Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Pedagogická fakulta Seminární práce ze Sociální pedagogiky Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě Jméno: Vypracováno : 16. 11. 2004 Akademický rok : 2004/2005

Syndrom CAN Vznik týrání dítěte a jeho průběh podléhá řadě vnějších a vnitřních faktorů, které se navzájem složitě potencují a ruší. V souvislosti s identifikací rizikových faktorů si však musíme uvědomit, že bez ohledu na intenzitu a množství environmentálních stresorů, k týrání dítěte nedojde pokud, není u jedince přítomen psychický potenciál. Tento potenciál se do velké míry odvíjí od kvality rodičovské péče v předcházejících generacích. Podstatou a hlavním zdrojem vzniku týrání dítěte však zůstává převážně nevědomé přesvědčení rodiče o tom, že jeho dítě existuje proto, aby uspokojovalo jeho potřeby. Podobný postoj není však zdaleka vyhrazen pouze rodičům, kteří své dítě fyzicky týrají. Syndrom CAN (Child abuse And Neglect) neboli syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte – definovaný zdravotní komisí rady Evropy v roce 1992. Zahrnuje diagnostické kategorie:

Fyzické týrání Jedná se nejen o vědomé tělesné ubližování dítěti, ale také nezabránění takovému zacházení s dítětem. Představuje vlastně všechny nepřiměřené akty násilí na dítěti. Zahrnuje vedle hrubého útoku na dítě, jehož důsledkem je tělesné zranění, trvalé poškození dítěte nebo dokonce úmrtí dítěte, také pravidelně užívané tělesné trestání dítěte užívané jako převažující výchovný prostředek.   FORMY nepřiměřené bití rukou (pohlavky, facky) či různými nástroji (vařečka, řemen) kopání do dítěte, údery pěstí (má často za následek poranění vnitřních orgánů) popáleniny (např. cigaretou), opaření horkou vodou bodné rány (často nůžkami) odmrštění, odhození dítěte škrcení, dušení svazování, připoutání odnímání spánku, potravy silné třesení, zejména s malým dítětem

Psychické týrání Představuje takové chování vůči dítěti, které má negativní dopad na citový vývoj dítěte, vývoj jeho chování, osobnosti a sebehodnocení či negativní dopad na rozvoj interpersonálních vztahů. Psychické týrání v podstatě vždy provází ostatní diagnostické kategorie syndromu CAN – fyzické týrání, sexuální zneužívání, šikanování, navíc se může vyskytovat samo o sobě. FORMY časté nadávky, ponižování, zesměšňování, opovrhování výhrůžky, cílené vyvolávání strachu u dítěte odmítání dítěte, citová deprivace, citové vydírání (př. “Když se nebudeš učit, utrápíš mě”, “Když budeš zlobit, zabije mě to”) permanentní srovnávání s úspěšnějším sourozencem nepřiměřené zatěžování dítěte domácími povinnostmi či péčí o sourozence požadavek nereálných výkonů – ve škole, v oblasti zájmové (sport, hudba aj.) násilná izolace, nepřiměřené oddělení dítěte od vrstevníků či ostatních osob

Obsáhlou diagnostickou kategorii tvoří psychické týrání v souvislosti s předrozvodovou, rozvodovou a porozvodovou situací rodičů, kdy bývá dítě vystaveno dlouhodobé a nepřiměřené zátěži vzniklé v souvislosti s rozvodem. Tato problematika zahrnuje především: zatahování dítěte do konfliktů mezi rodiči, zneužívání dítěte jako „svědka“ („To on mě přeci napadl“, „Ona si začala“) získávání dítěte na svou stranu, negativní ovlivňování dítěte proti rodiči bránění ve styku dítěte s druhým rodičem nepřipravení dítěte žádoucím způsobem na styk s druhým rodičem Syndrom zavrženého rodiče (SZR) je jedna z forem psychického týrání dítěte spadajícího pod syndrom CAN. SZR se vyznačuje tím, že dítě je proti jednomu rodiči popouzeno do takové míry, že samo aktivně začne vyvíjet takovou vlastní dynamiku postojů vůči druhému rodiči, že ho nakonec zcela odmítne a zavrhne. Ovšem, že tento syndrom zavrženého rodiče neexistuje bez rodiče popouzejícího, jemuž je dán volný prostor k takové formě psychické manipulace s dítětem, že u dítěte dojde ke změně jeho postoje (často nápadně rychlé a radikální) k druhému rodiči, a to mnohdy od velmi pozitivního k naprosto odmítavému.

Syndrom zavrženého rodiče stejně jako mírnější formy popuzování dítěte (bez popsaného vývoje vlastní dynamiky postojů vůči druhému rodiči) plně spadá definici Rady Evropy pro týrání dítěte. Riziko týrání dítěte (psychické či fyzické) je zvýšené v rodinách, kde jsou vztahy mezi jejími členy narušené (lidé spolu dostatečně otevřeně nekomunikují, převažuje netolerance, kritika a odmítání). Členové těchto rodin nejsou schopni spolupracovat při řešení problémů, chybí vzájemná podpora, převažuje napětí a nespokojenost, vše se řeší násilným způsobem. Agrese vůči dítěti je jedním z projevů nakumulovaného napětí, které vyplývá z neschopnosti rodiny zvládnout své problémy. Dítě jako její nejslabší člen se stává obětí této dysfunkce. Dochází k přenosu násilí a náhradnímu odreagování, např. manželského konfliktu. V případě týrání a zneužívání nejde o nedostatečnou aktivitu rodiče, tj. o kvantitativní odchylku, ale o její patologickou změnu, tj. o kvalitativní odlišnost od normy. Podle některých autorů jsou tímto způsobem ve větší míře ohroženy děti, které dospělé nějakým způsobem provokují a nadměrně vyčerpávají. Tyto děti navíc působí dojmem, že se tak chovají úmyslně, aby rodiče dráždily. Obvykle jsou to děti, které se odlišují od normy. Stejně tak se budou s větší pravděpodobností dopouštět násilí určití dospělí, jimž je společné, že nezvládli svou moc nad dítětem. Upozorňujme i na význam situačních faktorů, které mohou působit jako spouštěč násilného chování. Typickou variantou je tzv. Medein komplex, kdy jeden partner trestá druhého prostřednictvím dítěte (když ho např. bije), protože dospělému přímo ubližovat nemůže.

Sexuální zneužívání Každé nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu či chování, které vede především k uspokojování sexuálních potřeb zneuživatele. Dítě je zákonem plně chráněno před sexuálními kontakty v jakékoliv formě až do svých 15ti let. Věková hranice není stanovena tam, kde je zneužíváno závislosti jedné osoby na druhé. Sexuální zneužívání zahrnuje všechny formy chování se sexuálním podtextem, tedy i ty, kdy dítě na první pohled nestrádá – dítě může některé formy sexuálního zneužívání prožívat jako relativně tělesně příjemné, ale i tehdy má sexuální zneužívání závažný negativní dopad na další psychický vývoj dítěte! Zneuživatelem může být v podstatě kdokoliv, avšak mnohem častěji to bývá osoba, kterou dítě dobře zná – osoba příbuzná či rodině dobře známá, méně často pak osoba zcela neznámá, cizí. Zneuživatel může působit na okolí dobrým dojmem, může zastávat v zaměstnání prestižní místo, mít dobré vystupování na veřejnosti.  

FORMY bezkontaktní sexuální zneužívání obnažování se před dítětem, masturbace před dítětem, setkání s exhibicionistou pozorování nahého dítěte za účelem vlastního sexuálního vzrušení, uspokojení vystavení dítěte sledování pornočasopisů, pornofilmů, přinucení dítěte sledovat soulož kontaktní sexuální zneužívání osahávání či líbání dítěte na intimních místech, laskání prsou, genitálií nucení dítěte, aby manipulovalo pohlavními orgány svými či zneuživatele orální, anální sex sexuální styk (včetně znásilnění) komerční sexuální zneužívání zneužití dítěte k dětské pornografii zneužití dítěte k dětské prostituci bránění ve styku dítěte s druhým rodičem nepřipravení dítěte žádoucím způsobem na styk s druhým rodičem

Na policii bylo doručeno trestní oznámení babičky dítěte pro pohlavní zneužívání jejího jedenáctiletého vnuka vlastní matkou (dcerou babičky). Současně byla tato skutečnost telefonicky babičkou oznámena i na orgán sociálně právní ochrany dětí. Chlapec při výslechu na policii vypověděl, že už když mu bylo 5 let, matka jej pohlavně zneužívala, brala ho na cesty, kde spali v hotelu a tam ho zneužívaly i cizí ženy. O prázdninách byli v Německu, kde ho matka nechala fotografovat nahého v různých pozicích a nutili ho pít alkohol. Babička se dožadovala okamžitého řešení a předložila k nahlédnutí pornografické fotografie svého vnuka. Situace dítěte musela být řešena rozhodnutím o předběžném opatření, neboť při šetření bylo zjištěno, že ani babička neskýtá záruku řádné výchovy dítěte a jeho ochranu. Zjistilo se totiž, že babička o řadě aktivit své dcery věděla, a protože dcera ji finančně odměňovala, mlčela. Při šetření neustále měnila výpovědi a chovala se neadekvátně situaci. Co je na tomto případu smutné? Že chlapcovo zneužívání trvalo léta, než se na to přišlo a bezpochyby zanechá na jeho zdraví nenahraditelnou škodu.

Jsou to především dívky, zejména ty, které jsou typicky ženské, koketní a mazlivé, rovněž děti postižené či znevýhodněné, a proto závislejší a bezbrannější. Nižší vývojová úroveň snižuje riziko prozrazení, resp. pochopení významu sexuální aktivity (proto bývají častěji zneužity např. mentálně postižené děti). Jde především o muže, ženy jsou aktéry sexuálního násilí vzácně. Četnost násilníků mužského pohlaví se pohybuje v rozmezí 80–98 %. Pachatelé mohou být muži s odlišným sexuálním zaměřením (v tomto případě pedofilním), ale není to pravidlem, dále mohou rovněž být morálně narušení a sexuálně nevyzrálí muži, často trpící poruchou osobnosti. Nejsou pedofilně zaměřeni, ale využívají příležitosti a bezbrannosti dítěte nebo experimentují s různými sexuálními objekty, popř. nejsou schopni získat žádný přijatelnější sexuální kontakt a dítě je řešením z nouze. Muži, kteří ztrácejí schopnost kontroly pudového jednání z důvodu onemocnění (např. schizofrenie, demence) či v důsledku abúzu (alkoholu nebo drog). Rizika mohou být dána i rodinnou konstelací. Ohrožení dítěte je větší v rodině dysfunkční nebo doplněné, kde žije cizí člověk (obvykle partner matky), který k dítěti nemá typický rodičovský vztah, a u něhož se proto nevytvořilo tak silné sexuální tabu.

Zanedbávání Znamená takový nedostatek péče, který zapříčiňuje vážnou újmu na vývoji dítěte, a to v oblasti tělesné i duševní. Zanedbávání se většinou týká: lidí, kteří nemají pro rodičovskou roli dostatečné kompetence, nejsou schopni nebo aktuálně se nemohou o dítě přijatelným způsobem starat. Jsou to např. mentálně postižení, somaticky či psychicky nemocní, jedinci s poruchou osobnosti, zdevastovaní abúzem alkoholu nebo drog, se zkušeností citové deprivace atd. Často jde o osoby s nízkou sociokulturní úrovní, jejichž domácnost i vztahy mezi jednotlivými členy rodiny mají celou řadu nedostatků lidí, kteří nemají k rodičovství dostatečnou motivaci, kteří jsou příliš zaujati svými problémy nebo svými zájmy. Jsou to např. mladí a nezralí rodiče, jedinci žijící v hmotné bídě nebo zaujatí svou vlastní profesní kariérou, svými zálibami. Děti, které bývají zanedbávání: jež jsou natolik pasivní, apatické, nenápadné a nevýrazné, že nedovedou své rodiče zaujmout jež jsou nějak znevýhodněné, a proto méně žádoucí, které zklamaly očekávání rodičů; např. děti postižené nebo nemocné

FORMY tělesné zanedbávání (neuspokojování tělesných potřeb dítěte) nedostatek přiměřeného jídla, pití, přístřeší, oblečení nedostatečná lékařská péče, zanedbávání prevence (př. povinného - očkování) citové zanedbávání (neuspokojování citových potřeb dítěte, nedostatek náklonnosti, lásky) zanedbávání výchovy a vzdělání = neustálá neodůvodněná absence ve škole, nepřiměřená dětská práce bránící naplňování vzdělávání zanedbávání dozoru = ponechání zejména malých dětí bez adekvátního dohledu

Šikanování Agrese (fyzická i verbální) vůči jedinci slabšímu fyzicky nebo v závislém postavení. FORMY ponižování, zesměšňování nepřiměřenými či nesplnitelnými úkoly vynucování “poslušnosti” přinucení vykonávat práci za “silnějšího” vydírání, vyžadování finančních či jiných materiálních služeb

Systémové týrání (druhotné ponižování) Je týrání dítěte tím systémem, který původně vznikl na ochranu dítěte. FORMY opakovaná, nadbytečná lékařská vyšetření (zdravotnické instituce) ponižování, přetěžování, neadekvátní přístup k dítěti (instituce školské) zanedbávání či špatná péče v kolektivních zařízeních ( jesle, MŠ, ZŠ, dětské domovy) rozhodování o osudu dítěte bez dostatečné objektivní informovanosti o situaci, oddělení dítěte od rodiny tam, kde to není nevyhnutelně nutné (OPD, soudy) nadbytečné přetěžování či trauma způsobené dítěti při kontaktu s policejním, soudním systémem (opakování výslechů, konfrontace s dospělým)

Sekundární viktimizace Druhotné zraňování a vystavování dítěte nadbytečné psychické zátěži v průběhu vyšetřování pro syndrom CAN = dítě jako oběť trestného činu se stává ještě obětí vyšetřování. FORMY opakované výpovědi nedůvěra v to,co dítě říká obviňování dítěte (“a ty jsi ho svedla”) přenášení zodpovědnosti na dítě odebrání dítěte z rodiny

Münchhasenův syndrom by proxy : Vymýšlení či zveličování příznaků somatického či duševního onemocnění nebo postižení a v důsledku toho opakování vyšetření či léčení v míře, která neodpovídá objektivní skutečnosti. Tyto problémy může dospělý, např. rodič přenést na dítě. Dospělá osoba má pak v takovém případě nějaké výhody (např. pobírá dávky , okolí ho lituje…).

ÚSTAVNÍ ZAŘÍZENÍ URČENÁ K NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČI O DĚTI A JEJICH STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA Kojenecký ústav je zařízení zabezpečující ústavní výchovu dětí od narození do jednoho roku věku. O děti pečuje zdravotnický personál, přičemž jedna zdravotní sestra má na starosti zpravidla osm až deset dětí. Kojenecké ústavy spadají do oblasti zdravotnictví Dětský domov pro děti do tří let rovněž náleží do oblasti zdravotnictví a je určen pro zajištění ústavní výchovy u dětí od narození do tří let Dětský domov pro děti od jednoho do tří let také náleží do oblasti zdravotnictví a je určen pro zajištění ústavní výchovy u dětí od jednoho do tří let. Do tohoto dětského domova přecházejí i děti z kojeneckých ústavů po dosažení jednoho roku věku Diagnostický ústav přijímá děti s na řízenou ústavní výchovou a jeho úkolem je v průběhu šesti až osmi týdnů provést diagnostiku dítěte, rozhodnout,do jakého dalšího za řízení bude dítě umístěno (dětský domov, výchovný ústav) a přemístění dítěte zajistit. Dále metodicky vede dětské domovy a výchovné ústavy ve své spádové oblasti. Diagnostické ústavy patří do oblasti školství a dělí se na dětské diagnostické ústavy (pro děti od tří do patnácti let) a na diagnostické ústavy pro mládež (pro děti od patnácti do osmnácti let).

Školský (dětský) domov je zařízení náležející do oblasti školství, které zajišťuje ústavní výchovu u dětí od tří do osmnácti let, bez závažných poruch chování. Výchova v nich je koedukovaná Výchovné ústavy jsou zařízení určená pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy u dětí s poruchami chování. Jde zpravidla o nekoedukovaná zařízení náležející do oblasti školství.

VÝSKYT A PŘÍČINY VZNIKU Syndromem CAN trpí v současné době přibližně 1–2 % dětí. Přesnější určení jejich počtu není možné, protože celá řada případů není zachycena. Zanedbávání mohou být vystaveny děti od raného věku, totéž platí i o týrání. V nadpoloviční většině jsou týrány děti mladší šesti let. Zanedbáváním i týráním bývají ve stejné míře postiženi chlapci i dívky. Nějakou zkušenost s psychickým týráním, které je pravděpodobně běžnější než týrání fyzické, udává 69 % českých dospělých. Přesnější vymezení počtu sexuálně zneužívaných dětí je ještě obtížnější, protože o značné části z nich se nikdy nikdo nedozví. Studie uvádějí, že 20–25 % dospělé populace má z dětství nějakou sexuální zkušenost s dospělou osobou, v České republice to bylo 33 % žen a 17 % mužů. Sexuálním zneužíváním jsou ohroženy mnohem více dívky, poměr zneužitých dívek a chlapců je udáván v rozmezí 7 : 1.

DIAGNOSTIKA Cílem diagnostické práce je rozpoznání příčin obtíží dítěte i celého rodinného systému, stejně jako vyhodnocení psychického stavu a vývojové úrovně dítěte.Diagnostická práce spočívá v odborné práci vyškolených psychologů a zkušených sociálních pracovníků. Součástí diagnostické práce je nutnost vyhodnocovat věrohodnost výpovědí dítěte v rámci případů řešených ve spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. U závažných případů se na diagnostických závěrech podílí celý tým pracovníků. Na týmovou spolupráci je kladen velký důraz, diagnostické závěry se tak výrazně objektivizují.

TERAPIE Cílem terapie je zmírnění obtíží a změna vztahů a vzájemných vazeb v rodině, rozvoj osobnostní a emocionální stránky jedince. Terapeutický proces oživuje sebeozdravný potenciál jedince, a evokuje tak změnu ve vztahu k sobě samému i k druhým lidem. Psychoterapeutická práce týmu je realizována v širokém záběru - od krizového zákroku přes krátkodobou individuální, skupinovou či párovou terapii až k dlouhodobé formě psychoterapie. Velmi důležitou složkou terapie je socioterapie, čímž rozumíme terénní práci v podobě kontaktů s rodinou v jejím přirozeném prostředí. Kterákoliv z forem syndromu CAN má závažný negativní dopad na osobnost i vývoj dítěte. Bez odborné terapie trauma zůstává a může přerůstat v disharmonický až patologický vývoj osobnosti.

PREVENCE Cílem v oblasti prevence je zabránění, eventuálně zmírnění následků traumatizace dítěte - oběti. V rámci prevence působí mnozí odborní pracovníci jako lektoři přednášek pro žáky a studenty základních, středních i vysokých škol. Zároveň osvětlují problematiku týrání a zneužívání dětí pedagogům, zdravotníkům, pracovníkům ze sociální sféry, kriminalistům a právníkům. Preventivní programy mají podobu seminářů edukačních, zážitkových a sebezkušenostních. Vedle toho jsou realizovali praktické nácviky žádoucích způsobů zacházení s dítětem se syndromem CAN, které jsou určené spolupracujícím odborníkům. V průběhu roku 2000 se jednalo například o odborné semináře pro absolventy Policejní akademie, vyšetřovatele, vychovatele z dětských domovů, sociální pracovnice, inspektory základních škol apod. Tyto semináře provádí Dětská krizová centra.

POUŽITÁ LITERATURA M. Kolář - Bolest šikanování Dunovský, Dytrych a Matějíček - Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě  POUŽITÉ INTERNETROVÉ STRÁNKY http://www.pppbruntal.cz/texty/can4.html http://www.iustin.cz/art.asp?art=195 http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.asp?id=520 http://www.dkc.cz/Vyrocni_zprava_DKC2000.doc