Animace skupiny Metoda nedirektivní výchovy Michal Kaplánek Přednáška, 12. března 2010

Slovo „animace“ Převzato z románských jazyků – z franc. animation nebo z italšt. animazione. Význam slova z latinského výrazu anima (= duše). Sloveso animovat tedy doslova znamená „oduševňovat“, tzn. „dávat duši“, přičemž slovo „duše“ se zde chápe (stejně jako v semitských jazycích) jako ekvivalent slova „život“.

„Animace“ v Bibli a v antické tradicie I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou. Štípil pak byl Hospodin Bůh ráj v Eden na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil. A vyvedl Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a [ovoce] k jídlu chutné; též strom života u prostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého. Bible – První kniha Mojžíšova (Genesis), kapitola 2., verše 7-9 Kralický překlad Prométheus byl potomek božského rodu Titánů. Chodil po světě a hledal živé bytosti, které by se mu podobaly. Prométheus vytvořil z bláta sochu člověka, který se podobal bohům. Pallas Athéna, bohyně jasného rozumu, vdechla soše ducha. Tak poslal Prométheus na svět první lidi. Dlouho lidé žili jako malé děti - slyšeli, ale nerozuměli, chodili po zemi jako ve snu. Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti

Animace = vdechnutí života A stvořil Jahve člověka – prach ze země – a vdechl mu v chřípí duch života (nišmat chajjím), a tak se stal člověk živou bytostí (nefeš ruách).

Pojem animace – vznik a vývoj Vždycky existovaly činnosti, při nichž působili animátoři, tedy lidé, jejichž úkolem bylo usnadňovat komunikaci a participaci na kulturním a společenském dění. Animace je zvláštní metoda usnadňující jedincům i skupinám přístup k tvořivému životu Jedná se o označení souhrnu nedirektivních metod působení na skupinu lidí Empowerment – posílení osobního i skupinového potenciálu, uschopnění k participaci na životě společenství a umožnění realizace společných aktivit

Modely animace Divadelní animace Motivace zábavy (turistická střediska) Využití animačních technik v komunikaci Sociální animace Sociálně-kulturní animace Kulturní animace

Animace a kultura Slovo „kultura“ označuje jak veškerou tvořivou činnost, kterou člověk utváří (dává tvář) svému prostředí, tak i výsledky této činnosti. Kultura patří k podstatě člověka a lidstva. Jestliže člověk utváří svoje prostředí, vychází sice z předpokladů, které mu poskytla příroda i kultura předchozích generací, ale současně vytváří cosi nového. K dosažení tzv. kulturní kompetence (Opaschowski) směřuje také kulturní animace: „Kulturní kompetence v sobě zahrnuje ochotu a schopnost uvažovat nad vlastním vnímáním a aktivně kriticky se zabývat těmi oblastmi života, které nejsou zaměřeny na bezprostřední účel (výsledek).“ Jde tedy nejen o vytvoření vztahu mezi jedincem a skupinou, ale také o vytvoření vztahu jedince ke společnosti, včetně internalizace společenských norem a podporování kreativního potenciálu.

Rozdělení animace

Animace v sociální práci

Sociální animace Sociální animace poskytuje účastníkům prostor k prožití zkušeností, při nichž dosáhnou vyšší úrovně seberealizace a sebevyjádření a zažijí pocit skupinové sounáležitosti (Smith, 1999) Sociální animace – ekvivalent ke „komunitní práci“ s důrazem na funkci animátora Pojmová různost: USA, GB: community work, social animation Francie: l´animation social culturel Švýcarsko: soziokulturelle Animation

Sociálně-kulturní animace L´animation socio-culturel je projekt „společenského a kulturního oživení“, jehož cílem je „vysvobodit kulturu z otroctví tím, že ji propojíme s fenomény společenského života a s ekonomickým vývojem. Tak se oblast kultury rozšíří i na problémy všedního života“. Jde o to, pomoci lidem, zvláště mladým, objevit a rozvíjet schopnost artikulovat své názory a angažovat se pro zvolený politický směr Vytváření kultury „aktivního budování“

Atmosféra ve skupině základní prvek animace 3 aspekty atmosféry ve skupině (podle Limbose): aspekt materiální („klima“) tvoří místo, prostor, jeho vybavení a vzhled, jídlo, pohodlí, teplo, světlo, větrání, akustika aspekt sociálně-psychologický („nálada“) je podmíněn vzájemným přijetím, otevřeností, porozuměním,důvěrou, toelrancí, upřímností, vřelostí, přátelstvím, legrací, svobodou, jistotou a solidaritou. aspekt pedagogický („duch“) vytvářejí cíle, hodnoty, myšlenky, ideály a společenský kontext.

Pedagogická animace Horst Opaschowski Mario Pollo

Animace volnočasové kultury jako pedagogická aplikace sociálně-kulturní animace Opaschowski (konec 70.- 80. léta): Funkce: Informace, rada, motivace Animátor by měl pomáhat ke „vytvoření kritického vědomí a posilovat osobní svobodu rozhodnutí a jednání“. Animátor by měl být „motivátor vzdělávacího procesu“, ale s ohledem na dobrovolnost. Animátor = enabler + animateur

Animace jako metoda PVČ Animace jako metoda zaměřená na povzbuzení, motivaci a empowerment: Objevení individuálních schopností Rozvoj sociálně kulturní iniciativy Motivace skupinové komunikace a pomoci Povzbuzení k „relativně autonomnímu“ jednání

Postup animačního procesu podle Opaschowského Vyjít vstříc Oslovit – být ochotný ke kontaktu Odbourat komunikační překážky Povzbudit, motivovat Dávat impulsy, přicházet s nápady Podněcovat, být na začátku akce

Speciální kompetence animátora podle Opaschowského umožňuje komunikaci dává prostor kreativitě podporuje formování skupiny usnadňuje účast na kulturním životě

Pojem „kulturní animace“ Mario Pollo: Animazione culturale „výchovná teorie, založená na filozoficko-antropologických koncepcích“ Formulována původně v časopisu „Note di Pastorale Giovanile Itálie, Španělsko, Latinská Amerika aj.

Pojem „kultura“ (širší pojetí z hlediska antropologie) … První přesnou definici se pokusil podat v roce 1871 britský antropolog Edward Burnett Tylor: Kultura je komplexní celek, zahrnující náboženské a etické hodnoty a systémy, právní předpisy, poznání, umění a všechny zvyky a schopnosti, kterými jedinec disponuje jako příslušník společnosti a které si osvojil učením. … Toto pojetí kultury prošlo v průběhu dvou století různými variacemi a v současnosti jeví tendenci k zúžení z vnějších projevů na sdílené představy a vnitřní pravidla pospolitého života (kultura jako celistvý systém významů, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a které prostřednictvím enkulturace předávají dalším generacím). (Z webových stránek Katedry filosofie a religionistiky TF JU)

Enkulturace Enkulturace je universální kulturní proces, který funguje v jedné každé konkrétní kultuře a v životě jednoho každého individuálního nositele kultury, adaptivní začleňování jednotlivců do příslušné etnické – či podle okolností - interetnické nebo multietnické kultury, do jejího jazyka a do jejích tradic, fundamentální v období dětství, ale i jako celoživotní učební proces. výchova = intencionální a institucionalizovanou enkulturační pomoc (Nahodil, cit. dle dr. P. Kuchaře)

Do jaké kultury se chceme včlenit? Cultural Change(s) 16. stol. – Humanismus: odklon od teocentrismu k antropocentrismu 18. stol. – Osvícenství: víra v člověka a jeho rozum; odklon od náboženství k ideolgiím 2. pol. 20. stol. – konec „velkých příběhů“; ztráta víry v člověka a rozum; radikální pluralita a příklon k individualismu Dnes - ???

Čtyři pilíře kulturní animace Animace jako výchovná metoda Zralé přijetí světa mládeže Výchovný vztah mezi vychovatelem a skupinou Vývoj skupiny jako výchovného prostředí Empiricko-kritický (hermeneutický) model plánování

Kulturní animace Kulturní animace je výchovná metoda, která se snaží dovést mladého člověka k tomu, aby sám objevil, co, jak a kdy má v životě dělat, jakými zásadami se řídit a jaké názory přijmout za své. Cílem animace je enkulturace – přijetí a osvojení si kultury, kterou ve společnosti sdílíme, včetně tradic (myšlenkových, náboženských, estetických, etických).

Vznik kulturní animace 50.- 60. léta 20. stol. – vznik středisek mládeže, hledání forem práce Konec 60. let a 70. léta – studentské revolty, snaha o emancipaci mládeže, politická angažovanost mladých lidí 80. léta – rozšíření a diferenciace animace Od 90. let 20. stol. – rozvoj kulturní animace

Základní pilíře kulturní animace Dospělé přijetí světa mládeže Utváření výchovného vztahu mezi vychovatelem a skupinou Rozvoj skupiny jako výchovného prostředí Hermeneutický model (založený na analýze a pochopení situace)

Dospělé přijetí světa mládeže Tři různé postoje: Indiference přináší tyto problémy: mladí lidé cítí nezájem ze strany dospělých, důsledkem jsou v extrémním případě drogy, sebevraždy, mikrokriminalita, vandalismus atd. Normativní postoj - odmítá jakoukoliv realitu světa mládeže, která není odrazem světa dospělých odmítá jakoukoliv iniciativu a tvůrčí novátorskou účast mládeže na budování vlastního životního stylu. Tento model má tendenci upírat mladému člověku budoucnost, neboť mu přisuzuje úkol pouze zachovávat to, co se již uskutečnilo Mládežnický postoj – spočívá v nekritickém přijímání všech aspektů světa mládeže tento postoj popírá jakoukoli roli tradicea zkušenosti dospělých a spočívá v tom, že umožňuje mládeži, aby se sama metodou zkoušení a omylů učila žít svůj život, a to bez jakéhokoliv korektivu ze strany dospělých. Tento způsob ve skutečnosti zabraňuje mladému člověku zakořenit se v minulosti, vytvořit si své vlastní sny do budoucna, a tím upírá možnost žít svůj život jako projekt, jako historii, která má smysl (ztěžuje, ne-li přímo znemožňuje enkulturaci mládeže). .

Příběh – 1. část Třída 8.A jela na týden na školní výlet do Itálie. Jeli autobusem a po cestě přespávali v rakouském Klagenfurtu. Všichni byli utrmácení z jízdy autobusem. Také pan učitel Novák a paní učitelka Koubová byli unavení. Nocleh měli zajištěný v jednom internátě. Poté co dorazili na místo a „obsadili“ pokoje, šli do jídelny na večeři. Pan učitel Novák s paní Koubovou přezdívanou Houba (snad místo „kouba“ a snad pro její silnou postavu) si sedli k malému stolku zastrčenému v rohu jídelny a začali společenskou konverzaci. Žáci a žákyně jejich třídy si sedli za dva dlouhé stoly a čekali na jídlo. Chvíli to trvalo, a třída byla poněkud neklidná. Chlapci začali foukat do pepřenky a sledovali reakci svých kolegyň na lítající černé koření. Děvčata začala ječet a to bylo podnětem k pedagogickému zásahu pí Koubové. Ze svého úkrytu v rohu místnosti vzkřikla: „A bude tady ticho!“ A nebylo. Jakých chyb se pedagogové dopustili? Jak byste se dál zachovali v roli pedagogů?

Příběh – 2. část Hluk naštěstí po chvíli ustal, neboť se hladoví poutníci dočkali večeře. Kromě hlasitého mlaskotu vládlo v sále hrobové ticho. Až do dalšího zvolání paní Houby: „Po večeři máte volno. Jděte do města a vraťte se do deseti hodin.“ - Odpovědí na toto zvolání bylo hlasité „hurá“ několika výrostků, kteří chtěli spotřebovat skromné kapesné, jež jim zámožní rodičové dali na útratu. Všichni se vytratili. Novák s Houbou zapadli do nejbližší vinárny a zapíjeli nudu laciným vínem. Žáci a žákyně se rozdělili na několik zájmových skupin: pivaři, průzkumníci, zamilovaní, rekreanti (lenoši) a kreativní avantgarda (opatřená barevnými sprayi). Vzhledem k cizímu prostředí a omezeným finančním prostředkům se všichni vrátili do 22.05 do ubytovacího prostoru. Chyběli pouze dva: Houba a Novák. Které byly další chyby povedené pedagogické dvojice? Proč se Novák a Koubová této chyby dopustili? Co byste udělali v této situaci na jejich místě?

Příběh – 3. část Nastala noc. Žáci a žákyně spali po namáhavém dnu. Kolem půlnoci se rozletěly dveře a rozjásaná dvojice se objevila. Byla provedena tzv. kontrola spánku. Do některých pokojů nakoukla Houba a zahoukala: „Bobánci, už je ránóóó!“ V jiných pokojích oznámil pan učitel Novák pro změnu „nástup na rajóny“ (v alkoholové ebrietě zapomněl totiž, že už není na vojně, odkud se před dvěma měsíci vrátil). Žáci byli naštěstí natolik unavení, že příliš nevnímali tento nepříjemný sen. Ráno se probudili do nového dne plni touhy po nových zážitcích. Jen někteří z nich přemýšleli, jací jsou vlastně jejich učitelé. Jakou souvislost má tento příběh s problematikou dospělého přijetí světa mládeže? Co bylo na chování pedagogů nedospělé?

Dospělé přijetí světa mládeže (pokračování) Osobnostní předpoklady Vychovatel (animátor) reprezentuje kontinuitu tradice a současnosti kultivuje svoje svědomí pomáhá k dosažení mladým lidem k dosažení „relativní autonomie“ tím, že pomáhá rozvíjet jejich schopnosti Pomáhá integrovat negativní zkušenosti

Osobnostní předpoklady vychovatele - animátora Požadavky na animátora: Objektivnost Sebereflexe Úsilí o hodnotovou výchovu Otevřenost ke „znamením doby“ (podle M. Hanákové)

Osobnostní předpoklady vychovatele - animátora Další principy působení vychovatele: Pro děti je důležitější to, co jsme, než to, co děláme Vychovatel nemá jen „hlídat“, ale „animovat“ (asistenza) Děti musí cítit, že je máme rádi Výchova musí mít jasnou duchovní dimenzi Výchova je také výchovou svědomí

Předpoklady výchovného vztahu Vyváženost mezi bezpodmínečným přijetím a požadavky (mateřský a otcovský princip) Pochopení mladého člověka v jeho jedinečnosti a originalitě Jasné sebepoznání vychovatele Zakotvení vychovatele ve společenství

Přijmout a poznávat Tři roviny poznání člověka: Smyslové vnímání („poznávám ho/ji“) Propojení se zkušeností (vybaví se mi, „co jsem s ním/s ní zažil“) Komplexní poznání („jaký/jaká je“) Např. v bibli znamená sloveso „poznat“: komplexní a důvěrné poznání člověka (používá se např. jako synonymum k sexuálnímu aktu)

Důvěra Schopnost věřit, že každý mladý člověk má v sobě (potenciálně) předpoklady k tomu, aby rozvinul svůj život (projekt života) k plnosti svobodného lidství Schopnost brát vážně mladého člověka a projevovat opravdový zájem o to, co prožívá a cítí Umožnit, aby se stal „protagonistou“

Protagonismus = schopnost se prosadit, vést Protagonismus individuální: jednotlivec je schopen vnímat skupinu jako místo, kde je přijímán a kde se realizuje Protagonismus sociální: schopnost převzít zodpovědnost ve skupině

Protagonismus Plánuje aktivity Zapojuje se do změny situace (i skupiny) Zvládá rozdíly a konflikty Přijímá zodpovědnost

Etapy vývoje skupiny Komunikace rolí (masek) Stržení masky = začátek vztahu (interakce) Opatrnost Zralost = propojení osobních potřeb členů a nároků vyplývajících z poslání skupiny

Práce s malou skupinou (1) Malou skupinu spolu tvoří integrující jedinci, kteří se navzájem znají a interagují, v rámci společných cílů v rámci společně sdílených norem v rámci propojených rolí disponují skupinovým povědomím („my“) (podle Nakonečného, Sociální psychologie, 216)

Práce s malou skupinou (2) Další pojmy: parta (clique) vrstevnická skupina (peer group) společenství (Gemeinschaft, community) Společenství je skupina, v níž převládá niterná a citová blízkost členů a intenzita kontaktů mezi nimi. (Ingo Mörth)

Práce s malou skupinou (3) Skupiny formální a neformální Formální skupiny vznikají výběrem podle určitých kritérií (školní třída, pracovní tým) Neformální skupiny jsou produktem interakce individuí Motivy ke vzniku neformální skupiny mohou být různé, např. společné zájmy, psychologická atraktivita programu atd.

Práce s malou skupinou (4) Funkce malé skupiny: Uspokojování sociálních potřeb Zprostředkování sociální reality Přidělování sociálních rolí Internalizace skupinových norem „sociální zrcadlo“ (pomoc k sebehodnocení) (podle Nakonečného, 217)

Práce s malou skupinou (5) Funkce peer group v dospívání Na své cestě k samostatnosti používá mladý člověk několik „odrazových můstků“: Peer group Subkultury Vztah k partnerovi/partnerce Odchod z rodiny za vzděláním Zájmová činnost (koníčky, organizace) Kariéra (podle Ward/Adams/Levermore: Jak se připravovat na práci s mládeží, Praha : Portál 1997, s. 70)

Práce se skupinou (6) Předpoklady dobré atmosféry (H. Bartz) Správní lidé Dobrá hudba „doping“ Vhodné místo, jídlo, pití zábava

Práce se skupinou (7) Role ve skupině: Klaun Smiřovatel Dominantní typ Vypravěč Nápaditý typ Pasivní člen Učenec Bojovník Facilitátor

Plánování v pedagogice volného času Opaschowski: participativní plánování jako jedna ze specifických metod pedagogiky volného času Pollo: - dříve: hermeneutický model - v současnosti: empiricko – kritický model MŠMT (metodika tvorby ŠVP): strategický plán = systematický přehled odpovědí vedení na tři základní otázky: Co budeme dělat? Jakých cílů chceme dosáhnout? Jak budeme řídit činnost, abychom dosáhli zvolených cílů a to co nejefektivnější cestou?

Empiricko – kritický model plánování Hermeneutický model schopný obsáhnout a sjednotit v sobě následující aktivity: analýza výchozí situace, stanovení a analýza cílů, analýza rozdílu mezi výchozí situací a cílem, nová formulace cílů, plánování itineráře, který spojuje výchozí situaci s cíli a určuje hlavní etapy tohoto procesu, hodnocení dosažených výsledků, analýza nové výchozí situace,

Význam strategického plánování Úvaha nad posláním výchovné instituce v konkrétním kontextu s cílem vytýčit cestu k proměně současné reality realita - ideál - projekt

Jak ? S kým ? Za jakou dobu ? Projekt se podobá cestě. Kam se chceme dostat B A Současný stav Každá organizace je v nějakém bodě A všichni se díváme kolem sebe a chceme dosáhnout evropské úrovně náš vstup do evropské unie se blíží a s tímto vstupem se blíží I další srovnávání s městy EU cesty k cíli B jsou různé délkou, časem, pohodlím Plánování není to, co se stane , ale to co chceme my, aby se stalo Projekt se podobá cestě. Při vytváření projektu přemýšlíme nad cílem, nad jednotlivými kroky, které vedou k cíli a prostředky k jeho dosažení.

PROJEKTOVÝ ZPŮSOB MYŠLENÍ Spíše strategické volby, projektování a hodnocení než aktivismus, improvizace a mezi sebou soupeřící skupiny Výchova jako celek, cesta a proces Strategický projekt jako nástroj, který působí na součinnost a určuje práci týmu Objektivní a neustálá evaluace, kterou se ověřují výsledky. Přispívá k odstranění chyb a k dosažení lepších výsledků.

Tvorba projektu Analýza situace Stanovení obecného cíle Stanovení konkrétních (částečných) cílů Zvolení cesty – itinerář (jednotlivé kroky) Plánování a realizace jednotlivých kroků Vyhodnocení (evaluace, verifikace) Upřesnění cíle a metody

Děkuji za pozornost!