Poezie 1. pol. 20. století, práce s texty Skupina 42

Skupina 42 Skupina 42 České umělecké sdružení, vzniklo v roce 1942, odtud označení celé skupiny Sdružovala výtvarníky, literáty i teoretiky umění Snažila se zachytit syrovou realitu městského periferního života, existenční pocity pracujícího člověka

Vycházela z tradice českého meziválečného umění, inspirovala se i avantgardními směry – kubismem, futurismem, surrealismem Odrážela také stísněnou atmosféru protektorátu a druhé světové války Význam skupiny daleko přesahuje do padesátých a šedesátých let Vpodstatě se jedná o jednu z nejdůležitějších českých uměleckých skupin

Členové Skupiny 42 Básníci: Jiří Kolář, Josef Kainar, Ivan Blatný, Jiřina Hauková Malíři: František Gross, Kamil Lhoták Fotograf: Miroslav Hák Teoretici umění: Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík

Obrazy Kamila Lhotáka

Rok 1948 S nástupem komunismu k moci tato skupina zaniká. Ivan Blatný emigroval, Jiří Kolář nesměl z politických důvodů publikovat a Josef Kainar začal psát budovatelské básně. Také mnozí výtvarníci se vydali vlastní cestou.

Jiří Kolář Do literatury vstupuje ve 40. letech Stal se vůdčí osobností Skupiny 42 Upozornil na sebe sbírkou Prométheova játra Další sbírky: Limb a jiné básně, Dny v roce, Mistr Sun o básnickém umění V 60. letech se seznámil s autory experimentální poezie – vznikají vizuální experimentální texty např. ve sbírce Vršovický Ezop

Později kolář básnickou tvorbu opustil a zaměřil se na výtvarná díla Neustálé politické problémy ho nakonec donutily zůstat v zahraničí, od roku 1981 žil v Paříži Zde vznikaly koláže, které ho proslavily po celém světě

Kolářovy koláže

Velmi podrobné informace o Jiřím Kolářovi najdete na stránce: ml ml

Ukázky z tvorby: Všichni přemýšlejí o lidstvu a nikdo nemyslí na člověka všichni mluví o knihách a nikdo neumí říci poctivé slovo všichni volají po sbratření národů a nikdo neumí podat ruku všichni budují a nikdo nevidí postavené všichni si přejí vzkřísit svět a nikdo nevidí živého všichni bojují za práva svých otců a nikdo nevidí syny v otroctví všichni horují pro mír a každý zapomněl co je to zemřít přirozenou smrtí všichni jsou odhodlaní krvácet za lepší lidstvo a nikdo neví co je sám všichni mluví o lásce a žádný již neví co znamenají slova: Dobrý den nebo Dobrou noc všichni pracují na největším díle dějin a nikdo neví co dělá všichni kráčejí vpřed k zářící metě budoucnosti a nikdo neví kudy jde všichni jsou ochotni padnout za vlast za kulturu za slávu svých velikých mrtvých a nikdo neví co je obyčejný stud Jásající hřbitov, 1. květen – 20. květen 1950.

Josef Kainar Vedle literárního talentu měl i nesporný talent hudební, což se odráží i na melodičnosti jeho veršů Prošel složitým osobnostním i tvůrčím vývojem Sbírka Nové mýty – báseň Stříhali dohola malého chlapečka

Po období budovatelských nadšených veršů se vrací k hodnotám své tvorby Sbírky: Člověka hořce mám rád, Lazar a píseň, Moje blues

Typické rysy Kainarovy tvorby: Ironie, někdy až výsměch Silný vliv hudby Snaha o pravdivost veršů, znázorňoval hrubost světa, zacházel až do skepticismu Jeho básně jsou malými příběhy, které nutí čtenáře k zamyšlení

Ukázky z tvorby: JAKÝ TO S NÍM BYLO Malinkej člověk padá zas a zas. Ta země matička, jak ta s ním nakládá! Von padá na nosík, von padá na záda, von padá o stýblo, von padá o kaluže. Kterýmžto padáním se proměňuje v muže. Vyroste z košilky a škobrtne jen zřídka. To když ho ošidí ta lasička, ta Lidka, nějakej přechodník anebo panák líhu. Už zvládnul zemskou tíhu, mládenec! S rukama v kapsách po světě se klátí, a propasti jsou pro něj čirej hec, že naučil se vůbec nepadati. No ale právě když to nejlíp umí, dyž nohy nehlídá a v hlavince mu zněj vznešený myšlenky jak ňáký hvězdný splavy, najde se kamínek, najde se beznaděj, zašeptá horečka, či suchý stýblo trávy, von padne, a už nevstane. Trošku se zaprášilo. A velkej bude světa soud, esli směl takhle upadnout a jaký to s ním bylo.

Klarinet můj starý černý klarinet tvrdými prsty jej dusím když líbám jeho rákosový ret jeho rozechvělý ret štíhlá šíje černošky když zpívá rezavou kadenci končící měkkým as otírám sluch do jazzové rohožky hledám co ztratilas svou duši to malé černé zrno proseté z tropických plev klarinet černá pijavice vysává z tebe zpěv vysává z tebe zpěv

Ivan Blatný Velký ohlas získala jeho raná sbírka Melancholické procházky Po komunistickém převratu odletěl na studijní pobyt do Londýna, odkud se již nikdy nevrátil Emigrace však byla pro Blatného zdrcující, trpěl těžkými depresemi a většinu života strávil v psychiatrických léčebnách

Jeho jedinou terapií bylo psaní básní V 70. letech začala jedna z ošetřovatelek jeho texty „sbírat“ a poslala je do Toronta manželům Škvoreckým Tady pak byly texty vydány ve sbírkách: Stará bydliště, Pomocná škola Bixley

Ukázky z tvorby: Neděle Je neděle Mám volno pacienti očekávají své návštěvníky chodím mezi budovou nemocnice a farmou snad budu mít také nějakou návštěvu snad mě najdou snad se na cestě objeví Brušák anebo Listopad anebo Dresler jsou tady v cizině léta a ještě jsem je neviděl mám připraveny básně budeme mluvit o literatuře svět bude zase plný života. (Stará bydliště)

Tulák spí na louce Budižkničemu se toulá po ulicích města always under pressure of the moral institutes But he won't go to a borstal louky die Wiesen na něj čekají za městem Wie sen jak sen how a dream zbytečná otázka stejně si nemohu nic pamatovat. /Pomocná škola Bixley/

Zdroje: