Ježek Barbora Aronová, 7. A

Ježek (Erinaceus) je rod, který zahrnuje čtyři druhy živočichů z řádu hmyzožravců (Eulipotyphla), kteří jsou jednou z nejstarších vývojových skupin savců. Jejich první zástupci se objevili na Zemi už počátkem druhohor zhruba před 220 miliony let. Také vlastní rodokmen ježků je úctyhodný a sahá přinejmenším do období před 45 miliony let, možná ještě dál do minulosti.

Bodliny Tělo dospělého ježka kryje na hřbetě a na bocích 6000-8000 bodlin. Vznikly splynutím a přeměnou chlupů, jsou 2-3 cm dlouhé, ve střední části 1-2 mm široké a po celé délce odlehčené vzduchovými komůrkami. Bodliny vybíhají v pevnou ostrou špičku, kořenem jsou vrostlé do pokožky a pomocí podkožních svalů se mohou v libovolném směru sklápět. Ve svalovině drží tak pevně, že i z mrtvého ježka je lze stěží vytáhnout. Podobně jako srst se i bodliny ježkům vyměňují, avšak jednotlivě a v delším intervalu (18 měsíců). Zbývající části těla – nohy, břicho, hrdlo, krk i část hlavy kryjí tuhé a řídké chlupy. Hrubá srst při teplém počasí rychle schne, a proto se ježkové mohou bez větších následků brodit v blátě či ve vlhké trávě.

Rozmnožování Naši ježci se rozmnožují jednou (koncem jara až počátkem léta) nanejvýše dvakrát (na podzim) do roka. Po probuzení ze zimního spánku jsou vyhublí a hladoví, a tak se nejdříve musí dostat „do kondice". Teprve potom nastane čas k založení nové generace. Po 31-39 dnech březosti přivádějí samice první mláďata na svět obvykle kolem poloviny června, druhé pozdní vrhy se rodí v září, výjimečně i v říjnu. Ve vrhu bývá od dvou do devíti mláďat, průměrná velikost vrhu se pohybuje mezi 4-5 mláďaty.

Potrava Živí se převážně žížalami, slimáky a hmyzem. Ovšem nepohrdne ani ptačími vejci či mláďaty v hnízdě, ani jinými malými obratlovci. Všeobecně je známo, že žere i hady, nevýhýbá se dokonce ani zmijím.

Naši Ježci Všichni ježkové jsou obyvateli Starého světa (Eurasie a Afriky), jinde se nevyskytují, pokud nebyli vysazeni člověkem, jako například na Novém Zélandu. Zoologové je rozlišují přinejmenším do 15 druhů, z nichž se v ČR se vyskytují dva druhy. Přestože na první pohled vypadají stejně nebo dost podobně, při pozornějším pohledu pozná i laik, že jde o dva druhy. Jedná se o ježka západního a ježka východního Ježkové se dokázali sžít i s kulturní krajinou a místo v lesích či na křovinatých stráních je nyní spíše zastihneme v okolí osad, vesnic i v parcích a zahradách, na pokraji a uvnitř velkých měst. Dokonce i v rušném centru Prahy či Brna se za teplých letních večerů vydávají na strastiplnou pouť přes nejrušnější komunikace.

Ježek západní Ježek západní (Erinaceus europaeus), známý též pod názvem ježek obecný, je středně velký západoevropský hmyzožravec, spolu s ježkem východním jediný zástupce čeledi ježkovitých (Erinaceidae), který se vyskytuje na téměř celém území České republiky, vyjma jihovýchodní Moravy. Obývá území od nížin až po 800 m n. m., výjimečně jej můžeme spatřit až 1100 m vysoko. Vyskytuje se na okrajích lesů, pasekách, v křovinách, v parcích a zahradách nebo ve městech.

Popis Ježek západní je se svou délkou 22-27 cm a hmotností mezi 0,9 až 1 kg o něco větší než jeho příbuzný, již výše zmíněný ježek východní. Na světlé hlavě má tmavý pruh táhnoucí se od čenichu k očím a tvarovaný do písmena V. Břišní strana těla je u dospělého jedince šedohnědá až šedá s podélnou hnědou skvrnou, u mláďat hnědá bez skvrny. Bodliny, kterých může mít ježek západní na těle až 8500, má uhlazené a pravidelně pruhované, směřující dozadu a dlouhé 20-30 mm.

Ježek východní Ježek východní (Erinaceus concolor) jeden ze dvou druhů ježků žijících na území ČR. Popis: Hlava: celkově světlá, u mladých jedinců naopak velmi tmavá. Břicho: tmavohnědé s bílou skvrnou na hrdle a na prsou, u starých jedinců až bělavé. Bodliny: nepravidelně pruhované či jednobarevné, směřující do stran (rozcuchané), délka 17-22 mm.

Konec