Sociální etika 2 (KS) Vyučuje:. PhDr. Roman Míčka, Th. D. www Sociální etika 2 (KS) Vyučuje: PhDr. Roman Míčka, Th.D. www.romanmicka.net roman.tf@seznam.cz

„Zápočet“

Politická filosofie a pedagogika? Mnoho teorií politických filosofů má své implicitní, někdy i explicitní pedagogické konsekvence Př. Jean Jacques Rousseau – „člověk od přirozenosti dobrý“, teprve společnost a majetek jej kazí, zdálo by se, že je „anarchista“ (x obecná vůle, obdiv ke Spartě a Ženevě) John Dewey – pragmatická pedagogika, založeno na utilitarismu, výchova k demokracii, demokratizaci všech složek a sfér společnosti, emancipace a blahobyt pro všechny Behaviorismus – člověk jako „tabula rasa“ (Watson: "Dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z každého z nich vychovám specialistu podle vlastní volby - lékaře, právníka, umělce, žebráka, zloděje...")

další oficiální dokumenty Politická filosofie, sociální filosofie Sociální etika - Křesťanská sociální etika - Sociální nauka církve empirie – rozum - tradiční hodnoty - autorita církve Míčka, Ockenfels, Anzenbacher, Novak Zejména encykliky, další oficiální dokumenty

Jiná pojetí Arthur Rich etika individuální – ve vztahu k člověku samému etika personální – ve vztahu k druhým etika sociální – ve vztahu k obci a institucím etika ekologická – ve vztahu ke stvoření F. A. Hayek – podle něj je idea sociální spravedlnosti druhem zmatení, „fata morgánou“, společnost nebo trh nemůže být „spravedlivý“ nebo „nespravedlivý“, tuto vlastnost nelze připisovat ničemu jinému než jedinci (Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, 1989) Politická filosofie – je "pokusem o pravé poznání jak povahy politických záležitostí, tak i správného či dobrého politického zřízení.„ X mínění a ideologiím

„sporné pojmy“ – nelze dospět k obecně akceptované definici Politické ideologie svádí jakýsi boj o „legitimní význam termínů a pojmů“... SVOBODA Pospolitost Demokracie Sociální stát Blahobyt ROVNOST SPRAVEDLNOST „sporné pojmy“ – nelze dospět k obecně akceptované definici

Základní studijní materiál ANZENBACHER, A. Křesťanská sociální etika. Úvod a principy, Brno: CDK, 2004. ISBN 80-7325-030-6. s. 7-14, 223-226. (celkem 11 stran) Skripta Sociální etika II. Martin Bílek (20 stran) Co to je sociální etika a jak se odlišuje od individuální etiky? Jak se liší pojmy sociální etika, křesťanská sociální etika a sociální učení církve? Co je to spravedlnost, jak lze pojem spravedlnosti diferencovat, co je to sociální spravedlnost? Jaká je metoda etiky a způsoby etické argumentace? Jaké jsou typy etického rozhodování a odpovědnosti? Co je to moc, stát, politická moc, právní řád a občanská společnost? Co je to hospodářská etika, jaké jsou typy hospodářské etiky?

Politické ideologie Ideologie je více či méně provázaný soubor idejí, které se stávají základem organizovaného politického postupu, ať už má tento postup stávající systém moci zachovat, pozměnit nebo svrhnout. Všechny ideologie: - přicházejí s určitým hodnocením stávajícího uspořádání - předkládají model nějaké žádoucí budoucnosti, vizi „dobré společnosti“ - objasňují, jak by se politická změna mohla a měla přivodit Neutrální pojem ideologie, ideologie jsou „paradigmata“ – verze hledání základních hodnot a principů, představ o člověku a povaze společnosti, průnik s politickou filosofií

Povaha pojmu ideologie Co je v politice prvořadé? Prvořadý je boj o moc, ideologie jsou jen nástrojem k jejímu získání (Behaviorismus, marxismus, neomarxismus) Ideologie je pouhá pragmatická propaganda, případně pomýlené vidění světa, falešné vědomí, mystifikace ze strany vládnoucí třídy X Ideje jsou primárním hybatelem politiky J. M. Keynes: „Lidé praxe, kteří si myslí, že je nikdo intelektuálně neovlivňuje, jsou zpravidla otroky některého z mrtvých ekonomů. Fanatikové autority, slyšící trávu růst, čerpají své šílenosti z děl nějakého akademického pisálka, který žil bůh ví kdy“ Weaver (Ideas Have Consequences, 1948): Nominalismus v moderním myšlení převážil nad realismem, došlo k odříznutí od hodnot a pravdy

Politické ideologie Politické ideologie svádí jakýsi boj o „legitimní význam termínů a pojmů“... Svoboda, rovnost, spravedlnost Jsou i další pojmy – demokracie ,, sociální stát...

Politické ideologie

Politické ideologie

Příklady z naší reality k úvaze a debatě ODS – neoliberalismus s konzervativními prvky, inspirace Novou pravicí TOP 09 – liberální strana s konzervativními a neoliberálními prvky ČSSD – socialismus silně ovlivněný moderním liberalismem, částečná inspirace New Labour KDU-ČSL – mix prvků moderního a klasického liberalismu, konzervativní akcent SZ – moderní liberalismus s prvky anarchismu, socialismu a ekologismu LIDEM – moderní liberalismus a ? SSO – Libertarianismus KSČM – komunismus, částečné překrytí se socialismem DS – původně nacionálněpopulistická, dnes spíše nacionálněsocialistická SPOZ? Ano? Hlavu vzhůru? Úsvit?

„Svoboda a majetek jsou úzce svázány“. „Svoboda je poznaná nutnost“. „žádná společnost neexistuje, existují jen individuální muži, ženy a také rodiny…“ „Člověk je od přirozenosti dobrý a kazí jej společnost“. „Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit“. „Silně progresívní daň. Zrušení dědického práva“. „Nejdůležitější změna, k níž rozsáhlá státní regulace vede, je psychologického typu - proměna lidského charakteru. To je z povahy věcí pozvolný proces, který trvá ne několik let, ale dokonce jednu nebo dvě generace“. „Stát je božská vůle jakožto přítomný, ke skutečné podobě a organizaci světa se rozvíjející duch.“ „Sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů“. “Morálka neexistuje, pouze osobní disciplína…”

Svoboda Klasický liberalismus, neoliberalismus, moderní konzervatismus svoboda negativní – formální (svoboda „od“) absence nátlaku (obvykle se kryje se základními, všeobecnými lidskými právy) Klasický liberalismus, neoliberalismus, moderní konzervatismus svoboda pozitivní – účinná (svoboda „k“) naplněna konkrétním obsahem, svoboda realizovat svá přání (obvykle vyjádřena sociálními, nárokovými právy) Moderní liberalismus, sociální demokracie, komunitarismus, socialismus, komunismus

Rovnost Italský politolog Norbert Bobbio (kniha Pravice a levice. Důvod a smysl rozdělení politické scény) Za základní rozlišovací kritérium považuje v postoji vůči myšlence rovnosti, levice se zasazuje o rovnost a pravice o diferenciaci. Je to vlastně spor o přirozenou míru diferenciace a o míru potřeby jejího odstraňování. Na jedné straně stojí ti, kdo se domnívají, že lidé si jsou spíše rovni, na druhé ti, kdo si myslí, že si spíše rovni nejsou. Tento protiklad je také doprovázen odlišným hodnocením vztahu mezi rovností a nerovností přirozenou a sociální a dále odlišným hodnocením toho, zda s nerovností něco více či méně dělat. Levice má sklon zasahovat do chodu společnosti za účelem dosažení rovnosti, pravice je ochotnější přijmout to, co je přirozené. LEVICE PRAVICE X

„Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří“ Ulpianus

Spravedlnost procedurální spravedlnost (formální, legální) [iustitia legalis] retributivní, restorativní spravedlnost materiální spravedlnost – spravedlivé jsou nejen postupy, ale i obsahy a výsledky, k nimž se dospívá, obvykle lze v jejím rámci rozlišit spravedlnost: distributivní [iustitia distributiva] (podílná) – rozdělení statků a moci ve společnosti komutativní [iustitia comutativa] (směnná) – férovost a spravedlivé podmínky ve směně, mzdy, ceny apod. kontributivní [iustitia contributiva] (participativní) – aktivní účast na sociálním životě a procesech „sociální spravedlnost“ (lasiččí pojem)

Současná debata o spravedlnosti John Rawls (A Theory of Justice, 1971) „kolektivistický liberalismus“ ((levicově liberální pozice) spravedlnost jako „férovost“, experiment „závoje nevědomosti“, sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby sloužily maximálnímu prospěchu nejméně zvýhodněných občanů) X Robert Nozick (Anarchy, State and Utopia, 1974) „anarcholibertarianismus“ (libertariánská pozice) spravedlnost jako „právo“, odmítá redistribuci majetku jakožto zásah do práv člověka, odmítá aby jedni byli prostředkem druhých

Socialismus – člověk není svobodný, je determinovaný zejména ekonomicky, jeho svoboda spočívá zejména v hmotném zabezpečení, lidé by si měli být rovni materiálně, formální rovnost je nedostačující, spravedlnost je především spravedlností sociální Liberalismus – člověk je svobodný a jeho svobodu je třeba chránit před mocí druhých i státu, lidé jsou si rovni zejména morálně a před zákonem, sociální nerovnost je spravedlivá, protože odráží přímo nebo nepřímo zásluhy člověka Konzervatismus – člověk je plně svobodná a odpovědná bytost, má ovšem výrazné sklony konat zlé věci a proto je třeba na něj být přísný, rovnost je pojem spíše transcendentní, spravedlivé je to, co je v souladu s přirozeným zákonem a tradicí

slabší individualismus morálka není důležitá pozitivní svoboda rovnost příležitostí odpovědnost státu silný individualismus důraz na morálku negativní svoboda formální rovnost důraz na slabý stát

Konzervatismus Russel Kirk, The Conservative Mind (1953) (Česky Konzervativní smýšlení) má zato, že lze konzervatismus lze shrnout do celkem šesti zásad : • víra v transcendentní řád či přirozený zákon • rozmanitost, tajuplnost a nedokonalost lidské existence • strukturovanost, organicita a řád ve společnosti • svoboda a majetek jsou úzce svázány • víra ve zvyklosti, konvence • společenské změny musí být uvážené X radikalita, hledání dokonalosti člověka i společnosti, pohrdání tradicí a důraz na rozum, důraz na ekonomické a politické rovnostářství

Socialismus Sociální demokracie a Třetí cesta Principy socialismu: - pospolitost - sociální rovnost - důraz na potřeby - společné vlastnictví - bratrství, společenská třída Sociální demokracie a Třetí cesta Rigidní stalinistické režimy Socialismus s čínskými rysy Socialismus 21. století (21st Century Socialism) Anarchosocialismus (část antiglobal. hnutí) Ekosocialismus Socialistický feminismus

Systemizace politických ideologií Liberalismus Neokonzervatismus Neoliberalismus New Right Moderní socialismus Neomarxismus, New Left New Labour moderní klasický Socialismus Konzervatismus Komunitarismus

Univerzální střet řádů „percepce-Bytí“? v řádu percepce (empirična) je člověk sám stvořitelem světa i jeho historie Bytí člověk jako nepatrný atom vyššího, transcendentně zakotveného řádu

univerzální střet řádů „percepce-Bytí“ teorie univerzálního střetu liberalismu a konzervatismu člověk zakouší vlastní svobodu i odpovědnost za své bytí na světě, tvoří jedinečný řád světa, organizuje své schopnosti k vrcholnému vyjádření ve vlastní neopakovatelné existenci. Moralita jako EMPATIE člověk zakouší omezení této nekonečné svobody tvorby, pokoru ve vztahu k historii vlastního rodu (tradice) i k fenoménům přesahujícím jeho vůli (transcendence). Moralita jako MRAVNÍ SÍLA

sociálního liberalismu X demokratického konzervatismu Vždy jde o formu syntézy řádů, v minulosti to byl zejména střet nových a starých forem politického řádu, levice – pravice, v současnosti je to zejména střet sociálního liberalismu X demokratického konzervatismu Individualismus, odpovědnost, tradice, autorita, přirozenost, oprávněnost nerovnosti, sociální nederminovanost základní lidská práva, negativní svoboda, absolutní hodnoty, depolitizace morálky Egalitarismus, emancipace, všestranný rozvoj, seberealizace, blahobyt, spravedlivá distribuce nová lidská práva, pozitivní svoboda, relativita hodnot, politizace morálky

Rawls – problém materialismu a morálky Samuel Scheffler (The Appeal of Political Liberalism, 1994) "Rawlsova koncepce decimuje mravní zdroje liberalismu, aniž by místo toho zvládla šíření jeho ospravedlňujícího apelu." Tato (velmi systematicky propracovaná) teorie je prakticky materialistickou redukcí, jež převádí problémy spravedlnosti, lidských práva demokracie na instrumentální úroveň uceleného zajišťování blahobytu a stejných příležitostí pomocí institucionálního zřízení.

Uměřená varianta hledání svobody? Ryze negativní pojetí lidské svobody plně nevystihuje důstojnost člověka a předpokladů jejích materiálních podmínek svobody Uznání, že k plné svobodě a důstojnosti člověka náleží i participace na utváření politických institucí Zohlednění kritiky, která poukazuje na rizika radikálního pojetí pozitivní svobody, odmítnutí utilitarismu Spojení svobody s odpovědností a morálními kritérii

Uměřená varianta hledání spravedlnosti? Uznání širšího, než jen procedurálního pojetí společného dobra (přínos konzervatismu, křesťanství a komunitarismu) Částečné přijetí oprávněné kritiky ze strany neoliberalismu (důraz na svobodu jedince, subsidiaritu, odmítání státního paternalismu) Hledání uměřené solidarity, která zabezpečí důstojnost člověka a přiměřený blahobyt, avšak nebude podkopávat jeho morálku a iniciativu

Základní studijní materiál HEYWOOD, A. Politické ideologie. In Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, s. 61–86. Co jsou to politické ideologie, jaké základní ideologie existují? Jaký je historický vývoj a jednotlivé současné typy liberalismu? Jaký je historický vývoj a jednotlivé současné typy konzervatismu? Jaký je historický vývoj a jednotlivé současné typy socialismu? Co je podstatou ideologií fašismu, anarchismu, environmentalismu, feminismu, náboženského fundamentalismu? Čím se odlišují jednotlivé ideologie, mají tyto odlišnosti nějaký sociálně-etický rozměr? Jaká je role pojmů spravedlnost, svoboda, rovnost v ideologickém a sociálně-etickém diskursu? Jaké teorie spravedlnosti hrají zásadnější roli v současné politicko-filosofické debatě?

Demokracie některé ideologické a politicko-filosofické a etické aspekty

Politické ideologie a demokracie Všechny etablované ideologie ve své aktuální podobě v zásadě demokratický politický systém považují za žádoucí X extremistické ideologie (komunismus, anarchismus, fašismus, nacismus, náboženský fundamentalismus)

Politické ideologie a demokracie Zásadně se však liší v chápání jejího charakteru, zejména co se týče: - Vztahu k hodnotovému zakotvení - Optimální míře participace občanů Aristotelský ideál: Politeia (mezon mezi demokracií a aristokracií, vládou lidí a vládou principů) „ani moc, ani málo“

Politické ideologie a demokracie Liberalismus Klasický (omezená) Moderní (co nejširší participace) Neoliberalismus (slabý stát) Paleolibertarianismus (žádný stát) Konzervatismus Paleokonzervatismus (slabá, důraz na principy a hodnoty) Neokonzervatismus (univerzální model) Socialismus Demokratický socialismus (ekonomická demokracie)

DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) Anarchismus (odmítá legitimnost jakékoli donucovací role státu, včetně demokratického) Poručnictví (odmítá ideu, že lidé by si byli schopni samo vládnout) Kritici nepřátelští (D je nežádoucí, Platon a autoritáři, je nemožná Michels – železný zákon oligarchie) x sympatizující kritici (jsou nakloněni a hledají možnosti jejího fungování, ale jsou kritičtí) Přímá demokracie? (je možná třetí demokratická transformace? Jsou POLYARCHIE – liberální demokracie uspokojivé? – princip reprezentace, smíšená vláda (společenský a organizační pluralismus), ústavní liberalismus (velký rozsah základních a politických práv))

Demokracie jako hodnota x mechanismus Je legitimní vše, na čem se lid usnese? Instrumentální pojetí x procedurální pojetí demokracie Instrumentální pojetí předpokládá existenci koherentního souboru hodnot umožňujících dosažení uspokojivého výsledku, „teorii společného dobra“, morální předpoklady Procedurální pojetí připisuje hodnotu již samotné participaci osob na demokratickém procesu

Habermasova teorie demokracie Procedurální pojetí demokracie Jednání instrumentální X komunikativní Deliberativní (diskursivní) demokracie „Systém musí obsahovat právě ty práva, jež musí být vzájemně uznány občany, kteří chtějí žít ve společnosti řízené pozitivními právy“. Odmítá uznat platnost jakékoli hodnoty či instituce, která nedokáže získat svůj mandát skrze racionální diskurs rovných osob

„Liberální demokracie“ „liberální“ a „demokratická“ složka systému „Demokracie vzkvétá, svoboda nikoli“ Fareed Zakaria, Budoucnost svobody Totalitní demokracie (Jacob L. Talmon ) Demokratická složka: vláda lidu, procesuální, formální stránka Liberální složka: obsahuje normativní aspekty, mravní předpoklady (konstituce, pravidla, ochrana svobody, lidská práva)

Demokratický fundamentalismus I Kořeny v myšlení J. J. Rousseaua (přímá demokracie, obecná vůle lidu) Dnes „participační demokracie“ či „silná demokracie“ Tvrdí, že obecně rozšířená „liberální zastupitelská demokracie“ (slabá demokracie) funguje neuspokojivě: elitářství (rozhoduje se kdo bude vládnout, nikoli jak se věci budou dělat) pluralismus politických stran (agregace zájmů, omezený výběr) redukce rozhodovacích pravomocí lidu

Demokratický fundamentalismus I „obecná vůle lidu“ „…kdokoliv by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen…“ „…společenská smlouva dává státnímu tělesu naprostou moc nad jeho členy…“ (ROUSSEAU, J.J. O společenské smlouvě)

Demokratický fundamentalismus II Kořeny v neokonzervatismu (snaha o implantaci demokratické vlády ve společnostech, které k tomu nemají morální, sociální a ekonomické předpoklady) Otázka zemí, ve kterých formální zavedení demokracie bez její liberální složky může vést k horším výsledkům, než je autoritativní vláda, třeba otázka Arabského jara: vítězství náboženského fundamentalismu, omezení práv menšin, obnovení válečného stavu s Izraelem (Egypt)

Demokratický fundamentalismus II „Americké úsilí o bezpečnost vůči terorismu a lotrovským státům jde ruku v ruce s osvobozováním jejich utiskovaného lidu. Od Říše zla k Říši svobody je obří krok, kontrast tak veliký jako děsivé obrazy ztraceného dvacátého století a zářivý rozbřesk století jednadvacátého. Ale Amerika má sílu a vůli učinit ty obří kroky, jak už ukázala v budoucnosti “. (JOHNSON, P. America´s new Empire for Liberty)

Argumenty pro omezení demokracie „hyperdemokratická“ masová společnost, ve které je moc rovnoměrně rozprostřena mezi všechny bez ohledu na jejich kvalifikaci, schopnosti a morálku, rozvrací civilizovanou společnost a morální řád, přičemž výsledkem je kulturní úpadek a tendence k totalitě. José Ortega y Gasset, Vzpoura davů [1930] Mýtus racionálního voliče. Proč v demokracii vítězí špatná politika Bryan Caplan [2010]

Hlasovací paradoxy (Bord, Condorcet) 1 2 3 Adam Sociální jistoty Ekonomický rozvoj Bezpečnost Bohouš Cecilie Vítězí ekonomický rozvoj (další v pořadí – bezpečnost, sociální jistoty, 4-3-2) 1 2 3 Adam Sociální jistoty Ekonomický rozvoj Bezpečnost Bohouš Cecilie Nevítězí nic 3-3-3

Kenneth Arrow – „teorém nemožnosti“, cyklické většiny, poukazuje na neexistenci způsobu volby, která by vedla ke společenskému uspořádání vyhovujícímu podmínkám elementární spravedlnosti a ke stanovení pořadí společenských preferencí z preferencí individuálních. Joseph Schumpeter – kvantitativní x kvalitativní rozhodnutí Obecné dobro – neexistuje jednoznačně definované obecné dobro, na kterém by se všichni lidé shodli, nebo které by přijali pod tíhou racionálního argumentu (naše chápání žádoucí podoby života a společnosti stojí mimo čistě logické uvažování) „demokratický elitář“

Democratic overload Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload, government overload) - jisté paralýzy systému, kdy na základě tlaků voličů a zájmových skupin dochází k začarovanému kruhu - politici chtějí uspět ve volební soutěži a získat moc, proto slibují stále vyšší veřejné výdaje (viz. James Buchanan - veřejné finance v demokratickém systému) „government oversupply“ – nadměrná nabídka ze strany vlády Giovanni Sartori rozlišoval mezi „zodpovědnou“ vládou, která se chová odpovědně a kvalifikovaně a „přístupnou“ vládou, která reaguje na vnější požadavky lidu a je tak přetížena v kontextu „revoluce rostoucího očekávání“ (zejména právě v oblasti sociální politiky)

Argumenty pro posílení demokracie Mancur Olson, The Logic of Collective Action (1965) - prosazování koncentrovaných zájmů na úkor roztříštěných zájmů (byrokracie, aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) Anne O. Krueger, Jagdish Bhagwati - dobývání renty (Rent-seeking), Neproduktivní dobývání zisku (Unproductive Profit-seeking)

Ryszard Legutko: Demokratický deficit Evropské unie (2013) Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat. Evropský parlament negeneruje vládnoucí skupinu a sám nemá velkou pravomoc; navíc, nepočítáme-li komunistické státy nebo některé autoritářské režimy, je patrně jedinou parlamentní institucí na světě, v níž neexistuje opozice. Nezávisle na tom, kdo ve volbách vítězí, v Evropském parlamentu už po dlouhá léta činí klíčová rozhodnutí stejné stranické uskupení a uskutečňuje se v něm stále stejná politika. Evropská vláda, přesněji řečeno něco, co vládu připomíná, jinými slovy Evropská komise, se neutváří na základě hlasování voličů, ale je na něm zcela nezávislá. Hlavní funkce plní v Evropské unii lidé, kteří nebyli zvoleni ve všeobecných volbách, a voliči nemají žádnou možnost je odvolat.

„Trojský kůň demokracie“

Občanská společnost Široké pojetí občanské společnosti (celá veřejná sféra včetně sféry ekonomické a samosprávné, mimo stát) OS jako předivo mezilidských vztahů, síť, pavučina, kterou budují autonomní občané v průběhu času, někdy mlčky a nezáměrně, někdy se zcela explicitním záměrem a promyšlenou dobrovolnou volbou. Úzké pojetí občanské společnosti Definuje občanskou společnost jako sféru odlišnou od státu a ekonomiky, případně i od dalších sfér společnosti, minimalistická teorie považuje za OS především nová sociální hnutí (které se rozvíjejí od 60. let 20. století – pacifistická, feministická, ekologická apod.), jejichž aktivity mají charakter symbolických výzev vůči existujícím mocenským vztahům a zažitým kulturním vzorcům. Podle tohoto pojetí by většina společnosti a občanů tedy vlastně k „občanské společnosti“ nepatřila.

Postdemokracie? Měkká forma postdemokracie - organizované menšiny, které nemají sílu se prosadit v demokratické soutěži priorit a zájmů, hledají jiné nástroje k prosazení svých vizí a hodnot, buď agitačních a nátlakových, nebo dokonce usilujících o získání přímého podílu na moci. Tvrdá forma postdemokracie - znamená přímou účast některých subjektů občanské společnosti na moci a rozhodovacích procesech, kde již nejde o agregaci zájmů občanů odspoda a o soutěž, nýbrž o delegaci moci zájmových či profesních skupin, tak jak je znal fašistický stát. (profesní, stavovské komory, odbory, tripartita – zaměstnanci, zaměstnavatelé, stát)

Václav Havel „Já sám rozumím pod pojmem občanské společnosti něco, co vzniká samostrukturací společnosti, obvykle se tím myslí nadace a spolky. Samozřejmě, že je to přirozené lidské sdružování v nevládních a neziskových organizací, spolcích a občanských iniciativách. Jsou nesmírně důležité a jsou páteří občanské společnosti“. „Tato občanská společnost je zásadní, je podhoubím, živnou půdou, zázemím demokracie“. Demokracie v občanské společnosti chřadne a chátrá vinou politických stran, které se odcizují občanům: „...politika začíná být nudná, do sebe uzavřená, zvláštní, nakonec lidem protivná a nic na tom nemění, že volit může každý“.

Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!“ „Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“

Pavel Kohout – komplexní návrh proměny ústavního systému Volební systém do Poslanecké sněmovny. Nynější poměrný volební systém pobízí ke korupci při tvorbě kandidátek a zabraňuje osobní zodpovědnosti poslanců. Rovněž vede ke vzniku nestabilních koalic. Většinový jednokolový volební systém řeší tento problém. Každý poslanec a senátor je zvolen sám za sebe a není zavázán žádné politické straně: konec přeběhlíků. Poslanec je loajální výhradně vůči voličům, nikoli vůči stranám. Odvolatelnost poslanců a senátorů. Účinný mechanismus, který je bude nutit ke slušnému chování. Omezení imunity. Bude se týkat jen projevů v Parlamentu. Konec zneužívání imunity za účelem páchání kriminality. Zrovnoprávnění Poslanecké sněmovny a Senátu. Nemá smysl, aby horní komora Parlamentu byla snadno přehlasovatelná jako doposud. Je třeba, aby obě komory s rozdílnými volebními systémy měly srovnatelnou moc. Jedině tak může fungovat systém vzájemné kontroly a vyvažování moci. Prezidentský systém. Funkce předsedy vlády bude spojena s funkcí prezidenta. Prezident bude šéfem vlády a hlavou výkonné moci. Bude samozřejmě volen přímo, avšak na rozdíl od současnosti půjde o nejvýznamnější funkci ve státě. Odstranění souběhu veřejných funkcí. Kumulace funkcí (poslanec a člen vlády, poslanec a starosta, atd.) má za následek konflikt zájmů mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. Je třeba úplně eliminovat tyto konflikty. Každý veřejný činitel bude moci zastávat jen jednu funkci v jeden čas. Rozdělení ministerstva financí. Nynější uspořádání znamená, že ministerstvo financí je mocný superúřad. V zájmu dělby moci je vhodné rozdělit je na jednotlivé úřady, které budou mít na starosti tvorbu státního rozpočtu, správu státního majetku a dluhů, výběr daní, atd. Jednotlivé úřady budou podrobeny přísné kontrole ze strany veřejnosti a NKÚ. Princip respektování příjmů při sestavování rozpočtu. Dosavadní uspořádání má za následek, že „mandatorní“ výdaje jsou nedotknutelné a příjmy státního rozpočtu se jim „nějak“ musejí přizpůsobit. Správný postup zachovává například švýcarská ústava: prioritu mají příjmy, jimž se výdaje musejí přizpůsobit. Stát má povinnost dodržovat dlouhodobě vyrovnaný rozpočet.

Petr Drulák – Čekání na revoluci Reakce na manifest Přicházející povstání (L’insurrection qui vient) spontánní síly sebeorganizace, na jejichž základě vzniknou lokální demokratická společenství široké hnutí inspirované zkušeností Občanského fóra skutečnou nápravu by přinesla jen zásadní společenská reflexe a následné změny společenských poměrů i základních postojů každého z nás Revoluční demokracie „Pokud chceme vystoupit z reality show české politiky a do politiky přivést veřejný zájem, nemůžeme jen čekat na další volby. Založme široké hnutí sdružující všechny, kdo usilují o nápravu, včetně politiků, kteří už nechtějí účinkovat v tomto pokleslém kuse. Přihlašme se k českému evropanství, ujasněme si meze demokratické metody a přihlašme se k revoluční tradici české demokracie. Hlavně to udělejme to dříve, než současné krize využijí extrémisté k tomu, aby svedli apatickou veřejnost“.

Uměřené hledání demokracie? Odmítnutí poručnictví (politika není založena na instrumentálních dovednostech, ale morálních soudech) i anarchismu (ospravedlnitelnost donucování) Uznání limitů procedur demokracie i hranic možností shody, při respektu k politické rovnosti všech občanů (lidí?) Důraz na hodnotové zakotvení demokracie mimo proceduru (ústavní liberalismus, lidská práva) Odmítnutí radikálních forem demokracie (ohrožení hodnot, eliminace reprezentace)s ohledem na rizika z toho plynoucí

Základní studijní materiál MÍČKA, R. Demokracie v pasti (ne-) úspěchu: křesťansko-etická perspektiva, Dostupné_na: http://www.caritasetveritas.cz/index.php?action=openfile&pkey=53 Jak chápali demokracii antičtí autoři? Jak se vyvíjela idea demokracie v 18. a 19. století? Jaké jsou obvykle vypočítávané výhody demokracie? Co je to „demokratický fundamentalismus“? Jaké nedostatky vykazuje demokratický politický systém? (Gasset, Schumpeter, teorie her, Arrow, Sartori) Co znamená pojem democratic overload? Co znamená pojem postdemokracie? Jaký je vztah mezi procesuální a hodnotovou složkou demokracie? Jaký je vztah křesťanských hodnot a demokracie? Jak se k otázce demokracie staví dokumenty sociálního učení církve? Jaké mohou být důvody pro posilování či oslabování demokratických procedur?

Ekonomika, globalizace vybrané etické a politicko-filosofické otázky

Základní studijní materiál MLČOCH, L. Globalizace jako hospodářský proces a civilizační výzva. In Mezřický, Václav (ed.). Globalizace. Praha : Portál, 2003, ISBN 80-7178-748-5, s. 71-92. (20 stran) OCKENFELS, W. Sociální politika na základě křesťanského obrazu člověka. Subsidiarita, rodinná politika a znovuoživení křesťanské charity. Praha: OI, Bulletin roč. 2005, č. 165. (10 stran) Dostupné také na: http://obcinst.cz/cs/SOCIALNI-POLITIKA-NA-ZAKLADE-KRESTANSKEHO-OBRAZU-CLOVEKA-c799/ Co je to globalizace, jaký je její charakter a jak se projevuje, pojí se s ní nějaké etické otázky? Co znamená globalizace z hlediska politiky a identity národních států? Jaké jsou ekonomické souvislosti globalizace? Co znamená globalizace z perspektivy rozvojových zemí? Jaké jsou perspektivy, rizika a pozitivní výzvy globalizačních procesů? V čem spočívá krize sociálního státu na Západě ? V čem spočívá krize rodiny na Západě ? Jaký je vztah subsidiarity a sociální politiky ? Jaké má Ockenfels návrhy na řešení krize sociálních systémů ? Jaký je podle něj vztah mezi sociálním systémem a charitou ?

Jaká je globalizace? „nebojuji proti kapitalismu, ale proti globalizaci” V. Bělohradský „globalizace nejmocnější silou způsobující sociální dobro ve světě. Globalizace tedy není problémem, ale řešením“ Jagdish N. Bhagwati

Politické důsledky globalizace Podle Anthony McGrewa (2004) existují tyto názorové proudy: Globalisté vycházejí stále ještě z první fáze debaty o globalizaci. Argumentují, že v globalizovaném světě, který je dominován nadnárodním kapitálem, jsou národní vlády stále více bezmocné a nedůležité. Zatímco jsou příliš malé, aby se dokázaly efektivně vypořádat s globálními výzvami, které ovlivňují jejich občany (např. globální oteplování nebo obchod s drogami), jsou příliš velké na to, aby se dokázaly vypořádat s místními problémy (například recyklování odpadků). Například ve Velké Británii, argumentuje McGrew, je tak moc britské vlády podemílána nadnárodní Evropskou unií na jedné straně, a zároveň rostoucí důležitostí institucí na sub-národní úrovni (například skotský parlament), jakož i institucemi, které s vládou soutěží o ekonomickou moc (nadnárodní korporace). Internacionalisté naopak tvrdí, že schopnost národních vlád regulovat životy svých občanů a řídit globální záležitosti nikdy nebyla tak velká jako nyní. Podle nich nenastává žádný konec národních států v procesu globalizace, ale naopak globalizace posiluje důležitost národních vlád při řízení lidských záležitostí. Transformacionalisté se vynořili v druhé fázi diskuse o globalizaci. Nesouhlasí ani s jednou z obou škol a tvrdí, že v globalizovaném světě musí národní vlády změnit svou roli a funkce. V důsledku toho se odehrává podstatná rekonfigurace moci, pravomocí, autority a legitimnosti národních států. Národní státy neztrácejí význam, jak tvrdí globalisté, ale zároveň jejich moc jednoduše neroste, jak tvrdí internacionalisté. Musí se přizpůsobit novému kontextu, v němž je jejich moc a suverenita sdílena s mnoha dalšími veřejnými i soukromými institucemi. To se projevuje na jedné úrovni například odevzdáváním některých pravomocí a částí suverenity na nadnárodní úroveň (například EU) a na jiné úrovni decentralizací.

Scénáře budoucnosti Barša, P.; Císař, O. Anarchie a řád ve světové politice. Kapitoly z teorie mezinárodních vztahů. 2008. Šest alternativních podob možného vývoje: (1) „Nástup nového středověku“ (rozpad státních suverenit a národních zájmů, střetávání zájmů a identit jiných skupin než států – ekonomických, sociálních, ideologických, náboženských, etnických, kulturních, tedy nestátních aktérů jak na lokální, národní tak mezinárodní úrovni) (2) Posilování multilateralismu (uplatnění mezinárodního práva) (3) „Vítězství amerického impéria“ („neokonzervativní vize“, Fukuyama) (4) Návrat multipolarity (velmocí – Rusko, Čína) (5) Ustavení celosvětové unie (založeném na konsensu minima hodnot, nezbytného užití násilí, rovnoměrné redistribuce zdrojů pro život). (6) Její proměna do světového státu

Kritika globalizace Nejde o přirozený a spontánní vývoj, ale o neoliberální projekt Jde o globalizaci kapitalismu Jde o vytvoření světovlády (Global Governance) Většinou levicové ideologické směry, směřují kritiku proti globalizaci kapitalismu, mezinárodním vládním institucím a korporacím (anarchismus, komunismus) Ze strany některých pravicových ideologií taktéž kritika (konzervatismus, oslabení státu, západní hodnoty, demokracie)

Mezinárodní politická ekonomie Robert Gilpin The Nature of Political Economy (1987) tři koncepce politické ekonomie – liberální, marxistická a merkantilistická liberální politická ekonomie – považuje ekonomiku za nadřazenou politice a státy jako aktéry ekonomických vztahů chápe jako nevýznamné, ekonomické vztahy za harmonické a přispívající ke globálnímu blahobytu merkantilistická (nacionalistická) pozice – chápe ekonomiku jako podřízenou politice, národní státy jako klíčové aktéry soutěžící o mocenskou pozici a ekonomické vztahy za konfliktní Robert Gilpin The Challenge of Global Capitalism (2000)

Wolfgang Ockenfels OCKENFELS, W. Sociální politika na základě křesťanského obrazu člověka. Subsidiarita, rodinná politika a znovuoživení křesťanské charity. Praha: OI, Bulletin roč. 2005, č. 165. Dostupné také na: http://obcinst.cz/cs/SOCIALNI-POLITIKA-NA-ZAKLADE-KRESTANSKEHO-OBRAZU-CLOVEKA-c799/ „K přebujelosti sociálního státu, který se obtížil sociálními nároky, jež ho teď táhnou ke dnu, bohužel mocně přispěly i křesťanské strany, některé církevní spolky a teologové. Zadlužený stát blahobytu se nemůže odvolávat na křesťanské sociální učení. Protože co mají s tímto učením společného centralismus, nedostatek osobní zodpovědnosti a absence spravedlivého hodnocení výkonu? Sociální spravedlnost u nás musíme definovat znovu, a to podle starých pravidel subsidiarity.“ Důraz na: subsidiaritu a charitu

Ratzinger – Evropa v krizi kultur (2005) „Je pravda, že nyní existuje nový moralismus, jehož klíčovými hesly jsou spravedlnost, mír a zachování stvoření, hesla, která evokují podstatné morální hodnoty, jež skutečně potřebujeme. Avšak tento moralismus zůstává vágní a tím téměř nevyhnutelně sklouzává do oblasti stranické politiky. Je především výrazem nároků vůči ostatním a velmi málo výrazem osobních povinností v každodenním životě“. „Tento moralismus však měl chybné zaměření, protože postrádal jasnou racionálnost, protože vposledku stavěl politickou utopii nad důstojnost jednotlivého člověka a nakonec mohl dokonce ve jménu velkých cílů vést k pohrdání člověkem“.

Evangelii Gaudium, 2013 (papež František) 53. Tak jako přikázání „nezabiješ“ klade jasné meze, aby zajistilo hodnotu lidského života, musíme dnes říci „ne ekonomii vyřazování a nerovnosti“. Tato ekonomie zabíjí. Není možné, aby nevzbuzoval zájem fakt, že stařec nucený žít na ulici zemřel podchlazením, zatímco pokles kurzu na burze ano. Toto je vyřazování. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. To je nerovnost. 55. …Adorace starozákonního zlatého telete (srov. Ex 32,1-35) našla novou a nelítostnou verzi ve fetišismu peněz a v diktatuře ekonomie, která nemá tvář ani opravdový lidský účel. Světová krize, která zasahuje finančnictví i ekonomii, vyjevuje nerovnosti a především vážný nedostatek antropologického směrování, které redukuje lidskou bytost na jedinou z jejích potřeb: na konzum. 56. …Nastoluje se nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla.

Evangelii Gaudium, 2013 (papež František) 204. Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu. Růst spravedlnosti vyžaduje něco víc než ekonomický růst, třebaže jej předpokládá, vyžaduje rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické procesy zaměřené na lepší distribuci příjmů, na vytváření pracovních příležitostí, integrální podporu chudých, která bude přesahovat pouhé sociální zabezpečení. Jsem dalek návrhů nějakého nezodpovědného populismu, ale ekonomie se už nemůže utíkat k opatřením, která podávají nový jed, jako když se chce zvýšit rentabilita omezováním trhu práce, což vede k dalšímu vyřazování lidí. 206. Ekonomie, jak to naznačuje samo slovo, by měla být uměním dosáhnout náležitou správu společného domu, kterým je celý svět. (…) Stává se vskutku stále obtížnějším nalézt na lokální úrovni řešení globálních protikladů, které působí hromadění problémů v místní politice. Pokud opravdu chceme dosáhnout zdravé světové ekonomiky, je zapotřebí v této dějinné fázi účinnější interakce, která při zachování svrchovanosti národů zjedná ekonomický blahobyt všech zemí a nikoli jenom některých.

X ekonomickému determinismu, teorii závislosti Caritas in veritate (2009) 19. … …příčiny zaostalosti nejsou v první řadě materiální povahy. 22. … V některých chudých zemích zároveň přetrvávají kulturní modely a společenské normy jednání, zpomalující proces rozvoje. … Mezinárodní pomoc často nedojde svého cíle kvůli neodpovědnosti, zahnízděné jak v řetězci dárců, tak mezi příjemci. X ekonomickému determinismu, teorii závislosti

Caritas in veritate (2009) 58. … Za připomenutí stojí také fakt, že hlavní pomocí pro rozvojové země v ekonomické oblasti je umožnit a usnadnit postupné pronikání jejich výrobků na mezinárodní trhy - to podpoří jejich plnou účast na mezinárodním ekonomickém životě. 33. … …jde například o vysoké celní sazby, ukládané ekonomicky rozvinutými zeměmi, které stále brání přísunu výrobků pocházejících z chudých zemí na trh v bohatých zemích. X tradičním formám rozvojové pomoci pro liberalizaci protekcionistických trhů!!!

„Jak jsem se již zmínil dříve, bylo tu takzvané křesťanství... Etika a filosofie nedostatečné spotřeby...“ [Aldous Huxley Brave New World 1932]