Předmět a prameny pracovního práva

Pracovní právo Pracovní právo je odvětvím českého právního řádu, které můžeme charakterizovat jako relativně samostatný soubor právních norem, které upravují: společenské vztahy vznikající při námezdní práci a vztahy s nimi úzce související.

Pracovní právo upravuje Pracovní právo upravuje vztahy, v nichž je vykonávána práce, která je: svobodná (zaměstnanec ji vykonává dobrovolně, nesmí být k výkonu práce nucen), závislá (zaměstnanec pracuje dle pokynů zaměstnavatele, zaměstnavatel využívá výsledky práce, ale také snáší výrobní a hospodářské riziko této práce), námezdní (zaměstnanec za práci pobírá mzdu nebo plat), vykonávána osobně zaměstnancem (zaměstnanec se nemůže nechat při výkonu práce zastoupit).

Předmět pracovního práva Předmětem pracovního práva jsou společenské vztahy vznikající při výkonu práce. Pracovní právo upravuje společenské vztahy, v nichž se spojuje pracovní síla člověka s výrobními prostředky. Vlastnictví pracovní síly a výrobního prostředku je odděleno, proto se vlastník pracovní síly (zaměstnanec) a vlastník výrobního prostředku (zaměstnavatel) setkávají na trhu práce, kde sjednávají vzájemné spojení pracovní síly a výrobního prostředku a uzavírají spolu pracovní smlouvu.

PP individuální a kolektivní Pracovní právo můžeme rozdělit: na tzv. individuální pracovní právo, které upravuje především vztahy mezi jednotlivými zaměstnanci a zaměstnavateli na základě pracovní smlouvy, a na kolektivní pracovní právo, které upravuje vztahy vznikající mezi zaměstnavateli a odborovými organizacemi.

Funkce pracovního práva Funkcemi pracovního práva rozumíme soubor určitých trvale vymezených nebo dlouhodobých úkolů nebo směrů působení pracovního práva na společenské vztahy vznikající při výkonu závislé práce a v souvislosti s ním. Funkcí pracovního práva jako celku je upevňování nezbytného souladu v pracovních vztazích, tj. vytvoření hospodářsky funkčního celku v podmínkách faktické nerovnosti a rozporných zájmů účastníků těchto vztahů.

Funkce ochranná Tato funkce posiluje pozici zaměstnance jako slabší smluvní strany, a to slabší: jak z hlediska ekonomického (zaměstnavatel jako vlastník výrobních prostředků nabízí zaměstnanci za výkon práce mzdu nebo plat, tato mzda nebo plat je pro zaměstnance důležitým zdrojem obživy), tak z hlediska právního (dispoziční pravomoc zaměstnavatele, tzn. mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem vzniká vztah nadřízenosti a podřízenosti). Zaměstnanec má tedy v určitých případech více práv oproti právům zaměstnavatele.

Funkce organizační Organizační funkce dává zaměstnavateli možnost organizovat a řídit práci zaměstnanců. Tato funkce také vytváří rámec a podmínky, za nichž se uskutečňuje pracovní proces. Projevem je působení norem pracovního práva k zabezpečení náležitého fungování pracovního procesu.

Funkce výchovná Výchovná funkce pracovního práva, obdobně jako v jiných právních odvětvích, vede ke zvyšování právního vědomí. Pracovní právo popisuje vzory chování zaměstnance v souladu s dispozicí právní normy a vede ke zvyšování kultury vztahů při výkonu závislé práce.

Prameny pracovního práva Pramen práva představuje zdroj, v němž nacházíme pravidla chování určená subjektům, je bezprostředním zdrojem poznání práva. Jsou to pravidla chování vydávaná nebo uznávaná státem, jejichž dodržování je garantováno donucovací mocí státu. Rozlišujeme formální prameny práva a materiální prameny práva. Formálním pramenem práva je vnější jevová stránka, která je výsledkem specifického procedurálního postupu. Materiální pramen práva je „vše“, co způsobuje, že právo je takové, jaké je - jsou to například sociální poměry, třídní zájmy, historické události a další.

Formální prameny PP normativní právní akty – např. Ústava České republiky, zákony, nařízení vlády,…, kolektivní smlouvy – rozeznáváme kolektivní smlouvy podnikové a kolektivní smlouvy vyššího stupně, vnitropodnikové právní normy – např. pracovní řád, vnitřní předpis,…, technické normy, pravidla slušnosti a občanského soužití (dobré mravy), mezinárodní smlouvy, nálezy Ústavního soudu České republiky, prameny pracovního práva Evropské unie v podobě směrnic a nařízení.

Pracovně právní předpisy Hlavní normou oblasti individuálního pracovního práva, a zároveň normou upravující problematiku pracovní smlouvy, je zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Problematiku zaměstnanosti blíže upravuje zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Kolektivní pracovní právo je kromě již zmíněného zákoníku práce upraveno také zákonem č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů.