Demokracie II některé ideologické a politicko-filosofické a etické aspekty

Demokracie jako hodnota x mechanismus Je legitimní vše, na čem se lid usnese? Instrumentální pojetí x procedurální pojetí demokracie Instrumentální pojetí předpokládá existenci koherentního souboru hodnot umožňujících dosažení uspokojivého výsledku, „teorii společného dobra“, morální předpoklady Procedurální pojetí připisuje hodnotu již samotné participaci osob na demokratickém procesu

(„náročná koncepce rovnosti a spravedlnosti“) „Právo na demokracii“ Zásadní myšlenkou , která prochází napříč celým argumentem, je, že demokracie je náročný politický cíl. Teze že existuje lidské právo na demokracii – přestože se zdá, že demokracii povznáší – je nebezpečná v tom, že jí zbavuje její náročné substance. („náročná koncepce rovnosti a spravedlnosti“) (Joshua Cohen, Existuje lidské právo na demokracii? In HRUBEC, M. ed. Interkulturní dialog o lidských právech. Západní, islámské a konfuciánské perspektivy, Praha: Filosofia, 2008, ISBN 978-80-7007-282-0.)

Demokratický fundamentalismus I Kořeny v myšlení J. J. Rousseaua (přímá demokracie, obecná vůle lidu) Dnes „participační demokracie“ či „silná demokracie“ Tvrdí, že obecně rozšířená „liberální zastupitelská demokracie“ (slabá demokracie) funguje neuspokojivě: elitářství (rozhoduje se kdo bude vládnout, nikoli jak se věci budou dělat) pluralismus politických stran (agregace zájmů, omezený výběr) redukce rozhodovacích pravomocí lidu

Demokratický fundamentalismus I „obecná vůle lidu“ „…kdokoliv by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen…“ „…společenská smlouva dává státnímu tělesu naprostou moc nad jeho členy…“ (ROUSSEAU, J.J. O společenské smlouvě)

ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody. Praha: Academia, 2004. Hovoří o trendu „demokratizace“, který má za následek méně lidské svobody a paradoxně méně ochoty lidí angažovat se za věci veřejné. Systém politických stran a zastupitelské demokracie je v krizi, politická moc je v rukou vlivných zájmových a lobbistických skupin. Dříve jednoznačná politická moc je roztříštěna a ovládána organizovanými menšinami sledujícími své záměry, schopnými za přispění mohutných finančních sum ovlivňovat veřejné mínění a manipulovat rozhodování politiků. „Společenské elity“ ztratily svou společenskou odpovědnost, mají „moc bez odpovědnosti“. Tato „deregulace demokracie“ přinesla dysfunkci, kterou lze napravit jen snížením možnosti extrémního vlivu na autentické a odpovědné rozhodování politiků, aby politický systém nebyl ovládán jen těmi, „kdo se dokážou lépe organizovat, bohatými lidmi a fanatickými menšinami hájícími své krátkodobé a partikulární zájmy. Americké příklady problémů s přímou demokracií: Soumrak politických stran – kritizuje primárky, strany nikdo neovládá, je to jen značka, skořápka, nádoba k naplnění Referenda – lákadlo pro levici i pravici, příklad Kalifornie – politici nemají žádnou moc, vše pod knutou referend, 85 % rozpočtu je dáno zákonem, politici mají odpovědnost, ale ne pravomoci (další nespokojenost lidí), eliminace diskuse, provázanosti a bezrospornosti zákonů, rozvaha, opozice

Demokratický fundamentalismus II Kořeny v neokonzervatismu (snaha o implantaci demokratické vlády ve společnostech, které k tomu nemají morální, sociální a ekonomické předpoklady) Otázka zemí, ve kterých formální zavedení demokracie bez její liberální složky může vést k horším výsledkům, než je autoritativní vláda, třeba otázka Arabského jara: vítězství náboženského fundamentalismu, omezení práv menšin, obnovení válečného stavu s Izraelem (Egypt)

Demokratický fundamentalismus II „Americké úsilí o bezpečnost vůči terorismu a lotrovským státům jde ruku v ruce s osvobozováním jejich utiskovaného lidu. Od Říše zla k Říši svobody je obří krok, kontrast tak veliký jako děsivé obrazy ztraceného dvacátého století a zářivý rozbřesk století jednadvacátého. Ale Amerika má sílu a vůli učinit ty obří kroky, jak už ukázala v budoucnosti “. (JOHNSON, P. America´s new Empire for Liberty)

Argumenty pro omezení demokracie „hyperdemokratická“ masová společnost, ve které je moc rovnoměrně rozprostřena mezi všechny bez ohledu na jejich kvalifikaci, schopnosti a morálku, rozvrací civilizovanou společnost a morální řád, přičemž výsledkem je kulturní úpadek a tendence k totalitě. José Ortega y Gasset, Vzpoura davů [1930] Mýtus racionálního voliče. Proč v demokracii vítězí špatná politika Bryan Caplan [2010]

Hlasovací paradoxy (Bord, Condorcet) 1 2 3 Adam Sociální jistoty Ekonomický rozvoj Bezpečnost Bohouš Cecilie Vítězí ekonomický rozvoj (další v pořadí – bezpečnost, sociální jistoty, 4-3-2) 1 2 3 Adam Sociální jistoty Ekonomický rozvoj Bezpečnost Bohouš Cecilie Nevítězí nic 3-3-3

Kenneth Arrow – „teorém nemožnosti“, cyklické většiny, poukazuje na neexistenci způsobu volby, která by vedla ke společenskému uspořádání vyhovujícímu podmínkám elementární spravedlnosti a ke stanovení pořadí společenských preferencí z preferencí individuálních. Social Choice and Individual Values (1951) Joseph Schumpeter – kvantitativní x kvalitativní rozhodnutí Obecné dobro – neexistuje jednoznačně definované obecné dobro, na kterém by se všichni lidé shodli, nebo které by přijali pod tíhou racionálního argumentu (naše chápání žádoucí podoby života a společnosti stojí mimo čistě logické uvažování) „demokratický elitář“ Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942)

Democratic overload Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload, government overload) - jisté paralýzy systému, kdy na základě tlaků voličů a zájmových skupin dochází k začarovanému kruhu - politici chtějí uspět ve volební soutěži a získat moc, proto slibují stále vyšší veřejné výdaje (viz. James Buchanan - veřejné finance v demokratickém systému) „government oversupply“ – nadměrná nabídka ze strany vlády Giovanni Sartori rozlišoval mezi „zodpovědnou“ vládou, která se chová odpovědně a kvalifikovaně a „přístupnou“ vládou, která reaguje na vnější požadavky lidu a je tak přetížena v kontextu „revoluce rostoucího očekávání“ (zejména právě v oblasti sociální politiky)

Argumenty pro posílení demokracie Mancur Olson, The Logic of Collective Action (1965) - prosazování koncentrovaných zájmů na úkor roztříštěných zájmů (byrokracie, aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) Anne O. Krueger, Jagdish Bhagwati - dobývání renty (Rent-seeking), Neproduktivní dobývání zisku (Unproductive Profit-seeking)

Ryszard Legutko: Demokratický deficit Evropské unie (2013) Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat. Evropský parlament negeneruje vládnoucí skupinu a sám nemá velkou pravomoc; navíc, nepočítáme-li komunistické státy nebo některé autoritářské režimy, je patrně jedinou parlamentní institucí na světě, v níž neexistuje opozice. Nezávisle na tom, kdo ve volbách vítězí, v Evropském parlamentu už po dlouhá léta činí klíčová rozhodnutí stejné stranické uskupení a uskutečňuje se v něm stále stejná politika. Evropská vláda, přesněji řečeno něco, co vládu připomíná, jinými slovy Evropská komise, se neutváří na základě hlasování voličů, ale je na něm zcela nezávislá. Hlavní funkce plní v Evropské unii lidé, kteří nebyli zvoleni ve všeobecných volbách, a voliči nemají žádnou možnost je odvolat.

„Trojský kůň demokracie“

Občanská společnost Široké pojetí občanské společnosti (celá veřejná sféra včetně sféry ekonomické a samosprávné, mimo stát) OS jako předivo mezilidských vztahů, síť, pavučina, kterou budují autonomní občané v průběhu času, někdy mlčky a nezáměrně, někdy se zcela explicitním záměrem a promyšlenou dobrovolnou volbou. Úzké pojetí občanské společnosti Definuje občanskou společnost jako sféru odlišnou od státu a ekonomiky, případně i od dalších sfér společnosti, minimalistická teorie považuje za OS především nová sociální hnutí (které se rozvíjejí od 60. let 20. století – pacifistická, feministická, ekologická apod.), jejichž aktivity mají charakter symbolických výzev vůči existujícím mocenským vztahům a zažitým kulturním vzorcům. Podle tohoto pojetí by většina společnosti a občanů tedy vlastně k „občanské společnosti“ nepatřila.

Postdemokracie? Měkká forma postdemokracie - organizované menšiny, které nemají sílu se prosadit v demokratické soutěži priorit a zájmů, hledají jiné nástroje k prosazení svých vizí a hodnot, buď agitačních a nátlakových, nebo dokonce usilujících o získání přímého podílu na moci. Tvrdá forma postdemokracie - znamená přímou účast některých subjektů občanské společnosti na moci a rozhodovacích procesech, kde již nejde o agregaci zájmů občanů odspoda a o soutěž, nýbrž o delegaci moci zájmových či profesních skupin, tak jak je znal fašistický stát. (profesní, stavovské komory, odbory, tripartita – zaměstnanci, zaměstnavatelé, stát)

Václav Havel „Já sám rozumím pod pojmem občanské společnosti něco, co vzniká samostrukturací společnosti, obvykle se tím myslí nadace a spolky. Samozřejmě, že je to přirozené lidské sdružování v nevládních a neziskových organizací, spolcích a občanských iniciativách. Jsou nesmírně důležité a jsou páteří občanské společnosti“. „Tato občanská společnost je zásadní, je podhoubím, živnou půdou, zázemím demokracie“. Demokracie v občanské společnosti chřadne a chátrá vinou politických stran, které se odcizují občanům: „...politika začíná být nudná, do sebe uzavřená, zvláštní, nakonec lidem protivná a nic na tom nemění, že volit může každý“.

Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!“ „Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“

Pavel Kohout – komplexní návrh proměny ústavního systému Volební systém do Poslanecké sněmovny. Nynější poměrný volební systém pobízí ke korupci při tvorbě kandidátek a zabraňuje osobní zodpovědnosti poslanců. Rovněž vede ke vzniku nestabilních koalic. Většinový jednokolový volební systém řeší tento problém. Každý poslanec a senátor je zvolen sám za sebe a není zavázán žádné politické straně: konec přeběhlíků. Poslanec je loajální výhradně vůči voličům, nikoli vůči stranám. Odvolatelnost poslanců a senátorů. Účinný mechanismus, který je bude nutit ke slušnému chování. Omezení imunity. Bude se týkat jen projevů v Parlamentu. Konec zneužívání imunity za účelem páchání kriminality. Zrovnoprávnění Poslanecké sněmovny a Senátu. Nemá smysl, aby horní komora Parlamentu byla snadno přehlasovatelná jako doposud. Je třeba, aby obě komory s rozdílnými volebními systémy měly srovnatelnou moc. Jedině tak může fungovat systém vzájemné kontroly a vyvažování moci. Prezidentský systém. Funkce předsedy vlády bude spojena s funkcí prezidenta. Prezident bude šéfem vlády a hlavou výkonné moci. Bude samozřejmě volen přímo, avšak na rozdíl od současnosti půjde o nejvýznamnější funkci ve státě. Odstranění souběhu veřejných funkcí. Kumulace funkcí (poslanec a člen vlády, poslanec a starosta, atd.) má za následek konflikt zájmů mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. Je třeba úplně eliminovat tyto konflikty. Každý veřejný činitel bude moci zastávat jen jednu funkci v jeden čas. Rozdělení ministerstva financí. Nynější uspořádání znamená, že ministerstvo financí je mocný superúřad. V zájmu dělby moci je vhodné rozdělit je na jednotlivé úřady, které budou mít na starosti tvorbu státního rozpočtu, správu státního majetku a dluhů, výběr daní, atd. Jednotlivé úřady budou podrobeny přísné kontrole ze strany veřejnosti a NKÚ. Princip respektování příjmů při sestavování rozpočtu. Dosavadní uspořádání má za následek, že „mandatorní“ výdaje jsou nedotknutelné a příjmy státního rozpočtu se jim „nějak“ musejí přizpůsobit. Správný postup zachovává například švýcarská ústava: prioritu mají příjmy, jimž se výdaje musejí přizpůsobit. Stát má povinnost dodržovat dlouhodobě vyrovnaný rozpočet.

Petr Drulák – Čekání na revoluci Reakce na manifest Přicházející povstání (L’insurrection qui vient) spontánní síly sebeorganizace, na jejichž základě vzniknou lokální demokratická společenství široké hnutí inspirované zkušeností Občanského fóra skutečnou nápravu by přinesla jen zásadní společenská reflexe a následné změny společenských poměrů i základních postojů každého z nás Revoluční demokracie „Pokud chceme vystoupit z reality show české politiky a do politiky přivést veřejný zájem, nemůžeme jen čekat na další volby. Založme široké hnutí sdružující všechny, kdo usilují o nápravu, včetně politiků, kteří už nechtějí účinkovat v tomto pokleslém kuse. Přihlašme se k českému evropanství, ujasněme si meze demokratické metody a přihlašme se k revoluční tradici české demokracie. Hlavně to udělejme to dříve, než současné krize využijí extrémisté k tomu, aby svedli apatickou veřejnost“.

Uměřené hledání demokracie? Odmítnutí poručnictví (politika není založena na instrumentálních dovednostech, ale morálních soudech) i anarchismu (ospravedlnitelnost donucování) Uznání limitů procedur demokracie i hranic možností shody, při respektu k politické rovnosti všech občanů (lidí?) Důraz na hodnotové zakotvení demokracie mimo proceduru (ústavní liberalismus, lidská práva) Odmítnutí radikálních forem demokracie (ohrožení hodnot, eliminace reprezentace)s ohledem na rizika z toho plynoucí

Základní studijní materiál MÍČKA, R. Demokracie v pasti (ne-) úspěchu: křesťansko-etická perspektiva, Dostupné_na: http://www.caritasetveritas.cz/index.php?action=openfile&pkey=53 Jak chápali demokracii antičtí autoři? Jak se vyvíjela idea demokracie v 18. a 19. století? Jaké jsou obvykle vypočítávané výhody demokracie? Co je to „demokratický fundamentalismus“? Jaké nedostatky vykazuje demokratický politický systém? (Gasset, Schumpeter, teorie her, Arrow, Sartori) Co znamená pojem democratic overload? Co znamená pojem postdemokracie? Jaký je vztah mezi procesuální a hodnotovou složkou demokracie? Jaký je vztah křesťanských hodnot a demokracie? Jak se k otázce demokracie staví dokumenty sociálního učení církve? Jaké mohou být důvody pro posilování či oslabování demokratických procedur?