Teorie a metody sociální práce

Teorie a metody sociální práce
Prezentace na konferenci Pracovní skupiny nízkoprahových zařízení pro děti a mládež Moravskoslezského kraje. Horská chata Girová, září 2010. Roman Polehla, Klub Kamarád Kopřivnice

Obsah: Teorie Metoda Definice sociální práce Využívání teorie v praxi profesionálních sociálních pracovníků je důležité, protože: Druhy teorií v sociální práci Je sociální práce paradigmatický obor? Psychodynamické perspektivy Humanistické a existenciální perspektivy Sociálně psychologické a komunikační modely Kognitivní a behaviorální teorie

Teorie Teorie je soubor tvrzení o předmětu výzkumu, která považujeme za pravdivá. Vyžaduje se, aby nebyl v rozporu s dosavadními zkušenostmi a výsledky experimentů a byl vnitřně konzistentní.

Teorie Teorie je soubor tvrzení o předmětu výzkumu, která považujeme za pravdivá. Vyžaduje se, aby nebyl v rozporu s dosavadními zkušenostmi a výsledky experimentů a byl vnitřně konzistentní. Když je podán důkaz, že jedině dané vysvětlení odpovídá faktům, nabývá hodnosti teorie.

Teorie Teorie je soubor tvrzení o předmětu výzkumu, která považujeme za pravdivá. Vyžaduje se, aby nebyl v rozporu s dosavadními zkušenostmi a výsledky experimentů a byl vnitřně konzistentní. Když je podán důkaz, že jedině dané vysvětlení odpovídá faktům, nabývá hodnosti teorie. Taková definice vyjadřuje pozitivistické (novopozitivistické) pojetí vědy.

Teorie Podle Karla Poppera ( ) však výsledek experimentu nikdy nemůže znamenat verifikaci nějaké teorie. Je možná pouze její falzifikace. Experiment je příležitost ke kritickému ověření teorie a její případné nahrazení teorií jinou spíše než k jejímu potvrzení.

Teorie Thomas S. Kuhn ( ) ukázal, že tvorba teorií podléhá historickému vývoji, a že ji určuje vládnoucí obraz světa, které Kuhn nazývá paradigma.

Teorie P. K. Feyerabend ( ) ve svých pracích odmítá jakoukoliv racionální rekonstrukci vědy, včetně hledání pravidel přechodu od jedné teorie k druhé. Jediným projevem tvořivosti ve vědě je bujení teorií, které nepodléhají žádným racionálně postižitelným teoriím. Podle něj empirická data parazitují na teorii – jejich interpretace je přímo závislá na dané teorii.

Metoda Metoda (z řeckého met-hodos – doslova "za cestou", cesta za něčím) je postup nebo návod, jak získávat správné poznatky, prostředek poznání. Metoda a systém tvoří podstatu vědy, přičemž systém představuje její obsahovou stránku, zatímco metoda její stránku formální.

Definice sociální práce Český překlad definice sociální práce schválené Mezinárodní federací sociálních pracovníků. Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívaje teorií lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti.

Komentář k definici SP Sociální práce se ve svých různých formách zaměřuje na rozmanité, komplexní vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. Jejím úkolem je umožnit všem lidem plně rozvinout své možnosti, obohatit jejich životy a předcházet selhání. Odborná sociální práce je zaměřena na zvládání obtíží a navození změny.

Komentář k definici SP Sociální pracovníci jsou agenti změny ve společnosti a v životech osob, rodin a společenství, jimž slouží. Sociální práce je vzájemně provázaný systém hodnot, teorie a praxe.

Hodnoty Sociální práce vzešla z humanistických a demokratických idejí a její hodnoty jsou založeny na úctě v rovnost, hodnotu a důstojnost všech lidí. Od svých začátků před více než stoletím se sociální práce zaměřuje na naplnění lidských potřeb a rozvinutí lidských možností. Lidská práva a společenská spravedlnost slouží jako motivace a zdůvodnění činnosti sociální práce. V solidaritě se znevýhodněnými se sociální práce snaží zmírňovat chudobu a osvobozovat zranitelné a ponížené lidi za účelem posílení jejich společenského zapojení. Hodnoty sociální práce jsou součástí národních a mezinárodních etických kodexů.

Teorie Metodologie sociální práce vychází z poznatků získaných výzkumem a vyhodnocováním praxe. Uznává komplexnost vztahů mezi lidmi a jejich prostředím a lidskou schopnost být ovlivněn a zároveň měnit různé vlivy včetně bio-psychologických faktorů. Profese sociální práce staví na teoriích lidského rozvoje a chování a teoriích sociálních systémů, aby byla schopna analyzovat komplexní situace a zprostředkovávat osobní, organizační, sociální nebo kulturní změny.

Praxe Sociální práce se zaměřuje na společenské bariéry, nerovnosti a nespravedlnosti. Reaguje na krize a akutní situace stejně jako na každodenní osobní a společenské problémy. Sociální práce využívá paletu dovedností, postupů a činností spojených jejím celkovým zaměřením na člověka a jeho prostředí. Způsoby intervence zahrnují primárně na osobu zaměřené psychosociální procesy stejně jako zapojení do sociální politiky, plánování a rozvoje. Patří sem poradenství, klinická sociální práce, skupinová práce, sociálně pedagogická práce a rodinná rerapie i snaha pomoci lidem získat služby a zdroje v jejich společenství. Způsoby intervence rozvěž zahrnují správu intstitucí, organizování komunit a zapojení do společenských a politických akcí s dopadem na sociální politiku a ekonomický rozvoj. Celkové zaměření sociální práce je společné, ovšem priority každodenní praxe se v každé zemi liší v závislosti na kulturních, historických a socio-ekonomických podmínkách.

Využívání teorie v praxi profesionálních sociálních pracovníků je důležité, protože:
Jsou jedním ze zdrojů profesionální identity sociálních pracovníků Poskytují systematicky uspořádaný a předvídatelný přístup k práci s lidmi. Poskytují odůvodnění pro jednání a rozhodování. Usnadňují komunikaci mezi profesionály. Usnadňují praxi, specifikují, co se má dělat a proč.

Využívání teorie v praxi profesionálních sociálních pracovníků je důležité, protože:
Navrátil: Teoretické zázemí je jedním ze zdrojů identity sociálních pracovníků i jednou z podmínek jejich vzájemné komunikace i výkonu. Teoretické myšlenky se prostřednictvím profesní socializace stávají součástí sociálně sdílené konstrukce sociální práce. Užívání teorie také usnadňuje praxi, protože specifikuje co se má dělat a proč. Každý, kdo se pokouší lidem pomáhat, takové návody potřebuje. Je velmi rozdílné, jestli se naše kroky uskutečňují na základě domněnek, pocitů nebo jednáme-li poučeně na základě kompaktního teoretického rámce. Snaha pomáhat lidem, aniž přesně rozumíme jejich potížím a aniž víme jaké kroky a z jakého důvodu máme podniknout, je nebezpečná a ohrožuje klienty, a v důsledku také společnost.

Druhy teorií v sociální práci
Janis Fook (1993) se pokusila klasifikovat teorie sociální práce Obecná teorie (perspektivy) Bývá zaměřena na politické, ekonomické a sociální struktury společnosti. Praktická teorie Rozvíjejí metody intervence, zabývají se způsoby práce sociálních pracovníků a navrhují jejich zlepšení. Specifické metody Jsou návody na uplatnění specifických zkušeností a znalostí v praxi.

Janis Fook (1993) se pokusila klasifikovat teorie sociální práce Obecná teorie podává komplexní obraz společnosti. Její součástí jsou hodnotové premisy. Může být také chápána jako ideologie. Příklady teorií tohoto typu jsou marxismus, existenciální a humanistické perspektivy atd. Praktická teorie je méně obecná než teorie předchozí. Je zaměřena na vysvětlení a aplikaci metod práce s klientem. Často definuje podmínky, za nichž je možné dané metody použít. Může obsahovat dílčí vysvětlení povahy problému klienta. Příkladem takovéto teorie je transakční analýza. Specifické modely popisují konkrétní způsoby práce s klientem. Jedná se o úzce vymezené techniky, které nejsou zasazeny do širšího poznatkového nebo hodnotového kontextu.

Sibeon R. (1990) rozlišuje mezi formálními a neformálními teoriemi Formální teorie je psaná, respektovaná mezi členy profesní a akademické komunity. Neformální teorie je souborem znalostí, hodnot a zkušeností uplatňovaných v praxi. Na základě kritéria předmětu teorie vytváří trojčlenku: teorie o sociální práci, teorie sociální práce a teorie klientova světa.

Sibeon R. (1990) rozlišuje mezi formálními a neformálními teoriemi Typy teorií Formální teorie Neformální teorie Teorie o sociální práci Formální psané teorie definující povahu a cíle sociálního zabezpečení (liberální, konzervativní, marxistická atp.) Morální, politické, kulturní hodnoty, které ovlivňují jednání sociálních pracovníků a na jejichž základě pak sociální pracovníci vnímají úlohu. Teorie sociální práce Formálně psané teorie intervence (rodinná terapie, logoterapie atp.) Induktivně odvozená nepsaná teorie intervence utvářená na základě praktických zkušeností. Teorie klientova světa Formálně psané teorie i předmětech sociálních věd (teorie osobnosti, rasy, pohlaví vztahů atp.) Sociální pracovníci uplatňují ve své praxi zkušenosti i obecně kulturní předpoklady (normální chování, dobrá rodina atp.)

Je sociální práce paradigmatický obor?

Navrátil: Můžeme si položit otázku, zda sociální práce jako obor paradigmatem nebo paradigmaty vůbec disponuje.

Navrátil: Můžeme si položit otázku, zda sociální práce jako obor paradigmatem nebo paradigmaty vůbec disponuje. Kuhn nastolil otázku, zda sociální vědy již dospěly do stádia existence paradigmatu.

Navrátil: Můžeme si položit otázku, zda sociální práce jako obor paradigmatem nebo paradigmaty vůbec disponuje. Kuhn nastolil otázku, zda sociální vědy již dospěly do stádia existence paradigmatu. Petrusek : Sociologie na tuto otázku odpověděla uznáním „fakticity své vnitřní názorové diferenciace“, tedy své multiparadigmatičnosti.

Např. Fischer 1981, Payne 1997 se snaží doložit, že sociální práce do stádia existence jediného paradigmatu již dospěla. Payne souhlasí s představou, že sociální práce svým paradigmatem již disponuje. Snaží se jej charakterizovat a píše, že paradigma sociální práce je sociálně konstruováno a že je sumou všech uplatňovaných teorií i způsobů praxe. V praxi je podle něj akceptováno od toho momentu, kdy většina sociálních pracovníků začne se svými klienty uskutečňovat obdobné typy interakcí.

Tento autor předpokládá, že v západním myšlení sociální práce jsou přítomny nejméně tři koncepty, které lze za paradigmata považovat. Mezi nimi se podle tohoto autora vede spor o dominaci v diskursu. Předpokládá také v budoucnosti dominací jediného paradigmatu.

1. Reflexivně-terapeutické paradigma
1. Reflexivně-terapeutické paradigma. Zastánci tohoto přístupu spatřují cíl sociální práce ve snaze pomoci zabezpečit individuím, skupinám i komunitám psychosociální pohodu. Prostředkem jim k tomu je podpora a usnadňování jejich rozvoje a uskutečnění. Důraz kladou na komunikaci. Vycházejí z toho, že proces interakce s jinými modifikuje jejich vlastní myšlenky a současně jim dává možnost jiné ovlivňovat. Tímto procesem vzájemného ovlivňování se sociální práce uskutečňuje jako reflexivní proces. Prostřednictvím této reflexe mohou lidé získat kontrolu nad vlastními pocity a způsobem života. Tato východiska patří k základním premisám v sociální práci. Dva následující koncepty je ovšem prezentují v modifikované podobě a s jinými akcenty.

2. Socialisticko-kolektivistické paradigma
2. Socialisticko-kolektivistické paradigma. Představitelé tohoto pojetí sociální práce sdílejí představu, že podporou společenské kooperace a solidarity pomohou utlačeným získat vliv na vlastní životy. Sociální práce se proto zaměřuje na posilování (empowerment) vědomí lidí k tomu, aby se autenticky podíleli na tvorbě a změnách institucí. V rámci tohoto konceptu se hovoří o elitách, které akumulují a obnovují společenskou moc a zdroje ve svůj prospěch. Tak vzniká ve společnosti útlak jedněch druhými. Sociální práce se pak snaží o budování společnosti na rovnostářských principech. Osobního nebo sociálního uskutečnění nelze podle představitelů tohoto směru myšlení za nerovných společenských podmínek dosáhnout (jak o ně usiluje reflexivně terapeutický koncept). Aby se sociální a osobní rozvoj mohl uskutečnit, musí dojít k signifikantní společenské změně. Jak reflexivně terapeutické, tak individualistickoreformistické pojetí akceptuje společenský řád, a tím (podle názoru představitelů socialistickokolektivistického konceptu podporuje a posiluje zájmy elit.

3. Individualisticko-reformistické paradigma
3. Individualisticko-reformistické paradigma. Zastánci tohoto přístupu chápou sociální práci jako jeden z aspektů systému sociálních služeb. Toto pojetí chce vycházet vstříc individuálním potřebám a současně usiluje o zlepšování systému sociálních služeb, jehož je součástí. V tomto pojetí jde především o pomoc klientům prostřednictvím poskytování informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů, mediací. Součástí tohoto pojetí sociální práce je snaha o změnu společnosti a jejích institucí, aby lépe odpovídaly potřebám občanů, podpora osobního a sociálního uskutečnění prostřednictvím osobního a komunitního růstu. V praxi se obhájci tohoto konceptu ovšem zaměřují spíše jen na malé individuální změny, které obvykle bezprostředně nevedou k větší sociální změně.

Navrátil : tři malá paradigmata
Terapeutická pomoc – za hlavní faktor sociálního fungování člověka se považuje duševní zdraví a pohoda člověka. Úsilí o reformu společenského prostředí – sociální fungování rovná se vize společenské rovnost v různých dimenzích společenského života. Sociálně právní pomoc – přístup k odpovídajícím informacím a službám. Schopnost zvládat každodenní život.

Navrátil: Skutečnost, že sociální pracovníci jsou schopni akceptovat výhody rozmanitých paradigmat, může naznačovat, že nastolení jediného paradigmatu sociální práce se odehraje spíše formou vzájemného prolnutí než definitivním vítězstvím jednoho teoreticky čistého paradigmatu (jak předpokládá M. Payne [1997]).

Ještě jednou, co je to teorie
Teorie je soubor tvrzení o předmětu výzkumu, která považujeme za pravdivá. Vyžaduje se, aby nebyl v rozporu s dosavadními zkušenostmi a výsledky experimentů a byl vnitřně konzistentní. Když je podán důkaz, že jedině dané vysvětlení odpovídá faktům, nabývá hodnosti teorie. Taková definice vyjadřuje pozitivistické (novopozitivistické) pojetí vědy.

A nyní se podíváme na některé konkrétní teorie, které nejvíce ovlivnily sociální práci.

Psychodynamické perspektivy
Jsou označením pro psychoanalytické a psychoterapeutické směry, které čerpají z díla Sigmunda Freuda ( ). Jeho dílo ovlivnilo vývoj nejen pomáhajících profesí, ale také kulturu a společenské vědy obecně. Psychoanalytické myšlení mělo na formování sociální práce vliv zejména na počátku 20. století.

Psychoanalýza staví na třech základních předpokladech: • Psychický determinismus. Lidské jednání je v zásadní míře ovlivňováno intrapsychickými procesy. Fyziologický determinismus. Rozhodující síly v životě člověka jsou síly fyziologické. Celý život je v psychoanalytickém pojetí vlastně bojem o udržení rovnováhy vůči nim. Existence nevědomí. Část mentálních procesů probíhá mimo naše vědomí.

Psychoanalýza staví na třech základních předpokladech: • Psychický determinismus. Lidské jednání je je v zásadní míře ovlivňováno intrapsychickými procesy. Fyziologický determinismus. Rozhodující síly v životě člověka jsou síly fyziologické. Celý život je v psychoanalytickém pojetí vlastně bojem o udržení rovnováhy vůči nim. Existence nevědomí. Část mentálních procesů probíhá mimo naše vědomí.

Psychoanalytická teorie má tři části: teorii osobnosti, teorii lidského vývoje a teorii psychoanalýzy.

Psychoanalytická teorie osobnosti Topografický model osobnosti - lidská psychika má podle Freuda tři vrstvy: vědomí, předvědomí a nevědomí.

Psychoanalytická teorie osobnosti Strukturální model osobnosti - osobnost je podle Freuda uzavřeným systémem, všechna energie se musí uplatňovat v rámci tohoto systému. Lidskou osobnost popisuje jako trojici subsystémů, které mají vlastní zaměření a cíle: Id, Ego a Superego.

Psychoanalytická teorie osobnosti Strukturální model osobnosti - osobnost je podle Freuda uzavřeným systémem, všechna energie se musí uplatňovat v rámci tohoto systému. Lidskou osobnost popisuje jako trojici subsystémů, které mají vlastní zaměření a cíle: Id, Ego a Superego. Intrapersonální konflikty z pozic Id versus Ego. Id versus superego. Ego versus Superego.

Teorie vývoje osobnosti Orální stadium (0-1 rok) - uspokojení a slast dítě prožívá v souvislosti s přijímáním potravy. Anální stadium (2-3 roky) - prožitek slasti je spojen se spontánním vyprazdňováním střev. Falické stádium (3-5 let) - jako zdroj příjemných pocitů se do popředí dostává oblast pohlavního ústrojí. Období latence (6-12 let) - sexualita ustupuje do pozadí. Převažuje orientace na sociální okolí. Genitální stadium (puberta a dále) - je to fáze, v níž se završuje psychosexuální vývoj.

Obranné mechanismy Umožňují člověku regulovat tlaky vyvolávající úzkosti. Příčinu úzkosti Freud hledal nejprve v nevybitém sexuálním napětí, posléze v odloučení dítěte od matčina lůna při porodu (porodní trauma) a ještě později jako reakci Ega na různé vnitřní pudové tlaky, které jsou pro Ego nepřijatelné. K objasnění obranných mechanismů výrazně přispěla zejména Anna Freudová (1937), dcera Sigmunda Freuda.

Obranné mechanismy Vytěsnění- vytěsnění patří k základním obranným mechanismům. Nebezpečné zážitky jsou vytěsněny do nevědomé úrovně, kde jsou udržovány silou Ega. Projekce - projekce je přeneseni vlastních nedostatků, pocitů, myšlenek na jiného člověka. Sublimace - ventilace neuskutečněných energií jiným směrem, Freud připisoval sublimaci obrovský význam. Věda a umění jsou podle něj takovouto sublimací neuplatněných energií.

Obranné mechanismy Opačné reagování - ty představy a touhy, které byly odmítnuty Superegem, se začnou realizovat v opačné polarizaci. Regrese a fixace - jedná se o sestup na vývojově nižší stadium. Identifikace - identifikací se rozumí ztotožnění se s druhým člověkem, nápodoba jeho chování. Chybné úkony (parapraxe) - jsou přeřeknutí či jiné formy chování, kterými se napovrch derou nevědomá přání.

Humanistické a existenciální perspektivy

Carl R. Rogers je pravděpodobně nejvýznamnější humanistický autor, který ovlivnil sociální práci. Jeho vliv je ovšem nepřímý a působí zejména tam, kde se součástí sociální práce stala poradenská činnost. Podle Carla Rogerse je podstatné, aby pomáhající pracovník v terapeutickém vztahu usiloval o kongruenci a opravdovost, bezpodmínečnou pozitivní vazbu a empatii.

Dále má být přístup sociálního pracovníka podle Rogerse také nedirektivní a nehodnotící, jeho součástí má být aktivní naslouchání a autentické přátelství. Protože Rogers předpokládá klientovu jedinečnost, odmítá diagnózu a klasifikaci podmínek. Osobnost člověk je chápána jako proces, je neustále ve vývoji a nikdy není zcela hotova.

Rogers přisuzoval lidskému bytí také principiální svobodu. Zážitek svobody má podle něj také významný terapeutický efekt. Přisuzoval organismu zvláště účelnost a racionalitu. Všichni lidé mají podle Rogerse tendenci k sebeaktualizaci. Čím více je JÁ schopno všechny prožitky přijmout za své, tím lépe. Soulad mezi realitou prožívání a postojem vůči ní označuje Rogers jako kongruenci. Jedině kongruentní osobnost je schopna vnímat své skutečné JÁ. Stav rozporu mezi subjektivním prožíváním a postojem JA vůči němu se nazývá inkongruence. Čím více je JÁ schopno všechny prožitky přijmout za své, tím lépe. Soulad mezi realitou prožívání a postojem vůči ní označuje Rogers jako kongruenci. Jedině kongruentní osobnost je schopna vnímat své skutečné JÁ. Stav rozporu mezi subjektivním prožíváním a postojem JÁ vůči němu se nazývá inkongruence.

Rogersovo pojetí práce s klientem je zřetelně humanistické svojí orientací na klienta jako jednotlivce, důrazem na jeho hodnotu a přisuzováním účelnosti a racionality podstatě lidské bytosti. Existenciální motivy jsou zřetelné zejména v optice subjektivity, v důraze na kreativitu jednotlivce, která je limitována společenskými pravidly i ve vnímání člověka jako bytosti v principu svobodné. Typicky existenciální charakteristikou je pojetí práce s klientem, které si jako východisko pro řešení problému bere vnitřní aktivitu klienta a zdůrazňuje prvek vztahu.

Transakční analýza Opírá o dílo Erica Berneho. Její prvopočátky jsou podobně jako u Rogersovy terapie zaměřené na klienta spojeny s psychoanalytickým pojetím osobnosti.

Transakční analýza Na rozdíl od deterministické psychoanalytické teorie spočívají její principy na předpokladu, že lidé jsou odpovědné, autonomní jednotky, které mají potenciál řídit vlastní životy a řešit své problémy.

Transakční analýza I tato koncepce vychází z předpokladu, že problémy mohou nastat v důsledku poruchy vývoje v raném dětství.

Transakční analýza Transakční analýza sestává ze čtyř elementárních částí: strukturální a transakční analýzy a analýzy her a scénáře.

Transakční analýza Strukturální analýza – Rodič, Dospělý, Dítě.

Transakční analýza Strukturální analýza – Rodič, Dospělý, Dítě. Transakční analýza – transakce jsou interakce, které se odehrávají mezi úrovněmi osobností. Komplementární – nekomplementární. Zjevné - skryté.

Transakční analýza Analýza her - Poradce se v průběhu analýzy zabývá tím, jak účastníci her naplňují své potřeby a z jaké životní pozice vycházejí - Potřeba stimulace se naplňuje uměleckými, volnočasovými a pracovními aktivitami. Potřeba uznání, která se uskutečňuje pohlazením. Potřeba strukturovaného života.

Transakční analýza Analýza her - Poradce se v průběhu analýzy zabývá tím, jak účastníci her naplňují své potřeby a z jaké životní pozice vycházejí Zkušenosti, které jsme získali v dětství, ovlivňují naší životní pozici. Životní pozicí se rozumí způsob, jak vnímáme sebe sama a ostatní kolem nás, a náš obecný přístup k světu.

Transakční analýza Analýza her - Poradce se v průběhu analýzy zabývá tím, jak účastníci her naplňují své potřeby a z jaké životní pozice vycházejí Já OK –Ty OK Já OK – Ty ne OK Já ne OK – Ty OK Já ne OK – Ty ne OK

Frankl, Logoterapie Logoterapie je cestou, která vede trpícího člověka k nalezení smyslu, který je ukryt v jeho situaci a v něm samém.

Frankl, Logoterapie Existenciální vakuum, existenciální frustrace, noogenní neuróza

Frankl, Logoterapie Existenciální vakuum, existenciální frustrace, noogenní neuróza Člověku instinkty neříkají, co musí dělat, a jeho tradice, co by měl dělat. Za těchto okolností člověk neví, co chce, a dokonce ani co by chtít měl.

Frankl, Logoterapie Existenciální vakuum, existenciální frustrace, noogenní neuróza Fatalistický postoj k životu, provizorní postoj k životu, kolektivistické myšlení a fanatismus.

Frankl, Logoterapie Existenciální vakuum, existenciální frustrace, noogenní neuróza Je existenciální neuróza týkající se vakua životního smyslu

Frankl, Logoterapie Existenciální analýza Existenciální analýza jako výklad člověka a jeho existence je pokusem odpovědět na otázku po smyslu tohoto bytí.

Frankl, Logoterapie Existenciální analýza Svoboda a odpovědnost Být člověkem pro Frankla znamená „být si vědom své odpovědnosti“.

Frankl, Logoterapie Existenciální analýza Svoboda a osud Osud je pro Frankla všechno to, co člověk ve svém životě nemůže ovlivnit. Mohou to být jeho dispozice biologické, psychologické nebo třeba sociální poměry, ve kterých žije. Frankl chápe svobodu a osud jako dvě spojité veličiny. Osud je to, co dává životu smysl. (vloha, poloha, nastavení)

Frankl, Logoterapie Smysl života

Frankl, Logoterapie Smysl života Člověk že může přežít pouze tehdy, když žije pro něco“.

Frankl, Logoterapie Smysl života Člověk že může přežít pouze tehdy, když žije pro něco“. Dosahování štěstí (slasti) jako smysl života.

Frankl, Logoterapie Smysl života Člověk že může přežít pouze tehdy, když žije pro něco“. Dosahování štěstí (slasti) jako smysl života. Smysl jako morální kategorie

Frankl, Logoterapie Smysl života Otázka po smyslu lidské existence je specificky lidskou.Člověk se nemá ptát po smyslu života jako takového.Otázky klade sám život (životními situacemi) a člověk je musí „pouze“ zodpovídat (reagovat na ně). Člověk odhaluje smysl tím, že přebírá odpovědnost za každou situaci, kterou mu život přichystal. Smysl má subjektivní i objektivní charakter. Hledání smyslu je hlavní motivační silou člověka.

Sociálně psychologické a komunikační modely

se začaly v sociální práci uplatňovat v souvislosti s výsledky bádání, které sociální psychologové učinili o lidské komunikaci.

se začaly v sociální práci uplatňovat v souvislosti s výsledky bádání, které sociální psychologové učinili o lidské komunikaci. stigma, stereotyp a ideologie.

se začaly v sociální práci uplatňovat v souvislosti s výsledky bádání, které sociální psychologové učinili o lidské komunikaci. stigma, stereotyp a ideologie. na sociální práci měla obrovský vliv zejména teorie rolí, etiketizační teorie a celá oblast psychologického výzkumu lidských interakcí.

Teorie rolí Teorie sociálních rolí bývá ponejvíce spojována se sociologickým směrem, který se označuje „strukturní funkcionalismus. Za zakladatele teorie rolí jsou považováni G. H. Mead (1934) a K. Linton (1936)

Teorie rolí Role označují „ očekávané jednání„ vzhledem k držitelům těchto pozic.

Teorie rolí Role označují „ očekávané jednání„ vzhledem k držitelům těchto pozic. Role mohou být připsané (výsledek určitých okolností - pohlaví, věk, rasa), získané (výsledek naší činnosti - vzdělání, prestiž),vnucené (výsledek činnosti někoho jiného - vojenská služba, nezaměstnanost).

Teorie rolí Komplementarita" existuje, když role, chování a očekávání nositelů rolí odpovídají očekávání ostatních lidí.

Teorie rolí Komplementarita" existuje, když role, chování a očekávání nositelů rolí odpovídají očekávání ostatních lidí. „Konflikt" nastává jestliže mezi nimi soulad není.

Teorie rolí „Konflikt mezi rolemi" (inter-role konflikt) nastává, když jeden člověk vykonává více rolí, které jsou nekompatibilní. Konflikt v roli Dvojznačnost role Já-role konflikt

Etiketizační teorie (labelling) V této teorii se zdůrazňuje proces formace rolí prostřednictvím sociálního očekávání a „etiketizace" (labelling). Podle Lemerta (1972) většina lidí jedná někdy deviantním způsobem. Jde o to, jak na toto jednání reaguje okolní sociální prostředí. V některých případech sociální prostředí reaguje tak, že daného jedince označí za devianta. Tento akt označení zvyšuje pravděpodobnost, že bude jednat deviantním způsobem i v budoucnu.

Kognitivní a behaviorální teorie
Vycházejí ve své podstatě z jiné filosofické logiky. Zatímco behaviorální teorie staví na tezích „empiricismu", kognitivní pak vychází z „racionalismu".

Dobová přesvědčivost evoluční teorie Charlese Darwina podnítila na konci 19. století zájem o zkoumání aktivit organismu v boji o přežití.

Předpokládalo se totiž, že výsledky takových výzkumů pomohou objevit obecné zákony chování, které budou platné také pro člověka.

Předpokládalo se totiž, že výsledky takových výzkumů pomohou objevit obecné zákony chování, které budou platné také pro člověka. Známy jsou především výzkumy I. P. Pavlova, které přinesly mnoho poznatků o podmíněných reflexech.

Předpokládalo se totiž, že výsledky takových výzkumů pomohou objevit obecné zákony chování, které budou platné také pro člověka. Známy jsou především výzkumy I. P. Pavlova, které přinesly mnoho poznatků o podmíněných reflexech. Psychologie začala být chápána jako věda o chování (do té doby spíše věda o prožívání).

V této společenské atmosféře vznikl „behaviorismus". Jméno dal této psychologické škole v roce 1913 J. B. Watson. Definoval ji jako objektivní experimentální vědu o chování. Klasická behaviorální teorie se zaměřuje na konkrétní (objektivně měřitelné) chování jednotlivce v kontextu jeho prostředí. Centrálním pojmem behaviorálního myšlení se stalo učení.

Cílem behaviorální terapie je změna takového chování, které brání klientovi v úspěšném samostatném fungování. Nejznámějšími technikami beh. terapie jsou např.: Systematická desenzibilizace. Odměny a tresty. Asertivita. Expozice.

Dalšími přístupy, které využívá sociální práce jsou:
Přístup orientovaný na úkoly (jako jeden z mála, který vznikl přímo v soc. práci). Ekologické koncepty (Ekologická perspektiva v sociální práci se soustředí na otázky vztahu člověka (systém) a prvků jeho prostředí. Případová sociální práce.

Zdroje: KOPŘIVA, K., Lidský vztah jako součást profese. Portál, Praha, 2000. MATOUŠEK, O., Metody a řízení sociální práce. Portál, Praha, 2003. MATOUŠEK, O., Slovník sociální práce. Portál, Praha, 2003. MATOUŠEK, O., Základy sociální práce. Portál, Praha, 2007. MOJŽÍŠOVÁ, A., Teorie a metody sociální práce. České Budějovice, JU, 2006. NAVRÁTIL, P., Teorie a metody sociální práce. Zeman, Brno, 2001. ŘEZNÍČEK, I., Metody sociální práce. Slon, Praha, 1994. Sociální práce, Sociálná práca, časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. Asociace vzdělavatelů v sociální práci, Brno. Sociální revue, [online]. < ÚLEHLA,I., Umění pomáhat. Slon, Praha, 1999.

Teorie a metody sociální práce

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Teorie a metody sociální práce"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář

Přihlásit se

Přihlásit se přes sociální síť:

Teorie a metody sociální práce

Podobné prezentace

Prezentace na téma: "Teorie a metody sociální práce"— Transkript prezentace:

Podobné prezentace

O projektu

Kontaktní formulář