Byla nebyla, v jednom městě, které se jmenovalo Pardubice, docela malá dostihová stáj. A v té stáji, po vstupu doprava a další uličkou doleva, tam, kde.

Prezentace na téma: "Byla nebyla, v jednom městě, které se jmenovalo Pardubice, docela malá dostihová stáj. A v té stáji, po vstupu doprava a další uličkou doleva, tam, kde."— Transkript prezentace:

1 Byla nebyla, v jednom městě, které se jmenovalo Pardubice, docela malá dostihová stáj. A v té stáji, po vstupu doprava a další uličkou doleva, tam, kde pan Smutný nechával kýbl a kartáč, bydlela klisnička Marie. Byla to krásná koní maminka, ale o ní tato pohádka není. Hlavní roli v tomto příběhu hraje její potomek. Je to malý koník Toník. Co o něm na začátku říci? Byl krásný, chytrý, šikovný, perspektivní, no - mohli bychom o něm jenom v dobrém mluvit a za příklad všem koníkům ho dávat, ale jednu vadu přece měl. Chyběly mu tři nohy. S tímto hendikepem měl Toník spoustu starostí. Ne snad proto, že by mu to vadilo v nějaké jeho činnosti, ale spíše proto, že se mu ostatní hříbátka a koníkové v jednom kuse řechtali, až se za břicho popadali a naschvál s ním nehráli jinou hru, než na honěnou. A to ještě u toho hrozně vyváděli a budili starého kocoura Moura. Toníka ty posměšky velmi trápily a nevěděl, co si počít, aby stále nebyl terčem posměchu. Domluvy nepomáhaly a dobře uštědřenou ránu nikomu dát nechtěl, protože byl dobře vychovaný a věděl, že násilí je velmi špatné řešení jakéhokoliv sporu. Když viděl, že se ostatní hříbata nikdy nepolepší a jejich maminky je nikdy nepokárají, tak se rozhodl, že vyrazí do světa hledat lepší koně a štěstí. Dal výpověď na dostizích, poprosil maminku, aby mu upekla obrok na cestu a k tomu kostku cukru do chlebníku strčil. To si prosím doma uvařit nezkoušejte, děti, to můžou jen zkušení koňové. Když měl Toník vše zabaleno a dělal to s rozvahou a včas, né na poslední chvíli, jak to někteří dělají, vzal nohu na ramena a už si to pelášil od nedobrých kamarádů co nejdále. Putoval cestou necestou, polem nepolem, ale většinou ve speciálním vozíku na přepravu koní, jak někdy můžete vidět na silnici, když někam jedete s maminkou a tatínkem. Viděl už opravdu velký kus světa, ale všude se k němu chovali tak jako u něj v rodné stáji. Sklízel jen posměch a někdy ho dokonce vyhnali bičem. Když už nemohl utíkat, šel volným krokem, když nemohl jít, zastavil, když nemohl stát, tak si sednul a když nemohl už ani sedět, tak zase utíkal. Tak přešel už skoro celý svět. Čas od času se mu povedlo přece jenom někde ustájit a vzít nějakou tu podřadnou práci. Pořádné, dobře placené, ani kvalifikované zaměstnání nikdy nedostal, protože neměl praxi v oboru a školy také neměl. V Pardubicích ještě tehdy neměli bezbariérový vstupy pro studenty. To teď už mají a proto vidíte, jak je důležité vyjít vstříc postiženým lidem a koníkům. Ale zpět k příběhu. Toník v žádném kraji nenašel koně, kteří by byli na něho hodnější, nebo alespoň trochu ohleduplnější. Všichni se mu posmívali tak, až jim to samotným bylo líto. Když už Toník došel na konec světa a možná ještě o kus dál, rozhodl se udělat krok na své cestě nejtěžší, spáchat sebevraždu. To děti doma také nezkoušejte, to mohou dělat jen zkušení samovrazi. Vrátil se zpět na kraj světa, napsal mamince dopis na rozloučenou a hodil ho v láhvi do moře. Poprosil delfínku Fínku, aby s ní doplula až tam, kde začínala řeka Labe. Tenkrát ještě vytékaly řeky z moří směrem k prameni, takže bylo opravdu možné, že se láhev k mamince dostane. Chvilku si ještě vyprávěl vtipy s panem mořským ježkem Peškem, potom nacpal chlebník kamením až po okraj a skočil do moře tak daleko, kam nejdále uměl. Pomalu začal pod tíhou kamení klesat hluboko ke dnu, na kterém ještě nikdo nikdy nebyl. Teda aspoň kůň určitě ne. Také ho pěkně bolely uši. Když se už už loučil se životem, najednou uviděl něco, co mu ještě ke všemu vyrazilo dech. Přímo k němu plavala krásná, šikovná a na první pohled charakterní koní slečna. Neměla opravdu ani jednu vadu, nebo špatnou vlastnost, ale co bylo úplně nejlepší, měla také jenom jednu nohu. Odkud připlouváš, cizinče, hned ho oslovila a podala mu seno se solí, jak bylo u nich v kraji zvykem. Pak jedli, konverzovali a za chvilku to bylo jasné. Byla to sama princezna mořských koníků. Pozvala Toníka do království svých rodičů. On se jí totiž taky hrozně líbil, co si budeme povídat. Tam se mu již nikdo nesmál, všichni koníci měli jen jednu nohu a navíc byl Toník ze všech největší, takže ho všichni vítali s respektem a obdivem. Princezna pak poradila Toníkovi, aby ji požádal o ruku, a tak se vzali. Jak to tak bývá, dostali veliké království a měli hodně malých koníků, ale to teď není podstatné. Koník Toník našel koníky, kteří si ho opravdu vážili a jistě to nebylo kvůli tomu, že byl najednou tak moc bohatý. Vládnul všem dobře a spravedlivě a kromě toho vymýšlel různé aktivity, aby se nikdo v království nenudil. Například pozval své staré známé koně z Pardubic na přátelské fotbalové utkání, které se hrálo na speciálně upraveném hřišti půlkou v moři a půlkou na souši. Všichni se opravdu bavili. Jen Toníkova maminka nepřijela, protože jí došla ta láhev a stalé si myslí, že se Toník utopil. Tak to je asi tak vše, ze smutného příběhu jednoho koníka, který se nesmířil s osudem. A z toho plyne ponaučení, děti. I když vám všichni kolem hází klacky pod nohy a ocitnete se na samém dně, neznamená to, že to musí být váš konec. Smutná pohádka