Ústava České republiky

Ústava nejvyšší a základní zákon státu. vytváří: systém státních orgánů definuje jejich vztahy a pravomoci stanovuje povahu vztahů mezi státem a občany (definuje lidská a občanská práva). obvykle ji přijímá zákonodárný sbor (parlament).

Ústavní vývoj v Česku etapa: r. 1848 – 1918 etapa: r. 1918 – 1992 První republika – 1918 – 1938 Druhá republika - 1. října 1938 –14. března 1939 Komunistický režim - 25.2.1948 - 1989 Listopad 1989 – r. 1992 etapa: od r. 1992

„Dubnová ústava“ z r. 1848 Nejstarší ústava („první oktrojovaná“ = vládou vnucená) platila pro habsburskou monarchii (bez Uher) v čele státu - císař, spolu s ministry měl výkonnou moc, mohl zamítat zákony zřízen říšský sněm - dvoukomorový zákonodárný orgán: horní komora = senát (částečně jmenován, částečně volen), dolní komora = poslanecká sněmovna (volena) vyvolala velké protesty→ vláda nucena od ní odstoupit→ zrušena horní sněmovna→ ústavodárný byl jednokomorový říšský sněm

„Druhá oktrojovaná ústava“ z r. 1849 7. 3. 1849 rozpuštěn říšský sněm→ vyhlášena tato ústava monarchie = jednotný státní celek (č., rak., uher. zemí) -> jednotné rakouské občanství císař - ,,posvátný", ,,neporušitelný", ,,nikomu neodpovědný"; měl výkonnou moc, realizoval ji prostřednictvím ministrů, poradním orgánem byla říšská rada dědičnost monarchie v habsburském rodě říšský sněm měl zákonodárnou moc, byl dvoukomorový - dolní komora – volena soupis občanských práv a svobod - platil však pouze pro rak. země: svoboda vyznání, zákaz cenzury, svoboda shromažďovací a spolčovací, nedotknutelnost osoby, domovní svoboda, ochrana list. tajemství na místě českého státu existovaly jen jeho části - země ( = provincie) rakouské říše

„Třetí oktrojovaná ústava“ z r. 1861 zákonodárný sbor. - říšská rada – tzv. „panská“ (dědičné a císařem jmenované osoby) + poslanecká sněmovna (volená; bylo možno volit i ženy – z tzv. „velkostatkářské kurie“) centralistická 20. 9. 1865 odvolána

„Prosincová ústava“ z r. 1867 nejdůležitější platila až do r. 1918, zakotvila občanské svobody, na něž navázala ČSR - rovnost před zákonem, rovný přístup ke st. úřadům, volnost stěhování, os. svoboda, petiční právo, právo shromažďovací a spolčovací, svoboda slova a tisku, svoboda víry a svědomí, svoboda vědy, svoboda volby povolání, ochrana národnostní a ochrana soukromého vlastnictví zákonodárný sbor - dvoukomorová říšská rada (zastupitelstvo) - poslanecká sněmovna má vlastní řád a předsednictvo, poslanci voleni přímo prostřednictvím zemských sněmů

listopad 1918 – přijata „Prozatímní ústava“ moc zákonodárná = Revoluční národní shromáždění hlava státu = prezident volený Národním shromážděním nebylo rozhodnuto o formě státu

Ústava Republiky Československé – 29.2.1920. Ústavní listina Československé republiky ze dne 29. února 1920 první „československá ústava“ podobná strukturou i obsahem současné ústavě Za vzor jí sloužila ústava Francie – byla dána přednost systému parlamentnímu před americkým prezidentským Zrušena byla Ústavou 9. května z r. 1948

Struktura této ústavy: Preambule Ústavní listina Hlava první: Všeobecná ustanovení Hlava druhá: Moc zákonodárná Složení a působnost Národního shromáždění a jeho obou sněmoven. Hlava třetí: Moc výkonná Prezident republiky Vláda Ministerstva a nižší správní úřady. Hlava čtvrtá: Moc soudcovská Hlava pátá: Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské Hlava šestá: Ochrana menšin národních, náboženských a rasových.

Ústava Republiky Československé: Deklarování jednotnosti Československé republiky, právo na sebeurčení a založení republiky na demokratických principech.  Zákonodárná moc: Národní shromáždění – dvě komory: Poslanecká sněmovna – 300 poslanců – voleni na 6 let – aktivní volební právo 21 let, pasivní 30 let Senát – 150 senátorů – voleni na 8 let – aktivní volební právo 26 let, pasivní volební právo 45 let Senát i poslanecká sněmovna podléhaly tuhé stranické kontrole. Před převzetím mandátu musel kandidát podepsat revers – nedatované prohlášení, že se vzdá svého mandátu. Prezident – hlava státu – volený na společné schůzi obou komor – na 7 let – maximálně 2 volební období. Byla udělena výjimka jmenovitě Masarykovi. Ten byl zvolen celkem 4 x – 1918, 1920, 1927 a 1934. Vláda: Přebírala funkci prezidenta, kdyby nemohl svou funkci vykonávat, prováděla zákony a správu. Zodpovídala se poslanecké sněmovně. Soudní moc – ústavní soud, krajské soudy, okresní, vrchní, nejvyšší

Hodnocení ústavy z r. 1920: Byla to ústava demokratická Nedostatek: neřešila vztah jednotlivých národností. Hlavně Čechů a Slováků, ale také Němců, Maďarů, Rusínů. Tento problém nebyl ani připuštěn, v preambuli byla zakotvena idea čechoslovakismu – jednotného československého národa.

2. Druhá republika 1. října 1938 –14. března 1939 V r. 1938 začala u nás likvidace ústavnosti. 30.9. Mnichovská dohoda, změněny naše státní hranice, což podle ústavy bylo možné jen se souhlasem Národního shromáždění. Byl přijat zákon o autonomii /svébytnosti/ Slovenska. Republika se stala Česko- Slovenskou. Vládě bylo dáno právo nahradit zákony zákonnými opatřeními a prezidentovi udělena pravomoc vydávat dekrety se silou ústavních zákonů, čímž byl parlament prakticky odstaven z politické scény.

Další vývoj: V březnu 1939 dochází k definitivnímu rozpadu republiky. Je vyhlášen Protektorát Čech a Moravy a Slovenský štát.  V srpnu 1944 - Beneš vyhlašuje z exilu tzv. ústavní restituci /= obnovení ústavního pořádku/: Definoval dobu nesvobody od 30.9.1938 do doby, než bude blíže určeno. To pak bylo stanoveno do 4.5.1945. Zákony vydané v této době byly prohlášeny za neplatné. Exilové vedení republiky bylo složeno ze státní rady, vlády a prezidenta.  V dubnu 1945 byl v Košicích vyhlášen Košický vládní program – byla jmenována nová vláda na osvobozeném území. Ta postupně přebírala v republice moc. Do října 1945 měl prezident Beneš právo vydávat dekrety – právní ustanovení – na návrh vlády a s jejím souhlasem. Všechny dekrety později prošly ratihabicí /= dodatečným schválením/ Prozatímního národního shromáždění. Některé z nich jsou dnes problematizovány, zvláště ty o odsunu sudetských Němců.

Obnovení ústavnosti: Srpen 1944 - Beneš vyhlašuje z exilu tzv. ústavní restituci /= obnovení ústavního pořádku/: Definoval dobu nesvobody od 30.9.1938 do doby, než bude blíže určeno. To pak bylo stanoveno do 4.5.1945. Zákony vydané v této době byly prohlášeny za neplatné. Exilové vedení republiky bylo složeno ze státní rady, vlády a prezidenta. Duben 1945 - Košický vládní program – byla jmenována nová vláda na osvobozeném území. Ta postupně přebírala v republice moc. Do října 1945 měl prezident Beneš právo vydávat dekrety – právní ustanovení – na návrh vlády a s jejím souhlasem. Všechny dekrety později prošly ratihabicí /= dodatečným schválením/ Prozatímního národního shromáždění.

Komunistický režim v Československu (1948 - 1989) 25.2.1948 – tzv Vítězný únor - došlo ke komunistickému puči. KSČ převzala moc ve státě 9. 5 1945 – tzv. Ústava 9. května. Ustavují se v ní národní výbory, omezuje soukromé vlastnictví, určuje plánovaná ekonomika. Umožňovala obcházení lidských práv. Chod státních orgánů řídilo komunistické centrum ÚVKSČ. 11. 6. 1960 – Ústava ČSSR článek 4 o tom, že KSČ je vedoucí silou ve společnosti i ve státě. 27. 10. 1968 - Ústavní zákon o československé federaci. Československo se stalo federálním státem. Zákon upravoval vznik dvou rovnoprávných republik – České republiky a Slovenské republiky. Každá republika měla svoji vládu a dohromady měly vládu federální. Byla také zakotvena existence ústavního soudu, ale ten nikdy nevznikl.

1989 – r. 1992 po 17. listopadu 1989 byl z ústavy odstraněn článek 4 o vedoucí úloze KSČ Následoval zápas o název republiky. Byl to tzv. boj o pomlčku. ČSFR. Ústavními změnami byly posíleny pravomoci republikových parlamentů, byla přijata Listina základních práv a svobod do ústavního pořádku republiky. Během roku 1992 se ČSFR rozpadla. Od 1.1.1993 vznikly dva samostatné státy – Česká a republika a Slovenská republika 16.12.1992 byla v Česku schválena nová ústava s účinností od 1.1.1993.

Ústava ČR Preambule Hlava 1- charakteristika státu ČR je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka. Lid je zdrojem veškeré státní moci – vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Politický systém je založen na volné soutěži politických stran. Státní symboly: velký a malý státní znak, státní barvy, státní, vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.

Ústava ČR Hlava 2 – moc zákonodárná: Parlament je tvořen 2 komorami: Poslanecká sněmovna – má 200 poslanců, právo být volen od 21 let, voleni na 4 roky Senát – má 81 senátorů, právo být volen od 40 let, voleni na 6 let, každé dva roky se volí třetina senátorů Volby do obou komor Parlamentu jsou: všeobecné – všichni, muži i ženy při splnění volebních podmínek rovné – každý hlas má stejnou váhu přímé

Ústava ČR Hlava 3 – moc výkonná Moc výkonná náleží prezidentovi a vládě Prezidentem se může stát občan od 40 let. Volební období je 5 let, nikdo nemůže být zvolen víc než 2 x za sebou. Kandidáta na prezidenta je oprávněno podávat nejméně 10 poslanců nebo 10 senátorů. Volí ho Parlament na společné schůzi obou komor.

Ústava ČR Hlava 4 – moc soudní: Soudy jsou nezávislé. Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, Parlamentu a funkcí ve veřejné správě. Ústavní soudce a soudce jmenuje prezident.

Ústava ČR Hlava 5 – Nejvyšší kontrolní úřad: Kontroluje hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu Prezidenta NKÚ jmenuje prezident Hlava 6 – Česká národní banka Ústřední banka státu Pečuje o stabilitu měny Členy bankovní rady jmenuje prezident.

Hlava 7 – Územní samospráva Základním uzemním samosprávným celkem je obec Vyšším územním samosprávným celkem jsou kraje Obce i kraje jsou spravovány zastupitelstvem – zástupci voleni na 4 roky Stát může zasahovat do činnosti obce nebo kraje pouze tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona Hlava 8 – přechodná a závěrečná ustanovení Obsahuje ustanovení, která upravovala přechod od ČSFR k samostatné ČR

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD: Byla zformulována na základě mezinárodních dokumentů o ochraně lidských práv a svobod. Má 6 hlav. Tady jsou některé její ustanovení: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Trest smrti se nepřipouští. Každý má právo vlastnit majetek.

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod. Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Každý má právo na příznivé životní prostředí. U soudního jednání máš právo na tlumočníka, jestliže neovládáš jazyk, v němž se vede soudní jednání. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.