ŽERT-Milan Kundera Adéla Hronová

Milan Kundera Milan Kundera je český dramatik, prozaik, překladatel i básník. Studoval kompozici na JAMU, filozofii a filmovou fakultu, kde brzy začal působit jako docent světové literatury. Roku 1970 ztratil zaměstnání. Od roku 1975 žije ve Francii, což byla asi jediná možnost, jak se vyhnout sankcím komunistické strany za odvážlivou tvorbu. Byl to zkrátka jediný způsob, jak moci bez trestů svobodně tvořit. (v roce 1979 byl zbaven československého občanství). Později vyučoval na pařížské univerzitě. Je řazen mezi přední evropské literáty. Jeho vstup do literatury můžeme datovat rokem Mezi Kunderova nejznámější díla patří prozaické sbírky Monology, Člověk zahrada širá, dramata Majitelé klíčů, Jakub a jeho pán povídky Směšné lásky, Žert; ostatní jako Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost a další napsal až v emigraci.

Žert (1.část) Kniha vypráví o tom, jak nevinný žertík může mít v totalitním režimu velké následky. V celém příběhu se střídají vzpomínky s krutou realitou. Děj se odehrává v padesátých letech minulého století. Ludvík Jahn je student vysoké školy v Praze, je členem komunistické strany, trochu lehkomyslný, občas cynický, celkem úspěšný a oblíbený. Na vlastní kůži se přesvědčil o tom, jak absurdní může být politický režim, kterému sám věřil. Na vysoké škole se zamiluje do Markéty, která je velmi nadšenou členkou strany. Markéta mu ze stranického školení pošle dopis politického směru. Ludvík jí žertem odpoví: „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík“. Dopis se dostane do rukou ostatním komunistům a Ludvík je po velmi krátké době vyloučen ze strany i ze školy. Je odvelen na vojnu k útvaru tzv. PTP (=Pomocné technické prapory, Československé lidové armády – Vojenské tábory nucených prací, většinou na místech, kde bylo zapotřebí vysoké fyzické námahy a kde si civilní zaměstnanci mohli vydělat jen málo peněz). Zde se seznámí s Lucií, do které se zamiluje. Lucii se Ludvík také líbí, ale má strach ze sblížení. V mládí byla zneužita, takže jakákoliv zmínka o sexu, ji děsí. To je také důvod, proč o ni Ludvík přichází. Moc na ni naléhá.

(2.část) Poté, co si odpracuje povinné roky, vrací se Ludvík do Prahy. Tady potká Helenu Zemánkovou, manželku Pavla Zemánka, který se velkou mírou podílel na jeho vyloučení ze školy. Rozhodne se, že se pomstí. Pozve Helenu do svého rodiště na slavnost Jízda králů. Od přítele si půjčí byt, s Helenou se vyspí a doufá, že tím Zemánkovi uškodí. Hned potom se ale od Heleny dovídá, že s Pavlem už dávno nežije. Helena Ludvíka miluje a myslí si, že ji Ludvík také miluje. Do města přijíždí i Pavel (Zemánek), který se k Ludvíkovi chová jakoby se nic moc nestalo, blahopřeje mu k Heleně, povídá mu o prohnilosti komunismu, představuje mu svou novou o mnoho let mladší přítelkyni… Ludvík je z celé situace velmi znechucen a otráven. Přizná se Heleně, že o ni nestojí. Zdrcená Helena se pokusí o sebevraždu, která se nezdaří. Místo jedu si vzala projímadlo. V závěru knihy Ludvík potkává dávného kamaráda. Oba pochopí, že jejich sny a ideály nebyly a ani nemohly být naplněny. Vidí, jak je svět ubohý a nespravedlivý. Knihu také roku 1968 zrežíroval Jaromil Jireš

Ukázka Úryvek kdy byl Ludvík v útvarech PTP, a taky něco o Lucii …Byl jsem vlastně velice šťasten uvnitř těch kasáren,střežených psy, i uvnitř štol, kde jsem se opíral do otřásající se vrtačky. Byl jsem šťasten i sebevědomý, protože jsem měl v Lucii bohatství, které neměl nikdo z mých kamarádů, ale ani nikdo z velitelů: byl jsem milován veřejně a demonstrativně. I když Lucie nepředstavovala ideál ženy pro mé kamarády, i když se její láska projevovala-jak soudili-dost podivínsky, přece jen to byla láska ženy a to vzbuzovalo údiv, nostalgii i závist. Čím delší dobu jsme byli odříznuti od světa a od žen, tím více se mluvilo o ženách, do všech podrobností, do všech detailů. Byla vzpomínána mateřská znamení, byla kreslena (tužkou na papír, krumpáčem do hlíny, prstem do písku) linie jejich ňader a zadků; byly spory o to, která zadnice vzpomínaných a nepřítomných žen má náležitější tvar; byly přesně evokovány výroky i vzdechy při souložích; to vše bylo probíráno v nových a nových opakováních a pokaždé doplněno o další nuance…

Tak to je vše.