Evoluce před Darwinem Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky Zdeněk Kratochvíl, Vojtěch Hladký, Radim Kočandrle Katedra filosofie a dějin přírodních věd PřF UK GAČR 401/ Raná řecká filosofie a přírodověda Záměr MSM Teoretický výzkum komplexních jevů ve fyzice, biologii a vědách o společnosti Pro detailůchtivé jedince: Zvláště:

Přirozenost všemu postačí... Φύσις ἐξαρκέει πάντα πᾶσιν. (Hippokratés, De alimento 15 = Hérakleitos C 2,15; -5. století) Naše životy jsou v náručích vln... ψυχὰς ἔχοντες κυμάτων ἐν ἀγκάλαις... (Archilochos, fragment 213 West; -7. století)

Zatím jsme k tomuhle tématu publikovali (kromě starších věcí): Kratochvíl, Hladký, Kočandrle : Od Darwina k Empedokleovi a Anaximandrovi. Vesmír 88, 561, 2009/9, s V tisku pro rok 2010 jsou knížky: R. Kočandrle: Anaximandros, v nakladatelství Mervart, katedrová edice Amfibios Z. Kratochvíl: Iónie mezi mořem a nebem, tamtéž Chystáme: společnou monografii o problémech evoluce v antice a renesanci, ( vydání asi 2011 ).

Předsokratici, čísla edice Diels-Kranz (vědecky)

O čem to teď bude: Evoluce podle Hésioda? (-7. století) Evoluce podle Anaximandra z Mílétu (-6. století) Evoluce podle Hérakleita z Efesu (kolem -500) Evoluce podle Empedoklea (-5. století) Evoluce podle Lucretia Cara (-1. století, latinsky) S dovětkem o osudové roli náhody. Exkurz o roli a pochopení fosílií v řecké antice. Co se to stalo, že evoluci blízké myšlení nadlouho vymizelo? Dovětek o vzniku představy „inteligentního designu“ u Sókrata. S přílepkem o lapáliích teleologie (účelovosti) a úkolu filosofie v dnešní době.

Evoluce podle Hésioda? Neděje se přírodním výběrem, naopak, svět nyní postupně upadá. Za proměny světa jsou odpovědné generace bohů! 3 generace bohů: Úranos a Gaia- primordiální ustavení Kronos a Rhea- zlatý věk Zeus a Héra- náš svět Tohle ještě není žádná věda, ba ani filosofie. Ale nápad s nějakou periodizací tady je!

Evoluce podle Anaximandra: Je součástí proměn celku světa – v rámci polarity vlhkosti a tepla Začíná ve vodě nebo ve vlhku, což asi souvisí s představou samoplození, běžnou v celém starém světě. Živé bytosti i jejich proměny jsou analogické uspořádání kosmu a proměnám kosmu – obraz rozpraskané kůry. U lidí je problémem přežití mláďat. Proměna druhu v jiný je dobře možná, ale asi není představa společného předka všech živáčků. Těžko říct, jestli tomu už říkat evoluce.

Téhle věci se asi dožil ještě i Anaximandros, Anaximenovi bylo něco přes 30 let, když tohle bylo v jeho městě nové. Nádoba na očistnou vodu z Athéniny svatyně v Mílétu, kolem r Altes Musem, Berlin.

Anaximandros B 1 = Simplikios, Physica 24, 13 (část Anaximandros A 9 /1) jakási přirozenost, která je bezmezná, z níž vznikají všechna nebesa (oblohy, světy) a světy (uspořádání) v nich; (B 1) ze kterých pak je jsoucím věcem vznik, do nich nastává i zánik, podle nutnosti; navzájem si totiž platí trest a pokutu za [své] bezpráví, (verze překladu: navzájem si totiž udělují právo i odplatu za [své] bezpráví) podle řádu času, takto to říká slovy dosti básnickými.... φύσιν ἄπειρον, ἐξ ἧς ἅπαντας γίνεσθαι τοὺς οὐρανοὺς καὶ τοὺς ἐν αὐτοῖς κόσμους· (B 1) ἐξ ὧν δὲ ἡ γένεσίς ἐστι τοῖς οὖσι, καὶ τὴν φθορὰν εἰς ταῦτα γίνεσθαι κατὰ τὸ χρεών· διδόναι γὰρ αὐτὰ δίκην καὶ τίσιν ἀλλήλοις τῆς ἀδικίας κατὰ τὴν τοῦ χρόνου τάξιν, ποιητικωτέροις οὕτως ὀνόμασιν αὐτὰ λέγων.

Hippolytos, Refutatio I,6,6 Marcovich (Anaximandros A 11,6) Živé bytosti vznikají [z vlhka] vypařovaného působením Slunce. Člověk pak vznikl původně podobný jinému živočichovi, totiž rybě. τὰ δὲ ζῶια γίνεσθαι [ἐξ ὑγροῦ] ἐξατμιζομένου ὑπὸ τοῦ ἡλίου. τὸν δὲ ἄνθρωπον ἑτέρωι ζώιωι γεγονέναι, τουτέστιν ἰχθύι, παραπλήσιον κατ᾿ ἀρχάς. Původ života v ohřáté vodě nebo bahníčku. Původní formy života jsou mořské. Obojí souvisí s koncepcí moře jako zbytku prvotní vlhkosti, ze které Slunce destiluje pitnou vodu a pohání její koloběh.

Pseudo-Plútarchos, Stromata 2 in: Eusebios, Paeparatio evangelica I,7,16 (Anaximandros A 10, část) Říká pak, že to, co plodí, se při vzniku tohoto světa odloučilo z věčného tepla a chladu, a z něj vyrostla kolem vzduchu, který je okolo země, jakási planoucí sféra, jako kůra kolem stromu. Když se tato sféra odlámala a uzavřela do jakýchsi kruhů, ustavilo se Slunce, Měsíc a hvězdy. Kromě toho říká, že člověk se původně zrodil z živočichů jiného druhu, protože ostatní živočichové se brzy sami živí, pouze člověk potřebuje být velmi dlouho kojen. Proto by se neudržel při životě, kdyby takový byl už od počátku. φησὶ δὲ τὸ ἐκ τοῦ ἀιδίου γόνιμον θερμοῦ τε καὶ ψυχροῦ κατὰ τὴν γένεσιν τοῦδε τοῦ κόσμου ἀποκριθῆναι καί τινα ἐκ τούτου φλογὸς σφαῖραν περιφυῆναι τῶι περὶ τὴν γῆν ἀέρι ὡς τῶι δένδρωι φλοιόν· ἔτι φησίν, ὅτι κατ᾿ ἀρχὰς ἐξ ἀλλοειδῶν ζώιων ὁ ἄνθρωπος ἐγεννήθη, ἐκ τοῦ τὰ μὲν ἄλλα δι᾿ ἑαυτῶν ταχὺ νέμεσθαι, μόνον δὲ τὸν ἄνθρωπον πολυχρονίου δεῖσθαι τιθηνήσεως· διὸ καὶ κατ᾿ ἀρχὰς οὐκ ἄν ποτε τοιοῦτον ὄντα διασωθῆναι. ἄν ποτε τοιοῦτον ὄντα διασωθῆναι. Rozlámání sféry, přirovnané k rozpraskání „kůry stromu“, bude mít analogii u živáčků. Důvod nepůvodnosti člověka je v nesoběstačnosti mláďat a patrně i v celkové neschopnosti.

Áetios V,19,4; Dox. 430 (Anaximandros A 30/1) Anaximandros [říká], že první živočichové se zrodili ve vlhku a že je obklopovala ostnatá kůra. V dalších generacích [S přibývajícím věkem – jejich nebo světa?] vystupovali na sušší místa, a když se kůra rozlamovala, po krátký čas přežívali. [Verze překladu: žili po krátký čas jiným způsobem.] ᾿Αναξίμανδρος ἐν ὑγρῶι γεννηθῆναι τὰ πρῶτα ζῶια φλοιοῖς περιεχόμενα ἀκανθώδεσι, προβαινούσης δὲ τῆς ἡλικίας ἀποβαίνειν ἐπὶ τὸ ξηρότερον καὶ περιρρηγνυμένου τοῦ φλοιοῦ ἐπ᾿ ὀλίγον χρόνον μεταβιῶναι. Každého živáčka obklopuje postupně praskající kůra, podobně jako sféry nebe. Svět se postupně vysušuje, živáčci také. Je to synchronní jev – nebo adaptace? „Přežívání“ nebo „život jiným způsobem“ (metabiónai) je záhadný termín pro nějaký vztah prostředí, vývojové změny a přežití.

Censorinus 4,7 (Anaximandros A 30/2) Anaximandros z Mílétu si představoval, že z ohřáté vody a země vznikly buď ryby, nebo živočichové velmi podobní rybám. V nich se lidé zformovali a [jejich] zárodky byly zadržovány uvnitř až do puberty. Teprve tehdy praskli a vystoupili z nich muži a ženy, kteří už byli schopni se sami živit. Anaximander Milesius videri sibi ex aqua terraque calefactis exortos esse sive pisces seu piscibus simillima animalia in his homines concrevisse fetusque ad pubertatem intus retentos tunc demum ruptis illis viros mulieresque qui iam se alere possent processisse. Živorodost dospělých potomků. Kvůli jejich přežití.

Plútarchos, Quaestiones convivales VIII,8,4; p. 730e (Anaximandros A 30/3) Anaximandros… totiž netvrdí, že lidé a ryby pocházejí ze stejných rodičů, ale že se lidé původně zrodili v rybách a byli a vyrůstali v nich, jako je tomu u žraloků, a teprve když se dokázali se o sebe sami postarat, tehdy z nich vystoupili a uchytili se na zemi... …᾿Αναξιμάνδρου φιλοσοφοῦντες· οὐ γὰρ ἐν τοῖς αὐτοῖς ἐκεῖνος ἰχθῦς καὶ ἀνθρώπους, ἀλλ᾿ ἐν ἰχθύσιν ἐγγενέσθαι τὸ πρῶτον ἀνθρώπους ἀποφαίνεται καὶ τραφέντας, ὥσπερ οἱ γαλεοί, καὶ γενομένους ἱκανοὺς ἑαυτοῖς βοηθεῖν ἐκβῆναι τηνικαῦτα καὶ γῆς λαβέσθαι. Viz Plútarchos, De sollertia animalium 33; p. 982a (a jinde). Analogie se známou živorodostí některých žraloků. Soběstačnost. Vystoupení na pevnou zemi.

Evoluce podle Hérakleita : Je součástí proměn celku světa, ale svět není uspořádaný hierarchicky, je sítí vztahů. Principem vznikání a proměn je zápas (polemos, boj) – také ustavuje řád v přírodě i společnosti. „Motorem“ proměn zápasů a setkání je náhoda (zvaná také osud, logos). Je také zdrojem krásy, měčeho (zdánlivě) uspořádaného. Tendence živých bytostí jsou určeny stavem jejich okolí a charakterem doby. Lidé se podstatně neliší od ostatních živáčků. Božská hlediska nejsou poměřitelná lidskými.

Hérakleitos je o všem: Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce. Praha, Paseka Hérakleitovy výroky uvádějí kapitoly evoluční knížky. Zdeněk Kratochvíl: Délský Potápěč k Hérakleitově řeči. Praha, Herrmann a synové Tenhle tlustospis je úplně o všem, a to z hlediska přirozenosti. Hérakleitos navazuje na Anaximandra, na něho zase navazuje Hippokratés.

Hérakleitos B 80 = Kelsos u Órigena, Contra Celsum VI,42 Je třeba vědět, že zápas je společný, a právo je sporem, a všechno vzniká sporem a nutností. εἰδέναι δὲ χρὴ τὸν πόλεμον ἐόντα ξυνόν, καὶ δίκην ἔριν, καὶ γινόμενα πάντα κατ᾿ ἔριν καὶ χρεών. Zápas je společný oběma jeho stranám, podobně jako se právo děje soudním sporem. Konflikt je prostředím vznikání. Nutností je zápas.

Hérakleitos B 126b = Epicharmos v: Anonym In Platonem Theaet. 71,12 (ad p. 152e) Vždy roste jedno tak, jiné (jindy ?) jinak, vzhledem k tomu, čeho je (má ?) zrovna nedostatek. [Jestliže tedy nic neustává, když se podoba rozplývá a mění, rodí se jindy jiné bytosti pro nepřetržitou náhradu.] ἄλλως ἄ‹λλο ἀεὶ αὔξε›ται πρὸς ὃ ‹ἂν ᾖ ἐλλι›πές. [εἰ οὖν ‹μηδεὶς› ‹παύε›ται ‹ῥέων καὶ ἀλ›λ‹άτ›των ‹τὸ εἶδος, αἱ› οὐσίαι ἄλλ‹οτε ἄλλαι› γίνονται ‹κατὰ συν›εχῆ ῥύσιν.] Změna je puzena nenasyceností okolí. To, co „chybí“, pro co je příležitost, se může uplatnit.

Hérakleitos B 65 = Filón z Alexandrie, Legum allegoriarum libri III,7 [Přívrženec Hérakleitovy nauky, který zavádí výrazy:] Nasycení a nedostatek, vše jako jedno (jedno veškerenstvo) a všechno v proměně. [῾Ηρακλειτείου δόξης ἑταῖρος,] κόρον καὶ χρησμοσύνην καὶ ἓν τὸ πᾶν καὶ πάντα ἀμοιβῇ [εἰσάγων.] Napětí nasycení a nedostatku je ekvivalentem vztahu jednoho a mnohosti, tedy klíčem k chápání proměn.

Hérakleitos B 41 = Diogenés Laertios, Vitae philosophorum IX,1 To jedno moudré: vědět, že důmysl †...† řídí všechno skrze vše. ἓν τὸ σοφόν· ἐπίστασθαι γνώμην † ὁτέη † κυβερνῆσαι πάντα διὰ πάντων. Důmysl (gnómé, „důvtip, záměr“) není hierarchickou příčinou ani cílem, ale vzájemným působením všeho. Jenota je propleteností příběhů a působení napříč mnohostí.

Hérakleitos B 100 ve verzi Plútarchos, Platonicae quaestiones 8,4; p. 1007d Všechno, co doby přinášejí a země živí. πάντων ὧν φέρουσιν ὧραι γῆ δὲ φύει. Fáze cyklu světa (a vzájemnost příběhů) přinášejí možnosti, země je živí nebo plodí.

Hérakleitos B 124 = Theofrastos, Metaphysica 15; p. 7a14 Usener Jako hromada ledabyle nasypaných věcí je nejkrásnější svět. ὥσπερ σάρμα εἰκῇ κεχυμένων ὁ κάλλιστος [φησὶν ῾Ηράκλειτος], [ὁ] κόσμος. Uspořádanost světa vzniká náhodně! Přitom se všechno děje „Osudem“ (B 137), ale ve světě, kde Osud je jméno pro vítěznou Náhodu, podobně jako ještě v Sofoklovu Oidipovi, kde je pro Osud i Náhodu dokonce stejné slovo (Tyché).

Hérakleitos B 126 = Tzetzés, Scholia ad exeg. in Iliad., p. 126 Herman Chladné se zahřívá, horké se ochlazuje, vlhké se vysušuje, seschlé se zvlhčuje. τὰ ψυχρὰ θέρεται, θερμὸν ψύχεται, ὑγρὸν αὐαίνεται, καρφαλέον νοτίζεται. Nenáhodný proces! V přírodě běží cyklicky, ve stylu „až naprší a uschne“. V čemkoli konečném (ohraničeném, definovaném) ovšem vede ke konci, jako termodynamika.

Hérakleitos B 102 = Porfyrios, Quaest. Homer. ad Il.; IV, 4 (I,69,6 Schr. = Erbse, p. 445) Bohu je vše krásné, dobré a řádné; lidé však pokládají něco za neřádné, něco za řádné. τῷ μὲν θεῷ καλὰ πάντα καὶ ἀγαθὰ καὶ δίκαια, ἄνθρωποι δὲ ἃ μὲν ἄδικα ὑπειλήφασιν ἃ δὲ δίκαια. Zápas, náhoda a osud nemohou být poměřovány našimi hledisky. Těmi máme poměřovat svoje činy. Naopak zase božské činy ani běh světa nejsou vždy návodem pro činy lidské.

Evoluce podle Empedoklea: Svět se proměňuje působením živlů. Ty jsou nejprve oddělené, pak se slučují působením Lásky a vznikají také živé bytosti, až se ustaví dokonalý Sfairos, načež nastoupí zase působení Sváru. Živáčky formují Láska i Svár, což jsou slepé síly. Fáze: 1.Jednotlivé „údy“, totiž části živých bytostí jako „krev, různé druhy masa, kosti, oči, paže či hlavy“. 2.Komplexnější těla živých organismů. Ne všechny kombinace původně samostatných údů se ukázaly být životaschopné. Vedle různých tvorů odsouzených k okamžitému zániku vznikali i tvorové připomínající nestvůry z řeckých mýtů, jakoby složení z několika zvířat. 3.V době největšího vzepětí Lásky, ve zlatém věku, žijí i androgyni. Až doposud se živé bytosti rodily působením Lásky samovolně ze země. 4.Po rozpadu Sfairu působením Sváru se zásadně změnili i živí tvorové. Zatímco předtím obě pohlaví existovala v jednotě jako androgynové, nyní se diferencovala na samostatné mužské a ženské, která svádí zbytky Lásky opět dohromady. Živé bytosti už nerostou jako rostliny ze země, nýbrž se rodí „ze sebe navzájem“. U tohoto náboženského myslitele tedy máme vznik druhů i přírodní výběr, bez teleologie, i když hylozoisticky.

Chiméry

Androgyn podle Platónova Symposia

Charles Darwin, O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha 2007, s. 17 „Až donedávna se velká většina přírodovědců domnívala, že druhy jsou neměnné výtvory... Několik málo přírodovědců naopak věřilo, že se druhy uzpůsobují a že dnešní formy života jsou běžně zplozenými potomky dříve existujících forem. Přejdeme-li zmínky u klasiků, je prvním autorem, který se tímto tématem v moderní době vědecky zabýval, Buffon.“ „Aristotelés ve své práci Fyzika (II,8,2) píše, že neprší proto, aby rostlo obilí, stejně jako neprší proto, aby sedlákovo obilí shnilo, když se venku mlátí. Stejně argumentuje také v případě živých organismů a dodává (jak přeložil pan Clair Grece, který mě také jako první na tuto pasáž upozornil).“ Takže „zmínky u klasiků“ a pak Buffon. Z „klasiků“ přišel na řadu Aristotelés, Darwin ho zatím jenom referuje. Zatím správně referuje Aristotelovu distanci od naivních podob teleologie. U Darwina následuje přímý citát Aristotelovy Fyziky.

Charles Darwin, citát Aristotela: Fyzika, 198b31-32, překl. A. Kříž (= Empedoklés B 61): Co tedy brání tomu, aby různé části těla vykazovaly tento pouze náhodný vztah? Například zuby, které nutně vyrůstají vpředu ostré, uzpůsobené pro řezání, a stoličky ploché, vhodné pro žvýkání jídla, nebyly utvořeny za těmito účely, ale jde o výsledek náhody. Podobně je tomu i s jinými částmi těla, které se nám zdají být uzpůsobeny za nějakým konkrétním účelem. Kdekoliv se tedy všechny části dohromady (tedy všechny části jednoho celku) zdají být určeny k nějakému účelu, byly zachovány proto, že byly vnitřní spontaneitou vhodně uspořádány. Kdekoli naopak všechny části takto uspořádány nebyly či nejsou, zanikly a stále mizí. Není někomu divné, jak je zde Aerisotelés (aspoň podle Darwina) tak otevřený působení náhody?

Charles Darwin, citát Aristotela: Fyzika, 198b31-32, překl. A. Kříž (= Empedoklés B 61): Co tedy brání tomu, aby různé části těla vykazovaly tento pouze náhodný vztah? Například zuby, které nutně vyrůstají vpředu ostré, uzpůsobené pro řezání, a stoličky ploché, vhodné pro žvýkání jídla, nebyly utvořeny za těmito účely, ale jde o výsledek náhody. Podobně je tomu i s jinými částmi těla, které se nám zdají být uzpůsobeny za nějakým konkrétním účelem. Kdekoliv se tedy všechny části dohromady (tedy všechny části jednoho celku) zdají být určeny k nějakému účelu, byly zachovány proto, že byly vnitřní spontaneitou vhodně uspořádány. Kdekoli naopak všechny části takto uspořádány nebyly či nejsou, zanikly a stále mizí. Citát je u Darwina dobrý až na to, že vynechává závěr. Poslední věta má znít: Kdekoli naopak všechny části takto uspořádány nebyly či nejsou, zanikly a stále mizí, jako podle Empedoklea u tvorů “s volským tělem a lidskou tváří“. Celkový kontext je u Aristotela opačný než Darwin myslí. Aristotelés Empedoklea kritizuje. Především však kritizuje možnost „pouze náhodného vztahu“. Pro Aristotela je problémem už jenom zánik druhu.

Evoluce podle Tita Lucretia Cara: Jednotlivé světy vznikají v prázdnu, mají svou vlastní dynamiku, rodí se setkáním atomů, rostou, vnitřně se diferencují a nakonec zanikají. Z prvotního shluku atomů se ustavily čtyři živly, ze země se zrodily rostliny, pak z ní doslova „vyrostli“ živočichové, na prvním místě ptáci. Země totiž byla ještě „mladá“ a její schopnost rodit různé organismy byla silná. Země však schopnost samovolně rodit větší živočichy postupně ztratila, neboť náš svět se v průběhu času změnil a přešel do rozkladné fáze svého vývoje. Původní spontánní vznik živočichů dal ovšem vzniknout i řadě podivných tvorů, např. androgynovi či různým defektním bytostem. Ze živočichů vyrostlých ze země však mohli přežít jen ti nejzdatnější, tedy ty živé bytosti, které známe dnes, pokud daný živočišný druh měl vlastnost, která mu umožnila lepší a snazší přežití – sílu, inteligenci či rychlost. Některá zvířata přežila kvůli tomu, že se přidala k člověku, což představuje pozoruhodnou teorii domestikace. Pokud jde o člověka, ten žil nejprve způsobem podobným divokým zvířatům a teprve později objevil civilizační a technické vymoženosti.

Vliv Lucretia: Davide Hume ( ): Dialogy o přirozeném náboženství VIII Je zbytečné se podivovat nad tím, že části lidí a zvířat jsou tak dobře „přizpůsobeny (adjusted)“. Kdyby tomu tak nebylo, prostě by nepřežili, neboť přežívají jen živočichové, jejichž části jsou dobře přizpůsobené. Kromě toho mají jednotlivé druhy podle Humea spoustu náhodných prvků. (D. Hume, Dialogues Concerning Natural Religion. The Natural History of Religion, ed. J.Ch.A. Gaskin, Oxford 1993, s. 87.) A máme tu princip přírodního výběru. A také řešení empedokleovského problému, na který narazí Darwin.

Dovětek o osudové roli náhody: Evoluční myšlení předpokládá uznání tvůrčí role náhody a jedinečností Náhoda souvisí s individuálním příběhem, s individuální historií. Náhoda narušuje hierarchickou představu „řetězců příčin“ i teleologii.

Role a pochopení fosílií v řecké antice: Mnoho nálezů fosílií v Řecku. V antice chovány v chrámech, potvrzeno archeologickými nálezy. Fosilie na vázové malbě z archaické doby! Možný výklad bájných zvířat: draci, gryafové, chiméry… Tendence k sestavování antropoidních obrů z nezvyklých fosílií, ať už velkých zvířat, nebo zase malých ostrovních slonů, jejichž prohlubeň v lebce možná mohla být vykládána jako kyklópské oko. Posíleno výskytem zbytků velkých staveb z doby bronzové, přisuzovaných kyklopům, viz termín „kyklopské zdivo“. Zájem o fosilie je už v referátech o Xenofanovi (-6. století).

Héraklés a Hésioné bojují s mytickou příšerou. Malba na pozdně korintském kratéru, kolem Museum of Fine Arts, Boston. Helen and Alice Colburn Fund,

Kyklóp

„Kyklopské zdi“ v Mykénách a Tíryntu ¨

Xenofanés A 33 = Hippolytos, Refutatio I,14,5-6 (Dox. 565, W. 17) (5) Xenofanés se domnívá, že se země mísí s mořem a časem se vlhkem rozpouští. Říká, že pro to má takovéto důkazy: Ve vnitrozemí se i v horách nacházejí mušle, v syrakúských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů, na Paru hluboko v zemi otisk vavřínu (sardele?) a na Maltě ploché otisky mořských tvorů. (6) A tvrdí, že se to stalo tehdy, když bylo v dávné době všechno rozbahněno, a že otisk zaschnul v hlíně. Všichni lidé však zahynou, až se země snesená do moře stane bahnem. Pak znovu počíná vznikání, taková je proměna ve všech světech. (5) ὁ δὲ Ξενοφάνης μίξιν τῆς γῆς πρὸς τὴν θάλασσαν γίνεσθαι δοκεῖ καὶ τῶι χρόνωι ὑπὸ τοῦ ὑγροῦ λύεσθαι, φάσκων τοιαύτας ἔχειν ἀποδείξεις, ὅτι ἐν μέσηι γῆι καὶ ὄρεσιν εὑρίσκονται κόγχαι, καὶ ἐν Συρακούσαις δὲ ἐν ταῖς λατομίαις λέγει εὑρῆσθαι τύπον ἰχθύος καὶ φωκῶν, ἐν δὲ Πάρωι τύπον δάφνης ἐν τῶι βάθει τοῦ λίθου, ἐν δὲ Μελίτηι πλάκας συμπάντων τῶν θαλασσίων. (6) ταῦτα δέ φησι γενέσθαι, ὅτε πάντα ἐπηλώθησαν πάλαι, τὸν δὲ τύπον ἐν τῶι πηλῶι ξηρανθῆναι. ἀναιρεῖσθαι δὲ τοὺς ἀνθρώπους πάντας, ὅταν ἡ γῆ κατενεχθεῖσα εἰς τὴν θάλασσαν πηλὸς γένηται, εἶτα πάλιν ἄρχεσθαι τῆς γενέσεως, καὶ ταύτην πᾶσι τοῖς κόσμοις γίνεσθαι μεταβολήν.

Muž s mečem (?) a antilopa (Oryx Gazella). Malba na larnaku (terakotové rakvi) z Tanagry. Pozdní doba bronzová. Archeologické muzeum v Thébách. Zvíře je to subsaharské! Scéna možná obětní.

Co se to stalo, že evoluci blízké myšlení nadlouho vymizelo? Z jiného soudku je: Eleatská metafyzika Platónova a Aristotelova teleologie (možná už Sókratova) Aristotelovo pojetí vědy odvozené z principů „první filosofie“ Pro řadu věd byl aristotelismus začátkem jejich racionální fáze, zatímco opuštění Aristotela bylo začátkem jejich novodobé fáze: Astronomie byla aristotelská nejkratší dobu a ne celá Ostatní fyzika od Aristotela do renesance V biologii bylo opuštění aristotelismus nejtěžší, protože pro ni ve své zakladatelské fázi nejvíc udělal.

„Inteligentní design“ u Sókrata: Xenofón: Vzpomínky na Sókrata I,4 Viz Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, Praha, Antická knihovna 1972, s

O lapáliích teleologie (účelovosti) Jeden by si myslel, že vize účelného života a světa je útěšná, doslova smysluplná. Vše by mělo účel, smysl. Pro tuto útěchu jsme někdy ochotní obětovat něco z nároků rozumu. Leč ouha! Nadvláda účelu zruší „hru přírody“ zrovna tak, jako ji zruší determinismus. Na rozdíl od determinismu navíc zruší i rozumný výklad. Najdeme popis, který by nemusel být ani teleologický, ani deteriministický? Který by nepodřazoval hru přírody pod apriorní vymyšleniny? Snad by něčím takovým mohla být metafora nehierarchické sítě, jak ji známe od Hérakleita i od kybernetiků. Její některé podmnožiny přitom umožňují hierarchický popis, tedy hledání důvodů a „mechanismů“, ovšem s vědomím, že jde o části a o částečná hlediska.

Jeden z úkolů filosofie v současné době: Společnost je člověkostředná. – Raději vidí zprávy o stavu veřejného mínění o tom či onom než zprávy o té věci rovnou. Je ostatně snazší zkoumat veřejné mínění třeba o ledních medvědech nebo o GMO, než zkoumat tyto „věci“ samotné. Filosofie může ukazovat, že přírodní vědy jsou nejrozvinutějším poznávacím nástrojem současné společnosti, ba že mohou mít roli jakési výzvy k návratu k hodnotám přirozenosti; k tomu, co není naším pouhým výmyslem a bláhovou domněnkou.