Právo na soukromí © Vladimír Plecitý, 2007

Stručný přehled o vývoji právní úpravy práva na soukromí Zákon XII tabulí právo na soukromí neznal, ale upravoval tzv. ublížení na cti – iniurii. Byla to rozličná jednání, kterým se někomu projevovala úmyslně urážlivým způsobem neúcta. Později se z těchto jednání vyvinula zvláštní žaloba = actio iniuriarum intra annum utilem – na zaplacení pokuty. Právo na soukromí nebylo jinak v římském právu chráněno. ABGB z r. 1811 – neměl zvláštní ustanovení na ochranu soukromí – pouze existovala ochrana jména. V r. 1920 byl přijat zákon na ochranu osobní svobody, domovního a listovního tajemství. Občanský zákoník z r. 1950 (zák. č. 141/1950 Sb.) obsahoval pouze v § 22 ochranu jména. Jiné hodnoty osobnosti chráněny nebyly. Občanský zákoník z r. 1964 (zák. č. 40/1964 Sb.) obsahuje samostatnou úpravu ochrany osobnosti, i když soukromí se objevuje v demonstrativním výčtu § 11 až v r. 1991 (novela zák. č. 509/1991 Sb.)

Právo na soukromí vychází z § 11 OZ a dále z Listiny čl. 7 a 10 odst Právo na soukromí vychází z § 11 OZ a dále z Listiny čl. 7 a 10 odst. 2 a 3, jakož i dalších mezinárodních dokumentů. Právo na ochranu soukromí je zpravidla vymezováno jako právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení zda vůbec, popř. v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího soukromí zpřístupněny jiným (pozitivní složka práva). Současně bránit se proti neoprávněným zásahům do této sféry ze strany jiných subjektů (negativní složka práva). Předmět práva na soukromí tvoří vnitřní intimní sféra života fyzické osoby vytvářená skutečnostmi jejího soukromého života. O porušení práva na soukromí jde nejenom tehdy, jestliže někdo neoprávněně získává vědomosti o skutečnostech soukromého života jiné osoby, nýbrž i tehdy, jestliže tyto skutečnosti dále rozšiřuje.

Obsah práva na soukromí = dispoziční právo subjektu ve vztahu k využití skutečností jeho soukromého života, zejména jejich rozšiřováním a zároveň udělovat jiným osobám svolení k takovému využití (pozitivní složka). Jako negativní složka tohoto práva je oprávnění bránit se proti neoprávněnému využívání těchto skutečností. Svolení k využití skutečností ze soukromého života se realizuje jak výslovně, tak konkludentně – není pro tento dispoziční právní úkon předepsána žádná forma. Každé svolení je třeba vykládat restriktivně ! V právu na soukromí zákon nestanoví žádné licence ! Jedinou výjimku lze připustit u tzv. osob veřejného zájmu. V jakém rozsahu však mohou být skutečnosti soukromého života těchto osob považovány za věci oprávněného veřejného zájmu, přenechávají právní řády zpravidla soudní praxi. Skutečnosti soukromého života těchto osob mohou být považovány za věc oprávněného veřejného zájmu jen potud, pokud je uvádění takových skutečností na veřejnosti v přímé souvislosti s činností těchto fyzických osob ve veřejném životě (zejména z hlediska hodnocení schopnosti a způsobilosti vykonávat veřejnou funkci).

K zásahům do práva na soukromí dochází např. : v souvislosti s dotazníkovými akcemi při jednání s pacienty v nemocnicích dotazy při uzavírání pracovního poměru problematika detailních výpisů telefonních účtů monitorování elektronické pošty zaměstnanců provozování kamerových systémů a jiné K zásahu do práva na soukromí patří i rozšiřování pravdivých skutečností ze soukromého života fyzické osoby bez jejího souhlasu ! Ke skutečnostem soukromého života patří zejména intimní sféra života fyzické osoby a informace o ní (lidské tělo, obydlí, osobní svršky, osobní korespondence, zápisníky, deníky apod.), dále zdravotní stav, majetkové poměry a další skutečnosti, které si fyzická osoba nepřeje zveřejňovat.

Co je to soukromí. Jak ho vymezit Co je to soukromí ? Jak ho vymezit ? Každý si pod pojmem „soukromí“ představí něco jiného ! Na soukromí je možné nahlížet ze dvou rovin. Jednak je to ochrana proti úniku informací o intimní sféře na veřejnost a jednak ve vztahu k veřejné kontrole státní mocí. Z výše uvedeného můžeme soukromí vymezit ze dvou hledisek : Jednak je to ona sféra života člověka, do které bez výslovného dovolení zákona ani toho, koho se to týká nikdo (ani stát) nesmí zasahovat a kterou člověk může před kýmkoliv (i před státem) s výjimkou případů výslovně v zákoně uvedených utajit, současně je to ale také určitý prostor, do kterého za výše uvedených podmínek nikdo bez dovolení oprávněného nesmí vstupovat ani nahlížet ani pořizovat obrazové snímky, odposlouchávat tam apod.

Charakteristické znaky práva na soukromí jeho absolutnost – jde o právo absolutní, působící erga omnes jeho nemajetkový charakter nebude se týkat skutečností, které jsou sice osobní, ale jsou subjektem ochrany zveřejňovány nebo určeny ke zveřejnění může být omezeno jedině zákonem