Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Střední integrační teorie Doc. PhDr. Vlastimil Fiala, CSc.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Střední integrační teorie Doc. PhDr. Vlastimil Fiala, CSc."— Transkript prezentace:

1 Střední integrační teorie Doc. PhDr. Vlastimil Fiala, CSc.

2 Evropská integrace 70. a 80.léta  PNeúspěch vytvořit velkou teorii vysvětlující celou evropskou integraci  Federalismus, funkcionalismus, neofunkcionalismus, transakcionalismus, ani realistický intergovernmentalismus nebyly schopny postihnout a teoreticky vysvětlit všechny fáze integračního procesu.  Rezignace v 70.letech.  Období evropské pesimismu, eurosklerotismus  Vstup nových zemí, postoj UK  Celosvětová ekonomická krize  V 70. a na počátku 80.let prakticky nedošlo k žádnému významnějšímu prohloubení evropské integrace.  Ani zahájení projednávání některých nových politik, zejména dopravní a sociální politiky, u kterých se počítalo s tzv., efektem přelívání (spillover), neproběhlo podle představ neofunkcionalistů a skončily praktickým neúspěchem.  Ani rozšíření EEC z 6 na 9 a posléze na 12 nepřineslo potřebný impuls  Znovu pozornost k teoriím mezinárodních vztahů,  Teorie mezinárodní interdependence a mezinárodních režimů.

3 Integrace 2 pol. 80.let  Zásadní obrat v evropském integračním procesu  Velké země EEC podporované Evropskou komisí (Jacques Delors) daly důležitý impuls k dokončení vnitřního trhu.  Na konci roku 1985 dokončení návrhu Jednotného evropského aktu (Single European Act – SEA), v únoru 1986 podepsán.  Ratifikace JEA bez problémů, s výjimkou Irska, kde muselo proběhnout referendum. SEA nakonec oficiálně vstoupila v platnost 1.července  V r vyřešen problém finančního příspěvku UK  První kroky k regulaci financování společné zemědělské politiky.  Obnovení debat o posílení pravomocí Evropského parlamentu  Prosazuje se vzájemná spolupráce mezi jednotlivými institucemi EEC.  Rozhodnutí Evropského soudního dvoru v známém případě Cassis de Dijon (1979).  Rozhodnutí cestu k volnému pohybu zboží po vnitřním trhu EEC.  Maastrichtská smlouva 1992

4 Teorie integrace 90.léta  Silný zájem akademických kruhů o teoretické vysvětlení změn po roce  Několik zásadních vysvětlení „reinkarnace“ evropského integračního procesu  Pokračuje zásadní racionalistická diskuse mezi stoupenci nadnárodního a mezivládního přístupu k evropskému integračnímu procesu.  Stoupenci nadnárodního přístupu se vracejí k původní teorii neofunkcionalismu, který je díky některým svým odlišnostem označován termínem nový neofunkcionalismus (new neofunkcionalism).  Protipólem je nový Moravcsikův pohled na intergovernmentalismus, který získává nové označení jako liberální mezivládní přístup (liberal intergovernmentalism),  Mezi oběma těmito krajními body pak můžeme najít dvě další teorie, které vycházejí více z teorie politických věd,  tzv. nový institucionalismus (new institutionalism) a  teorie víceúrovňového vládnutí a politických sítí (multilevel governement, political networks), kterými se zabýváme v 5. a 5.kapitole.  Další teoretické přístupy a koncepty vycházející z neracionalistického chápaní evropského integračního procesu, zejména sociální konstruktivismus

5 Nový neofunkcionalismus  Neofunkcionalismus (Ernst Haas, Leon N. Lindberg a Phillipe C. Schmitter) původně zformulován na základě vzniku a vývoje ESUO, ovládal teoretický přístup k evropské integraci prakticky po většinu 60.let minulého století.  Krize „prázdného křesla“ a Lucemburský kompromis, tato tzv. velká teorie má své nedostatky a slabiny a není schopna vysvětlit všechny aspekty  Až do konce 80.let byl neofunkcionalismus zatlačen do pozadí  Poměrně dlouhé období stagnace integračního procesu  Velké množství studií obhajující některa základní teoretická východiska neofunkcionalismu, zejména principu přelévání.  Teprve schválení a ratifikace Jednotného evropského aktu (1987) a Smlouvy o Evropské unii (1992) vyvolalo nový zájem akademických kruhů o vysvětlení tohoto zásadního pozitivního obratu v procesu evropské integrace.

6 Nový neofunkcionalismus  jednu z významných rolí v průběhu znovu nastartování prohlubování a rozšiřování evropského integračního procesu sehrály nadnárodní instituce, zejména Evropská komise pod vedením J. Delorse.  Jednotný evropský akt otevřel cestu k dokončení jednotného vnitřního trhu, který následujícím způsobem ovlivnil další politická rozhodnutí o nových integračních aktivitách EEC.  Jejich bezprostředním výsledkem byl vznik Ekonomické a měnové unie (1991) a přijetí Smlouvy o Evropské unii, která zásadním způsobem změnila dosavadní institucionální strukturu EEC/EU a zavedla nové, dříve naprosto nepřijatelné, politiky (zejména společnou zahraniční a bezpečnostní politiku).  Ppět vrátili k obhajobě metody přelévání (spillover) jako jednoho z hlavních principů vysvětlení evropského integračního proces.  Do popředí zájmu problematika europeanizace,  Postupné přejímaní evropské identity i na národní úrovni a domácí politické scéně jednotlivých členských zemí.  Národní zájmy jsou postupně nahrazovány celoevropskými postoji a národní politici jsou stále více připraveni v evropských institucích k ústupkům v nejrůznějších oblastech evropské spolupráce.

7 Nový neofunkcionalismus  Zaujetí postoje k základním tezím původní teorie neofunkcionalismu.  Ještě před r.1990 řada článků a studií, napravit pošramocenou image neofunkcoinalismu,  Jako od velké integrační teorie se kriticky distancovali i E. Haas, L. N. Lindberg a P. C. Schmitter.  Překonaná a zastaralá v hodnocení neofunkcionalismu považovány za přehnané a zveličené.  Obhájci pozitivní stránky této teorie, princip přelévání považován za jednu z klíčových metod prohlubování evropské integrace.  Nicméně tito autoři si byli vědomi, že musí mít k této teorii naprosto pragmatický přístup  Nový neofunkcionalismus již nemůže usilovat o postavení velké integrační teorie  S jeho pomocí možné vysvětlit některé trajektorie evropského integračního procesu.  Velká řada předních badatelů, o promyšlenou komplexní analýzu a zhodnocení neofunkcionalismu z pohledu současné dynamiky integračního procesu se zasloužili především D. Mutimer, Jeppe Tranholm-Mikkelsen a Anne-Marie Burley a Walter Mattli.  K vlastní teorii neofunkcionalismu se vrátil i E. Haas v úvodu nového 3.vydání své publikace The Uniting of Europe

8 Hlavní rysy nového neofunkcionalismu  D. Mutimer rehabilitaci neofunkcionalismu „1992 and the Political Integration of Europe: Neofunctionalism Reconsidered“  Obhajoba přelévání. Podle jeho názoru funkce přelévání měla umožnit přechod z tzv. obchodní Evropy k tzv. Evropě lidu.  Základy položil zejména Jeppe Tranholm-Mikkelson  nový neofunkcionalismus není schopen osvětlit všechny zásadní otázky evropského integračního procesu,  Zdůrazňuje novou dynamiku evropského integračního procesu po přijetí JEA, kterou vysvětluje logikou neofunkcionalistického konceptu.  Z následků vytvoření jednotného trhu je nutnost přijímat nová nařízení, často neekonomického charakteru.  Politické přelévání a aktivní úloha EK  Fungování tří různých forem přelévání.  Tzv. funkční přelévání je zřejmé hned v několika oblastech. Vytvoření jednotného trhu přivedlo členské státy k diskusi a následnému přijetí projektu Evropské měnové unie s cílem maximalizovat ekonomickou účinnost jednotného trhu. J. Tranholm-Mikkelson v této souvislosti používá termín ekonomická logika.

9 Jeppe Tranholm-Mikkelson  Tzv. funkční přelévání je zřejmé hned v několika oblastech. Vytvoření jednotného trhu přivedlo členské státy k diskusi a následnému přijetí projektu Evropské měnové unie s cílem maximalizovat ekonomickou účinnost jednotného trhu. J. Tranholm-Mikkelson v této souvislosti používá termín ekonomická logika.  Tzv. politické přelévání, které však již není tak zřetelné jako v případě funkčního přelévání. Zmíněný autor argumentuje především vznikem zájmových skupin jako European Round Table of Industrialists nebo poukazuje na změnu postoje British Trade Union Congress nebo British Labour Party  Tzv. vypěstované přelévání (cultivated spillover), tzn. záměrné podporování integračních iniciativ nadnárodními aktéry, J. Tranholm-Mikkelson prokazuje aktivitami Delorsovy Evropské komise.  Závěr, že neofunkcionalismus ještě není v žádném případě překonanou teorií,  Souhlasí, že není schopen vysvětlit všechny integrační procesy.  Evropská integrace velmi složitým procesem  K vysvětlení některých jeho projevů je nutno použít i další teoretické nástroje, jako např. intergovernmentalismus nebo teorii vzájemné závislosti

10 Anne-Marie Burley a Walter Mattli  Rozhodli se s pomocí analýzy postavení a úlohy Evropského soudního dvoru prokázat platnost teoretických postulátů nového neofunkcionalismu.  Podle jejich názoru právní integrace Evropského společenství nápadně odpovídá původní Haasově koncepci neofunkcionálního modelu evropské integrace.  Podle jejich názorů technická složitost evropského práva prakticky znemožňuje politikům předvídat následky rozhodnutí Evropského soudního dvoru.  Evropské právo proto nabízí technickou nebo funkcionální oblast, díky které jsou obcházeny přímé střety politických zájmů a umožňuje nadnárodním nebo subnárodním aktérům posunout integraci bez významnějšího zasahování národních vlád.  Jako příklad oba autoři uvádějí velké množství soudních rozhodnutí, kterými byly některé poměrně umírněné ustanovení Římských smluv mnohem radikálněji přeformulovány ve prospěch nadnárodní moci, aniž by členské státy mohly k tomuto „novému obsahu“ Římských smluv zaujmout jakékoli (odmítavé či souhlasné) stanovisko.

11 Legalistický přístup  Neofunkcionalisté zkoumali především úlohu Evropské komise  Noví neofunkcionalisté upozorňují na skutečnost, že právní systém EU by mohl být právě tou oblastí, kde by se mohla nejlépe rozvíjet metoda přelévání (spillover).  Kolem problematiky úlohy a postavení Evropského soudního dvoru v rozvoji evropského integračního procesu se v uplynulých letech vytvořila poměrně rozsáhlá skupina legalistických badatelů (K. Alter, J. Weiler, A. Stone Sweet)  Úloha a postavení Evropského soudního dvoru v procesu rozhodování a prohlubování evropské integrace.  Jak J. Tranholm-Mikkelson, tak představitelé legalistického přístupu ve svých pracích zdůrazňují dva základní znaky nového neofunkcionalismu:  Jedná o funkční a rozvíjené přelévání a  Poukazují na významnou úlohu nadnárodních institucí.  Kritika z pohledu načasování nových integračních iniciativ.  Přerušovaný průběh integrace  Na počátku 50.let se řešila otázka evropské bezpečnosti (korejská válka) a zapojení Německa do evropské rodiny,  v první polovině 70.let došlo k celosvětové hospodářské krizi,  na konci 80.let došlo k rozpadu východního bloku a ukončení studené války.  Je přelévání ovlivněno zásadními mezinárodně politickými problémy, na které citlivě reagují evropské politické elity?

12 Závěr  Snaha o rehabilitaci a přepracování teorie neofunkcionalismu na konci 80.let a počátku 90.let bezprostředně reagovala na zásadní změny v evropském integračním procesu, kterých jsme svědky v tomto období.  Prohlubování a rozšiřování evropské integrace bylo zcela neočekávaným jevem, který překvapil většinu badatelů věnujících se evropskému integračnímu procesu, včetně odborníků na mezinárodní teorie.  Nová generace badatelů, která se teoreticky ztotožnila s teorií neofunkcionalismu, se pokusila vyjít z některých základních teoretických principů neofunkcionalismu, zejména principu spillover, úlohy nadnárodních institucí (Evropská komise, Evropský soudní dvůr) a nadnárodních obchodních zájmů,  Doplnila o některé nové aspekty nepřehlédnutelné v souvislosti s touto integrační vlnou, zejména úlohu mezinárodního ekonomického vlivu, a více zohlednila význam a úlohu domácí politické scény a veřejného mínění v jednotlivých členských zemích.  Nový neofunkcionalismus jako teoretický koncept v žádném případě neaspiruje na tzv. velkou integrační teorii, prakticky vzato se pokouší osvětlit jen integrační události v letech Bylo by jistě zajímavé, pokud by se představitelé tohoto směru pokusili o ověření nového neofunkcionalismu i na další období evropského integračního procesu.

13 NOVÝ INSTITUCIONALISMUS  Významná teorie mezinárodních vztahů  Podle této liberálně-idealistické teorie mezinárodní instituce představují alternativu k realistickým teoriím, které zdůrazňují anarchické typy mezinárodního řádu.  Podle hlavních představitelů institucionalismu nevychází mezinárodní řád z rozložení moci, nýbrž je nahrazen určitou úrovní mezinárodní institucionalizace, která vede k hierarchizací mezinárodního systému,  Mezinárodní instituce svou přítomností a vlivem přispívají k větší stabilitě mezinárodního systému a jsou chápany jako důležité nástroje integračního procesu.  Jedním z důležitých teoretických nástrojů při analýze způsobu přijímání politických rozhodování jednotlivých institucí, zejména pak v rámci mezinárodních organizací, se v posledních letech stal teoretický přístup označovaný jako nový institucionalismus (new institutionalism). Tento teoretický přístup byl poprvé detailněji rozpracován americkými politology přibližně na konci 70.let minulého století při analýze politického rozhodování (policy decision-making) v americkém kongresu a senátu.

14 NOVÝ INSTITUCIONALISMUS  Význam institucí v procesu přijímání rozhodnutí je dlouhodobě akceptován většinou sociálních teorií.  Vše se odvíjí „od banálního tvrzení, že ´instituce mají význam´ Tento význam pak spočívá především ve skutečnosti, že institucionální uspořádání má vliv na politické závěry.“[ [  Od 60.let sledujeme výrazný přesun zájmu velké většiny politických badatelů k behavioristickým přístupům zkoumání politických rozhodování  Instituce jsou ve velké většině odsunuty do pozadí jejich zájmu,  Nový institucionalismus je spojen s uvědoměním si významu institucí, zejména pak státu, v procesu přijímání rozhodování.  Nový teoretický přístup odmítá dřívější základní behavioristickou tezi, že instituce jsou nedůležitým prostředím, ve kterém dochází ke vzniku politických rozhodnutí,  Jsou výsledkem sdruženého společenského chování a souhry zájmů jednotlivých aktérů.  Noví institucionalisté naopak zdůrazňují, že instituce nabízí prostředí, ve kterém aktéři mohou dosáhnout relativně vyšší efektivity v hledání kompromisů, přičemž jsou i místem, které nabízí velké množství důležitých informací, transparentnost a důvěryhodnost.

15 NOVÝ INSTITUCIONALISMUS  Podle uznávaných představitelů tohoto směru, Waltera W. Powela a Paula DiMaggio, se „nový institucionalismus zabývá spíše trvalostí než změnou,  legitimita „imperativně“ působí jako zdroj nečinnosti a neoinstitucionalismus nevyjadřuje jen homogenitu organizací, ale také usiluje o vyjádření stability institucionálních komponentů.“  Nový institucionalismus pracuje s mnohem širší definicí svého předmětu výzkumu a výrazně jednoznačnějším teoretickým rámcem.  Politické instituce již nejsou jako dříve ztotožňovány jen s politickými organizacemi, nicméně jsou chápány mnohem obecněji k vyjádření pevného a opakujícího se modelu chování.  Obecně se dá říci, že nový institucionalismus se mnohem víc zabývá neformálními zvyklostmi politického života,  nicméně stranou jeho zájmu nezůstávají ani formální ustanovení a organizační struktura.  Zcela novým polem jeho výzkumného působení je způsob, jakým instituce vyjadřují hodnoty a mocenské vztahy, přičemž pozornost je věnována výzkumu překážek a možností, které stojí před instituční strukturu. Středem zájmu se dále stává interakce mezi institucemi a jednotlivci.

16 NOVÝ INSTITUCIONALISMUS  Přestože pojem nový institucionalismus na první pohled vytváří dojem jednoho uceleného teoretického přístupu, v praxi se jedná prakticky o tři základní odlišné varianty,jejichž hlavní představitelé je všichni bez ohledu na ostatní obecně označují za nový institucionalismus. Tyto tři odlišné institucionalismy operují s docela odlišnými názory na podstatu reality a vztahu mezi strukturou a aktéry (agency). (J. March a J. Olsen)  Tyto tři školy jsou obvykle označovány jako  historický institucionalismus (normativní, dobrá vláda)  racionální institucionalismus (shoda v parlamentech)  sociologický institucionalismus.  Tyto tři teoretické školy se vyvíjely téměř nezávisle jedna na druhé, jak můžeme soudit z malého počtu vzájemných odkazů v literatuře. 

17 Závěr  Nové podněty a přístupy při výzkumu způsobu přijímaní politických rozhodnutí v různých národních a mezinárodních institucí  Charakterem a podstatou umožňuje kladení nových otázek, které jsou určitým způsobem spojeny s jednotlivými institucemi,  G. Peters, nový institucionalismus může být považován za široký a pestrý přístup k politice, který vychází z přesvědčení, že „instituce jsou proměnné, které vysvětlují většinu politického života, a že jsou také složkami, které vyžadují vysvětlení.“  Hlavní význam nového institucionalismu nespočívá ani tak ve výzkumu vlivu institucí na jednotlivce či aktéry, ale na interakci mezi institucemi a jednotlivci.  Nové institucionalisty pak především zajímá, jakým způsobem instituce vyjadřují hodnoty a mocenské vztahy.  V praktických výzkumech dochází k testování teoretických modelů, jak instituce ovlivňují chování, zatímco dřívější deskriptivně-induktivní metody jsou spíše potlačovány do pozadí, i když i ony mají v institucionálním výzkumu své místo.

18 Liberální intergovernmentalismus  Národní vlády kontrolují daný integrační proces  Liberální díky tomu, že považuje ekonomické otázky (spíše než vojensko-strategické uvažování) za hlavní směry mezinárodní spolupráce.  Také plně racionalistický, když teoretický rámec výzkumu integračního procesu umožňuje racionální vysvětlení na základě sledování dříve definovaných zájmů, přičemž výsledky mezinárodního vyjednávání jsou určeny primárně faktory, které můžeme identifikovat s pomocí racionalistických teorií vyjednávání.  Racionalismus tohoto přístupu souvisí i s vysvětlováním existence mezinárodních institucí jako nástrojů pro překonávání problémů koordinace mezi národními státy a navíc tyto instituce posilují důvěryhodnost přijatých závazků.  Moravcsikův liberální intergovernmentalismus vychází z předpokladu racionálního státního vědomí.  Hlavní argumenty pro vysvětlení obnovení dynamiky evropského integračního procesu zejména v novém postoji členských států k evropské integraci  V souvislosti se změnou mezinárodněpolitické situace, kdy skončila studená válka a vznikla absolutně nová politická situace na evropském kontinentě.  Odmítali akceptovat zdůrazňovaný význam nadnárodní byrokracie a tlak nadnárodních institucí, které údajně měly přimět členské státy akceptovat směr integrace  Intergovernmentalisté neměli problém akceptovat fakt, že státy jsou v některých situacích připraveny se spojit, případně přesunout proces rozhodování na mezinárodní instituci, aby touto cestou zvýšily účinnost mezistátního vyjednávání a přispěly k dosažení souhlasu v otázkách, které byly v souladu s jejich národním postojem.

19 Liberální intergovernmentalismus  K hlavním kritikům nového neofunkcionalismu, kteří upozorňovali na zásadní chyby této teorie, patřili  R. Keohane,  S. Hoffmann a zejména pak  Andrew Moravcsik  naprosto dominantní úlohu v definování hlavních rysů tzv. liberálního intergovernmentalismu,  F. Schimmelfennig s určitou nadsázkou charakterizoval jako teoretickou školu bez studentů s [jedním] samotným učitelem.

20 Liberální intergovernmentalismus  základní rozdíly mezi realistickým a liberálním intergovernmentalismem,  posledně jmenovaný přístup přiznává velký význam domácí politické scéně na formulování státních preferencí,  shoduje se s neoliberalismem v posuzování institucí jako nezbytných nástrojů pro mezinárodní spolupráci a  vysvětluje integraci jako produkt rostoucí ekonomické vzájemné závislosti,  změny ve struktuře globální ekonomie vedou ke zvýšení profitu jejich účastníků z ekonomických výměn,  vytváří se tlak na vlády, aby zjednodušily ekonomickou spolupráci prostřednictvím institucionalizace.

21 Hlavní rysy  Evropské státy jsou racionální aktéři evropského integračního procesu,  Zajištění co největšího vlastního užitku si vybírají odpovídající způsoby jednání a rozhodování.  Hlavním cílem jejich působení v institucích EEC/EU je maximalizace jejich individuálního prospěchu, kterého může být dosaženo v souvislosti s působením národních zájmů a preferencí ostatních zúčastněných stran vyjednávání a rozhodování.  Mezinárodní instituce z tohoto úhlu pohledu pak představují účinné nástroje politiky, prostřednictvím kterých je možné sbližovat preference jednotlivých vlád,  Charakter unilaterálních jednání má své zásadní limity a v případě konfliktu obou stran jednání není možné nabídnout alternativní kompromisy jako v případě multilaterálních jednáních, kde se střetává více zájmů.  Dalším zásadním rysem liberálního intergovernmentalismu je definování států jako unitárních jednotek,  Hrají dominantní úlohu v provádění regionální politiky,  Aplikuje komerční liberální přístup, který vysvětluje zahraniční ekonomickou politiku jako funkci tržních pohnutek směrem k domácím ekonomickým aktérům.  Pluralistický model. Vlády jednotlivých zemí nejdříve sdružuji preference domácích zájmových skupin do konsistentního národního postoje, který uspokojí většinu aktérů domácí politické a ekonomické scény.  Liberálně intergovernmentálně chápaná integrace pak není čistě určována posuny v globální ekonomice, ale reflektuje vliv těchto posunů na uspořádání preferencí na domácí úrovni.

22 Liberální intergovernmentalismus  Navzdory úsilí zájmových skupin, evropských institucí a nadnárodních aktérů (např. předsedy Komise) stanovení agendy a vyjednávání vedoucí k hlavním rozhodnutím zůstávají v plné kompetenci národních vlád, které jimi prosazují své národní zájmy. Tyto rozhodnutí se pak obvykle stávají součástí unijních smluv a jsou tak dlouhodobě závazné pro všechny členské státy a instituce EU.  Hybnou silou rozhodování členských zemí na evropské úrovni jsou národní zájmy, které jsou definovány na základě domácích ekonomických faktorů a jejich prostřednictvím národní vůdci se snaží získat ekonomické výhody.

23 Víceúrovňové vládnutí  V posledních dvou desetiletích jsme svědky zásadní proměny evropského integračního procesu.  Prohloubení různých oblastí evropské politiky, upevnění institucionálního rámce EU, nové způsoby vládnutí, posilování rozhodovacích mechanismů a zejména zahájení nových politik, jako např. zahraniční, bezpečnostní a imigrační politiky, případně spolupráce v oblasti justice a vnitra, jejichž realizace v předchozím období byla naprosto nemyslitelná,  otevřela diskusi o zcela novém charakteru Evropské unie, která se podle řady autorů začala postupně chovat jako specifický politický systém.  Za hlavního obhájce tohoto nového přístupu k evropskému integračnímu procesu je považován zejména Simon Hix, jehož výzkumy v posledních dvou desetiletích metodologicky vychází ze základního přesvědčení, že Evropská unie se chová jako politický systém. Nicméně tento směr politologického výzkumu je následován i řadou dalších současných autorů, jako např. James Caporaso, Gary Marks, Fritz Scharpf a několika dalšími.

24 Víceúrovňové vládnutí  Používání termínu víceúrovňové vládnutí, tzv. polycentrické vládnutí (vládnutí ve více centrech).  určitým způsobem se distancují od modelu unitární vlády.  Komparativní politologické přístupy k evropské integraci, přičemž do ní zahrnuje všechny přístupy, které zkoumají politický systém EU prostřednictvím základních metod politických věd. (obvyklé aspekty výzkumu politického systému, jako jsou instituce, evropské politické strany, volby, veřejné mínění, evropská identita, zájmové skupiny atd.)  Do druhé kategorie pak zařazuje přístupy tzv. víceúrovňového vládnutí (multilevel governance)  (EU je chápána jako zvláštní nová forma složitého víceúrovňového systému, v rámci kterého je proces rozhodování a provádění rozhodnutí uskutečňován napříč mnohočetných úrovních, sub-národních, národních, transnárodních a nadnárodních)  Vytváření z víceúrovňového vládnutí a analýzy politických sítí tzv. konceptuální kombinace (conceptual combinations),  Vzájemné propojení má větší účinnost při teoretickém pochopení procesu rozhodování a vládnutí v EU.  Víceúrovňové vládnutí je koncept, který nám umožňuje vysvětlit základní typ společnosti (polity), kterým se EU stala a jakým směrem vývoje se v současnosti ubírá,  zatímco analýza politických sítí nám pomáhá pochopit složitý proces konstrukce aliancí, vyjednávání a diskusí, prostřednictvím kterých je aktuálně vytvářena evropská veřejná politika.

25 Hlavní rysy  Rozhodování na více úrovních  Obcházená národní úroveň  Eroze národní suverenity států  Konflikt s unitárním centralizovaným státem

26 Sociální konstruktivismus  Neracionální teorie  Sociální konstruktivismus patří k poměrně mladým, nicméně dynamicky se rozvíjejícím teoretickým přístupům mezinárodních vztahů.  Základní podstatou konstruktivismu je přesvědčení, že sociálně- politický svět (mezinárodní realita) je konstruován lidskou interakcí.  Jedná se o sociální konstrukci vytvářenou a udržovanou prostřednictvím rozpravy a praxe aktérů mezinárodních vztahů.  Konstruktivismus se tak zabývá především vztahem mezi aktérem a strukturou, přičemž oba považuje za rovnocenné složky, které jsou v neustálé spojitosti a navzájem se ovlivňují.

27 Sociální konstruktivismus  Obecně můžeme konstatovat, že konstruktivismus je způsob, jakým se lidskou činností vytváří nebo je vytvářen materiální svět,  Konstruktivisté se domnívají, že objekty našeho poznání nejsou nezávislé na našich interpretacích a jazyku, tzn. „že odlišné kolektivní významy jsou připojeny k materiálnímu světu dvakrát, jednou jako sociální realita a podruhé jako vědecké poznání.  Poznání vychází jak ze zdrojů (resources), které lidé používají ve svém každodenním životě při vytváření sociální reality, tak teorií, konceptů, významů a symbolů, které vědci používají k interpretaci sociální reality.“  Podle Johna G. Ruggie konstruktivisté zaujímají názor, že vytvořené bloky mezinárodní reality jsou jak ideové, tak materiální,  Ideové faktory mají jak normativní, tak instrumentální dimenzi,  nevyjadřují pouze individuální, ale i kolektivní úmysl a  význam a důležitost ideových faktorů není závislý na čase a prostoru.  Konstruktivisté se proto ve svých vědeckých výzkumech zaměřují taktéž na sociální konstrukci kolektivních pravidel a norem, které řídí politické chování.

28 Sociální konstruktivismus  Na tomto místě je nicméně nutné odmítnout tezi, že sociální konstruktivismus může sám o sobě sloužit jako základní teorie evropské integrace.  Ostatně jeden z významných stoupenců konstruktivistického přístupu, Nicholas Onuf, konstatuje, že konstruktivismus jako takový není vědeckou teorií.  Konstruktivismus podle něho „nenabízí obecné vysvětlení, co a jak lidé dělají, proč se společnosti odlišují a jak se svět mění.“  Proto by bylo chybné stavět konstruktivismus na úroveň evropských integračních teorií, jako je federalismus, neofunkconalismus či liberální intergovernmentalismus, i když s některými těmito tzv. velký evropskými integračními teoriemi (např. s neofunkcionalismem) můžeme sledovat podobné klíčové aspekty (např. proces socializace, transfer loajality, redefinice zájmů).

29 Závěr  Konstruktivismus se stal jedním z alternativních nástrojů hlubšího pochopení mezinárodních vztahů  Přispěl k vysvětlení některých současných aspektů a výsledků procesu evropské integrace.  Sociální konstruktivismus nabízí systematickou a vědeckou metodu poznání materiálního světa často na základě nemateriálních proměnlivých faktorů jako je kultura, národní/evropská identita a mezinárodní normy.  Sociální konstruktivismus důležitým metodologickým nástrojem poznání EU a evropských integračních procesů.  Dříve převažující racionalistické analýzy evropské politiky a komparativní metody jsou dnes již jen jednou z možných variant výzkumu evropského integračního procesu, přičemž sociální konstruktivismus umožňuje pochopit některé doposud nejasné otázky fungování Evropské unie.  Vliv nejrůznějších politických aktérů na politické rozhodování Evropské unie,  jejich socializace, vliv struktury a jednotlivých evropských institucí, problematika měnících se národních zájmů, pochopení vývoje národní a evropské identity a mnoho dalších otázek je centrem vědeckovýzkumného zájmu sociálních konstruktivistů.


Stáhnout ppt "Střední integrační teorie Doc. PhDr. Vlastimil Fiala, CSc."

Podobné prezentace


Reklamy Google