Hereze ve středověku a snahy o její překonání

Hereze a hrůza, kterou vyvolávala, jsou s historií Církve úzce spojeny Hereze a hrůza, kterou vyvolávala, jsou s historií Církve úzce spojeny. To proto, že už Ježíš varoval své učedníky před falešnými proroky – jsou to tedy původně ryze náboženské důvody, obava o spásu duše, strach z odchýlení se od Kristovy nauky, které vyvolávají strach z hereze. Hereze se rodí spolu s křesťanstvím: biblické doklady a použití slova hereze v Novém zákoně: např. 1. Kor 2,18 n, Tt 3,10-11.

Hereze středověké se inspirují v herezích prvních staletí křesťanství Arianismus popírá božství Ježíše Krista, odděluje Logos od Boha, říká, že není věčný, všemohoucí a je podstatou rozdílný. Gnosticismus – snaha spojit křesťanskou víru s pohanskými názory; směs řecké filosofie a orientálních mystérií; určeno pro uzavřený okruh zasvěcenců; boj říše světla proti říši tmy (zlý princip proti dobrému).

Manicheismus (perská gnoze) – strohý dualismus; dobrý bůh říše světla versus zlý bůh říše temna; cíl: vymanění člověka z hmoty » asketický způsob života. Monofyzitismus – jediná božsko-lidská přirozenost v Ježíši Kristu, ale lidská se v božské ztrácí.

Typologie herezí – hlavní rysy, hlavní hereze středověku, živné podmínky herezí Hereze – trvalý odpor vůči učení církve, bludem se stává hereze poté, co její vyznavač po odhalení tvrdošíjně odmítá uposlechnout a odvolat. Pro působení a rozvoj hereze vytvářela zásadním způsobem podmínky také situace ekonomická, společenská a politická (sociální napětí, odpor proti centralistickým tendencím panovníka, národnostní aspekt).

Hlavní bludy středověké hereze: neplatnost křtu dětí zavrhování náboženských symbolů (např. kříže) odmítání eucharistie zavrhování modliteb za mrtvé odmítání manželství peněz tělesné práce

Několik typů herezí: dualistické hereze – např. kataři; hereze volající po návratu k ideálům prvotního křesťanstva (např. Valdenští); hereze vycházející z chiliasmu a mylných eschatologických názorů. 

Středověká hereze a inkvizice Do Inocence III. nevěděla církev, jak na herezi reagovat – proto vládl spíš strach, násilí, lidové a spontánní reakce proti heretikům. Kacíř byl i revolucionářem, napadal základy křesťanské společnosti a ohrožoval existenci církve i státu; jejich nauky byly veskrze odsouzeníhodné; vyvstává otázka zda se poslouží pravdě lépe láskou nebo tvrdostí – středověká odpověď, která převažovala i v novověku a nejen v katolické církvi (Luther i Kalvín) byla tvrdost.

Inkvizice z lat. inquisitio znamená činnost nikoli nějakou instituci či tribunál. Od císaře Konstantina měla církev moc vyžadovat jednotu a žádala po světském rameni její trestání (ale neměla tuto moc stále a všude). 3. lateránský koncil přijal tvrdá opatření proti heretikům (1179). Aragonský král prohlásil Katary za nepřátele státu a nařídil jejich potírání (1197).

Po zavraždění papežského legáta vyslaného k Albigenským (1209) vyzval papež Inocenc III. ke křížové výpravě proti nim (tzv. Albigenská válka). Inocenc III. (1198 – 1216) – inkviziční řízení se změnilo na církevní procesní právo. 1231 ustavena Řehořem IX. papežská inkvizice – v širokém povědomí lidu se hereze přibližuje k čarodějnictví a magii (po roce 1300 téměř ztotožnění).

Inocenc IV. (1243 – 1254) – zplnomocnění inkvizitorů k vynucení přiznání na mučidlech – prolito také mnoho nevinné krve, záplava krutosti a utrpení; často zneužíváno mocensky. Dominikán Bernard Gui (1261 – 1331) inkvizitor v toulouské diecézi sepsal své zkušenosti v příručce Practica inquisitionis haereticae pravitatis (inkviziční praxe kacířské nepravosti).

Inkviziční tribunály, tedy jakási instituce se objevuje až v 15. stol. Ani římská inkvizice založena 1542 Pavlem III. neměla universální působnost Všechny tyto inkviziční soudy přestaly existovat v letech 1798 – 1820

Doporučená literatura: Brenonová, A. Kataři. Brno, 2001. Franzen, A. Malé dějiny církve. Kostelní Vydří, 2006. Lambert, M. Středověká hereze. Praha, 2000. Molnár, A. Valdenští. Praha, 1991. Ryś, G. Inkvizice. Praha, 2004.