Komplexní inovace výuky práva pro moderní společnost CZ.1.07/2.2.00/ Renesance a reformace

Předrenesanční politické myšlení  Už ve 12. století se do společenského života Evropy promítly velké změny spjaté s ekonomickými pohyby, s obrozením antického myšlenkového bohatství  Vysvětlení leží v Itálii tehdy plné vzmáhajících se městských států  Od poloviny 13. století si lid vynutil rozhodující vliv na komunální zákonodárství a politická moc přešla do rukou obchodníků a řemeslníků

Dante Alighieri (1265 – 1321)  Jeden z nejvýznamnějších italských básníků, významně však přispěl také k vývoji jazykovědy a italského jazyka a k vývoji politické filozofie  Jeho největším dílem je Božská komedie  Spis De monarchia (O jediné vládě) patří mezi základní, klasická díla z oblasti státovědy

Dante Alighieri - De monarchia  Obhajuje vytvoření jedné křesťanské říše – jen ta může zaručit mír a spravedlnost  Říše nevznikají z vůle lidí, ale z vůle boží  Staví se proti tradičnímu názoru, že světský suverén je podřízen církevní jurisdikci – vládu přijímá panovník přímo z rukou božích bez zprostředkování papeže  Uznává jistou povýšenost moci duchovní nad světskou  Působení církve omezuje na duchovní oblast – nemá působit politicky

Marsilius z Padovy (asi )  Italský učenec pozdního středověku, který se hluboce účastnil politiky své doby – jeho teorie je protiteokratická  Ve sporech mezi papežem Janem XXII. a císařem Ludvíkem IV. Bavorem stál na straně císaře  Jako odměnu za své služby byl jmenován milánským arcibiskupem (ačkoliv byl laik)  Nejvýznamnějším dílem je spis Defensor pacis (Obránce míru) – jedno z nejvýznamnějších politických a náboženských děl, která vznikla během 14. století

Marsilius z Padovy – humanizace státu  Bezprostřední příčinou světské vlády jsou lidé (vzdálenou příčinou je stále Bůh)  Stát je světská instituce, výtvor lidské vůle, zařízení, jehož posláním je zajišťovat jednotlivcům dobrý život  Papež i duchovenstvo se musí podřídit celému národu i panovníkovi  Stát se zakládá na vůli poddaných – zdrojem státní moci je lid  Zásadu suverenity lidu pokládá za základ všech druhů vlády

Marsilius z Padovy – suverenita lidu  Lid může výkon státní moci svěřit jednotlivcům volbou  Vláda je legitimní, pokud se zakládá na volbě  Vládce je lidu zodpovědný a může být lidem souzen  Církev je orgánem státu, církevní funkcionáři jsou funkcionáři státu  Církev pokládá za duchovní stát, papež je zmocněncem křesťanů

Niccolo Machiavelli (1469 – 1527)  Italský politik, diplomat, spisovatel, historik a vojenský teoretik  Stává se druhým kancléřem Florentské republiky, což mu umožnilo navázat kontakt s hlavami států a nahlédnout do tajů evropské politiky  Po svém politickém pádu napsal dva slavné spisy ­ Vladař a Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia.  Obě svá nejdůležitější díla věnuje vzestupu a úpadku států - jakési patologii států

Machiavelli – teorie politiky  Rady a pokyny politikům spojuje zásada, že politika není vázána zákony morálky  K dosažení praktických politických cílů je dovoleno používat i mravně pochybné prostředky – účel světí prostředky – jediným kritériem je efektivita, účinnost  Používání nemorálních prostředků v politice ospravedlňuje tím, že lidé jsou špatní  Od lidí se dá očekávat spíš zlo – k dobrému musí být vedeni nebo i donucováni

Machiavelli – teorie státu  Základem státu jsou dobré zákony a dobré vojsko  Stát je světská a laická instituce, do níž Bůh svou vůlí nezasahuje  Představitelem svrchovanosti státu je lid nebo kníže  Jeho teorie odpovídá spíše absolutistické knížecí vládě, přesto oceňuje republiku  Za nejlepší formu považuje republiku, ve které nikdo nezíská přílišnou moc  Jeho stát je stát politický, nikoli právní (hlavním úkolem je boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli)

Machiavellismus  Označení pragmatického a cynického jednání v politice  Politika se odehrává v reálném světě a nikoliv ve světě morálním  Ve 20. století na tyto myšlenky navázali: Mussolini („Násilí je morálnější než kompromis.“) Hitler („Neuznávám v politice žádný morální zákon. Politika je hra, ve které je dovolen každý trik.“)

Jean Bodin ( )  Francouzský právník, filosof, politik a politolog, člen francouzského Sněmu a profesor práva v Toulouse  Zakládá politickou vědu ve Francii, byl jedním z ideologů, kteří vystoupili na obranu královského absolutismu.  Patřil k prvním autorům, kteří v právní vědě uplatnili historickou a srovnávací metodu  Bodin se cílevědomě snažil vytvořit ucelenou teorii státu - názory a představy vyložil v zásadním díle Six Livres de la République (Šest knih o státu)

Jean Bodin – suverenita moci  Považuje za základ státu rodinu - moc rodiny se omezuje na správu soukromého majetku  Naproti tomu státní moc se musí starat o společné záležitosti rodin a spravovat veřejný majetek  Stát je mocenským výtvorem – není výsledkem smlouvy, mravních úvah nebo božské inspirace  O státu lze hovořit jedině tehdy, existuje-li suverénní moc  Moc panovníka musí být absolutní – panovník nepodléhá zákonům (legibus solutus), nicméně podléhá přírodnímu i božskému zákonu

Jean Bodin – výkon moci  Bodin rozlišuje zákon jako panovníkův příkaz a právo jako to, co je spravedlivé.  Panovník má například dodržovat smlouvy, i když jsou v zájmu druhého, má si poddané získat, ne vládnout strachem.  Z pevného rámce přirozeného a Božího zákona také vyplývá, že otroctví je špatné  Občané mají svá nezadatelná práva, totiž svobodu a právo na majetek. Soukromý majetek je podle Božího i přirozeného zákona, takže panovník nemůže ukládat daně jak chce.

Jean Bodin – teorie práva  Spis Výklad univerzálního práva je jasným pokusem o racionalizaci a formalizaci práva.  Novým prvkem je odlišení práva a zákona  Právo je spravedlivé a dobré bez příkazu, zákony vycházejí z výkonu suverenity toho, kdo přikazuje  Zákony tedy nejsou ničím jiným než rozkazy suveréna  Je to jasné rozlišení přirozeného a lidského práva

Reformace  Od 16. století se hovoří o moderním právním myšlení, jehož prvky jsou vůle (zakládající prostřednictvím smlouvy stát), jednotlivec (emancipovaný od jakéhokoli pečovatelského působení) a pozitivní právo (odvozené od vůle suveréna)  Začalo hnutí protestantské reformace  Podstatou reformace bylo úsilí vyprostit křesťanství z jeho symbiózy s antickou filozofií, zbibličtit ho a církev vrátit k jejím zdravým a prostým počátkům

Martin Luther ( )  Luther právo podceňuje - i to je známka moderního právního myšlení  Právo ztrácí v Lutherově myšlení prestiž a hodnotu, jelikož tvrdí, že skutečný křesťan nemusí respektovat právo, ale jen Kristův zákon  Světské právo má omezené poslání - je božím mečem v rukou vrchnosti a jeho cílem je trestat hříšníky a udržovat pořádek. Základním znakem práva je sankce  Luther tak představuje velmi vyhrocenou formu právního pozitivismu založeného na náboženské víře

Jan Kalvín ( )  Kalvínovou zásluhou je odlišení práva od morálky  Každý projev boží vůle je božím právem. Na něm lze vybudovat pouze lidské pozitivní právo, které je slovním vyjádřením principů odvozených z božího práva. Přirozené právo jako mezičlánek zde nemá místo  Právo je vlastně jen nástrojem k vynucování morálních zákonů - ztratilo tak svou autonomii, stalo se přívěskem z bible vydedukované morálky, nástrojem jejího vynucování