Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Německá osvícenská filozofie. Německá filozofie Představitelé přirozenoprávního učení zde nejsou nositeli revolučních myšlenek, ale mají blízký vztah.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Německá osvícenská filozofie. Německá filozofie Představitelé přirozenoprávního učení zde nejsou nositeli revolučních myšlenek, ale mají blízký vztah."— Transkript prezentace:

1 Německá osvícenská filozofie

2 Německá filozofie Představitelé přirozenoprávního učení zde nejsou nositeli revolučních myšlenek, ale mají blízký vztah k tehdejší státní moci, tedy vesměs k absolutistickým vládcům. Vliv přirozenoprávních idejí se projevuje především v právní vědě; zasahuje-li do politiky, pak způsobem, který bychom označili za reformní. Do popředí vystoupila myšlenka národní obrody. Hnutí za národní jednotu se soustřeďovalo zejména na německých univerzitách. Němci přetlumočili své tužby do abstraktních filosofických soustav.

3 Immanuel Kant (1724 – 1804) Německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů Celý život prožil v okolí Královce (Königsberg) ve východním Prusku, dnes Kaliningrad v Rusku

4 Immanuel Kant – působení Přednášel logiku, morální filosofii a metafyziku a jako úvod ke studiu filosofie fyziku, geografii a antropologii. V následujících letech odmítl několik pozvání na různé univerzity, až se roku 1770 stal profesorem logiky a metafyziky v Královci, kde byl pak dvakrát rektorem byl přijat do Pruské akademie věd Významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19. století a novější filosofii vůbec

5 Kant – dílo Kritika čistého rozumu, hlavní Kantovo dílo a jeho první rozsáh­ lá publikovaná práce, vyšla v roce Kritika čistého rozumu se systematicky zabývala metafyzikou a teorií poznání. Kritika praktického rozumu (1788) se zabývala etikou. Z roku 1790 je Kritika soudnosti. K těmto dílům přibylo množství dalších prací. Kantovy sebrané spisy v tzv. berlínském vydání mají 27 svazků. Jedině nástin alespoň základních rysů Kantovy teorie poznání nám umožní přiblížit se k jeho praktické filosofii a k jeho nauce o státu a právu.

6 Kant – objektivní poznání Kanta zaujala otázka objektivního poznání. Chce zkoumat základy lidských poznávacích schopností, a to ve vědě (Kritika čistého rozumu), v morálce (Kritika praktického rozumu) a v umění (Kritika soudnosti). Kant neakceptuje víru racionalistů v neomezené možnosti intelektu a koriguje jejich přílišný optimismus. Nepřitakává však ani empirikům. Zaujímá zprostředkující pozici mezi oběma. Uvažuje takto: zkušenost ani rozum samy o sobě nemohou poznání zajistit. Rozum nabízí formu bez obsahu, zkušenost obsah bez formy. Poznání je možné jedině díky jejich syntéze.

7 Zkušenost Všechny naše poznatky o světě pocházejí ze smyslových zkušeností. Zkušenost je pramenem našeho poznání. Člověk komunikuje se světem prostřednictvím smyslů. To, že skutečnost působí na naše smysly, je důkazem její existence. Poznávající subjekt však není v tomto setkávání pasívní, tedy pouze receptivní. Poznávající subjekt je tvůrčí, kreativní: vnáší do procesu poznání formy smyslového nazírání, které jsou jeho rozumu přirozené, především prostor a čas. Poznávající subjekt se zmocňuje smyslových počitků jako se stroj zmocňuje suroviny: po svém je zpracovává a vědomí pak odevzdává hotový poznatek. Stejně jako džbán, do něhož nalijeme vodu, vtiskuje vodě svůj tvar, vtiskuje rozum zkušenosti své zákony.

8 Intelekt Naše chápání světa spoluurčují podmínky a předpoklady, obsažené v našem intelektu. Nejsou důsledkem zkušenosti; jsou člověku vrozené, jsou apriorní. Kant však zároveň říká, že bez zkušenosti by tyto apriorní předpoklady a podmínky zůstaly prázdnou formou. To je zcela nový pohled na poznávání - pohled, který sám Kant označil za kopernikánský obrat ve filosofii. Stejně jako Koperník vysvětloval pohyby hvězd úhlem pohledu, postavil Kant zcela nově vztah smyslově vnímané věci a rozumu.

9 Kategorie rozumu Rozum nemá jen empirickou výbavu, kterou uplatňuje ve vědě, ale má i součást spekulativní, která proniká do světa filosofie a teologie. V rozumu jsou obsaženy kategorie, jimiž lze myslet transcendentní předměty - Boha, nesmrtelnou duši, svobodu. Tyto transcendentní objekty jsou teoreticky nedostupné, ale jejich pojmy, ideje, mají právo na existenci. Rozumové kategorie zjednávají jednotu poznání a jeho vědeckou povahu. Kategorie rozumu dávají smyslovým názorům formu soudu, která jim propůjčuje obecnost a nutnost. Kategorií je tolik, kolik je logických forem soudu. Výsledkem je řád světa.

10 Teoretický a praktický rozum Kant se domníval, že poznávací schopnosti člověka netkví jen v pronikání teoretického rozumu (Verstand) do světa kauzality, do zákonitostí světa přírody. Druhou formou poznávacích schopností člověka je praktický rozum (Vernunft), který člověku umožňuje nalézt teoretické základy morálního života, pevné principy morálního jednání, a vyznačit směr jeho vůle. Náš rozum vystupuje v teoretické funkci, jestliže poznáváme to, co je; v praktické funkci vystupuje, jestliže poznáváme to, co být má.

11 Praktický rozum Doménou praktického rozumu je sféra povinnosti a normativity. Tato sféra není imanentní součástí přírodní skutečnosti. To, co má být (Sollen) vyjadřuje druh spojení a nevyhnutelnosti, která se jinak v celé přírodě nevyskytuje. V člověku nepřevládá jen egoismus, zloba a pachtění se po vlastním prospěchu. Člověk je i bytostí rozumnou a mravní, která má rozum a vůli a je schopna rozumu vůli podřídit. Svobodná vůle člověka je prostředkem, který člověku umožňuje participovat na mravním zákonu, na vyšším, nadsmyslovém světě.

12 Hypotetický imperativ Pravidla lidského chování, která obsahují určitou povinnost, nazývá Kant imperativy Dělí je na imperativy hypotetické a imperativy kategorické. Hypotetické imperativy vznikají ze zkušenosti a jsou podmíněny snahou dosáhnout určitých empirických cílů. Hypotetický imperativ začíná podmínkou: jestliže chceš (nebo chceš-li) toho a toho dosáhnout, musíš jednat tak a tak. Jsou tedy podmíněny subjektivně, totiž tužbami jednotlivce.

13 Kategorický imperativ Kategorický imperativ je nepodmíněný příkaz rozumu, adresovaný vůli. Je to nepodmíněný předpis o povinnosti člověka jako rozumné bytosti, která vládne svobodnou vůlí. Kategorický imperativ je závazný sám o sobě, bez ohledu na osobní cíle. Je tím, co je uprostřed všeho podmíněného nepodmíněné, co je marné hledat v oblasti poznání. Jestliže chce člověk skutečně vědět, jak má jednat, zjevuje se mu nepodmíněný příkaz jednat o své vůli a plnit svou povinnost, a to bez ohledu na reciprocitu, osobní uspokojení nebo konkrétní cíl. Tím, že sebekázní dospěl ke shodě vůle s povinností, se člověk stal občanem nadsmyslového světa, dotkl se absolutna, nabyl důstojnosti.

14 První formulace Kategorický imperativ je formální, bezobsažný. Jeho první formulace vyznívá jako ryze formální určení: jednej tak, aby maxima tvé vůle (princip, podle něhož jednáš) se mohla stát základem obecného zákonodárství. Když něco činím, musím si být jist, že chci, aby každý činil totéž, pokud se dostane do téže situace. Mravní zákon zde stojí proti sklonům člověka a je lhostejný k jeho prospěchu. Svobodně jednáme jedině tehdy, jednáme-li z úcty k mravnímu zákonu.

15 Druhá formulace Zde se Kant obrací k duším, které mají svou vnitřní důstojnost, a žádá, abychom lidstvo a své bližní nepokládali za své prostředky, ale i za cíle: Jednej tak, aby lidstvo ve tvé osobě i v osobě jiného bylo pro tebe nejen prostředkem, ale i cílem (absolutním účelem). Zde žádá Kant lásku, která spočívá v úctě k člověku.

16 Třetí formulace Třetí formulace: zásada autonomie. Ta vyžaduje, aby zákon povinnosti, jemuž se člověk podřizuje, nebyl ve vztahu k člověku čímsi vnějším, protože základem etiky může být jedině svobodné rozhodnutí. Člověk je tím, kdo si etický zákon dává, i tím, kdo ho poslouchá.

17 Názory na právo a stát Texty, které obsahují koncepci práva a názory na stát, patří mezi poslední nebo téměř poslední Kantova díla. V roce 1795 uveřejnil Kant známé pojednání K věčnému míru, kde se obecně zabýval i státem a právem. Počátkem roku 1797 vyšla jeho Metafyzika mravů. Její první část se nazývala Metafyzické základy právní vědy.

18 Právo jako řád Odpovědět na otázku, co je právo, znamená definovat limity práva a vysvětlit jeho obsah a cíle. Právo je řád. Kant definuje právo jako souhrn podmínek, za kterých může být libovůle jednoho sloučena s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody. Úkolem práva je připustit jen takovou činnost jednotlivých osob, která by byla objektivně slučitelná s požadavky mravního zákona. Oprávněný je každý čin, při kterém projev svobodné libovůle každého může koexistovat se svobodou všech ostatních. Je proto nezbytné, aby právo mělo donucovací moc. Jejím nositelem je stát. Bytí státu tedy podle Kanta vyplývá z požadavků kategorického imperativu. V Metafyzice mravů Kant říká, že stát je spojením mnoha lidí pod právními zákony.

19 Přirozené a pozitivní právo Kantova teorie je teorií přirozeného práva, kterému Kant dával přednost. Právo dělí na přirozené a pozitivní. Přirozené právo je svým původem apriorní. Existuje před jakoukoli zkušeností a zakládá se na požadavcích praktického rozumu. Pozitivní právo je právo pouze historicky existující, které je třeba přizpůsobovat požadavkům přirozeného práva.

20 Individualismus přirozeného práva U Kanta kulminuje individualismus přirozeného práva – svoboda, autonomie lidské bytosti je základním přirozeným právem, které v sobě ostatní práva obsahuje. Prohlašuje svobodu občana, samostatnost občanů a jejich vzájemnou rovnost za apriorní zásady občanského života. Ve světle přirozeného práva, které je základem státního zákonodárství, má lidská osobnost absolutní hodnotu, která nemůže být přeměněna v nic méně významného. Právní svobodu je třeba vysvětlovat takto: je oprávněním nedodržovat žádné vnější zákony kromě těch, k nimž bych mohl dát souhlas.

21 Právo soukromé a veřejné Celý právní systém podává Kant ve dvou částech: jako právo soukromé a právo veřejné. Soukromé právo zahrnuje oblast vztahů mezi lidmi jako jednotlivci, tedy mezi rozumnými bytostmi schopnými svobodně jednat. Je nutným atributem přirozeného styku jednotlivých rozumných lidských bytostí. K tomu, aby soukromé právo mělo skutečnou moc a aby mohlo být v případě potřeby uskutečněno donucením, je však nezbytná existence státu, který mění přirozený styk lidí v občanskou společnost.

22 Organizace státu Za nejdůležitější v politické organizaci společnosti Kant nepovažoval organizaci státní moci, ale spíše způsoby jejího uskutečňování. Byl přívržencem parlamentního, zastupitelského systému, založeného na dělbě moci. V tom viděl základ právního státu a svobody občanské společnosti. Každý stát má moc zákonodárnou, výkonnou a soudní – z těchto mocí nejvyšší je moc zákonodárná, která reprezentuje suverenitu. Suverenita má patřit spojené vůli národa, národnímu zastupitelstvu. Kant snil o republice; dobrá je však podle jeho názoru i monarchie, omezená národním zastupitelstvem.

23 Společenská smlouva Společenskou smlouvu nevysvětluje jako historický fakt, ale jako regulativní ideu pro hodnocení institucí veřejného práva, a to z hlediska toho, nakolik jsou tyto instituce v souladu s požadavky kategorického imperativu. Smlouva je racionálně čili logicky nutná idea (hypotetický předpoklad) vzniku státu a práva.

24 Johann Gottlieb Fichte ( ) Významný německý filosof Žák Immanuela Kanta Díla: Základy přirozeného práva, Systém mravouky

25 Johann Gottlieb Fichte – ideje Na rozdíl od Kanta právo pokládá za nezávislé na mravnosti Opustil ideu právního státu a jeho teorie je teorií socialistického státu – úkolem státu je nejen zajištění základních přirozených práv, ale také odstranění hospodářských a sociálních rozdílů – Řeči k německému národu – burcuje národní vědomí, inspiruje německý nacionalismus

26 Georg Wilhelm Friedrich Hegel ( ) Významný filosof - představitel německého idealismu Hlavní díla: – Základy filosofie práva – Dějiny filosofie – Fenomenologie ducha

27 Hegel – právo Podstatou práva je u Hegela duch, ovšem ještě bližším základem a východiskovým bodem práva je u něho vůle. Hegel nedefinuje právo jako omezení svobody, ale definuje ho jako samu existenci svobody. Vývoj práva je u Hegela zároveň vývojem svobody. Vývoj absolutní ideje ve sféře práva prochází triádou: – Na nejnižším stupni je abstraktní právo – Antitezí abstraktního práva je moralita – Syntézou obou předchozích stupňů a dovršením vývoje abstraktní ideje ve sféře objektivního ducha je mravnost

28 Hegel – stát První formou ztělesnění objektivního ducha je rodina. Dalším stupněm objektivizace objektivního ducha je občanská společnost. Syntézou rodiny a občanské společnosti a zároveň syntézou individuálního a univerzálního je stát.


Stáhnout ppt "Německá osvícenská filozofie. Německá filozofie Představitelé přirozenoprávního učení zde nejsou nositeli revolučních myšlenek, ale mají blízký vztah."

Podobné prezentace


Reklamy Google