou. Nebytná je skutečná změna myšlení, která povede k přijetí nových způsobů… 68. … Stejně tak se ukazuje ekonomický rozvoj jako klamný a škodlivý, když se svěří „divům“ finančního světa, a tak podporuje nepřirozený a konzumní růst. Tváří v tvář tomuto prométheovskému nároku musíme posílit lásku ke svobodě, která není svévolná, ale tím, že uzná dobro, které ji předchází, se stává skutečně lidskou. Caritas in veritate (2009)

Globalizace, rozvoj a sociální učení církve

(2009) Caritas in veritate (2009) Caritas in veritate Encyklika o integrálním rozvoji člověka v lásce a v pravdě (2009) Úvod První kapitola Poselství encykliky Populorum progressio Druhá kapitola Lidský rozvoj v naší době Třetí kapitola Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost Čtvrtá kapitola Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí Pátá kapitola Spolupráce lidské rodiny Šestá kapitola Rozvoj národů a technika Závěr

 Důraz na svobodu  Vyvážení solidarity a subsidiarity  Základní lidská práva  Integrální rozvoj  Rozvoj chudých zemí  Správně chápanou odpovědnost vůči životnímu prostředí  Global Governance (?) Caritas in veritate (2009)

„nebojuji proti kapitalismu, ale proti globalizaci” V. Bělohradský „globalizace nejmocnější silou způsobující sociální dobro ve světě. Globalizace tedy není problémem, ale řešením“ Jagdish N. Bhagwati Jaká je globalizace?

42. … …globalizace není a priori ani dobrá, ani špatná. Budě tím, co z ní lidé učiní. (JPII., 2001) … Dobře chápané a řízené procesy globalizace skýtají příležitost k dosud nevídanému přerozdělení obrovského bohatství na celosvětové úrovni, když budou řízeny špatně, mohou naopak vést k růstu chudoby a nerovností a vyvolat i celosvětovou krizi. Caritas in veritate (2009)

17. … Integrální lidský rozvoj předpokládá odpovědnou svobodu jednotlivce i národů… … Jen tehdy, je-li rozvoj svobodný, může být integrálně lidský. Caritas in veritate (2009) X paternalismu, konstruktivismu

21. … …rozvoj byl a nadále zůstává pozitivním činitelem, který miliardy lidí zbavil bídy a který v poslední době dal mnoha zemím příležitost stát se účinnými aktéry mezinárodní politiky. Caritas in veritate (2009) X stálé představě, že je to tak špatné X rozdělení světa na první a třetí

19. … …příčiny zaostalosti nejsou v první řadě materiální povahy. 22. … V některých chudých zemích zároveň přetrvávají kulturní modely a společenské normy jednání, zpomalující proces rozvoje. … Mezinárodní pomoc často nedojde svého cíle kvůli neodpovědnosti, zahnízděné jak v řetězci dárců, tak mezi příjemci. Caritas in veritate (2009) X ekonomickému determinismu, teorii závislosti

58. … Za připomenutí stojí také fakt, že hlavní pomocí pro rozvojové země v ekonomické oblasti je umožnit a usnadnit postupné pronikání jejich výrobků na mezinárodní trhy - to podpoří jejich plnou účast na mezinárodním ekonomickém životě. 33. … …jde například o vysoké celní sazby, ukládané ekonomicky rozvinutými zeměmi, které stále brání přísunu výrobků pocházejících z chudých zemí na trh v bohatých zemích. Caritas in veritate (2009) X tradičním formám rozvojové pomoci pro liberalizaci protekcionistických trhů!!!

48. … Je však třeba zdůraznit i to, že v rozporu s opravdovým rozvojem, jestliže se příroda pokládá za něco důležitějšího, než je lidská osoba. Takový přístup ústí do novopohanských postojů nebo do nového panteismu. Centesimus Annus (38): „Kromě nesmyslného ničení přírodního životního prostředí je nutno zmínit se o ještě závažnějším ničení mravního prostředí; nevěnujeme mu ještě zdaleka potřebnou pozornost“. Caritas in veritate (2009)

75. … Zatímco chudí celého světa stále klepou na brány blahobytu, bohatému světu hrozí, že toto klepání na svou bránu už neuslyší, protože jeho svědomí dnes není schopno rozeznat, co je lidské. Caritas in veritate (2009)