Subjektivně historický výklad Filip Melzer

Subjektivně historický výklad  Směřuje k dosažení subjektivně historického cíle  Otázka: jakou představu měl (by měl) ohledně výkladově relevantní otázky tzv. historický zákonodárce?

Kdo je „historický zákonodárce“?  Zákonodárce jako konkrétní osoba  Absolutní monarchie či diktatura  I v tomto případě je však tvůrcem někdo jiný (např. tvůrce konečné podoby o.z.o. byl Franz von Zeiller, a nikoli císař František I.)  V demokratickém systému je ještě mnohem složitější najít člověka, jehož reálná vůle by byla směrodatná.  Kolektivní vůle však není z psychologického hlediska nic reálného, nýbrž jde o určitou konstrukci.

 Pod pojmem „zákonodárce“ je třeba rozumět zkratkovité označení pro všechny osoby, které se formálně či neformálně podíleli na tvorbě daného právního předpisu.  „Vůle zákonodárce“ je pak reálná lidská vůle, totiž jednoho či více lidí z uvedeného okruhu, která se v zákonodárném procesu ohledně relevantní otázky prosadila  Pb.: kompromis v zákonodárném procesu

Tzv. teorie pakt (Paktentheorie)  Např. Franz Bydlinski  „Pokud oficiální zákonodárná místa přejímají určitý text, přejímají nikoli jen čistý text, nýbrž též úvahy a účely, na nichž tento text spočívá, pokud nelze zjistit opak.“  Empirický původ tohoto pravidla

Jednoduchý subjektivně historický výklad  Hledáme výslovnou odpověď historického zákonodárce na výkladově relevantní otázku  Viz dále případ tzv. odvlečenců

Projednávání NOZ Poslanec Jan BurešPoslanec Jan Bureš: Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové, já bych se chtěl obrátit jenom s jedním dotazem na pana ministra. Ten dotaz je veden snahou o vyjasnění výkladu ustanovení týkajících se odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností. Návrh zákona upravuje dva případy. Jednak odpovědnost za škodu z provozní činnosti a jednak odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. Jedná se konkrétně o ustanovení § 2894 a Mám za to, že v případě škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným by měla odpovědnost za ni nastat pouze v případě, kdy dojde k nějaké náhodné skutečnosti, jako je havárie nebo chybná manipulace, které vedou například k úniku nebezpečných látek do okolí, s čímž je spojen vznik škody.

Ovšem v případě, že nějaký provoz vypouští například do ovzduší znečišťující látky, které vznikají spalováním paliv, a přitom dodržuje podmínky stanovené právními předpisy a správními orgány, nebude odpovědný za škodu, která takovým vypouštěním případně vznikne podle ustanovení za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, ale podle ustanovení za škodu z provozní činnosti. Je názor Ministerstva spravedlnosti jako předkladatele návrhu zákona na výklad těchto ustanovení shodný? Děkuji za odpověď i za pozornost.

Ministr Jiří Pospíšil: „K panu poslanci Burešovi. Na jeho odborný dotaz chci konstatovat, udělal jsem si pár poznámek, že má pravdu, že opravdu odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvláště nebezpečným není běžný provoz. Je to v zásadě náhodná skutečnost, která může nastat. Tedy souhlasím s tím, co říkal pan kolega Bureš. Názor Ministerstva spravedlnosti na výklad ustanovení o odpovědnosti za škodu z provozní činnosti a škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným je stejný. Pokud je nějakému provozu únik škodlivých látek do jeho okolí vlastní, typu elektrárna atd., nejde mu objektivně zcela zabránit a dochází k němu za dodržování požadavků zejména právních předpisů na ochranu zdraví a životního prostředí, pak se nejedná o případ, kdy nastává odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným, ale bude se postupovat podle ustanovení o odpovědnosti za škodu z provozní činnosti.

To by ten provoz - továrna, elektrárna musela vybuchnout, musel by tam nastat takovýto nějaký mimořádný stav. Pak by nastoupila odpovědnost řekněme za nebezpečný provoz. Dodávám k tomu ještě, že odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným nastává pouze, pokud je způsobena zdrojem zvýšeného nebezpečí, tedy kupříkladu výbušninami nebo žíravinami. Takovým zdrojem zvýšeného nebezpečí není zařízení spalující paliva v souladu s právními předpisy. To je důležitá věta, kterou jsem k tomu ještě chtěl doplnit. Doufám, že jsem tím pana poslance Bureše uklidnil a že aktivně občanský zákoník podpoří.“

Subjektivně teleologický výklad  Dovození hypotetické vůle historického zákonodárce ze znalosti stavu, který chtěl zákonodárce vyvolat příslušnou právní úpravou (účel).  Interpretované ustanovení jako způsobilý nástroj k dosažení tohoto stavu.

Nepravý subjektivně historický výklad  Zjištění (hypotetické) vůle zákonodárce, nelze-li jeho skutečnou vůli zjistit.  Na tuto vůli usuzujeme z objektivních okolností vzniku příslušného ustanovení.

Výkladový materiál (prameny argumentů)  Jakékoli významné poukazy na vůli nebo úmysl „zákonodárce“  Např. materiály z průběhu legislativního procesu, vyjádření „zákonodárce“.  Materiál z doby před vydáním interpretovaného právního předpisu i z doby po něm (např. Zeillerův komentář k o.z.o.)

Výkladový materiál ( konkrétně)  Všechny materiály o vzniku zákona od prvních návrhů přes návrhy v rámci úřadů (odborné komise) a po porady v parlamentu.  Srovnání s právním stavem před vydáním interpretovaného předpisu.  Srovnání s tehdejší právnickou literaturou, zejména názory autorů, kteří měli vliv na vypracování návrhu právního předpisu.  Srovnání s předchozími návrhy zákonů.

Příprava návrhu zákona  Legislativní proces  Legislativní pravidla  Pb.: návrhy zákonů, jejichž předkladatelem není vláda

Příklad: pojem odvlečení podle zákona č. 172/2002 Sb. § 2 odst. 1: „Oprávněnou osobou je fyzická osoba, která splňuje následující podmínky: a) byla odvlečena do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech, b) v době odvlečení byla občanem Československa, c) je občanem České republiky, d) nebyla příjemcem nároků podle zákona Slovenské národní rady č. 319/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, e) nebyla pravomocně odsouzena pro zločiny směřující proti demokratickému Československu 1) a nebyla osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.“

Důvodová zpráva:  V posledních letech stát zvýšil úsilí o nápravu křivd, kterých se na českých občanech dopustil komunistický a nacistický režim.  Orgány sovětské kontrarozvědky takto postupovali navzdory Dohodě o poměru mezi čs. správou a sovětským vrchním velitelem po vstupu sovětských vojsk na čs. území, uzavřenou mezi ČSR a SSSR , která stanoví, že jakmile některá část osvobozeného území přestane být pásmem válečných operací, převezme nad ním čs. vláda výkon veřejné moci a všechny osoby na tomto území podléhají čs. jurisdikci.

 Tragickou skutečností však bylo, že nejen že orgány ČSR působnosti sovětské kontrarozvědky nebránily a neposkytovaly svým občanům žádnou ochranu před sovětskou zvůlí, ale dokonce jí na některých místech poskytovaly i součinnost.  Česká republika má morální povinnost poskytnout těmto osobám či jejich nejbližším hmotnou i nehmotnou satisfakci, neboť to byla z našeho pohledu ČSR, kdo selhal v plnění hlavní role státu - ochrany svých občanů proti zvůli jiného státu, při níž navíc mnohdy aktivně asistoval.

Stanovisko Sociálně-správního kolegia NSS, 498/2005 Sb.NSS Z hlediska právní metodologie je historickým výkladem zjišťován úmysl tzv. historického zákonodárce. Směřuje se tedy ke zjištění skutečného úmyslu, který historický zákonodárce měl při přijetí daného právního předpisu. Za tohoto zákonodárce v uvedeném smyslu pak není možné považovat sumu poslanců, resp. senátorů, kteří o zákonu hlasovali, ale spíše představy zpracovatele osnovy zákona. Pokud z parlamentní diskuse nevyplyne něco jiného, je třeba mít za to, že zákonodárce přijal se samotným právním předpisem i záměr jeho tvůrce (tvůrců), jejž pravidelně můžeme nalézt v důvodových zprávách.

 Historický výklad v klasickém slova smyslu tak směřuje k tzv. subjektivnímu výkladovému cíli (tj. zjištění skutečného úmyslu určité osoby). Tím se zcela odlišuje od výkladu objektivně-teleologického (e ratione legis), který směřuje ke zcela odlišnému výkladovému cíli - objektivnímu významu určitého textu, bez ohledu na úmysl (neprojevený záměr) jeho tvůrců. Existuje i historický objektivní výklad, který směřuje k objektivnímu významu textu z hlediska situace, okolností z doby jeho vydání, avšak tento výklad je spíše výjimečný.

V konkrétním případě lze pomocí historického výkladu dospět k poměrně jednoznačnému výsledku řešení problému. Místem, ze kterého měla být osoba odvlečena, je území pod československou jurisdikcí. Tento závěr, který je potvrzen i proběhlou parlamentní debatou (jak vyplývá ze stenografického zápisu rozprav - v daném případě se zákonodárný sbor neodchýlil od legislativního záměru předkladatelů zákona), má i racionální zdůvodnění (což je významné z hlediska tzv. předpokladu racionálního zákonodárce). Je historickou skutečností, že orgány československé státní moci nebránily odvlečení československých státních občanů sovětskou mocí, a tak rezignovaly na jednu ze základních povinností státu vůči svým státním občanům, a to povinnost ochrany na jeho státním území.

 Právě porušení této povinnosti je zvláštním důvodem, pro který je rozumné odškodnit právě tyto občany, a není tak nedůvodnou diskriminací, jestliže mimo osobní působnost zákona zůstanou občané, kteří jsou odvlečeni z území, které není pod kontrolou čs. moci. Tento interpretační výsledek je dále označen jako "zužující výklad". Naproti tomu závěr, podle kterého se zákon vztahuje na odvlečení z kteréhokoli místa, je označen jako "výklad prima facie".

 Domníváme se, že historický výklad z důvodu principu právní jistoty není přípustný, jestliže jak jazykový, tak i objektivně- teleologický výklad směřují k jasnému, nepochybnému závěru, tvořícímu tzv. hranici lex lata, kterou není možno prolomit jinými výkladovými metodami, zejména metodou historického výkladu. Na druhé straně, jestliže jazykový výklad neposkytuje jasný výsledek nebo je tento výsledek zpochybněn odlišnou či rozpornou teleologií právního předpisu, je namístě tyto pochybnosti odstranit jinými výkladovými metodami. Pokud tedy v této situaci lze pomocí historického výkladu dojít k jasnému závěru, pak je zde prostor pro tuto výkladovou metodu. Uvedená nejasnost či pochybnost také vylučuje existenci dobré víry adresáta, jejíž porušení by bylo v rozporu s principem právní jistoty.