Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Teze otázek ke státnicím v NMgr. studiu.  Co je literatura?  Povaha literatury  Funkce literatury  Estetická zkušenost  Fikčnost  Intertextovost.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Teze otázek ke státnicím v NMgr. studiu.  Co je literatura?  Povaha literatury  Funkce literatury  Estetická zkušenost  Fikčnost  Intertextovost."— Transkript prezentace:

1 teze otázek ke státnicím v NMgr. studiu

2  Co je literatura?  Povaha literatury  Funkce literatury  Estetická zkušenost  Fikčnost  Intertextovost  Literatura a znak  Autor, čtenář, komunikační situace v literatuře

3  Literatura = jistý segment písemnictví, který je nesnadné definovat, je snazší popsat jeho povahu.  Hranice systému literatury jsou navíc pohyblivé v čase.

4  Literární text je estetický objekt  = nemá žádný jiný praktický účel, jeho funkce je „působit jako umění“.  Literární text je specificky organizovaný („básnický“) jazyk.  Literatura je imaginativní psaní  = je to fikce.  Literatura je intertextová  = je udělána ze slov, z jiných textů.

5  Skutečnosti mají různou funkci, např. praktickou, teoretickou, náboženskou, mj. i estetickou (poetickou) – smyslem produktu (skutečnosti) je esteticky působit.  Např. Jan Mukařovský rozlišuje dílo-věc (artefakt, např. smysly vnímatelný text, je trvalý) a estetický objekt (nehmotný výsledek působení díla, mění se v čase).

6  Literární artefakt má povahu symbolického (jazykového) znaku.  Literární dílo je složitý znak, jednotlivé složky mají své významy.  Částečné významy se celkově skládají ve smysl díla. Dílo sjednocuje všechny složky.

7  Co to znamená? Existuje jiný jazyk než přirozený jazyk?  Neexistuje, ale jazyk literatury mívá specifickou organizaci (minimálně platí o poezii).  Rozdíl mezi přirozeným a básnickým jazykem vede opět k funkční teorii: básnický jazyk neexistuje jako zvláštní jazykový systém, lze jej ale chápat jako zvláštní užívání jazyka (dominuje v něm estetická funkce).

8  Co je fikce?  Literární díla odkazují ke skutečnostem, které nemají reálnou existenci, jsou imaginární.  Poznáme fikci z textu?  Ne vždy a snadno, je spíše důležité, jak s textem celkově „zacházíme“.

9 Teorie mimese – fikce napodobuje skutečnost, umělecky ztvárňuje svět (s pomocí imaginace). Teorie fikčních světů – literární texty konstruují vlastní fikční světy. Teorie předstírání – autoři fikčního díla předstírají autentické vypovídání (Doyle předstírá, že vypravuje Watson). Teorie hry na něco – čtenář se aktivně podílí na předstírání, „hraje si na skutečné vyprávění“.

10 Co znamená, že je literatura intertextová? Literární texty se vztahují k jiným textům, při čtení jednoho díla se vybavují i jiná díla. Literatura jiná díla přepisuje, paroduje, adaptuje, cituje, komentuje atd. Minimálně je nezpochybnitelné, že literární texty nevznikají „ve vakuu“, ale s vazbou na jiné texty, žánry a konvence.

11  Uměleckou  Kultivační (odráží hodnoty)  Informativní (vzdělávací)  Formativní (výchovnou)  Terapeutickou  Kratochvilnou  Ideologickou  Rozvíjí individuální kompetence (představivost, paměť, slovní zásoba apod.).

12  Auctor = původce díla, ten, kdo je za dílo zodpovědný.  V historickém vyprávění platí rovnice autor = vypravěč, autor je zodpovědný za pravdivost toho, co se vypravuje.  Ve fiktivním vyprávění se autor ≠ vypravěč, autor za pravdivost vyprávění neručí. Vypravěč je fiktivní mluvčí, který je vytvořen ve tvůrčím aktu autora. Čtenář musí vypravěči „uvěřit“, aby mohl z fikčních faktů rekonstruovat příběh.

13  Biografický autor existuje jako faktická osobnost, která vytvořila umělecký text.  Informace o autorské osobnosti nelze získat přímo z uměleckého textu, lze si pouze vytvořit obraz („model“) autora.  Modelového autora rekonstruujeme z textu.  Modelový autor odpovídá čtenářské představě o autorských intencích; biografický a modelový autor mají volný / těsný vztah. Při naivním biografismu hrozí „intencionální blud“ (autorovi přisuzuji záměry, které při tvorbě díla neměl).

14  Čtení díla nelze vztahovat jen k jedinečnému aktu vlastního čtení.  Text modeluje „ideálního vnímatele“, který náležitě rozumí (modelový čtenář např. rozumí, že čte fikci, tj. neklade si otázku, do jaké míry je fiktivní vyprávění pravdivé.  Literární komunikace má několik rovin: mimotextovou (biografický autor x reálný čtenář), textovou (modelový autor x modelový čtenář), tematickou (vypravěč, lyrický subjekt, postavy x jejich adresát).

15 Rozlišujeme literární druhy: Má děj x nemá děj > Lyrika je nedějová (stavy, nálady, pocity…) Epika a drama mají děj (zápletku), která je určena k vyprávění (epika) nebo k předvádění na jevišti (drama). Dále lze lišit literární formy: Próza je souvislý text (odstavce, kapitoly); Poezie je psána veršem; Drama má formu dialogů a monologů.

16  Epické (epos, román, novela, povídka, romaneto, kronika, legenda, bajka atd.);  Lyrické (elegie, óda, hymnus, píseň, epigram, pásmo, idyla, žalm, říkanka atd.);  Lyrickoepické (balada, romance, poéma);  Dramatické (tragédie, komedie, tragikomedie, činohra, opera, opereta, muzikál, absurdní drama, morality, mystéria atd.).

17  Literární dílo má věcný obsah (= téma);  Zpracování tématu předchází látka (námět);  Základní jednotku tématu tvoří motiv; motivy se skládají ve vyšší tematické celky (postavy, děj, časoprostor, vypravěč);  V aktu čtení postupně „skládám“ témata v náročnější komplexy a schémata (postavy se zaoblují, příběh se vyvíjí, příběhový svět je stále nasycenější atd).

18  Literární věda je  souhrnný pojem pro obory, které se zaměřují na „literární proces“ jako na předmět zkoumání;  studuje vztahy mezi autorem, literárním uměleckým dílem a čtenářem.  Problémem literární vědy (jako vědecké disciplíny) je zkoumatelnost literárního „systému“, resp. sama povaha předmětu zkoumání.

19  Literární teorie  je obecné pojednávání o povaze literatury, zahrnuje literárněvědnou metodologii (metody analýzy literárního díla);  např. poetologické, genologické, naratologické, versologické, tematologické, hermeneutické.  Teorie je nejstarší disciplínou (základ v antice).  Dílem se překrývá s poetikou (= disciplína systematicky poznávající zákonitosti literatury).

20  metodologicky nejstabilnější – opírá se o metody historikovy práce;  Předmětem zájmu literární historie jsou dějiny národní (event. světové) literatury.  Literární historik zkoumá konkrétní literární tvorbu (autora, dílo, skupinu, směry), vřazuje ji do kontextu literárního vývoje.

21  Kritická aktivita spočívá v přiřazování hodnoty x nehodnoty literárnímu dílu;  Kritika nemůže být disciplína výhradně vědecká, má umělecký charakter;  základy kritiky jsou položeny v Aristotelově Poetice (z poetiky vyplývají kritéria estetického hodnocení – např. normy pro hodnotnou tragédii);  Kritika je v různé míře (často však silně) subjektivní (vždy závisí na osobnosti kritika).

22  Narativ = vyprávění jako poznatelná struktura komponentů (událostí);  Vyprávění = produkce narativního textu (zprostředkování narativní struktury).  Vyprávění by mělo obsahovat příběh; příběh = „přirozený“ sled událostí nezávislý na jejich rozložení v textu;  proto se rozlišuje fabule („co se stalo“, chronologický sled vyprávěných událostí) a  syžet = rozložení událostí v textu a způsob jejich vyprávění.

23  Syžet zprostředkovává události v určitém pořádku (chronologicky či anachronicky);  Anachronie zahrnují analepse („pohledy“ zpět v příběhu) a prolepse (vyprávění „budoucí“ události mimo „přirozenou“ chronologii).  Vyprávění lze analyzovat i z hlediska trvání (poměru mezi časem příběhu a rozsahem textu; rozlišujeme zhuštění (dlouhé období v příběhu je zprostředkováno krátkým úsekem textu) či protažení (okamžik v dlouhém úseku textu). Při scéně odpovídá čas vyprávění času příběhu (např. dialogické pasáže).

24  Zahrnuje vypravěče (kdo vypravuje) a fokalizaci (z pohledu koho se vypravuje).  Vypravěč je zjevný (diegese) nebo skrytý (mimese);  Autorský vypravěč je výrazný, není postavou příběhu, není fokalizovaný (jeho pohled není omezen na jednu osobu, je „vševědoucí“); pokud se omezuje na zprostředkování děje, hovoříme o objektivním vypravěči (nepoužívá první osobu, děj nekomentuje).  Vypravěč v první osobě je postavou a fokalizátorem příběhu (vypravuje ze svého hlediska);  Personalizovaný vypravěč kombinuje třetí osobu a fokalizaci (vypravěč je skrytý, fokalizátorem je postava). Obvyklý je v moderním vyprávění.

25  Verš je základní jednotka básně; graficky je odlišena jako promluva na jednom řádku.  - může mít přesah (syntaktický celek přesahuje verš;  - měl by nést (silnější nebo slabší) rytmický impuls, tj. měl by vyvolat očekávání, že po verši bude následovat podobně uspořádaná jednotka.  Rytmus je pravidelné uspořádání zvukových prvků ve verši, jeho míru nazýváme metrum.

26  časoměrný – založen na střídání dlouhých a krátkých slabik (délka někdy vyplývá z pozičních pravidel);  tonický – založen na konstantním počtu přízvuků;  sylabický – založen na konstantním počtu slabik;  sylabotónický – pravidelné střídání přízvučných a nepřízvučných slabik. Jde o nejproduktivnější systém.  Dále rozlišujeme bezrozměrný, rozvolněný a volný verš.

27  jsou trochej (- u),  jamb (u -),  a daktyl ( - uu);  K tradičním veršům patří  blankvers (pětistopý jamb bez rýmů a strof);  alexandrín (dvanácti či třináctislabičný jamb s předělem po 6. slabice);  hexametr (šestistopý časoměrný verš kombinující spondeje a daktyly).


Stáhnout ppt "Teze otázek ke státnicím v NMgr. studiu.  Co je literatura?  Povaha literatury  Funkce literatury  Estetická zkušenost  Fikčnost  Intertextovost."

Podobné prezentace


Reklamy Google