Benito Mussolini David Kadeřábek

Benito Amilcare Andrea Mussolini 29. července 1883 - Dovia  28. dubna 1945 - Giulino italský premiér, politik a diktátor, spolutvůrce a průkopník fašismu

Studium Jeho otec Alessandro Mussolini byl nejdříve kovářem v Predappiu a pak majitelem hostince ve Forli, matka byla učitelkou. Rodina byla revolucionářská (Benito byl pojmenován po Benitu Juárezovi). Vystudoval učitelský ústav (1901), poté jeden rok působil jako učitel. Roku 1902 uprchl do Švýcarska, aby se vyhnul vojenské službě. Zde se živil různými nekvalifikovanými pracemi, kupř. pomocník zedníka. Téhož roku se stal členem Italské socialistické strany. Podle některých zdrojů se ve Švýcarsku stýkal s ruskými emigranty a s bolševiky, kupř. V. I. Leninem. Když už ve Švýcarsku nenašel žádné pracovní místo, musel žebrat, byl zatčen za potulku a nakonec vykázán ze země.

Politika Roku 1904 se vrátil do Itálie, kde nastoupil vojenskou službu, kvůli které předtím uprchl. Od roku 1908 byl novinářem, v roce 1912 se stal redaktorem, o dva roky později šéfredaktorem Avanti! – novin Italské socialistické strany. V roce 1911 byl zatčen při demonstraci proti italsko-turecké válce.

Rodina Za zmínku také stojí, že Mussolini se po celý život vyznačoval chorobnou pověrčivostí. Měl smrtelný strach z hrbáčů, tělesně postižených lidí a z otevřených deštníků. Vlastnoručně si namaloval čtyřlístek pro štěstí na kapotu svého červeného Alfa-Romeo a nikdy nešel ani na krok bez sošky svatého Antoníčka v kapse. Téměř omdléval při vůni kadidla nebo pachu éteru, a přestože se sám v životě zúčastnil mnohých rvaček, při pohledu na mrtvolu mu bylo vždycky na zvracení. Velmi zřídka se koupal a málokdy si měnil spodní prádlo. Dokonce se jednou na recepci u španělské královny dostavil neoholený s dvoudenním strništěm. Dnes takto zarostlí chodí i mnozí ministři, v té době to však znamenalo neodpustitelný prohřešek.

Rodina V roce 1909 se Mussolini zamiloval do jisté Augusty Guidiové, která byla dcerou milenky jeho otce. S touto dámou měl dokonce vážné úmysly, uvažoval o sňatku, Augusta však jeho “zaměstnání” politického agitátora nepovažovala za dostatečně stabilní a volila raději partnera se stálým příjmem – vzala si za muže jednoho hrobníka. Mussolini pak svou lásku převedl na její mladší sestru Ráchel. Pod pohrůžkou ostře nabitou pistolí si pak na této dámě vynutil první soulož a příslib manželství. Ráchel neměla zejména zpočátku s Benitem lehký život. Společně s prvním dítětem žili v malém vlhkém bytě a třeli bídu s nouzí. Později, když přišli fašisté v Itálii k moci, nastaly přece jenom pro mladou rodinu trochu lepší časy. Ráchel porodila celkem pět dětí. Jedna z Mussoliniho vnuček, Alexandra, je dodnes členkou italského parlamentu.

Soukromý život V roce 1915 se Benito Mussolini oženil se svou milenkou Rachel Guidi, s níž žil od roku 1910 a měl s ní dceru Eddu (1910 – 1995). Následně se jim v manželství narodili potomci: Vittorio (1916 – 1997), Bruno (1918 – 1941), Romano (1927 – 2006) a Anna Marie (1929 – 1968). Nejstarší dcera Edda se v roce 1930 provdala za hraběte Galeazza Ciana, italského ministra zahraničí, kterého dal její otec Benito Mussolini v roce 1944 popravit za velezradu.  Vittorio Mussolini byl filmovým producentem, Bruno zahynul při testování bombardéru v roce 1941, Romano Mussolini byl uznávaným klavíristou a vystupoval pod jménem Romano Full. Vydal také knihu Můj otec, Duce. Životopisnou knihu vydala i vdova po Benitu Mussolinim Rachel Mussolini, kniha se jmenovala Můj život s Benitem. Příbuznou rodiny Mussoliniových je i herečka Sofia Lorenová, která se stala sňatkem své sestry švagrovou Romana Mussoliniho.

Soukromý život V roce 2000 uveřejnil italský novinář Marco Zeni zprávu, že Benito Mussolini se údajně poprvé oženil už v roce 1914 s jistou Idou Dalserovou, se kterou měl syna Benita Albiniega. Když se pak Mussolini dostal k moci, nechal údajně veškeré stopy o své bigamii zahladit tajnou policií. Ida Dalserová zemřela v roce 1937 a její syn Benito Albiniego v roce 1942. Jisté je, že Mussolini měl během života řadu milenek, z nichž nejznámější je Clara Petacci.

Paralelní válka Itálie se zapojila do bojů druhé světové války, ale zcela jinak, než si italský diktátor představoval. Už jeho první bojové střetnutí s Francouzi dopadlo bídně a do francouzské kapitulace 25. června 1940 obsadili Italové v boji s otřeseným nepřítelem jen pohraniční město Menton a několik alpských údolí. Itálie tak kromě Mentonu nezískala žádná území a jen Hitlerovým přispěním musela francouzská delegace souhlasit s demilitarizovanou zónou na francouzsko-italské hranici.

Paralelní válka O nic lépe si italská armáda nevedla proti Britům. 20. srpna 1940 sice Mussolini hrdě oznámil světu, že jeho armáda porazila Brity a dobyla britské Somálsko, čímž nyní bude blokovat zásobování britských vojsk přes Rudé moře, byl to však jediný skutečný úspěch jeho vojsk. 13. září 1940 překročila 10. italská armáda egyptské hranice, aby se po třech dnech a sto kilometrech zastavila v Sídí Barrání. Maršál Graziani, který věděl, že velí sice početné, ale mizerně vyzbrojené a vycvičené armádě s nedostatečnými zásobami, kategoricky prohlásil, že dosáhl limitu bojových operací a od té doby se vyžíval psaním dopisů, v nichž žádal jak posily, tak i zásoby a bojovou techniku, kterou mu v červenci 1940 Mussolini osobně slíbil.

Osa Berlín-Řím Osudovým se mu stal nástup nacistů k moci v Německu 30. ledna 1933. Zpočátku se zdálo, že nastolení vlády Adolfa Hitlera, který se netajil tím, že jej považuje za svůj politický vzor, může být pro Itálii jen výhodou a proitalská vláda v Berlíně případným trumfem při jednání s Brity a především s Francouzi. Brzy se však ukázalo, že případná německo-italská spolupráce není bez kazu. Třecí plochou se záhy stalo Rakousko. Hitler toto svoje rodiště mínil připojit k Německu, a vytvořit tak základ nové Třetí říše. V duceho strategických plánech však nezávislé Rakousko hrálo klíčovou roli. Podepsání Římských protokolů mezi Itálií, Rakouskem a Maďarskem v březnu 1934 posílilo italský vliv v Podunají. V té době byla Itálie podobně jako Sovětský svaz obdivována. Mezi obdivovatele patřil například Winston Churchill, Mahátma Gándhí anebo americký velvyslanec v Itálii Washbur Child. Dle sovětského komunistického politika Nikolaje Bucharina fašisté ve svých metodách převzali a aplikovali více než kterákoliv jiná strana zkušenosti ruské revoluce. Mussolini sám měl mít v úctě Vladimíra Iljiče Lenina a Josefa Stalina. Teoretik fašismu Ugo Spirito spekuloval o možné syntéze fašistického a sovětského (komunistického) směru.

Řád Bílého lva V roce 1926 mu byl udělen Československem Řád Bílého lva. Podnětem byl jeho kladný postoj k husitství a československým legiím za první světové války. Později se ke svému postoji již nehlásil a řada jeho raných antiklerikálních knih byla za jeho vlády stažena ve fašistické Itálii z oběhu.