SOUČASNÁ ŠKOLA OPÍRAJÍCÍ SE O KOMENSKÉHO VIZE „Inovace výstupů, obsahu a metod bakalářských programů vysokých škol neuniverzitního typu.“ CZ.1.07/2.2.00/28.0115 SOUČASNÁ ŠKOLA OPÍRAJÍCÍ SE O KOMENSKÉHO VIZE Mgr. Lenka Hrušková, Ph.D. Prorektor pro studium a pedagogickou činnost

,, Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat“ Jan Amos Komenský ,, Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat“

EDUKAČNÍ REALITA - je každá taková skutečnost, která se vyskytuje v lidské společnosti, a ve které probíhají edukační procesy, tzn. při kterých dochází k učení na straně nějakého subjektu, jemuž je jiným subjektem exponována informace (přímo či zprostředkovaně)

EDUKAČNÍ PROCES = EDUKACE souhrnně ,, výchova a vzdělávání“ Vzdělávání – dlouhodobý proces; vzdělávací strategie jsou cíleně volené postupy, kterými chce škola směřovat k naplňování klíčových kompetencí (výstupy z učení) Výuka – se skládá ze dvou procesů, které tvoří jádro pedagogické komunikace: učení a vyučování

PODSTATA EDUKAČNÍCH PROCESŮ Výuka je širší pojem, který zahrnuje jednak vyučování (činnosti učitele), jednak učení (činnosti žáka) a také obsah těchto činností, jejich cíle, podmínky realizace, výsledky Vyučování označuje činnosti, které vykonává učitel, instruktor apod. při realizaci vzdělávacího procesu v interakci se vzdělávanými subjekty. Termínem vyučování bývá označován cílený, řízený, záměrný proces, který se úzce váže na školní vyučování. Učení (se) jako činnost žáka, studenta

JAN AMOS KOMENSKÝ (1592 – 1670) Velká didaktika - ,, umění, jak dobře učit“, rozpracoval didaktické principy: názornost, aktivnost, přiměřenost, systematičnost ,, žáku náleží práce, učiteli její řízení“- první zmínka o tzv. autonomním, autoregulovaném učení autonomní učení = učení orientované na žáka; ovlivňuje i změny vyučovacího procesu (Wolff, 2002) → formování socializovaných, ale přitom autentických osobností

LEARNING OUTCOMES výstupy z učení, ale i jako  „výsledky učení“, „učební výstupy“ či „výstupy vzdělávaní“ = soubor znalostí, dovedností, schopností, přístupů a porozumění, které by si student měl osvojit v rámci dané vzdělávací jednotky (např. předmět, program, modul) klíčové kompetence, které představují souhrn vědomostí, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého jednotlivce ve společnosti (Průcha, 2009) podle Průchy (2005) pojem „kompetence“ poprvé použil v 60. letech 20. století americký lingvista Noam Chomsky, který ho vysvětluje jako předpoklad pro nějakou reálnou činnost  

KOMPETENCE V 70. letech se kompetence začínají uplatňovat v teorii odborného vzdělání v kontextu s problematikou profesionálních kvalifikací. Německý pedagog Dieter Mertens ve svém díle Teze o školení pro moderní společnost z roku 1974 hovoří o kompetencích jako o nadřazených cílech vzdělávání Ve druhé polovině 90. let 20. století se poprvé setkáváme s pokusy vymezit klíčové kompetence. Prostřednictvím projektu DeseCo (Defining and Selecting Key Competencies) se tento cíl snaží naplnit Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Německý psycholog Weinert představuje klíčové kompetence jako soubor vysokých požadavků, který se skládá ze čtyř komponentů (motivační, výchovný, sociální a etický)

Janík, Maňák, Knecht (2009) spatřují přínosnost kompetencí v tom, že propojují konkrétní vědomosti, dovednosti a postoje s cílovým zaměřením, a lze je rozvíjet ve všech vzdělávacích oborech

DOVEDNOST je komplexnější způsobilost subjektu k řešení úkolových a problémových situací, která se projevuje pozorovatelnou činností Etapy procesu osvojování dovedností: deklarativní – u subjektu se vytváří znalosti typu ,, vím, že vím“ procedurální - ,, vím, jak“ autonomní – dovednost je zdokonalována, vznikají návyky Učební dovednosti – zahrnují přípravu subjektu na efektivní učení, vlastní učení a hodnocení (např. dovednost plánovat vlastní učení, využívat racionálně různých zdrojů informací, rozvíjí se aplikační dovednosti,…); jako základní součást strategií učení, které jsou ovlivnitelné metakognitivními strategiemi  

STYLY UČENÍ Pojem styl učení tvoří do jisté míry spojnici mezi pojmy učení, zvláštnostmi procesu učení a pojmy osobnost, zvláštnosti lidí  Styly učení – postupy při učení, které jedinec používá v určitém období života ve většině situací pedagogického typu, do jisté míry nezávislé na obsahu učení, vznikající na vrozeném základě (kognitivním stylu) a rozvíjející se spolupůsobením vnitřních i vnějších vlivů (Průcha, Walterová, Mareš) Styly učení mají charakter metastrategie, která sdružuje svébytné učební taktiky a učební operace, a která je vyhodnocuje, orientuje určitým směrem, reguluje s ohledem na podmínky učení, na vlastní průběh učení, na dosahované výsledky učení (autoregulované učení) styl učení je pojímán jako individuální charakteristika jedince, kterou lze chápat jako vnitřní složku dovedností  

STRATEGIE UČENÍ vychází z konkrétního typu stylu učení konkrétního žáka jsou závislé jednak na jeho individualitě – zejména na vrozeném kognitivním stylu, a jednak na vnějších vlivech jako jsou charakter učiva a požadavky učitele na žáka do značné míry jsou ovlivnitelné (učitelem, žákem, sociálním prostředím) učitel může vytvářet podmínky pro volbu adekvátních, efektivních, ale i jím preferovaných strategií a to volbou vhodných vyučovacích strategií, technik, metod

VYUČOVACÍ STYL

KOGNITIVNÍ STYL coby způsob vnímání a poznávání tvoří nejhlubší a převážně vrozenou vrstvu, na niž se nabaluje vrstva vyučovacího stylu vymezen jako „svébytný způsob vnímání a poznávání patří do kategorie dispozic, je z velké části vrozený a tudíž i obtížně měnitelný je ovšem diagnostikovatelný charakteristický způsob, jimž člověk vnímá, zapamatovává si informace, myslí, řeší problémy, rozhoduje se

STYL VYUČOVÁNÍ Pojetí vyučovacího stylu: a) široké – chápeme jako způsob výuky učitele – je to učitelův způsob vidění učiva, žáka, výukových metod, … - promítá se do jeho vyučování b) užší – rozumí se tím soubor výukových metod, který učitel uplatňuje. Mareš: ,,Svébytný postup, jímž učitel vyučuje.“ – styl je tedy chápán jako integrovaná, individuální charakteristická činnost subjektu Vrstvy vyučovacího stylu: a) kognitivní; b) učitelovo pojetí výuky; c) způsoby řešení pedagogických situací; d) pedagogovy vědomosti, dovednosti, zkušenosti

VYUČOVACÍ STRATEGIE strategie mohou mít jak celostní tak i dílčí charakter = týkají jednotlivých etap vyučování zohledňují určitý kontext, v němž se uskutečňují, a který je determinuje; zdůrazňují roli učitele ve výuce: z hlediska hodnocení osobního cíle a typu interakce: a) kompetitivní; b) kooperativní; c) individualizované z hlediska angažovanosti vyuč. a studenta: a) direktivní; b) zprostředkující; c) spolupracující skládají se z technik a především z metod jedná o postupy většího rozsahu, jimiž vyučující uskutečňuje svým způsobem určitý plán

METODY mají svůj organizační rámec, jsou použitelné na určitou organizační formu jsou to dynamické komponenty výukového systému mají funkci informační vazby (ž – ž; ž – u) nemohou vystupovat izolovaně, protože jsou součástí četných činitelů (didaktický čtyřúhelník: obsah – učitel – žák – didaktické prostředky) vyznačují cestu… metoda je uspořádaný systém vyučovací činnosti učitele a učební aktivity žáků směřující k dosažení daných výchovně vzdělávacích cílů volbou metod učitel ovlivňuje, v jakém směru bude žákova aktivita směrována a v jakém nikoliv

TECHNIKY (TAKTIKY) taktiky neboli techniky, také procedury, operace bývají nepřesně v běžné laické řeči používány jako synonyma taktiky – techniky = dílčí postupy, které jsou promyšleně uspořádány a vytvářejí vyšší celek, kterým jsou strategie taktiky = taktické kroky jsou pozorovatelné, registrovatelné, měřitelné akty činnosti studenta nebo učícího se systému jsou to obecná pravidla pro zacházení s informacemi a existují do jisté míry nezávisle na určitém tematickém celku, učivu, vyučovacím předmětu

CITÁT NA ZÁVĚR Jan Amos Komenský ,,Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, jež pouze ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“