Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

V EŘEJNÁ SPRÁVA A SPRÁVNÍ PRÁVO Kateřina Frumarová.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "V EŘEJNÁ SPRÁVA A SPRÁVNÍ PRÁVO Kateřina Frumarová."— Transkript prezentace:

1 V EŘEJNÁ SPRÁVA A SPRÁVNÍ PRÁVO Kateřina Frumarová

2 Z ÁKLADNÍ POJMY - SPRÁVA Základním předmětem zájmu správního práva je pojem veřejné správy. Pozitivně vymezit a definovat veřejnou správu je velice obtížné. Výchozím pojmem = pojem správy. Například J. Pošvář správou v obecném smyslu rozumí zpravidla lidskou činnost sledující záměrně nějaký cíl. A. Merkl pak chápe správu v nejširším smyslu jako každou záměrnou lidskou činnost, směřující k dosažení určitých lidských účelů. J. Pražák ji definuje jako činnost sledující záměrně nějaký cíl nebo činnost nesoucí se za trvalým účelem řídit ty které záležitosti. Ze současných autorů například V. Sládeček chápe správu jako záměrnou činnost sledující dosažení určitého cíle (účelu). P. Průcha správou rozumí společenské řízení, které má určité specifické rysy a realizuje se ve specifických formách. P oměr správy v obecném smyslu k právu : ve správě jsou obsaženy dva prvky: prvek právní (daný jejím vztahem k právnímu řádu) a prvek účelový (činnost sledující záměrné dosažení určitého cíle). Platí, že účel obsažený v postulátu lze uplatnit pouze v souladu s prvkem právním, tedy s právním řádem. Normativní vázanost je pak samozřejmě větší u správy veřejné oproti správě soukromé.

3 Z ÁKLADNÍ POJMY – VEŘEJNÁ SPRÁVA Veřejnou správu je nutno odlišit od správy soukromé. Podle J. Pošváře soukromou správu provádí spravující subjekt z vlastní vůle (autonomně) a řídí se při tom svými osobními postuláty, veřejnou správu pak provádějí spravující subjekty jako povinnost uloženou jim právní normou a řídí se při ní objektivními postuláty státu či do nich ústícími postuláty veřejných svazků ; rozdíl mezi veřejnou a soukromou správou je tedy jednak v normativní vázanosti spravujícího subjektu (podstatně větší vázanost veřejné správy) a jednak v cíli, který je sledován. Ze současných autorů například P. Průcha vymezuje veřejnou správu jako správu veřejných záležitostí ve veřejném zájmu a subjekty, které ji vykonávají, ji realizují jako právem uloženou povinnost, a to z titulu svého postavení jako veřejnoprávních subjektů; soukromou správou je naproti tomu správa soukromých záležitostí, vykonávaná v soukromém zájmu soukromými osobami, které sledují určitý vlastní cíl a řídí se přitom vlastní vůlí. Rozlišování veřejné správy a soukromé správy bezprostředně souvisí se samotným rozlišováním veřejného a soukromého práva, tedy s právním dualismem. Přestože nelze jednoznačně stanovit hranici mezi právem veřejným a soukromým a rozdíly se spíše stírají, východiskem pro zodpovězení otázky po podstatě „veřejnoprávnosti“ veřejné správy by mělo být její naplnění znaky „ veřejné moci “ a „ veřejného zájmu “.

4 Z ÁKLADNÍ POJMY – VEŘEJNÁ SPRÁVA Moc = schopnost vnutit jinému určitý způsob chování, a je-li tento způsob chování narušen, požadované chování vynutit a případně rušitele potrestat. Moc veřejná je pak uskutečňována ve veřejném zájmu a k jeho zabezpečení, a to subjekty veřejné moci. Výkon veřejné moci pak představuje právě i veřejná správa. Veřejnou moc lze dále dělit na státní moc (kterou disponuje stát a zabezpečuje ji prostřednictvím státního mechanismu) a tzv. zbývající veřejnou moc (kterou stát svěřil subjektům nestátního charakteru a projevuje se jako tzv. decentralizovaná státní moc). Veřejný zájem = tzv. neurčitý právní pojem, jde o takový zájem, resp. zájmy, jež by bylo možno označit za obecné či veřejně, resp. obecně prospěšné zájmy, jejichž nositeli jsou blíže neurčené, nicméně alespoň rámcově determinovatelné okruhy či společenství osob jako tzv. veřejnost, popř. zájmy, u nichž jde o zájmy společnosti (celospolečenské zájmy). Ústavní soud ČSFR (usnesení sp. zn. I. ÚS 191/92 ze dne ) a obdobně i Ústavní soud ČR (usnesení sp. zn. II. ÚS 75/93 ze dne ) konstatují, že: „ Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu“.

5 V EŘEJNÁ SPRÁVA - VYMEZENÍ V materiálním (funkčním) pojetí je veřejná správa výkonnou činností státu jako základního veřejnoprávního subjektu, uskutečňovanou prostřednictvím jeho orgánů, jakož i výkonnou činností tzv. dalších veřejnoprávních subjektů, resp. jejich orgánů, spočívající ve správě veřejných záležitostí, a realizovanou jako projev výkonné moci ve státě, přičemž je zaměřena na organizování chodu veřejných záležitostí, resp. veřejných služeb, a na mocenskou ochranu veřejných zájmů. Z hlediska formálního (organizačního) se pak klade důraz na povahu institucí, které veřejnou správu v rámci své působnosti a pravomoci vykonávají, a kterými jsou v prvé řadě stát (prostřednictvím svých orgánů) a další subjekty, které jsou státem nadány veřejnou mocí. = definice veřejné správy způsobem pozitivním.

6 V EŘEJNÁ SPRÁVY - VYMEZENÍ Veřejnou správu je možné pokusit se definovat i negativně, a to za použití metody substrakce (odečítání), přičemž se vychází v podstatě z teorie dělby moci ve státě. Veřejná správa a zákonodárství : zákonodárství vytváří pro veřejnou správu právní rámec, ve kterém se může pohybovat. V demokratickém právním státě je zákonodárství veřejné správě nadřazeno. VS pak zajišťuje výkon zákonů; je tedy činností podzákonnou a výkonnou. Na straně druhé se VS určitými způsoby podílí na zákonodárné činnosti (např. zákonodárná iniciativa vlády či zastupitelstev krajů, tvorba podzákonných prováděcích právních předpisů či podíl na přípravě návrhů zákonů). Veřejná správa a soudnictví : obě činnosti mají některé shodné rysy – představují výkonnou činnost orgánů státu, tedy výkon, resp. provádění zákonů. Základní rozdíly mezi nimi pak spočívají jednak ve funkční stránce, jednak ve stránce organizační. Dále je v současné době zdůrazňováno, že je nutno nově pojmout i vztah vlády a veřejné správy, a vyjádřit rozdíl mezi nimi, neboť konstrukce spočívající v tom, že vláda je chápána jen jako nejvyšší orgán státní správy, resp. veřejné správy již v moderním právním státě neobstojí. Nelze ztotožňovat moc výkonnou a veřejnou správu, neboť veřejná správa je toliko jednou ze součástí moci výkonné.

7 VS = STÁTNÍ SPRÁVA, SAMOSPRÁVA A OSTATNÍ VS Veřejná správa se obvykle dle povahy nositele veřejné moci rozlišuje na : státní správu, samosprávu a ostatní veřejnou správu. Státní správa: veřejná správa uskutečňovaná státem, jde o nezastupitelnou součást VS, je jádrem, základem VS, odvozuje se od samotné podstaty a poslání státu, jde o jednu z forem činnosti státu, jejím posláním je realizace výkonné moci státu, má charakter výkonný, podzákonný a nařizovací je zaměřena jak dovnitř, tak i navenek rozlišujeme dále pak státní správu přímou (tj. prováděnou bezprostředně orgány státu – správními úřady) a státní správu nepřímou (vykonávanou např. orgány obcí a krajů v přenesené působnosti, či fyzickými nebo právnickými osobami, jímž byl výkon státní správy propůjčen)

8 VS = STÁTNÍ SPRÁVA, SAMOSPRÁVA A OSTATNÍ VS Samospráva představuje veřejnou správu uskutečňovanou jinými veřejnoprávními subjekty než státem - jedná se o subjekty korporativního charakteru, označované jako veřejnoprávní korporace někdy se také zjednodušeně uvádí, že jde o „správu vlastních záležitostí ve veřejném zájmu“, resp. o metodu správy, při níž se „spravovaní“ spravují sami – tj. určitě splynutí subjektu a objektu správy - nicméně jde o zjednodušující pojetí, neboť přece jen zde existuje určitá vzdálenost mezi „správcem“ a „spravovanými“ – uplatňuje se zde princip reprezentace, dle nálezu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 5/93) pak „ na samosprávu nutno hledět jako na demokratickou organizační formu péče o vlastní záležitosti dotčených skupin občanů, nezávislou a pod státním dohledem… …vzniká a uskutečňuje se na základě zákona (práva) a pod státním dohledem právnosti jejích rozhodnutí (prováděným soudy). Je však státním orgánům (především orgánům státní správy) nepodřízená, tj. v zákonem (nebo všeobecně právem) vymezeném rámci působí samostatně… “. samosprávu je nutno chápat jako projev decentralizace veřejné správy, spjata s principem subsidiarity, dalším znakem je relativní nezávislost orgánů veřejnoprávních korporací při výkonu samosprávy, do výkonu samosprávné činnosti může stát zasahovat zpravidla jen na základě zákona a k jeho ochraně (srov. výslovně ve vztahu k územní samosprávě čl. 101 Ústavy, jakož i možnost podání tzv. komunální ústavní stížnosti). na straně druhé však státu přísluší právní dozor nad jednáním samosprávných korporací předmětem samosprávy je správa části veřejných věcí na územní úrovni (obce, kraje) nebo v souvislosti s výkonem určitého povolání (profesní komory), příp. v souvislosti s výkonem určité specifické činnosti (zejm. vzdělávání) - hovoříme pak o samosprávě územní, profesní (zájmové, stavovské), popř. tzv. ostatní samosprávě (zejm. školské).

9 VS = STÁTNÍ SPRÁVA, SAMOSPRÁVA A OSTATNÍ VS Exkurs: Veřejnoprávní korporace (VPK): člensky organizovaný subjekt VS, jemuž byla svěřena moc samostatně plnit veřejné úkoly, legální pojem (ústava, zákon o obcích….), PO, samostatný subjekt práv a povinností, subjekt odpovědnosti, disponuje mocenskou pravomocí činit vrchnostenské úkony, současně může užívat i prostředky práva soukromého, založena zákonem či jiným vrchnostenským aktem na základě zákona, relativní nezávislost na správních úřadech státu, podléhá však v jistých otázkách státnímu dozoru, členíme: územní (obce), profesní (komory), věcné (zájm. sdružení obcí). Ostatní veřejná správa považuje se za zbytkovou oblast veřejné správy, kterou vykonávají částečně samosprávné a nesamosprávné instituce, když plní úkoly veřejné správy, různorodá skupina znaky: zřizovány zákonem, stanoven (veřejnoprávní způsob) ustavení vedoucího, nemají členský substrát, ale zaměstnance, existence dozorčího orgánu často forma veřejného ústavu či veřejného podniku zpravidla nejde o výkon VS v pravém (užším) smyslu, ale spíše o veřejnoprávní činnost, jenž má jisté veřejnoprávní aspekty (význam) př. ČT, ČR, VZP, Národní galerie

10 Č LENĚNÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY Veřejnou správu lze členit u z dalších hledisek: a) dle organizačního uspořádání –územní a věcné hledisko z územního hlediska rozlišujeme VS: ústřední, regionální a místní, z věcného hlediska –VS všeobecná x specializovaná co do subjektů – je jím buď stát nebo jiné subjekty, odlišné od státu, na něž je její výkon delegován, dle toho rozlišujeme VS vykonávanou bezprostředně (tj. orgány státu) a zprostředkovaně (vykonávaná orgány jiných subjektů) b) dle právní formy – jde o to, zda VS používá formy veřejného práva či soukromého práva správa vrchnostenská (imperium) – je vykonávána formou veřejnou práva (klasický triangl: nařízení + správní akt + donucovací opatření), správa fiskální (dominium) – formy práva soukromého, stát do právních vztahů nevstupuje vrchnostensky, ale z pozice rovného partnera, zejm. ve věcech finančních a majetkových v současné době však toto rozlišení není dostačující c) dle úkolů lze rozlišit, zda VS vrchnostensky zasahuje anebo ve veřejném zájmu zabezpečuje či obstarává z jiného úhlu pohledu lze vymezit základní oblasti VS: správně politická, správně hospodářská, sociální a kulturní a ekologická, hlubší členění – dle správních odvětví (resortů) – např. vnitřní správa, školství, zdravotnictví, atd.

11 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY Vývoj do roku 1620 v čele státu – panovník (se svou družinou) jako ústřední orgán nepravidelně se konaly dvorské sjezdy místní správa měla podobu hradské správy zhruba od 13. století sílí vliv šlechty –stává´se partnerem panovníka při správě země – počátek mocenského dualismu rozvoj měst, cechů v průběhu 13. století: města poddanská x královská, města řídil vrchnostenský činitel, tzv. rychtář, později městská rada. do roku stavovský stát - veřejná moc se dělila mezi panovníka, šlechtu a vymezené korporace (města, cechy) Období 1620 – 1848 po roce nástup absolutismu (posílení panovníka - základní osoba ústředního aparátu) od poloviny 18. století dosavadní systém přestával být efektivní – prováděny reformy – za vlády habsburské panovnice Marie Terezie a jejího syna Josefa II. – osvícenský absolutismus – dochází k postátnění správy v ústředí, zemích i krajích, vliv stavů je postupně vytlačován nově se konstitující byrokracií, dochází k postupné profesionalizaci státní správy.

12 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY Období 1848 – 1918 období rozhodující pro vznik moderní veřejné správy. Ústavy: 1848 (duben) Pillersdorfova - nikdy v platnost nevešla, reflektovala požadavky revoluce v otázce svobod a práv – nelze však hovořit o úpravě lidskoprávní problematiky; zaváděla princip ústnosti a veřejnosti pro jednání před soudem. Byla založena odpovědnost vlády parlamentu, který byl pojat jako dvoukomorový Kroměřížská ústava - její konečný návrh nebyl projednán, neboť panovník v březnu 1849 Kroměřížský sněm rozpustil a rozehnal. Panovník měl mít jen taková práva, která mu ústava přiznávala. Návrh ústavy proklamoval zásadu suverenity lidu, obsahoval soubor základních občanských práv. Zákonodárná moc měla být rozdělena mezi dvoukomorový říšský sněm a zemské sněmy. březen Stadionova - den po rozehnání Kroměřížského sněmu – 4. března 1849 – vydal císař novou oktrojovanou „Březnovou neboli Stadionovu ústavu“, jež byla založena na myšlence jednotného monarchistického státu. Panovník měl spolu s parlamentem zákonodárnou moc a spolu s ministry měl i výkonnou moc. Zřízeny byly nezávislé soudy a Říšský soud jako soud ústavní. Ústava byla zrušena 31. prosince Nebyla nikdy realizována. K ústavě byla vydána i listina základních občanských práv, jež však mohla být pozastavena vládou. Ústava také zaváděla obecní samosprávu.

13 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY jedním z nejpodstatnějších výsledků revolučních změn roku 1848 bylo zrušení poddanství a s tím spojené postátnění veškerého výkonu soudnictví a politické správy. Zmizel i rozdíl mezi dosavadními svobodnými městy a venkovskými obcemi. V souvislosti s tím se prosazovala idea, že obce se musí osvobodit nejen ze svazků vrchnostenských, ale získat i nezávislost na státní moci. 20. března 1849 bylo vydáno první obecní zřízení, autorem hrabě František Stadion, zastávající funkci ministra vnitra. Pr incipem bylo pochopení svobodné obce jako základu svobodného státu. ve Stadiónově obecním zřízení byla přijata zásada, že každá osoba musela patřit do svazku některé obce, obecní zřízení rozlišovalo dvojí působnost obcí: působnost přirozená a přenesená.

14 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY Veřejná správa fungovala na úrovni zemí, krajů a okresů. Na úrovni zemí zastupoval panovníka místodržitel. Představoval jakousi instanci mezi ministerstvem vnitra a krajskými vládami, zastupoval vládu na zemském sněmu, řídil státní policii. Mnohem větší význam měly v tomto uspořádání kraje a okresy. Situace se však změnila reformami, jejichž tvůrcem byl ministr vnitra Alexandr Bach (1855). Učinil ze zemí jeden z hlavních článků správy, zatímco význam krajů poklesl a v roce 1868 byly kraje a krajské orgány zrušeny. Nejnižší článek politické správy představovaly okresy. Správu zde vykonávala okresní hejtmanství, v čele s okresním hejtmanem. Do působnosti okresního hejtmanství, náležela naprostá většina agendy státní správy. Koncem 50. let - pád Bachova režimu. Vydán tzv. říjnový diplom. K návratu k parlamentarismu došlo v únoru 1861, kdy byla vydána „Únorová nebo též Schmerlingova ústava “, která jako jediná z ústav v dobách habsburské monarchie neupravovala občanská práva. Součástí ústavy byla také zemská zřízení (ústavy jednotlivých zemí), pomocí nichž došlo k vytvoření zemských sněmů a zemských výborů. V roce 1862 byl vydán rámcový říšský obecní zákon, na který v příštích letech navázala obecní zřízení, české, moravské, slezské. K důležité ústavní změně došlo v roce 1867 rakousko-uherským vyrovnáním, které bylo porážkou českých státoprávních tendencí. Na konci roku 1867 byl vydán soubor právních předpisů tvořících Prosincovou ústavu, která formálně navazovala na únorovou ústavu. Tvořilo ji 7 zákonů, platila do přijetí recepčního zákona (č. 11/1918 Sb. z. a n.).

15 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY Vývoj vznik Československého státu – Národní výbor vydal zákon o zřízení samostatného státu československého. Zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, který je označován jako první ústavní provizorium nebo jako recepční zákon, bylo recipováno právo i správa dosavadní monarchie. Byla tak zajištěna kontinuita s rakousko-uherským právním řádem a veřejnou správou. Nejvyšším orgánem moci se stal v prvních popřevratových týdnech Národní výbor v Praze, který vznikl v roce 1916, jako platforma většiny českých politických stran s úkolem chránit národní zájmy. Již 2. listopadu vydal zák. č. 2/1918 Sb., jímž bylo zřízeno dvanáct nejvyšších orgánů státní správy (jejich počet byl v dalších dnech ještě rozšířen), které se záhy přejmenovaly na ministerstva. Téhož dne byl zák. č. 3/1918 Sb. zřízen nejvyšší správní soud a upraveno řešení kompetenčních konfliktů. Posléze - Národní výbor v Praze byl rozšířen o další členy a přeměněn v Prozatímní Národní shromáždění. Posledním aktem, který Národní výbor přijal, byla prozatímní ústava (zák. č. 37/1918 Sb.). Jí byla zejména upravena soustava nejvyšších orgánů státní moci, kterou tvořilo Národní shromáždění (zvané Revoluční), prezident republiky a vláda. Vzhledem ke konstrukci ustanovení §§ 7-13 prozatímní ústavy lze po 13. listopadu 1918, kdy se stala účinnou, hovořit o Československé republice. Probíhaly práce na nové ústavě – zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky.

16 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY Ve veřejné správě byla nutná zásadní reforma. Nový systém místní správy upravoval zákon o zřízení župních a okresních úřadů č.126/1920 Sb., který byl přijat současně s ústavou v únoru Zákon předpokládal, že vnitřní správu budou vykonávat župní a jím podřízené okresní úřady. župní zákon nebyl v českých zemích uveden v život, proto zůstala oblast státní správy v podstatě beze změn. Stará zemská místodržitelství a okresní hejtmanství fungovaly nadále pod názvem zemská, resp. okresní správa politická. Nedotčena zůstala i zemská samospráva, resp. její zbytky, kde nadále fungovaly zemské správní výbory (komise) a ke změnám nedošlo ani co se týče samosprávy okresní. v roce 1926 vypracován návrh správní reformy, který představoval zcela novou koncepci místní správy - v červenci 1927 schválen zák. č. 125/1927 Sb. o organizaci politické správy Podle tohoto zákona se republika dělila na země a okresy. v zemích vykonávaly správu zemské úřady, v okresech pak okresní úřady

17 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY V období tzv. druhé republiky: došlo k odklonu od demokratického režimu první republiky. Tento trend se nevyhnul ani veřejné správě. Došlo k přijetí ústavního zák. č. 299/1938 Sb. o autonomii Slovenskej krajiny a ústavního zák. č. 328/1938 Sb. o autonomii Podkarpatské Rusi, vedle ústřední vlády, která plnila zároveň funkce vlády pro české země, byly zřízeny vlády slovenská a podkarpatoruská. V prosinci 1938 byl přijat ústavní zák. č. 330/1938 Sb. tzv. zmocňovací zákon, kterým prezident republiky dostal oprávnění vydávat po dobu dvou let dekrety, jimiž mohl měnit ústavu a po stejnou dobu mohla vláda činit opatření, k nimž by jinak bylo třeba zákona. Ke změnám došlo i v oblasti územní správy: pokud v důsledku okupace pohraničí zůstalo sídlo okresu mimo hranice republiky, správa takového okresu byla předávána hejtmanovi sousedního okresu, bylo rozpuštěno okresní zastupitelstvo a nahrazeno okresní správní komisí. Počátkem února 1939 schválila vláda nařízení, jímž se zřizovala instituce obecních (obvodových) tajemníků, kteří měli převzít tzv. přenesenou působnost obcí, mohli však zasahovat i do oblasti samostatné působnosti obcí.

18 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY V období okupace – 1939 až došlo k okupaci českých zemí a následujícího dne vydal Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Protektorátu sice byla formálně přiznána autonomie, kterou však musel vykonávat v souladu se zájmy Německa. Přesně za měsíc po březnové okupaci nastoupil svůj úřad říšský protektor. Protektor, jmenovaný a odpovědný vůdci, zastupoval říšskou vládu a měl zajišťovat, aby bylo dbáno směrnic Hitlera. Jeho zástupcem byl státní tajemník. Protektor byl zmocněn potvrzovat ministry protektorátní vlády, mohl se nechat informovat o jejich opatřeních a podávat vůči ním námitky. V červnu 1939 se mu dostalo výslovně oprávnění měnit svými akty protektorátní právo. Svoji činnost realizoval protektor prostřednictvím svého úřadu v Praze. Vedle okupační správy existovala autonomní správa protektorátní (v jejímž čele byl státní prezident) a protektorátní vláda. Důležitou roli v oblasti místní správy hráli vrchní zemští radové, kteří stáli v čele tzv. oberlandrátů. Ty v roce 1942 nahradili vedoucí okresní hejtmané. Postižena byla i samospráva. Nejprve byla na podzim 1939 působnost zemských zastupitelstev přenesena na zemského prezidenta a v květnu příštího roku došlo k jejich rozpuštění. O necelého půl roku později postihl stejný osud i volené orgány na úrovni okresů. Během roku 1942 byla uskutečněna tzv. Heydrichova správní reforma. Jejím jádrem byla instituce zvaná správa z příkazu říše. Na jejím základě byla říše oprávněna převzít jakoukoli oblast správy a delegovat ji na autonomní orgány protektorátu, které ji pak vykonávaly nikoli jako agendu svojí, ale právě z příkazu říše. V závěrečné fázi války byla dovršena likvidace obecní samosprávy. Vládním nařízením č. 51/1944 Sb. byli ve všech větších obcích jmenováni tzv. úředničtí vedoucí, kteří převzali pravomoc a působnost starostů.

19 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY Významnou roli z hlediska státoprávního vývoje Československa představovalo vytvoření tzv. zahraničního prozatímního státního zřízení, tvořily je tři orgány: prezident republiky, vláda a Státní rada. Na základě konstrukce, podle níž byla abdikace E. Beneše v říjnu 1938 vynucená a tudíž neplatná, bylo konstatováno, že tento zůstává i nadále ve funkci. Prezident pak jmenoval ostatní složky prozatímního státního zřízení. Na základě dekretu prezidenta republiky č. 2/1940 Ur. vest. bylo prezidentovi dáno oprávnění, aby vykonával v nezbytných případech zákonodárnou pravomoc. Činil tak formou dekretů, případně ústavních dekretů, které spolupodepisoval předseda vlády či ministr pověřený jejich výkonem. Státní rada měla postavení poradního orgánu prezidenta a pomocného a kontrolního orgánu v rámci prozatímního státního zřízení. Prezident republiky jmenoval rovněž vládu. Ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Ur. Vest. - řešil otázku právní kontinuity. Podle něj tvořily právní předpisy vydané do československý právní řád, zatímco ty, které byly vydány v období nesvobody (tj. od do ) nikoli. Za součást československého právního řádu byly prohlášeny dekrety prezidenta republiky, ovšem s tím, že podléhaly dodatečnému schválení parlamentem. Oblasti veřejné správy se týkal ústavní dekret č. 10/1944 Ur. vest. o dočasné správě osvobozených území. V roce 1944 byl vydán ústavní dekret o národních výborech a prozatímním Národním shromáždění, jehož obsah byl po dlouhotrvajících diskuzích kompromisem mezi londýnským a komunistickým odbojovým centrem sídlícím v Moskvě. Dne 5. dubna vyhlášen Košický vládní program.

20 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY Vývoj Přesně měsíc po vyhlášení vládního programu, bylo vydáno vl. nař. ve kterém se stanovilo, že na osvobozeném území mají být vytvořeny místní, okresní a zemské národní výbory, jako orgány zastupitelské a veřejné správy ve všech jejích oborech. Jako orgány státní správy podléhaly vládě. V každé obci se měly ustavit Místní národní výbory (MNV) a v každém okresu Okresní národní výbory (ONV) Obdobně tomu bylo i na úrovni zemí pokud šlo o zemské národní výbory (ZNV). Zvláštní postavení měla Praha, kde podle vl. nař. č. 46/1945 Sb. působil Ústřední národní výbor a obvodní rady. Působnost a pravomoc národních výborů plynula jednak z dosavadních předpisů upravujících působnost a pravomoc orgánů státní správy a samosprávy, jednak ze zvláštních právních předpisů vydaných po osvobození. Předpokládalo se, že národní výbory budou tvořeny volbami, to se však několik let nestalo. Rozlišovala se státní správa a samospráva, ale obě složky byly vykonávány jedinou linií orgánů. Dva měsíce po únorovém převratu 1948 byla schválena nová ústava, zvaná ústava 9. května (ústavní zák. č. 150/1948 Sb.). Třebaže formálně vycházela z principů parlamentní demokracie, realita jejího fungování odpovídala poměrům, které se vytvořily po převzetí moci komunisty. Ústava definovala ve svých Základních článcích vládu jako nejvyšší orgán moci vládní a výkonné, odpovědný Národnímu shromáždění. Národní výbory vymezila ústava jako nositele a vykonavatele státní moci v obcích, okresech a krajích a jako strážce práv a svobod lidu. Soustavu národních výborů tvořily místní, okresní a krajské národní výbory (MNV, ONV, KNV), jímž byl svěřen výkon veřejné správy ve všech oborech, zatímco jiným orgánům příslušel pouze výjimečně, na základě zákona. Přijat zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu (kraje – okresy – obce) Ústava Československé socialistické republiky V roce 1968 byl přijat ústavní zák. č. 143/1968 Sb. o československé federaci. Nejvyššími orgány státní moci se staly jednak vláda federální, jednak republikové a stejně tomu bylo i ohledně nejvyšších orgánů státní správy tj. ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Všeobecně i v oblasti správy byla působnost rozdělena mezi federaci a republiky tak, že určité otázky náležely do výlučné působnosti federace či naopak republik, některé záležitosti byly společné.

21 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY Vývoj po roce 1989 Hlavní směr reformy veřejné správy = zrušení systému národních výborů a vytvoření samosprávných celků. započal reformní proces veřejné správy směrem k decentralizaci a dekoncentraci. přijat ústavní zákon č. 294/1990 Sb., kterým byla změněna Ústava z roku 1960 a byly položeny ústavně právní základy pro zpětné „odstátnění“ části státní správy a znovuvybudování pojetí veřejné správy sestávající se jak ze státní správy, tak samosprávy reforma veřejné správy probíhala ve dvou fázích: 1.fáze – období od „revitalizace obcí na samosprávných principech do ustavení krajských samospráv v roce fáze – navazující vývoj, ukončení činnosti okresních úřadů k , převedení agendy dílem na kraje, dílem na obce

22 N ÁSTIN VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY Ad 1) předchozí soustava národních výborů byla zrušena a nahrazena nově koncipovanou organizací tzv. všeobecné územní správy, která na základní úrovni zakotvila obce jako jednotky územní samosprávy, na územně vyšší úrovni pak okresní úřady jako územní orgány státní správy s všeobecnou působností. I přes ústavně právní předpoklad existence vyšších úz. samosprávných celků nebyl tento více jak 10 let realizován (viz Ústava ČR – čl. 99 v původním znění: Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Vyššími územními samosprávnými celky jsou země nebo kraje. ). zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), zákon č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích, zákon č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, úpravě jejich působnosti a některých dalších opatřeních s tím souvisejících a zákon č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze. V roce 1997 byl přijat ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření VÚSC. Nabyl účinnosti , vytvořilo se 14 krajů. Teprve v roce 2000 došlo k přijetí dlouho očekávaného zákona č. 129/2000 Sb., o krajích a stanovení termínu voleb do krajských zastupitelstev – což přineslo konečně definitivní naplnění Ústavy. Objevuje se „třetí úroveň“ v organizaci VS. Spolu se zákonem o krajích byl přijat i nový zákon o obcích č. 128/2000, zákon o hl. městě Praze – č. 131/2000Sb., a nový zákon o okresních úřadech č. 147/2000 Sb. Ad 2) Meritorním projevem této fáze bylo ukončení činnosti okresních úřadů k Státní správa, kterou vykonávaly, byla přenesena na obce a kraje v rámci výkonu tzv. přenesené působnosti. Větším dílem pak zejména na obce, jež pro tyto účely byly rozlišeny do tří „pověřenostních kategorií“. Obce s obecním úřadem, obce s pověřeným obecním úřadem a obce s rozšířenou působností (na tyto dopadl největší díl výkonu státní správy po okresních úřadech). V současné době tedy v ČR - smíšený model výkonu VS.


Stáhnout ppt "V EŘEJNÁ SPRÁVA A SPRÁVNÍ PRÁVO Kateřina Frumarová."

Podobné prezentace


Reklamy Google