NENÁSILNÁ KOMUNIKACE NVC Nonviolent Communication SPURNÝ, 2009 Též soucítící komunikace- Compassionate Communication

SVŮJ ŽIVOT BYCH CHTĚL NAPLNIT PŘEDEVŠÍM VCÍTĚNÍM, PLYNULÝM PROUDEM MEZI MNOU A DRUHÝMI LIDMI, ZALOŽENÝM NA VZÁJEMNÉM DÁVÁNÍ ZE SVÉHO NITRA. Marshall Rosenberg

NENÁSILNÁ KOMUNIKACE JAK? JE ZALOŽENA NA KOMUNIKAČNÍCH DOVEDNOSTECH, KTERÉ POSILUJÍ NAŠI SCHOPNOST ZŮSTAT LIDMI, A TO DOKONCE I V NÁROČNÝCH PODMÍNKÁCH POMÁHÁ PŘEFORMULOVAT ZPŮSOB, JAKÝM SE VYJADŘUJEME A NASLOUCHÁME DRUHÝM NAMÍSTO NAVYKLÝCH AUTOMATICKÝCH REAKCÍ JSOU SLOVA VĚDOMÝMI ODPOVĚĎMI, ZALOŽENÝMI ČISTĚ NA UVĚDOMOVÁNÍ SI, CO VNÍMÁME, CÍTÍME A CHCEME JAK? Pomocí NVC rozvíjíme přirozenou schopnost vcítění Nenásilná komunikace nahrazuje původní obranné, vyhýbavé nebo útočné vzorce chování, kterými reagujeme na soudy a kritiku, začínáme vnímat sebe, druhé i své záměry a vztahy v novém světle. Odpor, obrana a násilné reakce jsou minimalizovány. Využitelné: v intimních vztazích, v rodinách, ve školách, v organizacích a institucích, při terapiích a v poradenství, při debatách a konfliktech jakéhokoli rázu

NENÁSILNÁ KOMUNIKACE POZOROVÁNÍ KONKRÉTNÍ ČINY, KTERÉ POZORUJEME, A KTERÉ OVLIVŇUJÍ NAŠI POHODU POCITY CO CÍTÍME VE VZTAHU K TOMU, CO POZORUJEME POTŘEBY POTŘEBY, HODNOTY, PŘÁNÍ ATD., KTERÉ VYTVÁŘEJÍ NAŠE POCITY PROSBA KONKRÉTNÍ ČINY, KTERÉ ŽÁDÁME KE SVÉMU OBOHACENÍ Uvědomění si vlastních hlubších potřeb i potřeb druhých prostřednictvím NVC nám umožní vnímat vztahy v novém světle. Umožňuje vcítit se – a to tak, že místo hodnocení a soudů se zaměříme na ujasnění toho, co pozorujeme, cítíme a potřebujeme

KOMUNIKACE, KTERÁ BRÁNÍ VCÍTĚNÍ MORALIZOVÁNÍ (CO KDO „JE“) SROVNÁVÁNÍ ODMÍTÁNÍ ODPOVĚDNOSTI PŘÍKAZY ÚVAHY TYPU „CO SI KDO ZASLOUŽÍ“ ODCIZUJÍCÍ KOMUNIKACE Analyzování druhých je ve skutečnosti vyjádřením našich vlastních potřeb a hodnot. Klasifikování a souzení lidí podporuje násilí. Způsobvyjdrování, kterým běžně mluvíme, zastírá naši osobní odpovědnost (musel jsem, jsem alkoholik, nařídit to, taková jsou pravidla) – tím zastíráme naši volbu – nahradit řečí, která možnost volby připouští. My sami nikdy nemůžeme přimět lidi cokoli udělat. Srovnávání je jednou z forem posuzování.

POZORUJ A NEHODNOŤ Umím se vypořádat s tím, když mi říkáš, co mám dělat a co ne, A zvládnu, i když hodnotíš jak to dělám. Ale nesměšuj, prosím, ty dvě věci dohromady. Jestliže chceš poplést jakoukoli věc, poradím ti, jak to udělat: smíchej dohromady to, co dělám s tím, jak na to reaguješ. Řekni mi, že jsi nespokojený s nedokončenou prací, a pověz, že se tě to dotklo, když jsem řekl „ne“ tvým plánům. Neříkej však, že jsem necitelný člověk, to ti nijak nepomůže. Když směšujeme pozorování s hodnocením, lidé mají sklon slyšet kritiku

VYJÁDŘENÍ POCITŮ ROZLIŠUJME MEZI POCITY A MYŠLENKAMI MÁM POCIT, ŽE JSEM NEDOSTAL, CO MI PATŘILO ROZLIŠUJME MEZI TÍM, CO CÍTÍME A TÍM, CO SI MYSLÍME, ŽE JSME KDYŽ SE SNAŽÍM HRÁT NA KYTARU, CÍTÍM, ŽE JSEM NESCHOPNÝ Mám pocit lze nahradit myslím Když se snažím hrát na kytaru (cítím se zklamaný, netrpělivý, frzstrovaný jiná emoce)

„LIDÉ NEJSOU ZNEKLIDŇOVÁNI VĚCMI, NÝBRŽ SVÝMI VLASTNÍMI NÁZORY O VĚCECH.“ EPIKTETOS Kde je původ našich pocitů To, co druzí dělají, může být podnětem našich pocitů, ne však jejich příčinou!!!!! Naše pocity pramení z toho, jak si volíme přijímat slova a činy druhých lidí, a z toho, jaké máme v dané chvíli potřeby a očekávání. Je třeba přijmout odpovědnost za to, jak si vytváříme své vlastní pocity.

JAK PŘIJMOUT NEGATIVNÍ ZPRÁVU OBVINIT SEBE VINIT DRUHÉ UVĚDOMIT SI VLASTNÍ POCITY A POTŘEBY UVĚDOMIT SI POCITY A POTŘEBY DRUHÝCH Zklamal jsi mne, protože jsi včera večer nepřišel „Byla jsem zklamaná, že jsi včera večer nepřišel, protože jsem chtěla probrat nějaké věci, které mi dělaly starosti“ SPOJIT SVŮJ POCIT S POTŘEBOU! Potřeby jsou kořeny pocitů Nevyjadřovat potřeby nepřímo užíváním hodnocení, interpretací a srovnávání – slyšíme pak kritiku – jsou to odcizená vyjádření našich potřeb. Např. Ty mi nikdy nerozumíš – jeho potřeba pochopení není naplněna. Soudy o druhých jsou odcizená vyjádření našich vlstních nenaplněných potřeb!!! Když nebudeme přikládat význam svým potřebám, asi to nebude dělat ani naše okolí. 3 fáze – od emočního otroctví (máme odpovědnost za pocity druhých), přes protivné období (jsme rozzlobeni, nechceme být odpovědni za pocity druhých), k emočnímu osvobození (přijímáme odpovědnost za své záměry a činy).

PROSBA PROSBU FORMULOVAT POZITIVNĚ KDYŽ VYJADŘUJEME POUZE SVÉ POCITY, POSLUCHAČŮM NEMUSÍ BÝT JASNÉ, CO CHCEME, ABY UDĚLALI PROSBA, KTEROU NEDOPROVÁZÍ VYSVĚTLENÍ POCITŮ A POTŘEB MLUVČÍHO, MŮŽE VYPADAT JAKO PŘÍKAZ ŽÁDEJME O ZPĚTNOU VAZBU Neříkat co nechceme aby člověk dělal, ale co chceme aby dělal a to konkrétně