JAROSLAV SEIFERT MRÁZ TOMÁŠ

JAROSLAV SEIFERT Jaroslav Seifert (23. září 1901 Žižkov, Rakousko-Uhersko – 10. ledna 1986 Praha, ČSSR) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Patřil mezi členy hnutí Devětsil, stál na počátku českého uměleckého směru poetismu. Je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu (10. prosince 1984). Navzdory komplikovaným vztahům s komunistickou mocí obdržel titul národního umělce. Patřil k prvním signatářům Charty září1901ŽižkovRakousko-Uhersko10. ledna1986PrahaČSSRčeskýspisovatelDevětsilpoetismuNobelovy ceny10. prosince1984národního umělceCharty 77

ŽIVOT Život Narodil se do chudých poměrů v dnešní Bořivojově ulici čp. 816/104 (tehdy Riegrově č. 19) na Žižkově, dnes Praha 3, a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Na rodném domě je umístěna pamětní deska. [1][2] Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Žižkově [1][2]katolička Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově v Kubelíkově ulici [4] (1912–1918, později jako privátní žák gymnázia v Hálkově ulici na Vinohradech (1918–1919). Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově [4]gymnázia v Hálkově ulici Ve 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host (1924).DevětsilKarlem TeigempoetismuLiterární skupiny

POKRAČOVÁNÍ Z klubu Devětsilu byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. Dne 19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil na magistrátní úřadovně Praha-Žižkov (občanský sňatek). Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová, úřednice Zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny, rozené Gaberové. [10] Manželé měli dvě děti, dceru Janu (vdaná Plichotová) a syna Jaroslava. [10] Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci. Po roce 1949 se začal věnovat výhradně psaní, těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50. letech soustavnou tvůrčí práci znemožňovala. Po uvolnění režimu v 60. letech se jeho druhdy odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce) dočkala reedic, v roce 1966 byl jmenován národním umělcem, 1969 zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok.1966národním umělcemSvazu českých spisovatelů Veřejnou autoritu si získal vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956 [11], v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil). [12] [11] [12] Dne 9. září 1968 vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a své vystoupení v Československé televizi uzavřel slovy: „Jako jsme si dali na podstavec první tank, který přijel v květnu 1945 do Prahy, tak si vystavíme poslední, který opustí naši vlast.“ [13]invazi vojsk Varšavské smlouvyČeskoslovenské televizi [13] Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.sebeupáleníJana Palacha Pro své občanské postoje i veřejnou autoritu patřil Seifert mezi autory, kteří po nástupu tzv. normalizace upadli v nemilost nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. normalizace

POKRAČOVÁNÍ 2 V prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77.Charty 77 V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou však za něj přebírala jeho dcera, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu.1984Nobelovu cenu za literaturu Počátkem ledna 1986 Jaroslav Seifert zemřel v nemocnici na pražském Strahově. Státní pohřeb v Rudolfinu hrozil přerůst v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav pohřbu vyloučilo rodinu. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod dohledem státní bezpečnosti. Místem posledního spočinutí Jaroslava Seiferta jsou Kralupy nad Vltavou, [18] odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.1986RudolfinuKralupy nad Vltavou [18] V září 2010 byla na domě v ulici U Ladronky v Praze 6 na Břevnově, kde Jaroslav Seifert od června 1938 [19] žil, odhalena pamětní deska.2010Břevnově1938 [19]

TVORBA Seifert překladatelem léta: Překládal z francouzštiny (G. Apollinaire, P. Verlaine), z ruštiny (A. A. Blok) a 60. léta: Přeložil Šalamounovu Píseň písní a Nizámí. Seifert novinářem - psal literární, divadelní, filmové a výtvarné kritiky - psal fejetony, sloupky, veršované komentáře

TVORBA 2 Seifert prozaikem - napsal jediný soubor esejí (vzpomínek) Všecky krásy světa. Seifert básníkem 1. Proletářská poezie - píše o revoluci a smyslu revoluce - píše o velkoměstu jako o symbolu pro utrpení proletáře - způsob vyjadřování: volný verš, nepravidelný rým, hyperbola, jemný humor, naivní až romantický pohled. Město v slzách (1921) – Představa světa bez bídy a nenávisti. Samá láska (1923) – Vidiny lidského štěstí. 2. Poetizmus - píše o moderní technické civilizaci, o cestování

TVORBA 3 - píše o obyčejných věcech kolem nás, stesk nad nesplněnými revolučními sny - způsob vyjadřování: volná asociace, slovní hříčky, hyperbola, nepravidelný rým, asonance, personifikace, volný verš. Na vlnách T.S.F. (1925) Slavík zpívá špatně (1926) Poštovní holub (1929) 3. Čistá lyrika - intimní lyrika: plynoucí čas, proměnlivost světa

TVORBA4 - události 2. pol. 30. let: reakce na mnichovskou zradu, výzvy k boji za svobodu - 2. sv. v. + osvobození: Praha, osobnosti literatury a kultury - úniková léta: vzpomínky na matku, obraz českého venkova a přírody - způsob vyjadřování: pravidelný rytmus a rým, melodičnost, přirovnání, metafory, inspirace lidovou slovesností. Jablko z klína (1933) Ruce Venušiny (1936)

TVORBA5 Jaro sbohem (1937) Zhasněte světla (1938) Vějíř Boženy Němcové (1940) Kamenný most (1944) Přilba hlíny (1945) Dokud nám neprší na rakev (1947) Ruka a plamen (1948) Šel malíř chudě do světa (1949) Píseň o Viktorce (1950)