Jazykáč je časopis školního parlamentu. Tímto bych jeho členům chtěla poděkovat za jejich činnost v průběhu celého loňského školního roku 2010/2011. Návrhy a připomínky, se kterými školní parlament přišel, určitě neuklidíme do šuplíku. První číslo časopisu není v tištěné verzi, ale můžete si ho přečíst zde a také na internetových stránkách školy www.3zs.cz Od října se potom můžete těšit na opravdové výtisky. ředitelka školy Jana Šlechtová

Milí čtenáři, Ráda bych Vás za celou naší redakční radu přivítala a s radostí oznámila, že máte v ruce historicky 1.výtisk školního časopisu JAZYKÁČ. Nevím, zda někoho náš časopis zaujme, nebo jestli si ho někdo vůbec přečte. My, jako dobře sestavená redakční rada se budeme snažit, aby si zde každý něco našel. Pokud se vám něco nebude líbit, nebo pokud budete mít nějaké připomínky, obraťte se prosím na MĚ.    Za celou redakční radu Péťa Macháčková

Redakční rada Šéfredaktor: Péťa Macháčková Grafičky: Kristye Svobodová 7.C Janča Hamouzová 8.A   Redaktoři : Majda Géžová 9.C Kiki Kusá 9.C Jirka Kříž 9.B Kája Nová 9.A Tomáš Vlášek 9.A Pája Balšánová 8.B Ivča Zilcherová 8.A Verča Jasanská 8.A Ondra Nuc 8.B Ellis Medunová 7.A + tajemní básníci 

Exkluzivní rozhovor s Lenkou Belákovou Text: Kája Nová 9.A Náš první rozhovor se konal na školní chodbě, přičemž p. Beláková stála na dozoru, všude kolem spoustu lidí a já si ho jako správná novinářka ani nemohla nahrát, protože bylo všude hlučno, a jak zmíněná učitelka řekla: „S diktafonem rozhovor dělat nebudu.“, musela jsem si všechno pamatovat. Snad se vám bude líbit. Tématem rozhovoru, jak již za malý moment poznáte, je Thajsko - její nejoblíbenější oblast. Dozvíte se věci, které jste určitě ani netušili. Tušíte snad, proč se v Thajsku hro- Foto: www.thailandmc.com madně kácí halucinogenní makovice, jak paní učitelce chutnala žába, nebo snad proč se Thajsku říká Země Úsměvů?

Jazykáč: V čem je hlavní rozdíl mezi Thajskem a Českou republikou? L. B. : V lidech! Lidé jsou tu hrozně milí a stále se usmívají. I když se stane dopravní nehoda, nebo cokoli jiného, stále se usmívají, všechno řeší v klidu. Někdy jsem až měla pocit, že se mi vysmívají - ale nebyla to pravda, takovou vlastnost oni vůbec neznají. Také proto se Thajsku říká Země Úsměvů. Jazykáč: Jaké jídlo je typické pro Thajsko? A je pravda, že je v Thajsku jí brouky? L. B. : Ano, samozřejmě, že se tam jí brouci. Jednou jsem si dala na ulici kobylku a žábu - kobylka byla velmi křupavá a hodně pálivá - chilli je totiž tou nejtypičtější surovinou pro Thajskou kuchyni. Ale docela mi chutnala. Rozhodně víc než ta žába -smažili jí rozpláclou a celou, takže vypadala dost… odpudivě. Bílý chrám Wat Rong Khun http://musicanne.blogspot.com/2011/04/thailande.html

Jazykáč: Máte ráda thajskou kuchyni? Foto: mstaneasclass.blogspot.com Jazykáč: Máte ráda thajskou kuchyni? L. B. : Zbožňuju jí! Mohla bych jí mít každý den - miluji pálivá jídla. A víš, co je teď v Thajsku úplnou novinkou? Jahody! Viděla jsem, jak posekli hektary zemědělské půdy, kde se pěstovaly halucigení makovice. Místo nich se začaly sázet jahody. V Thajsku jsem si je koupila v jednom stánku- dostala jsem je v mističce - posypané cukrem a jak jinak- než s trochou chilli. Jazykáč: A teď už poslední otázka: Dokázala byste se do Thajska přest-ěhovat? L. B. : To je trochu složitější. Určitě by mi to nevadilo, ale jen na nějakou část roku. S dcerou jsme si říkaly, že bychom v Thajsku bydlely jeden půl-rok a ten zbytek – v období dešťů, nepříjemná část roku - bychom strá-vily hezky doma, v České republice.  Kája Nová 9.A Jazykáč: Zajímalo by mě, jaké je v Thajsku počasí. L. B. : Tak teploty jsou podobné jako u nás v létě, okolo 30°C. Jenže je tam obrovská vlhkost – Thajsko přeci jenom leží v tropickém pásu. Některé dny jsou tak dost úmorné.

Den na který nezapomenu Osudová srážka Den na který nezapomenu Text: Péťa Macháčková 7.A Tento příběh není starý, ale pořád ho živě vidím v hlavě, jako by to bylo včera. Tenkrát jsem byla asi 6letá copatá holčička, co nadevše milovala jakkoliv se hýbat, ať už na kole, tak na čemkoliv jiném. Ten den se moji rodiče rozhodli, že si uděláme horskou vyjížďku na kolech. Na nebi ani mráček a příjemných 25° C. Radostí jsem skákala a hned se začala oblékat do cyklistického oblečení. Vyjeli jsme. Cestu jsem strašně prožívala. Od mala mám velkou představivost, tak jsem si představovala, jak na kopečcích, které jsme na kole míjeli, běhám v princeznovských šatech a s korunkou na hlavě. Den se pomalu chýlil ke konci a my měli v nohách už asi 70 Km. Stavili jsme se ještě na jednu rychlou limonádu, než zapadne sluníčko a pak jen sjet asi 10 Km dlouhý kopec a jsme v Litvínově. Odjeli jsme od hospody U Tří Pytlů a svižně sjížděli kopec. Já jsem však pocítila, že s mým kolem není cosi v pořádku. Zavolala jsem na rodiče přede mnou ať zastaví, že mi asi nebrzdí kolo. Taťka zastavil a řekl: sg.inmagine.com

Den na který nezapomenu Osudová srážka Den na který nezapomenu ,,Petruš, za chvilku jsme dole, doma se na to kouknu." Kdyby tak tušil, že to bude už pozdě. Od této chvilky si jen pamatuji, jak se řítím po štěrkovitém kopci níž a níž, mám v očích slzy a slyším bráškův řev: ,,Mami! Péťě nebrzdí kolo!„ A teď se stalo něco, co moje maminka až do smrti nezapomene. Ona ani nepřemýšlela co dělá, seskočila z kola a stoupla si před to mé. Já do ní v plné rychlosti narazila a kšiltem od helmy jí rozsekla obočí, kolem najela do nohy (kterou jsem jí i zlomila) a způsobila těžce naraženou ruku a spoustu odřenin. Poté se to odehrálo všechno rychle. Pro maminku a mě přijel strýc, který nás odvezl do nemocnice. Mamince sešili rány a mě jen zkontrolovali, jestli mi něco není. Z této asi osudové srážky mi zbyly dvě věci. fotosearch.com Ta první, mám maličkou jizvu na prsu a ta druhá, kde v mých očích je moje maminka jako moje hrdinka! Jen díky ní jsem živá a moc jí za to děkuji! Jsi pro mě nejdůležitější osoba v mém životě, protože jsi mi ho dala a také zachránila. Péťa Macháčková 7.A

Kapela PARAMORE Ellis Medunová 7.A Kapelu jsem si vybrala proto, že se mi jejich hudba moc líbí. Při jejím poslechu máte dojem, že uvnitř vás něco žije. 2009 „Brand new eyes“. Pro vás jsou ale asi nejznámější písničky „Decode“ a „I caught myself“, které se objevily na soundtracku filmu Stmívání. Všem, kteří jste o kapele neslyšeli, doporučuji aby si určitě aspoň jednu skladbu poslechli. Například má nejoblíbenější je skladba „Igronance“ a „The only exeption.“  Ellis Medunová 7.A Ellis Medunová 7.A Zdroj : www.osobnosti.cz Paramore je hudební skupina, kterou někteří z vás dobře znají. Členové kapely a hlavní zpěvačka Hayley Williams se dali do-hromady roku 2002, kdy bylo Hayley teprve třináct let. Nej-dříve vystupovali v menších klubech, ale později se vy- pracovali až na vrchol. Texty písní vymýšlejí spolu a hrají převážně žánry: pop rock, power pop a pop punk. Tuhle kapelu vám vřele doporučuji a jestli máte rádi upíry, tak Stmívání taky.

Ironie osudu Její matka musí chodit na noční směny, aby měli vůbec z čeho žít. Sofie má to štěstí, že je velice chytrá a šikovná. Ve škole má skvělé známky, a po nocích, když nemůže spát vyrábí pletená zvířátka, která prodává. Sofie nikdy neměla moc kamarádů. Odsuzovali jí za její vzhled. Měla dlouhé kaštanové vlasy, které skvěle ladili s obrovskými, hnědo-zelenými kukadly, které Sofie schovávala pod tlustými dioptrickými brýlemi. Měla nádherný úsměv, ale nosila ošklivá rezatá rovnátka. Kdyby jste Sofii hledali ve škole, našli by jste ji na dívčích záchodech, celou uplakanou, protože se jí zase někdo posmíval. Kdyby Sofie nosila trika s krátkým rukávem, upoutali by vás její do krve pořezané ruce a spousta modřin. http://www.flickr.com/photos/luchilu/677786684/ Text: Péťa Macháčková 7.A Je pátek večer. Šestnáctiletá Sofie sedí stejně, jako každý pátek zavřená v pokoji a hlavou se jí promítá to, co se v jejím životě stalo zajímavého. Moc věcí to podle Sofie není. Je jedináček, rodiče má rozvedené.

Ironie osudu Ale nebyly to jen ruce, co měla takto zohavené. Škrábance jste mohli naleznout také na nohách, břichu a také na lýtkách. Nikdo a Sofiiných škrábancích a trápení nevěděl. Sofie se neměla komu svěřit a cítila se jako nějaké těžké břemeno, které už její matka neuživí. Právě dnes v pátek, se Sofie definitivně rozhodla. Skončí to její trápení a půjde tam, kde už jí nic nebude bolet a nikdo se jí nebude smát. Sofie napsala dopis na rozloučenou. Naposledy se rozhlížela po bytě, jejím dětském pokoji, ve kterém si jako malá hrávala s legem. Naposledy otevřela lednici a vzala si jablko. Oblékla se a vydala se k mostu, který měla tak půl kilometru od domu. Byla krásná letní noc, na nebi se třpytila Luna a bylo teplo. Sofie došla k mostu. Měla uslzené oči, ale věděla, že na druhém břehu jí bude http://storyofajob.com/2011/03/14/

Ironie osudu líp. Určitě. Sofie opatrně přelezla zábradlí mostu a sedla si na kamennou římsu. Seděla, koukala na řeku, která se valila pod mostem a přemýšlela. Hlavou se jí honily myšlenky na to, co si lidé řeknou o tom, že zemřela. Ty ošklivé poznámky spolužáků. Byla ráda, že už je neuslyší. Nikdy. Sofie se s opatrností zvedla a stála na římse mostu. Se slzami se naposled rozhlížela po okolí. Sofie naposledy řekla : ,,Je můj čas. Tak se měj světe prašivej“ Když v tom náhle slyší z dálky hlas! ,,Sofie, Sofie, né nedělej to! „ Sofie se rychle otočí aby zjistila kdo volá její jméno, ale v tom jí škobrtne noha a Sofie jen tak tak stihne zachytit římsy. Drží se jen jednou rukou. ,,Počkej , už jsem skoro u tebe!„   Péťa Macháčková 7.A