Regionální historie (dějiny) ve výuce dějepisu AR 2014/2015 Přednáška č. 12

Region, regionální dějiny region 1. vyčleněné místo či oblast (území menší než stát od větších regionů po obce a jejich části (Velký sociologický slovník) 2. prostředí, okrsek, krajina, oblast, místo ( Slovník cizích slov) regionální dějiny – dějiny územních celků menších než stát regionální historie – historická disciplina

Regionální dějiny versus vlastivěda Vlastivěda - souhrn poznatků o přírodním a společenském prostředí, ve kterém lidé žijí a pracují, ať v minulosti či současnosti, ať v regionálním či celostátním m či celonárodním měřítku Pracuje s poznatky jiných vědních oborů→ výuková, výchovná a osvětová funkce (ne vědní obor) Specializovaná část vlastivědy – historická vlastivěda – má nejblíže k RD

František Roubík vymezuje v Příručce vlastivědné práce historickou vlastivědu: „obrací pozornost k zemi (vlasti) jako k územnímu jevišti života jejího obyvatelstva (národa), snaží se metodami převážně historickými zjistit a pochopit vývoj dnešního stavu země…jak po stránce přírodní, tak z hlediska hmotné a duchovní kultury..“

Regionálně historické bádání v 19. století V Čechách význam regionálních dějin zdůrazňoval již František Palacký, jehož stěžejním regionálním počinem je sepsání místopisu v díle z roku 1848 Popis království českého čili podrobné zaznamenání všech dosavadních krajův, panství, statkův, měst, městeček a vesnic, někdejších hradův a tvrzí, též samot a zpustlých osad mnohých v zemi české, s udáním jejich obyvatelstva dle popisu r vykonaného. Ve druhé polovině 19. století na Palackého v tomto směru navázaly pokusy zpracovat historický místopis „zhuštěně a jednotně ve slovníkové formě“. Konečným výsledkem těchto snah byl Úplný místopisný slovník království českého Václava Kotyšky spolu s Místopisným slovníkem historickým Augusta Sedláčka.

V. V. Tomek Za „paradigmatické dílo“ je možné považovat až Dějepis královského města Prahy Václava Vladivoje Tomka, ve kterém se objevilo jedno z prvních kompaktních pojetí regionálních dějin ↓ formulování pojetí regionálních dějin v našem prostředí – RD – dějiny měst jako ekonomických, správních a kulturních center, k nimž přirozeně směřuje jejich širší okolí

RD na přelomu 19. a 20. století V počátcích pozitivistického dějepisectví byla regionálně-dějinná a ruku v ruce s ní jdoucí popularizační produkce hojná. Sahala přes drobné regionální články, edice pramenů, monografie měst, panství a vesnic až po beletrizující pokusy o zpracování dějepisné látky pro čtenáře a školy. Badatelské aktivity zahrnovaly sbírání historického, písemného i hmotného materiálu, zřizování místních vlastivědných muzeí, soustřeďování a zpracovávání archivů a zakládání četných krajových a místních časopisů a sborníků. Ač v mnohém tato etapa navazovala na starší tradice, byla dobou velkých změn. Regionální tematika se pomalu dostávala do zorného pole institucí a publikačních platforem s celostátní působností. okruh autorů kolem Vlastivědy moravské (F. A. Slavík) Pekař – Kniha o Kosti Nejedlý – Dějiny města Litomyšle a okolí

RD v letech Prvorepublikové regionální bádání bylo, jako ostatně historiografie ve svém vývoji obecně, poplatné době. Vycházelo z pozitivismu, ale od samotné historické vědy bylo zpočátku velmi odtržené. Autoři původně zpracovávali vlastenecká lokální témata s cílem pěstovat u svých čtenářů lokální patriotismus, ale ten byl postupem času úspěšně překonáván. Jejich práce představovaly „vlastivědnou a kulturně historickou reflexi regionu“ a regionální dějiny se spíše posouvaly na pole regionální vlastivědy.

J. V. Šimák Obrovský stimul pro další rozvoj regionálního bádání představoval rok 1921, kdy místo profesora na nově zřízené stolici historické vlastivědy na Univerzitě Karlově získal Josef Vítězslav Šimák, žák klasických pozitivistů Josefa Rezka a Jaroslava Golla. V jeho pojetí – historická vlastivěda - interdisciplinární obor Jeho práce – severní a severovýchodní Čechy, zejména Turnovsko Stěžejní práce na poli historického místopisu – Středověká kolonizace v zemích českých

František Roubík Svá teoretická stanoviska shrnul v Příručce vlastivědné práce a právě jeho zásluhou byly teoreticky a prakticky dány vědecké základy české historické regionalistice a byla dokázána nejen její oprávněnost, ale i nedílnost v soustavě historických disciplín.

Regionální bádání v jednotlivých regionech v mezi válečném období V Čechách bylo významných líhní prací o regionálních dějinách hned několik - západní, jižní a severovýchodní Čechy. Jihočeským regionalistickým srdcem se stal Tábor. Badatelé jako František Kroupa, Roman Cikhart nebo Josef Švehla se zde soustředili kolem Jihočeského sborníku historického a zpracovávali zejména dějiny jihočeského husitského hnutí. Jindřichův Hradec – navázal na Teplého tradici s časopisem Ohlas od Nežárky. Jan Muk starší překvapoval nadregionálním přesahem svých prací o městě a jeho okolí. Jihočeští archiváři disponovali bohatým materiálem. Mezi nimi vynikl Václav Hadač z Třeboně či Vladimír Hašek z Českého Krumlova. Českým Budějovicím se dostalo zapáleného badatele v osobě uměleckého historika Jakuba Pavla. Aktivity v severovýchodních Čechách - na Turnovsku a Mladoboleslavsku, kde se badatelé sešli u práce na časopisu Od Ještěda k Troskám.

RD po roce 1945 Do konce 40. let se ke kormidlu historické vědy dostala marxistická historiografie. Její východiska se stala na dlouhá desetiletí závaznou normou. Do hledáčku oficiálních historiků se dostaly dějiny práce a dělnického revolučního hnutí. Společenské elity byly násilně vyrvány ze záběru historického bádání. Hledaly se protismyslné paralely mezi staršími a nejnovějšími dějinami v podobě revolučních tradic a kladl se důraz na unifikaci. Pro regionální identity (vyjma těch, které vyrůstaly právě z revolučních tradic) nebylo v marxistickém dějepisectví místo a vyhrocený bohemocentrismus přehlížel přirozené vazby našeho území k zemím sousedním a nepřipouštěl existenci přeshraničních regionů.

léta – situace se částečně lepší, v popředí badatelského zájmu jsou hospodářské a sociální dějiny František Kutnar – Úkol a hodnota regionálního momentu v dějinách Normalizace opět prosadila ostrý ideologizující kurz. Hodnotné regionální práce vytvářeli pouze „politicky nonkonformní“ historikové, kteří museli opustit centrální vědecká pracoviště a byli odsunuti do regionálních archivů a muzeí. Pouze oni byli schopni v celém tehdejší československém historickém bádání reflektovat změnu přístupu k regionálním dějinám, kterou přinesla francouzská škola Annales s důrazem „na kulturní a sociální proměny všech dějinných struktur v malém prostoru“ Po roce 1989 – rozvoj regionálního bádání, zájem o tabuizovaná témata úroveň různá, bibliografická evidence většinou špatná

RD po roce 1989 Prosadilo se nové pojetí předmětu studia regionálních dějin, nové pojetí regionu a tím i celých regionálních dějin. Region začal být chápán jako organicky vzniklý celek, který nemusí být spoután umělými (často anachronními) bariérami. Cesta regionálních dějin na prahu 21. století směřuje od administrativně uzavřených ke kulturně otevřeným a široce vymezeným regionům přirozeného sociálního prostoru života. Nově se v regionálních pracích reflektují i přeshraniční vztahy, zejména při výzkum přeshraničních či nadnárodních regionů.

Situace po roce 1989 Část regionálních dějin se dnes posouvá do nové polohy – směrem k užší spolupráci s historickou geografií, environmentálními dějinami a s historickou demografií, čímž vzniká historická varianta „vědy o krajině“ Regionální dějiny jsou zpracovávány jednak tradičně jako dějiny lokální – dějiny měst a jejich zázemí, jednak inovativně jako dějiny přeshraničních regionů, případně euroregionů. V takto definovaných regionech vyvstává otázka po podstatě regionální identity.

Historická geografie, environmentální dějiny Historická geografie: a)pro historiky – metoda využívající poznatků geografické a historické vědy ke studiu historického obrazu krajiny b)pro geografy – sub-disciplína sociální geografie. Environmentální dějiny: L. Jeleček je definuje jako“ pokus o komplexní přístup a výzkum dialekticky chápaných interakcí uvnitř systému ( krajinné sféry) pojímaného jako komplex lidské společnosti a přírody….“ transdisciplinarita

Co jsou regionální dějiny: je jen jedna historie, jsou jen jedny historické práce – dobré a špatné místo pojmu regionální dějiny či historie důraz na regionální aspekt či moment v dějinách (historická geografie, environmentální dějiny, britská sídelní historie) je to staromilectví, lokální patriotismus RD by měly být součástí celé historie a zároveň směřovat k poznání dějin daného regionu pro jeho vlastní sebepoznání a vlastní potřeby.

RD a dějepisná výuka – je třeba zařazovat RD do výuky, protože: využití didaktických principů ( konkrétnost a blízkost, názornost) rozvoj klíčových kompetencí „Moderně pojaté regionální dějiny umožňují prohloubit individuálně prožívanou a sdílenou globální dějinnou skutečnost v konkrétním místě, neboť přispívají k identifikaci lidí a skupin s přirozeným prostorem hodnot, tradic a kultur jejich každodenního života.“, (V. Bůžek) „Výchovný význam lze spatřovat v tom, že regionální historie výrazně posiluje citový vztah žáků k prostředí, ve kterém žijí, a využíváním přirozeného jejich zájmu o blízké okolí a jeho minulost rozvíjí u nich zdravý patriotismus, žádoucí etické kvality i jejich historické vědomí.“ (S. Julínek) ↓ akcent na RD prohlubuje vztah k místu, kde Ž žijí, úctu ke kulturnímu dědictví, vytváří a posiluje potřebu ochrany historických a přírodních památek motivace rozvoj historického myšlení regionální tematika je optimální zdroj pro badatelskou práci a zájmovou činnost žáků pro rozvoj regionálního bádání má význam vlastní výzkumná činnost učitelů

RD ve výuce D Při zapojení regionálních témat do výuky je důležité respektovat několik zásad: důležitá je systematičnost a provázanost regionálních témat s vykládanými řádově vyššími dějinami (národními, státními, světovými). Učitel by si měl podle účelu, pro který chce konkrétní regionální látku zařadit do výuky, vybírat vhodná témata již při didaktické analýze učiva zároveň nesmí, motivován snahou obohatit poznatkový aparát „běžného“ žáka, regionální linku předimenzovat nadaného žáka, který projevuje velký zájem o dějepis, by měl učitel motivovat více – v činnosti dějepisného kroužku a individuálním přístupem

RD ve výuce D Regionální moment je využitelný ve všech fázích vyučovací hodiny a proto ho lze uchopit výukovými metodami motivačními, expozičními i fixačními a aplikačními. Učitel by měl žáky motivovat na začátku vyučovací hodiny, v jejím průběhu (zejména při upadající pozornosti) a také v jejím závěru, „vypočítavý“ pedagog motivuje své žáky na další vyučovací hodinu. Takovou motivací může být dobová fotografie či textový materiál. V expoziční fázi hodiny může regionální téma ilustrovat obecnou linii, může posloužit jako sonda do konkrétní oblasti, anebo na ní vzhledem k významnosti dané regionální události dokonce může být celá vyučovací hodina postavena. Ve fázi fixace a aplikace se operuje s již známými pojmy, teoriemi a představami. Na regionálním materiálu, kterým může být opět obraz, text nebo film si žáci mohou fixovat a prohlubovat již osvojené poznatky. K opakování a fixaci učiva učitelé využívají i problémové vyučování, které trénuje žákovu schopnost provádět myšlenkové operace a srovnávat obecné a regionální trendy.

Zařazení RD do výuky dějepisu: RD zařazeny jako součást tematického celku učiva ( motivace, ilustrace, aktivizace žáků, rozvoj tvůrčích schopností žáků, rozvoj historického myšlení) projektová výuka odborná dějepisná exkurze, historická vycházka, exkurzní vyučování ( spolupráce s kulturními a historickými institucemi v regionu)

RD a didaktická média Regionální tematika dává učiteli prostor využít velké množství vyučovacích prostředků, na jejichž tvorbě a přípravě se dokonce mohou podílet sami žáci v rámci dějepisného vyučování (nebo vyučování jiného předmětu) a v dějepisném kroužku.

Doporučená literatura: Bartoš Josef– Jindřich SCHULTZ – Miloš TRAPL, Regionální dějiny. Stav, problémy, výhledy, in: Acta universitatis Palackianae. Historica 29, Olomouc Bůžek, Václav, Region v historickém diskurzu, Jihočeský sborník historický 72, 2003, s. 5 – 13. J. V. Šimák a poslání regionální historiografie, Semily Roubík, František, Příručka vlastivědné práce, Praha Vorel, Petr, Základy historické regionalistiky, Pardubice Jílek, Tomáš, Místní dějiny ve výuce dějepisu se zaměřením na západní Čechy,in: Čapek, Vratislav – Gracová, Blažena – Jílek, Tomáš – Vychodská, Helena, Úvod do studia didaktiky dějepisu, Plzeň, Parkan, František, Výchova ke vztahu ke kulturně historickému dědictví. Metodická příručka, Praha 2008 internetové zdroje:

Příklad dějepisného projektu, který čerpá téma z regionálních dějin