PAPEŽSKÉ SCHIZMA Náboženství bylo součástí života všech vrstev středověké společnosti. Duchovenstvo od papeže po posledního klerika bralo za každý náboženský úkon peníze. Krize křesťanství se ještě více prohloubila propuknutím schizmatu v roce 1378. Církev najednou měla dva papeže. Na apoštolském stolci v Římě seděl Urban VI. a v Avignonu Kliment VII. Papežové se veřejně častovali urážkami, prohlašovali jeden druhého za kacíře a posílali se do pekel. Prostý věřící nyní nevěděl, který z papežů je ten pravý a který je ďáblem nastrčená figurka. V roce 1410 už lidem žehnali dokonce tři papežové Alexandr, Řehoř a Benedikt. Problém vyřešil až koncil v Kostnici.

BOHATSTVÍ CÍRKVE Na konci 14. století vlastnila církev jednu třetinu půdy a tedy i příjmy z ní. Církev brala, kde mohla. Věřící odevzdávali církvi desátek, za každý náboženský úkon se muselo platit: za křest novorozence, za svatbu, pohřeb, zpověď, poslední pomazání. Velmi výnosným podnikem církve byl prodej odpustků hříšníkům, kteří se dopustili porušení některého z pravidel Desatera. Jakmile papež potřeboval další peníze, vypsal odpustkové buly. Prodej odpustků ve velkých městech byl spojen s bubnováním, hříšníci vhazovali do truhel peníze a za ně dostávali pruhy popsaného papíru, ve kterých byl jejich hřích odpuštěn. Dalším zdrojem financí bylo kupčení s církevními hodnostmi. Bohatí šlechtici a zámožní měšťané si mohli zakoupit církevní hodnost, aniž by prošli příslušným vzděláním. Rodiče začali kupovat hodnosti svým dětem dokonce už v době, kdy ty byly ještě v kolíbce. Někteří dokonce hodnosti doslova sbírali. Bylo běžné, že sami ve svěřené diecézi nepůsobili, ale zaplatili si potulného faráře či mnicha, který vykonával práci za ně. Jeden příklad za všechny: prelát Mikuláš Puchník než nastoupil do úřadu pražského arcibiskupa, byl čtyřnásobným farářem a pětinásobným kanovníkem. Lid svému arcibiskupovi přiřkl posměšný titul „kanovník všude a nikde”.

PORUŠOVÁNÍ CÍRKEVNÍCH PRAVIDEL DUCHOVENSTVEM Kněží běžně navštěvovali hampejzy –nevěstince, potáceli se ulicemi opilí, bez ohledu na celibát a kněžský slib čistoty plodili děti. Jejich děti v dospělosti pokračovaly v úřadech svých otců. Podle církevních zákonů měli být takoví duchovní zbavováni svých míst. Církev však zavírala před pravým stavem věcí oči. Revizoři pověření vyšetřováním běžně brali za mlčení úplatky. Pokuty pro církevní hodnostáře byly směšné, například za opilství, krádež financí z chrámové pokladny nebo za porušení celibátu byla stanovena pokuta pěti grošů. Na druhé straně venkovan, který například v panském lese ulovil zvěř a byl chycen, byl potrestán setnutím ruky. Bible na druhou stranu podává svědectví o skromném životě apoštolů a přikazuje chudobu, odsuzuje přepych. Církev zakazovala překlady Bible do národních jazyků, aby lid nepřišel na nesoulad mezi Biblí a skutečným stavem věcí.

KRITIKA CÍRKVE – HUSOVI PŘEDCHŮDCI Základní myšlenkou reformátorů církve byla idea návratu k ryzosti prvotní církve z časů apoštolů, návrat k Bibli. KONRÁD WALDHAUSER – Němec, kterého pozval do Prahy Karel IV. Kázal německy, soucítil s chudinou a vyzýval ke konání dobrých skutků. Odsuzoval obchodování s ostatky svatých. JAN MILÍČ Z KROMĚŘÍŽE – vzdal se všech hodností a v naprosté chudobě hlásal, že se církev má zbavit majetku. TOMÁŠ ZE ŠTÍTNÉHO – první, který psal o potřebě změnit církev v českém jazyce. MATĚJ Z JANOVA – musel před shromážděním duchovenstva celého pražského arcibiskupství odvolat své reformní myšlenky. JOHN WYCLIFFE – JAN VIKLEF byl profesorem na fakultě teologie v Oxfordu. Kritizoval obecnou zkaženost mravů a zavrhl celou církevní soustavu. Jen díky ochraně anglické královské rodiny nebyl upálen za kacířství. Ovlivnil svým učením Jana Husa.

JAN HUS Pravděpodobně se narodil v roce 1371 v jihočeském Husinci u Prachatic. Pocházel z chudých poměrů. V mládí si oblíbil hru šachů, v pětadvaceti se stal mistrem svobodných umění. Ve 29 letech byl vysvěcen na kněze. Byl silně ovlivněn dílem Jana Viklefa. Od roku 1402 kázal v kapli Betlémské. Zde vystupoval proti hromadění církevního majetku, proti prodávání odpustků a proti kupčení s církevními hodnostmi. Husovi je připisována úprava českého pravopisu, spřežky dvou písmen nahradil diakritickými znaménky nad písmeny např. Č,Š. V roce 1409 byl jmenován rektorem univerzity v Praze. Betlémská kaple byla založena v roce 1391 obdivovateli kazatele Jana Milíče. Stavba byla postavena na pozemku obchodníka Kříže. Budova nebyla vyzdobena obrazy ani sochami svatých. Výbavu tvořila pouze kazatelna, proto vnitřní prostor umožnil návštěvy až 3 tisícům věřících. Z kazatelny promlouval kněz k lidem česky, pravidelnou posluchačkou Jana Husa byla také královna Žofie, manželka Václava IV. Betlémská kaple

HUSŮV BOJ ZA NÁPRAVU CÍRKVE Hus odsoudil nařízení papeže, aby byly spáleny všechny knihy Jana Viklefa. Papež vyhlásil nad Janem Husem klatbu a označil ho za kacíře. Po vyhlášení klatby katolický kněz zhasil svíce v kostele, svíčky zpřelámal a hodil na zem. Jedinec byl vyobcován z křesťanského společenství, neměl právo na křesťanský pohřeb do posvátné půdy hřbitova. Hus měl stále více obdivovatelů z řad českých poddaných, kteří ho podporovali v kázání. Proto papež vyhlásil nad Prahou interdikt. Teď už kvůli kacíři trpěla celá Praha. Vyhlášením interdiktu platil zákaz všech bohoslužeb, v domech se hromadily mrtvoly nepohřbených, nemocní marně prosili o poslední pomazání, nekřtilo se a nekonaly se svatby. Hus opustil Prahu a ochranu našel u české šlechty. Bydlel na Kozím Hrádku, v Sezimově Ústí a na hradě Krakovci.

Upálení Jana Husa v Kostnici SMRT JANA HUSA V roce 1414 přijal pozvání na koncil v Kostnici, kde měl vysvětlit církevním hodnostářům své myšlenky. Uherský král Zikmund Lucemburský poslal Husovi ochranný glejt, který měl Janovi zajistit v cizině bezpečnost. Kronikář Vavřinec z Březové uvádí ve svém díle, že v Kostnici byl přítomen papež Jan XXIII., 23 kardinálů, 27 arcibiskupů, 106 biskupů, 343 univerzitních mistrů, 28 králů a knížat, 676 urozených šlechticů. Hus byl uvězněn, ocitl se v cele, kde jediným kusem nábytku byla postel z dřevěných fošen. Ve vězení těžce onemocněl, trpěl nedostatkem jídla a pití. Při soudním přelíčení nedostal šanci své myšlenky vysvětlit. Neodvolal své učení a byl proto 6. července 1415 upálen. Kat musel po popravě spálit také všechny osobní věci Jana Husa, dokonce i postel, na které před popravou spal, aby Čechům nezůstala na Husa žádná památka. Všechen popel byl vysypán do Rýna. Upálení Jana Husa v Kostnici

REAKCE NA HUSOVU SMRT V ČECHÁCH Protestní list české a moravské šlechty koncilu v Kostnici V září 1415 byl doručen do Kostnice protestní list české a moravské šlechty. List byl opatřen 452 pečetěmi. Prostý lid zaútočil na příbytky duchovních a na kláštery. Stovky katolických kněží utekly z Čech. Kostely ovládli lidoví kazatelé, začalo se přijímat pod obojí způsob. Prostý věřící dostal od husitského kněze nejen hostii (tělo Kristovo), ale také přikládal ústa k poháru s mešním vínem (krev Kristova). Víno u katolíků mohl přijímat pouze vysvěcený kněz. V roce 1416 byl v Kostnici upálen Jeroným Pražský. Přišel na koncil hájit Jana Husa, ale byl také zatčen a odsouzen k trestu smrti za kacířství.

V Praze už to začalo, jedu pro další posily. ZÁČÁTEK HUSITSKÉ REVOLUCE V roce 1417 Pražská univerzita schválila přijímání pod obojí způsob. Církevní koncil zakázal univerzitě další činnost. Roku 1418 požádal papež Martin římského krále Zikmunda Lucemburského, aby se ujal křížové výpravy proti kacířským Čechům. Český král Václav IV. povolil husitům pouze tři kostely v Praze. Do Čech se vracejí katoličtí kněží. Do čela husitů se postavil pražský kazatel Jan Želivský. 30. července 1419 zfanatizovaný dav husitů zaútočil na Novoměstskou radnici a provedl defenestraci. Byli usmrceni členové katolické městské rady vyhozením z oken radnice – vypukla husitská revoluce. Na následky zpráv o násilí v Praze umírá v srpnu 1419 český král Václav IV. V Praze už to začalo, jedu pro další posily.

LITERATURA Dějepis 7: Středověk a počátky nové doby. 1. vyd. Plzeň: Fraus, 2009. ISBN 978-80-7238-558-4. ČORNEJ, Petr, Ivana ČORNEJOVÁ, Ivan RADA a Vratislav VANÍČEK. Dějiny Zemí Koruny české I. 2. vyd. Praha: Paseka, 1993. ISBN 80-85192-59-4. HORA, Petr. Toulky českou minulostí: Druhý díl. 1. vyd. Praha: Práce, 1991. ISBN 80-208-0111-1. HROCH, Miroslav. Dějepis: II. díl. 2. vyd. Praha: Práce, 1991. ISBN 80-208-0320-3. Obrázky stažené z internetu [15.3.2012] http://images.google.com/search?as_q=hus&tbs=sur:fmc&biw=996&bih=500&sei=oCpiT5-XCMLm4QTF36XrBw&tbm=isch#hl=cs&tbs=sur:fmc&tbm=isch&sa=1&q=jan+hus&oq=jan+hus&aq=f&aqi=g5g-S5&aql=&gs_sm=12&gs_upl=6641l10609l5l12641l7l7l0l0l0l0l110l734l2.5l7l0&gs_l=img.12..0l5j0i24l5.6641l10609l5l12641l7l7l0l0l0l0l110l734l2j5l7l0.&bav=on.2,or.r_gc.r_pw.r_qf.,cf.osb&fp=20c0d92be98d7e0d&biw=996&bih=500