Sociologie Stanislav Knob

Sociologie Předmět sociologie: sociální chování a jednání, struktura společnosti, sociální skupiny, sociální vztahy, sociokulturní jevy, sociální fakta (nadindividuální skutečnosti). Základní přístupy v sociologii, podle kterých se vybírá metodologie, terminologie = paradigma: objektivistické paradigma: – jak společnost ovlivňuje chování člověka, společnost je chápána jako soubor pevných struktur (hodnot, norem), jímž se člověk přizpůsobuje – společnost stojí před člověkem, důraz je kladen na objektivitu poznání – ovlivnil směry: pozitivizmus, strukturalismus, funkcionalismus, marxismus interpretativní paradigma: – jak si člověk interpretuje svět kolem sebe (subjektivní pohled člověka na realitu) – člověk stojí před společností. Důraz je kladen na subjektivitu poznání – ovlivnil směry: fenomenologická sociologie, etnometodologie, symbolický interakcionismus

Vznik sociologie – sociologie vzniká na přelomu 18. a 19. století v souvislosti s ekonomickými (průmyslová revoluce) a politickými změnami (revoluce ve Francii), společnost se dynamizuje = přechod od tradiční k moderní společnosti (sociální mobilita, rozvíjí se gramotnost apod.,) Sociologie vznikla v době, kdy došlo ke zhroucení kontrolních mechanismů, které regulovaly chod tradiční společnosti, tedy společnosti, která existovala v době před nástupem průmyslové revoluce (období od konce osmnáctého století do první poloviny devatenáctého století).

Vývoj sociologie

2 velká období sociologie 1.zakladatelské = období velkých sociologických teorií – typické snahou přiblížit společenské vědy úrovni přírodních věd; většina autorů věří, že je možné objektivně poznat zákonitosti společnosti a poté ji funkčně řídit 2.období sociologických průzkumů, praktických problémů – rozvoj zejména v USA po 1. světové válce, dnes jsme obklopeni sociologickými průzkumy (volební preference, spokojenost,...)

Typické rysy 1. období a) generalizace vztahů – život moderního člověka není svázán rozhodováním konkrétní osoby, ale povinností řídit se obecně platnými předpisy a zákony – je tak omezena libovůle, vede ale k byrokratizaci, anonymitě – masové společnosti (Kafkovy romány) b) individualizace – vymanění se z pout tradičních sociálních útvarů, v kritické situaci přichází pomoc jen nejbližších; rozbití tlaků, ale i nutnost postarat se sám o sebe c) funkční diferenciace – rozdělení společnosti na funkčně diferencované sektory (ekonomický, politicky, sociální,...) efektivnější fungování, ale i rizika malého dohledu mezi sektory d) racionalizace veškerého jednání a fungování společnosti – předpovídatelnost, kontrolovatelnost, úspěšnost; úskalí ve své nehumánnosti (Válka s mloky)

AUGUSTE COMTE ( ) = francouzský filozof a sociolog (zakladatel sociologie) velký vliv na něj měl jeho mecenáš a zaměstnavatel Saint-Simon – ač šlechtic, stranil společenské reformě podstatnou část života žil v hmotné nouzi – psychicky se zhroutil (žil z darů J.S. Milla) nikdy nezískal místo na Uni, avšak mnoho obdivovatelů zemřel na rakovinu žaludku

Comte – jako první použil termín sociologie (původně sociální fyzika) – hledal cestu k pochopení a zlepšení moderní společnosti 19. století – vědecký pohled na společnost (popis, měření jako v přírodních vědách) = metodologie přírodních věd – nutné vycházet ze vztahů, ne z jedinců – pokus vytvořit univerzální teorii společnosti (důraz na vývoj a na společenský pokrok) – domníval se, že příčinou nepořádku ve společnosti je nepořádek intelektuální, který vyvolává zmatek – pozitivní filozofie = pozitivní = skutečná, smysluplná, užitečná nebo jednoznačně definována - pozitivismus se podřizuje pouze skutečnosti (tj. daných faktů), zabývá se tím, co je společensky užitečné – Kurz pozitivní filozofie = fáze poznání: teologické (fiktivní, imaginární), metafyzické(abstraktní, spekulativní), pozitivní (vědecké)

Tři stádia lidského ducha v procesu poznání 1.teologické poznání (bájesloví) – nevyhnutelné východisko lidského rozumu; lidský duch zaměřuje svá bádání na vnitřní podstatu bytí, na příčiny všech působení – představuje si větší či menší počet nadpřirozených činitelů, jejichž působením vysvětluje všechny anomálie 2.metafyzické poznání (abstraktní) – přechodné období; nadpřirozené síly nahrazeny abstraktními silami 3.pozitivní poznání – ustálený konečný stav, člověk si uvědomuje, že absolutní poznatky nelze získat, vzdává se hledání účelů a důvodu vesmíru i vnitřních příčin jevů, aby se pomocí pozorování a objevování věnoval objevování jejich skutečných zákonů, tj. stálých vztahů následnosti a podobnosti

Comte rozděluje sociologii na dvě části: –SPOLEČENSKÁ STATIKA = teorie společenského uspořádání se zabývá těmi aspekty sociálního života, které se týkají řádu a stability, a zkoumá tedy především existující sociální struktury (společenské struktury pořádku, instituce k udržení stability, patří sem například rodina, stát nebo náboženství), zajišťují rovnováhu společnosti – SPOLEČENSKÁ DYNAMIKA = teorie pokroku se zaměřuje na vývoj a na sociální změnu (struktury společenské změny, zákonitosti vývoje a pokroku).

Základní směry sociologie v 19. století naturalistická sociologie (naturalismus) = studium přírodní určenosti člověka a jeho sociální chování, srovnání s chováním živočichů. geografická škola = zeměpisné faktory jako klima, poloha, půda čili geografické podmínky determinují společnost a společnost determinuje prostředí (interakce člověka a přírody) př. problémy ekologie, velkoměst, globalizace, významní představitelé: K. Ritter,A. Humboldt, F. Ratzel, H. T. Buchle demografická škola – počet obyvatel, hustota zalidnění, pohyb obyvatelstva a populace; (plození, umírání) ovlivňuje společnost, významní představitelé: Kovalevskij, A.Coste

Základní směry sociologie v 19. století biologická škola: obsahuje několik směrů: organistická škola – srovnávání společnosti s biologickým organismem, který se řídí zákony biologické evoluce, zakladatelem je britský sociolog H. Spencer (1820–1903). Chápe společnost jako celek, který se vymezuje vůči jednotlivci, společnost je strukturovaná (podobná organismu), nezasahovat do seberegulačního procesu (sociální darwinismus). etologie = nauka, která se zabývá chováním živočichů a člověka v přirozeném prostředí,významní představitelé: Morris, Lorenz sociobiologie = zkoumá chování člověka a zvířat na základě přenosu genetických informací, mnohé aspekty lidského sociálního života jsou zakotveny v našem genetickém kódu

Herbert Spencer ( ) nejvlivnější britský sociolog a filozof 19. stol. – dokonalá syntéza jeho doby díky chatrnému zdraví nikdy nenavštěvoval školy – v péči otce a strýce (učitelé) + samouk živil se jako publicista a z dědictví po strýci zastánce tzv. organického proudu v sociologii = zdůrazňuje podobnost lidské společnosti a biologického organismu byl ovlivněn evolucionistickou teorií (Darwin, Huxley) – sociálním darwinismem, Malthusiánstvím – mluvil o individualizaci společnosti

Základní směry sociologie v 19. století antropologická škola = „lidská společnost je ovlivněna přírodním prostředím“, ovlivněna; evolucionizmem a darwinismem (př. sociální darwinismus = teorie boje o život, rasové teorie), významní představitelé: K. Ritter, F. Ratzel, L. Frobenius, R. Grandman, A Schlitz rasismus – život společnosti je určen působením ras, v boji o přežití jsou rasové znaky; tím nejpodstatnějším; rozdělení společnosti podle ras, přiřazování charakteristických; vlastností jednotlivým rasám (černá, žlutá, bílá), významní autoři: A. Gobineau, H. S. Chamberlain

Základní směry sociologie v 19. století psychologismus (psychologizující směry v sociologii) – společenské jednání má psychologický význam, chování skupin x chování jednotlivce, vyvinul se z něj samostatný obor (sociální psychologie); společenské jevy jsou důsledkem psychických dispozic a odrazem duševního života jednotlivců; široké uplatnění ve sledování politického jednání a chování davů, mas, problematika; kolektivního jednání – zabýval se jím marxismus a psychosociologizující teorie kolektivního jednání; nejvýznamnější autoři: Le Bon, G. Tarde, S. Sighele sociologismus – požadavek výkladu společnosti jen z ní samé; odmítá psychologickou interpretaci, nutné studium sociálních jevů a faktů (společenská fakta = fakta společenského (nikoli individuálního) vědomí, která nezávisí na jedincích, ale naopak chování jedinců výrazně ovlivňují) – významní autoři: É. Durkheim, M. Weber

Emil Durkheim (1858–1917) francouzský myslitel, ustanovil sociologii jako akademickou disciplínu práce: Společenská dělba práce, Pravidla sociologické metody sociologie musí zkoumat sociální fakta = aspekty sociálního života, které mají rozhodující vliv na jednání jedinců (př. náboženství, ekonomie), je proti psychologizujícímu přístupu zásada: „Zkoumat sociální fakta jako věci.“ = možné analyzovat jako přírodní vědy sociální fakta = fakta společenského vědomí (nezávisí na jedinci, výrazně ovlivňují chování jedinců např. jazyk, právo, morálka)

Emil Durkheim (1858–1917) společnost není tvořena jedinci, ale jedinec je tvořen společností (člověk je produktem společnosti, práva, morálky, kultury) sociální změny vycházejí z rozvoje dělby práce – rychlé procesy přinášejí sociální problémy, to vede k tzv. anomii = stav, situace ve společnosti, kdy tradiční mravní hodnoty a měřítka se hroutí a nové se ještě nevytvořily, pocit nezařazenosti, bezradnosti – zabývá se sebevraždami

Durkheim Mechanická solidarita V archaické a tradiční společnosti bylo za hlavní pouto, které udržovalo společnost v chodu jako celek považováno především kolektivní vědomí, tedy hodnoty, zvyky, přesvědčení a postoje společné většině příslušníků určité společnosti a Durkheim je charakterizuje pojmem mechanická solidarita. Organická solidarita Za základ sociální soudržnosti moderní společnosti pak považoval především dělbu práce (která nahradila náboženství), kdy se prohlubuje vzájemná závislost individuí, protože každý potřebuje zboží nebo služby, které zajišťují osoby vykonávající jiná zaměstnání. Sociální soudržnost v moderní společnosti označuje tedy pojmem organická solidarita..

Durkheim Sebevražda Durkheim se zabýval také analýzou příčin sebevraždy. Ukázal, že sebevražedné jednání podléhá zančným společenským vlivům. Zkoumal rozdíly v sebevražednosti mezi různými skupinami, oblastmi a zeměmi a mezi různými kategoriemi lidí (svobodní, ženatí). Zabýval se tím, jak ovlivňují sebevražednost různé sociální faktory, jako třeba válka nebo ekonimická deprese. Durkheim upozornil třeba na skutečnost, že židé, nebo katolíci páchají méně sebevražd než protestanti. Náboženství v podstatě ztotožňoval se společností, říkal, že zdrojem náboženství je společnost sama. Náboženství je způsob jak společnost vyjadřuje sebe samu formou nemateriálního sociálního faktu (nemateriální vyjádření společnosti). Praktiky kultu, které mají člověka poutat k jeho bohu, připoutávají člověka ke společnosti, protože bůh je podle Durkheima pouze praktickým vyjádřením společnosti.

Max Weber (1864–1920) německý myslitel sociolog musí společnost objektivně popsat a musí pochopit význam a smysl lidského chování, kterému lidé přikládají smysl (důraz na „porozumění“, pochopení smyslu lidské činnosti) zkoumal jednotlivé druhy sociálního jednání (účelově racionální, hodnotově racionální, tradiční a afektivní) rozlišuje pojem pospolitosti (daná společnou duchovní hodnotou) a organizace (účelová, racionální, mimo morálku) zabýval se jednotlivými typy „panství“ (legální, tradiční, charismatické) a problematikou byrokracie práce: Protestantská etika a duch kapitalismu, Ekonomika a společnost

Weber Sociální změna a vliv kulturních prvků Weber se zabýval vývojem moderního kapitalismu a sociální změny. Odmítal materialistické pojetí historie. Ekonomické faktory mají podle něho ve vývoji společnosti svůj význam, ale myšlenky a hodnoty jsou v procesu sociální změny neméně významné. Kulturní představy a hodnoty mají vliv na utváření společnosti právě tak jako na jednání jednotlivců. Kapitalismus jako specifická forma organizace ekonomické činnosti je pouze jedním z faktorů ovlivňujících společenské změny. Zásadnější pro tyto změny je rozvoj vědy a byrokracie. Věda vede ke vzniku moderní techniky, která zásadně ovlivňuje charakter moderní společnosti. Byrokratické instituce představují jediný efektivní způsob jak organizovat a řídit velký počet lidí, a jsou důsledkem růstu politických a ekonomických celků

Weber Vznik kapitalismu Ve svém zásadním díle „Protestantská etika a duch kapitalismu“ se zabývá otázkou proč kapitalismus vznikl právě v západní společnosti. Určující roli v tomto procesu hrálo náboženské hodnocení systematické světské práce v povolání. Práce byla podle protestantů (kalvinisté) zdrojem askeze i znakem pravé víry. Kdo má uspěch ve svém povolání, toho si podle nich vyvolil bůh, a bude také spasen (otázka predestinace – předurčení). Ideál askeze se přenesl z klášterů do světského povolání. Kdo pracuje a získá peníze nemá je investovat do osobního konzumu, ale má je vložit do dalšího podnikání.

Georg Simmel ( ) německý sociolog 1. generace, vliv na americkou sociologii vývoj společnosti nezvratný a v podstatě pozitivní problematickým aspektem: peníze – zvláštní hodnotu, žádný vztah k hodnotám – povrchnost studium interakcí – společnost spletitost sítí vztahů ve vzájemné interakci Předmětem studia sociologie jsou podle něho vzorce chování a formy toho, jak se lidé sdružují a jak spolu integrují.

Vilfredo Pareto (1848–1923) italský sociolog, považován za zakladatele tzv. teorie elit Pareto definuje elity dvěma různými způsoby: elitou je soubor osob, které významným způsobem uspěly ve svém oboru = elita nevládní (je v opozici vůči vládě), druhý způsobem jako malý okruh jedinců, kteří vykonávají řídící politické funkce = elita vládní elita má přebírat v hierarchizované společnosti politickou moc tato elita není homogenní – rozlišuje tři typy politiků (idealisté, politici snažící se získat veřejné pocty, politici snažící se obohatit), kteří vykonávají moc a vzájemně si konkurují

Caetana Mosca (1858–1941) italský sociolog, považován za dalšího zakladatele teorie elit v každé společnosti existuje třída vládnoucí, třída ovládaná a elita jeho pojetí elity: malá skupina lidí, která soustřeďuje do svých rukou moc nad celou společností; elitu považuje za společenskou třídu, jejíž členové sdílejí jak kulturu, tak zájmy, jsou propojeni i rodinnými vazbami vymyslel teorii soudržnosti elit

Typické rysy 2. období souvisí s vývojem v USA zejména v období meziválečném a po 2. světové válce; dnes sociologie již nepostradatelnou vědou naší společnosti, která nás obklopuje každý den univerzita v Chicagu – sociální struktura města (centrum – drahé pozemky – kanceláře, obchody x továrny na periférii, pak ještě dál střední vrstvy a nejdále nejvyšší vrstvy, nemusí do měst každý den), asimilace přistěhovalců; komunitní studie – popis obyvatel po stránce ekonomické, sociální, kulturní (vliv antropologie); později také užití statistických metod souvisí s různou odpovědí na dvě otázky: a) Jaká jsou pravidla hry, podle nichž lidé ve společnosti žijí? b) Kdo na tom vydělává?

Sociologické směry 20. století Chicagská škola = vlivná americká sociologie v období mezi 1. světovou válkou a 2. světovou válkou; vzniká na univerzitě (1892) v Chicagu navazuje na P. F. Lazarsfelda (1901–1976) – rozvíjí empirickou sociologii v USA známá empirickými výzkumy, teoretickými pracemi, výchova řady studentů; interdisciplinárně založené projekty související s rozvojem města praktická témata: sociologie města: R. E. Park (1864– 1944), narušené osobnosti: G. H. Mead (1863–1931), W. I. Thomas, asimilace imigrantů: W. I. Thomas (1863–1944), F. Znaniecki, sociální změny: W. F. Ogburn, procesy růstu města: E. W. Burgess (1886– 1966), další témata: rodina, kriminalita, prostituce, sebevraždy

Sociologické směry 20. století Frankfurtská škola = filosofická a sociologickoteoretická škola založená M. Horkheimerem (1895–1973) a T. W. Adornem (1903–1969), kteří vytvářeli kritickou teorii kapitalismu, životních podmínek, sociálních struktur moderní průmyslové společnosti – centrem Ústav pro sociologický výzkum (1923), později přesídlen do Ženevy, do New Yorku – sociologie vědění: Karl Mannheim (1893–1947) – velmi ovlivnili: H. Marcuse (1898–1979), J. Habermase (1929), E. Fromma (1900–1980) – řada stoupenců označována za neomarxisty, řada kritizuje strukturální funkcionalismu (viz humanistická sociologie = směr, který požaduje, aby lidská společnost byla zkoumána s ohledem na to, že lidé dávají svému chování smysl a v jednání druhých se ho pokoušejí nalézt)

Sociologické směry 20. století Strukturální funkcionalismus = na společnost nahlíží jako na celek, jako na systém, který je složen z prvků, které jsou ve vzájemných vztazích, ovlivňují se – systém směřuje k rovnováze nebo k sebeudržení, systém je statický nebo se neustále mění; autoři: R. K. Merton (1910–2003); Talcott Parsons (1902−1979) rozvedl teorie o společnosti jako živém organismu pomocí kybernetiky (nauka o fungování systémů), kulturní antropologie (nauka o fungování kulturních systémů) – soulad díky socializací a správnému hraní rolí – umožňují splnit potřeby společnosti i jedince; tento směr ovládal sociologie od 30. do počátku 60. let Teorie konfliktu – vyrůstá z rušných 60. let (Vietnam, hippies, práva černochů v USA) – Charles Wright Mills (1919−1962) kritika Parsonse jeho ideální společnosti i sociologie jako vědy, společnost planá konfliktů a sobectví x Lewis Coser upozornil i na pozitivní roli konfliktu ve vývoji společnosti (uvolňuje napětí) a v možnosti usměrnit konflikty společné kontrole (dříve duely, dnes politické debaty, sportovní zápasy apod.)

Sociologické směry 20. století Symbolický interakcionismus – kritika Parsonse z pohledu člověka jako pasivního aktéra sociálních vztahů, do kterých se rodí a musí se jim přizpůsobit x člověk sám aktérem, přikládá věcem a událostem určité významy a podle toho také jednají, každý vidí svět jinak, v interakci s jinými vidění upravuje nebo na něm trvá; společnost je v každém okamžiku výtvorem svých členů a nejde o navždy hotový projekt; každý člověk zodpovědný za to, v jakém světě žije; důležitou roli ve vzájemné interakci hraje jazyk; socializace je vnímána jako učení se symbolům a rolím; zakladatel H.G. Blumer (1900– 1987), J. Dewey (1859–1952), G. H. Mead (1863–1931) a Ch. H. Cooly (1864–1929) Fenomenologická sociologie – zabývá se analýzou každodennosti (německy Lebenswelt); zakladatel: A. Schutz (1899–1959)

Talcott Parsons (1902–1979) americký sociolog, významný strukturální funkcionalista Parsons se snažil pochopit fungování sociálního systému (společnosti) a zajímal se o to, jakou roli hraje ve společnosti individuální jednání třídní rozdělení odráží, jak důležité funkce mají ve společnosti jednotlivá povolání – zdůrazňuje vzájemné souvislosti skupin, počítá s možností sociální mobility a zdůrazňuje důležitost výchovy a kvalifikace Parsons pojal společnost jako systém, v němž různé role mají odlišný funkční význam pro fungování systému motivem pro výkon náročnějších rolí je pak rozdílnost odměn, bohatství, moci a prestiže sociální nerovnost je tu chápána jako funkční = přispívá výkonové orientaci určitá společenská nerovnost je základem rozvoje společnosti teorie meritokracie = teorie společnosti výkonu = zdůrazňuje podíl a osobní zásluhy úspěšných jedinců na jejich společenské pozici

Česká sociologie mezi skutečně významné sociology se žádný Čech nezapsal průkopníkem sociologie u nás byl Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937); zabýval se tzv. českou otázkou, náboženstvím a sebevražedností; jako první přednášel sociologii na Karlově univerzitě dílo: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty; Otázka sociální; Rukověť sociologie 1. české vědecké pojednání o sociologii Eduard Beneš (1884–1948) – pokračoval částečně v Masarykově díle, věnoval se společenským; fenoménům prostituce a alkoholismu, především se zajímal o sociologii politiky Inocenc Arnošt Bláha (1879–1960) = významný představitel meziválečné české sociologie, působil v Praze a v Brně, společně s Emanuelem Chalupným vydává Sociologickou revui a soustředí kolem sebe další sociology Dílo: Sociologie sedláka a dělníka, Sociologie dětství, Sociologie inteligence, Sociologie Emanuel Chalupný (1879–1958) – Masarykův žák, později se s ním názorově rozešel. Pokusil se sestavit vlastní sociologickou soustavu. Řadíme jej k zástupcům systematické sociologie. Zabýval se problematikou morálky a mravnosti (sociologie práva).

Sociologický výzkum

Sociologický empirický výzkum – cíl: dosáhnout co největší objektivitu (komplementaritu) – hl. zásada: anonymita toho, kdo vypovídá (nesmí být nikomu sděleno, kdo a jak odpovídal) – terénní výzkum = za sběrem materiálu se vyráží do terénu – validita dat = platnost výsledků (zda jsem skutečně zjistil to, co jsem chtěl zjistit, kvantitativní výzkum) – reliabilita dat = spolehlivost výsledků (zda by za stejných okolností došel sociolog ke stejnému závěru, kvalitativní výzkum) – často se realizuje tzv. pilotáž a předvýzkum – účastník sociologického výzkumu = respondent – reprezentativní výzkum – výzkum provedený ve skutečné populaci, která je objektem našeho zájmu (př. život adolescentů), je stejné rozložení určitých vlastností a názorů, jaké jsme zjistili u vybraného vzorku

Fáze výzkumu: 1. příprava – stanovení problému, stanovení teorií a hypotéz, zvolení metody výzkumu a vytvoření výzkumného nástroje, určení souboru zkoumaných osob 2. sběr dat 3. zpracování údajů – vyhodnocování a analýza dat 4. interpretace – stanovení závěrů a případně i praktické doporučení – ze shromážděných faktů vypracujeme konečnou definici popisovaného jevu (explorace) nebo se snažíme aplikovat předem dané téma na vybraný vzorek populace a ověřit si na základě výzkumu jeho platnost (konfirmace) – časové hledisko mapování společnosti: o krátkodobá pozorování: průzkum (slouží k rychlému a zběžnému zhodnocení stavu společnosti př. průzkum veřejného mínění) o dlouhodobá pozorování: panelové šetření (vybraný, stálý vzorek společnosti, na kterém se provádějí opakovaně sociologická měření)

Základní techniky sběru dat – analýza dokumentů = nevyužíváme přímé výpovědi respondenta, pracuje se s rozličným materiálem o statistické materiály, úřední dokumenty, oficiální a neoficiální dokumenty, literatura, tisk, životopisy, rozhovory s pamětníky – pozorování – zúčastněné pozorování = sociolog se stává členem pozorované skupiny – dotazování – odpovědi = zprostředkované výpovědi respondenta o různé dotazníky, ankety, rozhovory dotazník by měl být anonymní (kvůli objektivitě), otázky otevřené a uzavřené o rozhovor (interview) o anketa – zvláštní volný dotazník pro velkou blíže neurčenou skupinu o sociometrie – přináší cenné informace o vztazích uvnitř skupiny, vymyslel Moreno – experiment = metoda pozorování určitých jevů a jejich proměn za podmínek kontrolovaných a měřených výzkumníkem – sociodrama – nácvik hraní rolí – tzv. focus groups (ohniskové skupiny, skupinové diskuse na dané téma, „ohniskové rozhovory“ zavedl Merton a Kendall)

Kvantitativní výzkum: cíl: zachytit co nejvíce a nejpřesněji situace = objektivistické paradigma zpravidla ověřuje pravdivost či nepravdivost předem stanovených hypotéz vyčíslení, měření, srovnávání jevů = společenské jevy lze vyčíslit, „změřit“ = KVANTIFIKOVAT důležité je přesně si definovat ukazatele (co a jaké jevy budu zkoumat) volba nástrojů – co zkoumám (př. postoje lidí), koho zkoumám = objekt poznání, prostředí, finance základní techniky: standardizovaný dotazník, standardizovaný rozhovor, typologická metoda, experimentální metoda, historicko-srovnávací metoda

Kvalitativní výzkum: cíl: zachytit každodenní život, jak zkoumaný vnímá svět = interpretativní paradigma nejde o ověřování hypotéz, ale hledání motivů vychází z předpokladu: zkoumat lidi v přirozených podmínkách bez vnějších vlivů, pochopit a porozumět jednání tak, „jak to vidí“ sami zkoumaní lidé základní techniky: zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor, studium dokumentů, fotografií, biografické a filmové metody, focus groups

Empirické sociální výzkumy – především v 19. století – středem zájmu empirických výzkumů byly tíživé společenské problémy a jevy – na jejich základě se následně prováděly sociální reformy – výzkumy probíhaly ve většině zemí, k nejznámějším však patří „sociálně hygienický směr“ ve Francii a Velké Británii

Empirické sociální výzkumy – v Anglii: na přelomu 18. a 19. století – W. Petty, J. Graunt, J. Howard, J. Sinclair; o velmi uznávaný je výzkum městské populace: Charles Bootha – práce: Život a práce lidu Londýna – ve Francii: A. Paran-Duchatelet, A. Quételet, F. Le Play (monografie evropských dělnických rodin, zapojil statistiku do výzkumu rodin) – v Německu: M. Weber (1864–1920) provedl velký výzkum továrních dělníků v Německu v letech 1908– 1912, cíl: náprava sociálních poměrů – v USA: rozvíjí se ve 20. letech 20. století, provádění velkých empirických výzkumů, zejména velkých průmyslových aglomerací

Empirická sociologie = sociografie sociologie v běžném povědomí byla především vědeckou disciplínou, která se nezabývala empirickým sběrem dat rozvíjela se díky činnosti německého sociologa Ferdinand Tönniese (1855–1936), zabýval se negativními jevy soudobé společnosti, významným představitelem formální sociologie = sociologie je věda o lidském soužití dvě formy lidského soužití: 1/ pospolitost = hluboká solidarita a porozumění př. sousedské skupiny, skupiny přátel, herní skupiny, etnické skupiny 2/ společnost = konvence, zisky, právo př. škola, církev, organizované skupiny (př. politické, hospodářské)

Sociotechnika = sociální inženýrství ovlivňování a přesvědčování lidí s cílem oklamat je tak, aby uvěřili, že sociotechnik je osoba s totožností, kterou předstírá a kterou si vytvořil pro manipulaci způsob, jak manipulovat lidmi, těží z naivity a důvěřivosti lidí významným představitelem je L. Hart

Sociální seskupení

Soubory (kategorie) = označuje skupinu jevů, které mají stejné vlastnosti; dány společným znakem, ale bez vědomých vazeb, nemají silnou strukturu a jsou značně amorfní (bez vnitřní struktury) zvl. druhem souborů jsou tzv. sociální kategorie = demografická skupina = skupina osob, která je charakteristická jedním nebo více stejnými znaky (pohlaví, věk, povolání, vzdělání, náboženství) Komunity = sociální útvar, jehož příslušníci jsou spojeni určitou spřízněností (např. příbuzenskými vazbami, prostorovými hranicemi, sdílenou identitou, životním stylem) možné dělení komunit: profesní, zájmové, lokální (rezidenční)

Přechodné skupiny = dočasné skupiny = agregáty osoby spojené pouze dočasnou prostorovou, fyzickou blízkostí (součet lidí na určitém místě) agregáty náhodné – prostorová blízkost, náhodné vytvoření (např. cestující ve vlaku), specifickým druhem jsou tzv. shluky (sběhy) např. kolem dopravní nehody agregáty aktivní = davy (masy) – shromáždění většího počtu lidí v prostoru, který umožňuje lidem bezprostřední kontakt (např. náměstí), jedince spojuje společný zájem, hodnoty, ideologie či osoba, platí zde tzv. davové chování (omezeno řízení individuálním rozumem, převahu mají emoce, instinkty, člověk napodobuje druhé, pocit solidárnosti a sounáležitosti, pocit moci a beztrestnosti), tzv. davová psychóza (sugesce), významná je role iniciátorů (vůdců), schopnost vnímat realitu je omezena

PSYCHOLOGIE DAVU zabývá se chováním a prožíváním velkých souborů lidí, které se vytvořily buď nahodile (dav) nebo cíleně (shluk) vzniká koncem 19. století – nejznámější představitelé Le Bon, G. Tarde, S. Sighele lidé jednají v davu iracionálně, napodobují vůdce nebo se jimi nechávají zmanipulovat, roste pudovost, nekontrolovatelné skupinové chování

Skupiny = vědomé seskupení minimálně dvou (dyáda) nebo více členů, skupina má vlastní systém hodnot, kontroly a sankcí, má organizaci i vnitřní komunikaci, trvalejší vztahy mezi jedinci, pocit příslušnosti ke skupině „my“ (versus ostatní, „oni“), trvalost skupiny, členové skupiny se vyznačují stejným jednáním Znaky sociální skupiny: relativní stabilita, společná činnost, skupinové cíle, zájmy a potřeby, společné místo existence, obdobné životní zkušenosti, hierarchie (skupinový žebříček), dělba práce, rozdělení pravomocí, určení autorit, vzájemné působení členů (interakce), existence řádu a norem odrážející hodnoty skupiny, skupinové vědomí a sounáležitosti,kontrolní systém sankcí

Dělení skupin: 1. in group a out group (mentální a fyzická distance) 2. malá a velká (hranice 30–40 členů, nepřímá komunikace) 3. primární a sekundární (autorem pojmu primární skupina je Ch. Cooley) 4. formální a neformální skupina 5. vlastní a cizí skupina 6. referenční skupina = nabízí jednotlivcům hodnotovou orientaci, kterou mohou přijmout za vlastní orientovat podle ní své myšlení, postoje a chování, k této skupině vzhlížíme a se kterou se porovnáváme; mohu i nemusím být členem referenční skupiny, ale se s ní vnitřně ztotožňuji (identifikuji). 7. vrstevnická skupina = peer group; skupina dětí nebo mládeže přibližně stejného věku, probíhá zde dál socializace, zbavování se závislosti na rodině, významným místem pro trávení volného času, sdílení životního stylu a hodnot, vytváření subkultur a hledání sexuálních partnerů.

Rodina obecně chápána jako nejpůvodnější, nejpřirozenější a nejdůležitější lidská skupina a instituce, jako ekonomická jednotka a základní prvek sociálních struktur; rodina je významným socializačním činitelem – hodnoty, normy, role, jazykový kód specifičnost rodiny jako sociální skupiny spočívá v tom, že člověk se stává členem od chvíle svého narození rodina obvykle bývá vnímána jako malá, neformální, primární skupina

Rodina rodina nukleární (atomická, elementární, základní) = rodiče + děti rodina širší (rozšířená) – příbuzenstvo ze strany rodičů rodina neúplná – redukována rozvodem, úmrtím, svobodná matka s dítětem eufunkční rodina = rodina, která plní všechny své funkce jak ke svým členům, tak i ke společnosti disfunkční rodina = rodina problémová, jako rodina funguje, ale vychovává v rozporu se společenskými platnými normami a hodnotami afunkční rodina = rodina, která neplní funkce ani vůči svým členům, ani vůči společnosti

Rodina Funkce socializační hlavní činitel v rozvoji a formování osobnosti. Socializace spočívá v předávání vědomostí, v internalizaci norem a vzorů, v předávání systémů hodnot a v uvádění do oborů tvořivosti. Funkce enkulturační Tato funkce bývá někdy považována za součást funkce socializační. Enkulturace představuje proces, v němž si jedinec osvojuje tradice, jazyk, znalosti, dovednosti a všechny projevy naučeného chování, platné v kulturním prostředí v němž žije. Funkce výchovná Bezprostředně ovlivňuje společenskou adaptaci dítěte a jeho psychický, citový a rozumový vývoj. Funkce biologická (reprodukční). Zajišťuje reprodukci nového života v rámci rodiny a zachování rodu, přežití skupiny a ukájení pohlavního pudu v přirozeném prostředí. Funkce ekonomická Zahrnuje jednak ekonomické vztahy mezi jednotlivci v rámci konkrétního rodinného společenství, jednak vztah, nebo závislost rodiny na ekonomických vztazích platících v určité společnosti, jejíž součástí tato rodina je. Funkce ochranná Funkční rodina zajišťuje všem svým členům, především však dětem, pocit sounáležitosti a bezpečí. V takové rodině existuje přirozená solidarita mezi členy skupiny. Jedinec vnímá rodinu jako prostředí, které mu poskytuje pocit zázemí, ví, že není sám při řešení svých problémů, a sám také nabízí pomocnou ruku ostatním členům rodinného společenství.

Instituce 2 pojetí instituce: antropologické: člověk jedná podle předem stanovených vzorců, tradovaných v rámci kulturního dědictví společnosti – není tak nucen hledat stále svá vlastní řešení problémů a schémat jednání funkcionalistické: instituce slouží k uspokojení potřeb, jsou páteří každé kultury (zahrnuje i negativní jevy – uplácení) příklady institucí: rodina, přátelství, manželství, stát, soudy, policie atd.

Organizace vznikají na základě institucí zatímco instituce je určité schéma (model) konání, tak organizace je už nějaká společenská struktura s vnitřní hierarchií, principem vedení, pravidly a vlastní identitou (avšak nemusí být vždy jednolitá, jednotná) organizace se podílejí na kontrolních mechanismech společnosti příklad: katolická církev, policejní stanice, armádní jednotka

Byrokracie vláda úředníků úzce souvisí s fungováním států a organizací Max Weber: nezbytná složka státu a moderní správy i mnoho kritiků: strnulost, neschopnost, uzavřeny systém, který jedná jen ve svůj prospěch, mnohdy i proti vůli těch, kterým má sloužit

Socializace

– socializace je procesem zespolečenšťování člověka, začleňování osobnosti do společnosti; – proces vývoje člověka od narození po dospělého – přejímání kultury, kulturní osvojování; – probíhá po celý život – neustále vstupujeme do kontaktů a vztahů s ostatními lidmi (stále se co učit).

Determinismus Podle současné vědy je možné se domnívat, že osobnost člověka závisí na celé řadě determinantů: 1. biologický determinismus − genový základy – předpoklady k jistým vlastnostem (Riddley, Matt: Genom) 2. geografický determinismus – člověka výrazně ovlivňuje přírodní prostředí, ve kterém vyrůstá (Charles Montesquieu) 3. fyziologický determinismus – člověka ovlivňují vrozené pudy (Sigmund Freud – libido) 4. sociální determinismus – člověka ovlivňuje sociální prostředí, ve kterém vyrůstá – výchova, stýkání a potýkání s ostatními lidmi (Émile Durkheim – přírodní prostředí působí až druhotně skrze sociální prostředí)

Sociální interakce – resocializace = označuje chtěný i nechtěný proces zbavování se původních vzorců chování a hodnot, za kterým následuje přijímání vzorců nových, mnohdy radikálně odlišných př. pobyt ve vězení, nástup do nového zaměstnání, odchod do důchodu. – reedukace = převýchova, specifická varianta resocializace uplatňovaná u osob s poruchami chování nebo s patologickým chováním. – sociální vztah = relace – vztahy mezi lidmi, jednotlivci a skupinami: 1. mikrosociální = vztah mezi 2 jednotlivci nebo mezi jednotlivcem a skupinou, 2. mezosociální = vztahy mezi skupinami, organizacemi, institucemi 3. makrosociální = souhrn vztahů na celospolečenské úrovni o každý sociální vztah se uskutečňuje ve třech rovinách: sociální komunikace – nonverbální, verbální, sociální interakce = vzájemné působení, sociální percepce = proces vnímání a hodnocení okolí

Sociální status (sociální pozice) status připsaný (askriptivní): získaný bez vlastního přičinění – dědictvím, predikát, nositel má minimální vliv nebo žádný vrozený: rodina, pohlaví, barva pleti, sociální původ, státní příslušnost vnucený: pobyt v nemocnici, ve vězení, členství v totalitních skupinách, … status získaný: vzdělání, zaměstnání, příslušnost k politické straně v demokratickém prostředí, zásluhy apod.

Sociální role = vzorec chování, který je vlastní určitému postavení ve společnosti př. policista, lékař, právník – „Život je divadlo.“= člověk vstupuje do celé řady rolí, náš život je plný rolí, které nám předepisují jiní (jsme „hráči rolí“), americký sociolog: Ervin Goffman (1922– 1982)

Teorie sociálních rolí a pohled konsensuálního paradigmatu: hraní rolí zaručuje předvídatelné chování jedinců, skrze hraní rolí se člověk učí sebekontrole a disciplíně, osvojuje si normy, spojuje hru se společností - vznik sociální bytost člověk roli přijímá (=pasivní) Pohled interpretativního paradigmatu: nositel role si ji subjektivně upravuje, sám si ji interpretuje, konfrontuje roli se svými představami a očekáváními člověk roli vytváří, velmi dobře rozeznává a přesně ví, co v roli může a musí (=aktivní)

Sociální zrcadlo hodnotíme sami sebe skrze druhé, schopnost si představit, jak nás vnímají druzí americký sociolog Cooley určil tři fáze sociálního zrcadla: 1.představujeme si, jak se zdáme druhým, 2.uvažujeme, jak nás posuzují, 3.na základě toho prožíváme emoce

Druhy a typy rolí · rolová dispozice = předpoklady, osobní sklony k zvládnutí role · konvergentní role = jedinci role vyhovuje, identifikuje se s ní · divergentní role = jedinci role nevyhovuje, buď ji přijme, nebo nepřijme · dvojznačnost role = člověk může si prosadit své pojetí role, pozměnit ji · rolová ambivalence = protichůdná očekávání vůči jednomu nositeli role př. kreativita a samostatnost zaměstnance nebo loajalita vůči zaměstnavateli · křížení rolí = vznik nové role př. voják vychovává děti vojenským stylem, duchovním terapeutem · konflikt rolí = člověk zastává několik rolí najednou, které jsou si v rozporu · praxerolový tlak = silné očekávání vycházející ze strany partnera či skupiny, které nemůže nositel naplnit · rolová distance = odstup od určité role

Pohlaví a gender Gender = označuje především sociální aspekty pohlaví (nikoliv biologické = sex – male, female) používá k označení kulturně vytvořených rozdílů mezi muži a ženami Kultura a společnost působí rozdílně na muže a ženy, což vede k sociálně konstruovaným rozdílům v jejich chování, očekávání či postojích. V rámci socializace se chlapec a dívka učí být mužem a ženou. Tyto rozdíly nejsou univerzální, v různých společnostech a v různých dobách se významně liší. jsou to jistá očekávání: naplnění mužské a ženské role genderové nerovnosti a útlaky dnes častým tématem mnoha studií (souvisí také s feminismem)

Společnost a stratifikace (společenská struktura)

Sociální struktura společnosti žijeme v různých skupinách (rodina, práce, přátelé), zaujímáme sociální pozice, role a všechny tyto významné vztahy jedinců, pozic apod. tvoří složitou síť vztahů čili sociální strukturu sociální struktura je stabilní jen relativně – neustále se mění pod vlivem vnějších a vnitřních faktorů působí ve vzájemných interakcích lidí, v každodennosti důsledkem makrosociálních pohybů (aktuální politické, ekonomické dění), významné historické události stav aktuální sociální struktury je v podstatě důsledkem minulých dějů, ale současně i východiskem a faktorem pro budoucí děje

Analýza (rozbor) struktury = popis společenské diferenciace horizontální členění kritérií = zařadit jedince do uskupení, mezi nimiž není rozdíl v dimenzi vyšší nižší (př. učitelé různých aprobací) vertikální členění = rozměr nižší, vyšší, umisťuje jedince na určitém společenském žebříčku (rodový původ ve stavovské společnosti, majetek, vzdělání)

Sociální mobilita ve společnosti – pohyby mezi společenskými pozicemi v různých strukturách společnosti – horizontální mobilita – nejedná se o přesuny mezi vyššími a nižšími pozicemi, přesuny do jiných čtvrtí, měst, manželství, přestěhování – vertikální mobilita – společenský vzestup a sestup – intragenerační – probíhá během života jedné generace, v průběhu životní dráhy – intergenerační – dochází ke změnám společenského postavení mezi generacemi (např. rozdíly mezi vzdělaností rodičů a dětí)

Kastovní společnost 4 základní varny (někdy nepřesně jako kasty) 1.brahmáni – kasta „kněží“ 2.kšátrijové – vládnoucí třída, bojovníci 3.vajšjové – obchodníci řemeslníci 4.šúdrové – služebná kasta mimo systém tzv. „nedotýkatelní“ bez sociální mobility

Stavovská společnost

původně dělení na trojí lid: „tu ora, tu labora, tu protege“ – „ty se modli, ty pracuj, ty ochraňuj“ později vzniká měšťanský stav – v podstatě do budoucna znamená rozbití stavovského systému také zde mnoho vrstev mimo strukturu: kočovníci (kejklíři, trubadúři, prostitutky, cikáni) sociální mobilita otevřenější, ačkoliv velmi obtížně: povýšení do šlechtického stavu, církevní kariéra

Třídní společnost zpravidla se dělí na tři třídy: vyšší, střední, nižší těžké stanovit kritérium zejména pro střední vrstvu, ta však nejdůležitější: tlumí antagonismy mezi nižší a vyšší třídou, čím slabší, tím větší diferenciace společnosti sociální mobilita formálně zcela otevřená, přesto své limity (psychologické, sociální), avšak ne právní nebo náboženské (viz předchozí případy)

Základní pojmy 1. vrstva – skupina obyvatel, jejíž příslušníci vykazují určité společné znaky a odlišují se jimi od jiných skupin v hierarchicky členěné sociální struktuře, příslušníci dané vrstvy se od sebe odlišují chováním, postoji, sociálním postavením a životním stylem 2. třída – skupina jedinců, jež mají obdobné sociální pozice a status (životní styl, prestiž, autoritu, právo, majetek, příjmy, vzdělání; vyznačují se značnou vnitřní diferenciací a sociální mobilitou; často jsou třídy vnímány jako společenské vrstvy, které jsou spolu v konfliktu (třídní boj) 3. elita – souhrn jedinců, kteří zastávají ve společnosti vedoucí pozice, vysoké postavení mají díky příslušnosti k určité vrstvě (šlechta) nebo na základě vlastnictví kapitálu nebo na základě svého výkonu v určité oblasti činnosti 4. masa (dav) – velké, relativně nestrukturalizované shromáždění

Stratifikační teorie vrstva = strata, stratifikace = vrstvení, rozvrstvení – označujeme tak nerovnost mezi různými skupinami lidí stratifikace postihuje hierarchické uspořádání sociálního systému společnost není rozdělena jen ekonomicky, ale je nutné brát v úvahu více hledisek – multidimenzionální stratifikace

Max Weber (1864–1920) nejznámější představitel stratifikační teorie je Weber vychází z předpokladu, že každý z nás zaujímá ve společnosti určité místo = zaujímá společenský status = místo na společenském žebříčku na základě charakteru zaměstnání je tak definována hierarchie sociál. kategorií typ povolání ovlivňuje a je přímo závislý na životním stylu společnost je rozvrstvena (stratifikována) na vrstvy podle: -subjektivní kritérium = sebezařazení, prestiž -objektivní kriterium = příjem, majetek, mocenské postavení, složitost práce, bydlení -vrstva je chápána jako velká skupina lidí se stejným postavením ve statusové hierarchii

Karel Marx (1818–1883) – německý myslitel, žil v Londýně – nelze ho považovat za sociologa, ale jeho dílo nesmírně ovlivnilo celou řadu sociologů – práce: Komunistický manifest, Kapitál – materialistické pojetí historie – hnací silou dějin jsou konflikty mezi třídami = dějiny třídního boje; třídní boj povede nutně k diktatuře proletariátu a ta bude přechodem ke zrušení tříd a beztřídní společnosti – cíl: vytvořit společnost bez tříd – společenské vlastnictví výrobních prostředků – dějiny jsou interpretovány jako sled etap třídního boje – základní společenské třídy se nacházejí ve vzájemném antagonismu, konfliktním vztahu

Marxova periodizace dějin 1.prvotně pospolitá společnost, 2.otrokářský systém, 3.feudalismus, 4.buržoazní kapitalismus – zde se vyhrotily protiklady mezi vlastníky výrobních prostředků čili kapitalisty (buržoazie) a námezdními pracujícími (proletariát); třída kapitalistů a třída dělníků má antagonistické zájmy, není možné se dohodnout, proto musí dojít k buržoazní revoluci 5.komunismus = označení hnutí, které chce zrušit kapitalistické uspořádání společnosti; poslední fáze vývoje společnosti, která má podle marxistické teorie zákonitě nastat po období socialismu

Marxova teorie nadhodnoty Kapitalisté si přisvojují nadhodnotu, tedy platí dělníkům méně, než by odpovídalo hodnotě, kterou tito dělníci vyprodukovali. Menšina ovládá výrobní prostředky a většina je nucena prodávat svou pracovní sílu. Marx předpokládal pád kapitalismu. Boj mezi třídami přivodí diktaturu proletariátu, která povede k beztřídní společnosti. Názory Karla Marxe měly dalekosáhlý vliv na vývoj světa v průběhu dvacátého století. Až do pádu komunismu sovětského typu žila více než třetina obyvatel světa v totalitních společnostech, jejichž vlády se hlásily k Marxovým myšlenkám.

Karl Raimund Popper (1902–1994) mezi největší kritiky Marxe patří nejuznávanější filozof 20. století, rakouský a britský filozof (učil na londýnské ekonomické škole) ovlivnil zejména politickou filozofii, marxismus je historismem, protože podle něj je politika zbytečná (vše vede k revolucím) dílo: Otevřená společnost a její nepřátelé, Realismus a cíl vědy

Ralf G. Dahrendorf (1929–2008) – německý sociolog, kritizuje strukturální funkcionalismus – spis: Moderní sociální konflikt – upozorňuje na vyloučení člověka ze společnosti – teorie sociálního konfliktu – konflikty hrají významnou roli v procesu společenských změn, podstatou konfliktu je získat moc; třídní konflikt je dynamizujícím faktorem vývoje společnosti

Společnost

Pojmy společnost = uspořádané společenství lidí, kteří žijí na určitém území, jsou nějak uspořádáni a sdílí společnou kulturu; jedná se o systém vzájemných vztahů spojující jednotlivce (bez společnosti nemůže existovat žádná kultura, žádná společnost nemůže existovat bez kultury) kultura = složitým společenským jevem a procesem, který probíhá v určitém prostoru, čase; je výtvorem člověka, tvoří ji hodnoty, k nimž se lidé hlásí, normy, které dodržují a hmotné statky, které vytvářejí hodnoty = abstraktní ideály, názory na to, co je správné, dobré (př. zabíjet, monogamie) normy = konkrétní principy a zásady, o kterých se očekává, že se jimi lidé budou řídit („příkazy“ a „zákazy“ společenského života), soubor obecných pravidel, hodnot, které uznává společnost, závazný požadavek; pokud nejsou dodržovány – sankce, trest za porušení, odměna za dodržování

Masová kultura = kultura pro masy, dostupná a určená pro co nejširší okruh lidí kulturní hodnoty, artefakty, představy jsou publiku předávané prostředky masové komunikace, přičemž hlavním cílem je dosáhnout u publika co nejširšího přijetí označujeme tím i důsledky tohoto kulturního konzumu př. módní vlny, konzumní životní styl tím, kdo vytváří masovou kulturu, je kulturní průmysl je typickým jevem moderní společnosti spjata s modernizací, industrializací, růstem měst a rozvojem komunikace v 18. a 19. století (technický pokrok, vznik služeb, rozvoj tržní ekonomiky + politické změny, urbanizace, městský způsob života, krize rodiny, anonymní vztahy, racionalizace) působení masové kultury na společnost klady: rychlý zdroj informací, odpočinek, srozumitelnost, snadná dostupnost, finanční nenáročnost zápory: pasivita

Konzumní společnost = společnost, v níž je většina aktivit a úsilí lidí zaměřena na hromadění,ale zejména spotřebu (i) materiálních statků – symbolem (měřítkem) lidského štěstí se stal majetek a materiální věci – konzumentarismus = rozsáhlá, samoúčelná, převážně marnotratná společenská i soukromá hmotná a duchovní spotřeba, která kromě jiného vede k prosazování výrobků na jedno použití, cílenému zkracování jejich životnosti, zavádění nevratných obalů = PET kultura – kdo není v médiích, jako by neexistoval a naopak – typickým znakem je reklama = nejúčinnější nástroj na povzbuzování poptávky, letáky, slevy

Společnost volného času vzniká již od 19. století (spíše ale pro horní vrstvy) opravdový rozkvět až od 60. let 20. století – rozvoj televize, nahrávacích studií, v podstatě virtuální reality, továren na zábavu (Disneyland), továrny na zážitky od ½ 70. let 20. století – lidé mají nedostatek času pro tyto aktivity (někdy i peněz – více práce – méně času) – honba volného času

Narcisní společnost společnost jedinců zahleděných do sebe – nezájem o druhé a svět kolem – může vést až k sebedestrukci nevytváří pevné sociální vazby (kamarádství,...) neustálý neklid, touha po novém, pocit hluboké vnitřní prázdnoty, nesmyslnost a bezúčelnost života pocit vlastní výjimečnosti, právo na splnění všech svých přání, potřeba obdivu, vytváření pocitu úspěšnosti nedůvěra ve vlastní rozum = hledání odborníků

Společnost informací někdy nazývána též postindustriální stále větší důležitost informací, kdo má informace má moc mnoho pracovních sil vázáno v tzv. kvarciárním (4.) sektoru – sektor informací (vedle terciárního sektoru – služeb)

Riziková společnost ničí sebe sama svým běžným, rutinním, každodenním provozem, fungováním – produkce skleníkových plynů,... některá rizika zasahují různé vrstvy obyvatelstva různě, jiné jsou společné (ozónová vrstva)

Sociální deviace a patologické jevy

Deviace = chování lišící se od společensky přijatých norem – velmi široký pojem, je neutrální – nehodnotí odchylku jako pozitivní nebo negativní – je to chápáno jako narušení kterékoliv sociální normy – způsoby chování, které nejsou konformní (= shodný, odpovídající) vůči normám či hodnotám zastávaným většinou členů určité skupiny nebo společnosti – hodnocení toho, co je deviantní, bývá velice různé, protože se normy a hodnoty v různých kulturách a subkulturách výrazně liší Sociální deviace = porušení nebo podstatná odchylka od společenských norem, nerespektování požadavků, které na jednotlivce či skupinu klade určitá norma, nebo soubor norem

Problém deviace: 1) od jakých norem se chování odlišuje (zvyky, obyčeje, zákony) 2) v jaké míře – zda se jedná o trvalý, nebo výjimečný jev (nedodržování zákonů) 3) jaké jsou sankce (pozitivní a negativní, čím důležitější norma pro společnost, tím roste rozsah sankcí Negativní sociální jevy – nežádoucí sociální procesy – př. rozvodovost Protispolečenské jednání – vyvoláno narušením ekonomických, politických zájmů, morálky

Sociálně patologické jevy – nejnebezpečnější jevy ve společnosti, negativní sankce; př. nezaměstnanost, bezdomovectví, xenofobie, antisemitismus, násilí, šikanování, prostituce, alkoholismus, tabakismus, drogy, gamblerství, sebevražednost, deviantní subkultury atd. Sociální kontrola = mechanismy, které nutí členy společnosti dodržovat takové chování, které je považováno za žádoucí – vnitřní kontrola = normy (mé vlastní normy, hodnoty) – vnější = pozitivní (odměna za dodržování norem) a negativní sankce (př. vězení)

Teorie původu deviace: 1. biologická teorie – historicky nejstarší; kriminální typy na základě tvaru lebky, dědičnost kriminálních sklonů (dnes se mluví o kulturní podmíněnosti prostředí v rodině více odsouzených) 2. psychologická teorie (Freud) - kriminalita spojená s určitým typem osobnosti; psychoanalýza – zjišťuje předpoklady deviantního chování ze zkušeností z dob dětství a dospívání (náš smysl pro morálku má původ v sebeomezeních, která si malé děti vštěpují v oidipovské fázi vývoje) 3. sociologické teorie - povaha kriminality je sociologická, protože společnost určuje, co je kriminální čin a jaké sankce za něj budou (co bude považováno za zločin, rozhodují společenské instituce např. policie, soudy, nápravná zařízení) 4. diferencované přičlenění - lidé nejsou kriminální z důvodu nedostatku přizpůsobivosti, ale protože společnost, je složena z mnoha subkultur, jejichž chování je z pohledu celé společnosti kriminální 5. teorie anomie (Merton) – rozvinul Durkheim při studiu sebevražednosti; - jedná se o stav bezmocnosti, rozklad norem, zhroucení norem, hodnot a kultury = dezintegrace (chaos) 6. teorie etiketizace (labelling) - etiketa – nálepka – za každý čin dostáváme nálepku, která nás v životě usměrňuje

NĚKTERÉ DŮLEŽITÉ POJMY ⇒ Sociologická imaginace = pojem do CH. W. Millse popisující schopnost rozeznat v sociálních událostech obecnější zákonitosti, podívat se na společnost „novýma“ očima ⇒ Socializace = proces „zespolečenštění“, začleňování jedince do společnosti, probíhá po celý život; proces vývoje člověka od narození po dospělého – přejímání kultury, tradic, norem ⇒ Askripce = hodnocení člověka na základě toho, kým je (původ), ne podle toho, jaký podává výkon ⇒ Enkulturace = začleňování jedinců do určité společnosti, osvojování si norem a hodnot určité kultury ⇒ Pospolitost = seskupení zformované na základě soužití na určitém území (sousedství, venkov)

NĚKTERÉ DŮLEŽITÉ POJMY ⇒ Organizace = společenský systém; útvar s určitým počtem členů, kde je vnitřní dělba práce, určeny formy a způsoby kooperace činnosti ⇒ Instituce = souhrn vzorců jednání a vztahů předávaných ve společnosti, pojem má hodně významů: označuje různé typy skupin (stálé, neosobní), souhrn morálních zvyklostí a hodnost, kulturní činnost a společenské rituály, dříve sociální útvar se zvláštním postavením př. rodina, manželství, církev ⇒ Sociabilita = schopnost jedince snadno navazovat kontakty s druhými lidmi, přizpůsobit se jiným lidem ⇒ Adaptace = přizpůsobení se něčemu, okamžité situaci (konformita, inovace, ritualismus, vzpoura, …) · sociální adaptace = výsledkem procesu začleňování jedince do struktury sociálních vztahů ve skupině nebo organizaci · maladaptace = odborně: nepřizpůsobení se novým životním podmínkám, sociální: snížená schopnost začlenit se

NĚKTERÉ DŮLEŽITÉ POJMY ⇒ gender = označuje sociální aspekty pohlaví čili pohlaví (nikoli biologicky – muž, žena), ale zajímá nás jejich odlišné sociální chování, které s jejich pohlavím souvisí mužská a ženská role – "očekávání", které má společnost od mužů a žen ⇒ gender studies = obor zabývající se tím, jak jsou sociální a kulturní faktory příčinou rozdílů v mužském a ženském chování – jak jsou lidé socializováni do svých mužských a ženských rolí, jaký vliv má pohlaví na soc. rozdíly týkající se vzdělání, zajímá se i o chování gayů a lesbiček ⇒ feminismus = ženské hnutí usilující o překonání útisku a marginalizace žen (odsouvání žen na méně významná místa) a změnu doposud mužsky utvářené společnosti a způsobu života ⇒ sexualita = lidské sexuální chování směřující k reprodukci nebo k fyzickému a psychickému uspokojení sexuální touhy ⇒ promiskuita = volné tělesné obcování s osobami druhého pohlaví, časté střídání sexuálních partnerů

NĚKTERÉ DŮLEŽITÉ POJMY ⇒ heterosexualita = pohlavní náklonnost k osobám opačného pohlaví ⇒ homosexualita = pohlavní náklonnost k osobám stejného pohlaví, pojem zaveden až v 60. letech 19. století; u žen – lesbická láska = lesbismus ⇒ pederastie = homosexuální vztah muže k chlapci (mladíkovi) ⇒ pedofilie = sexuální vztah, náklonnost k dětem ⇒ bisexualita = forma sexuálního chování, kdy je osoba zaměřena jak na osoby druhého pohlaví tak i svého ⇒ transvestitismus = označuje způsob chování, kdy muž obléká ženský oděv a obráceně ⇒ transsexualismus = porucha sexuální diferenciace, muž se chce stát ženou, žena mužem

Doporučená literatura Gillernová, Ilona – Buriánek, Jiří: Základy psychologie, sociologie. Praha Jandourek, Jan: Čítanka sociologických klasiků. Praha Keller, Jan – Novotný, Petr: Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. Liberec Störig, H.J.: Malé dějiny filozofie. Praha 1995.