Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Obecná ekologie: jedinec a prostředí ekosystém a potravní řetězec biodiverzita, variabilita, stabilita RNDr. Sylva Rödlová, Ph.D 3. LF UK, Praha, 2014.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Obecná ekologie: jedinec a prostředí ekosystém a potravní řetězec biodiverzita, variabilita, stabilita RNDr. Sylva Rödlová, Ph.D 3. LF UK, Praha, 2014."— Transkript prezentace:

1 Obecná ekologie: jedinec a prostředí ekosystém a potravní řetězec biodiverzita, variabilita, stabilita RNDr. Sylva Rödlová, Ph.D 3. LF UK, Praha, 2014 II. ročník – Obor „Veřejné zdravotnictví“ Předmět „Základy ekologie“

2 Systém  Systém – soubor prvků a složek, které jsou trvale vzájemně spojeny bezprostředními i zpětnými vazbami, které se navzájem ovlivňují, podmiňují a vytvářejí tak určitý celek.  otevřený (biologický)/uzavřený systém  Organismus = prvek vyššího řádu (supersystému) Supersystém systém subsystém Společenstvo populace jedinec orgán buňka Regulace sytému = zpětná vazba Negativní zpětná vazba = pokles, dynamická rovnováha Pozitivní z.v. = růst (chudoba vs. počet obyvatel)

3 Jedinec a prostředí Hlavní znaky života (klasické pojetí):  Specifické látkové složení živé hmoty  Specifická struktura a funkce (buněčná organizace)  Vázání života na různé jedince v čase a prostoru  Projevy života – výměna látek, energie (metabolismus), informací, autoregulace, růst, vývoj, reprodukce (dědičnost), odpovědi na vnější podněty (evoluce), myšlení  Viry – rozhraní živé a neživé přírody (?)

4 Jedinec a prostředí  Prostředí – část reality, která má k danému systému určitý bezprostředí vztah.  Termín životní prostředí – použít pouze tehdy, je-li prostředí vztaženo k něčemu živému (životní prostředí organismu, člověka, společenstva)  Biotické a abiotické podmínky - charakteristické pro jednotlivé druhy  Leibigův zákon minima – faktor prostředí, který je v minimu, omezuje život organismu.

5 Příklad: vztah organismů a prostředí (vztah mezi teplotou, srážkami a vegetací – hlavními biomy)

6 Příklad: vztah organismů a prostředí (vztah mezi nadmořskou výškou a složením rostlinných společenstev ve středoevropské krajině)

7 Příklad: vzájemný vztah organismů (fytoplankton – zooplankton – ryby živící se zooplanktonem – dravé ryby)

8 Terminologie ekologie Výklad některých důležitých pojmů

9 Abiotické faktory  = činitelé neživé, anorganické přírody jako složka životního prostředí. Rozlišujeme: f. klimatické (světlo, teplota, srážky, vzduch a jeho složení i pohyby, vlhkost, tlak, elektrické změny ovzduší), f. půdní, edafické (fyzikální a chemické vlastnosti půdy i jejího podkladu), f. hydrologické (voda jako prostředí organismů, její teplota, salinita, pohyb, tlak, průhlednost)

10 Biotické faktory  = činitelé živé organické přírody působící na živé systémy jako složka jejich prostředí. Rozlišujeme: b. f. trofické, potravní (druh a způsoby získání potravy), b.f. intraspecifické (homotypické), vnitrodruhové (vlivy mezi jedinci uvnitř populace), b.f. interspecifické (heterotypické), mezidruhové (vztahy mezi jedinci různých druhů), b.f. antropogenní (antropické), lidské (působené člověkem).

11 Ekotop  = soubor všech neživých (abiotických) činitelů působících na stanovišti, kde žijí organismy

12 Abundance  = početnost, množství jedinců téhož druhu (nebo nějaké skupiny druhů, rodu, čeledi apod.) na jednotku plochy nebo objemu (např. dubů na 1 ha, hrabošů na 1 ha atd.), také např. počet jedinců v ptačí kolonii, která se ovšem dá vyjádřit plošně. Jde o a. absolutní, na rozdíl od a. relativní, kdy neznáme plochu nebo objem, např. počet hrabošů na 100 pastí, počet obalečů na feromonový lapák apod.

13 Adaptabilita  = přizpůsobivost, schopnost organismů přizpůsobit se podmínkám prostředí, které však nesmějí přesáhnout meze jejich tolerance

14 Anabolismus  = proces, jímž se v organismu z energeticky chudých (a jednodušších) látek vytvářejí látky složitější a energeticky bohatší; tomuto chemickému procesu látkové výměny v organismu je nutno dodávat energii buď vnější (např. světelného záření), nebo vnitřní (např. z katabolických procesů v tomtéž organismu). Opak: katabolismus.

15 Autotrofní  autotrofní organismy jsou schopné vytvářet látky organické (ústrojné) z látek anorganických (neústrojných). Jsou to: 1. zelené rostliny, fotosyntetické, získávají energii ze slunečního záření. 2. bakterie, chemosyntetické, získávají energii rozkladem různých anorganických sloučenin. Opak: heterotrofní.

16 Heterotrofní  heterotrofní organismy – tráví, zahřívají nebo rozkládají pouze přejaté organické látky a ze získaných složek budují vlastní tělo (bílkoviny, tuky, cukry). Část těchto látek opět rozkládají k uvolnění energie pro vlastní životní procesy. Jsou to živočichové, nezelené rostliny a mikroorganismy. Opak: autotrofní.

17 Biocenóza  = společenstvo, soubor populací všech druhů rostlin, živočichů a mikroorganismů obývajících určitý jednotný úsek životního prostoru – biotop. Je to živý ekologický systém, schopný autoregulace, má svoje druhové složení, vazbu mezi druhy, patrovitost, periodicitu jevů a sukcesi.

18 Biogeocenóza  též geobiocenóza, část zemského povrchu, v němž biocenóza a jí odpovídající části atmosféry, litosféry, hydrosféry a pedosféry jsou stejnorodé, spojené mezi sebou vzájemným působením, vytvářející jediný vzájemně podmíněný komplex. Užívá se pro konkrétní, zejména lesní porosty, někdy jako synonymum ekosystému.

19 Biotop  = stanoviště, sídliště, místo, v němž žije společenstvo organismů, biocenóza (tedy i její populace a jedinci.). B. je charakterizován podmínkami podnebí (klimatopem), podmínkami půdního podkladu (edafotopem) i vlivy okolních organismů, tj. abiotickými i biotickými vlastnostmi prostředí. Rozlišujeme b. terestrické, vodní, luční, lesní, polní, jezerní, mořské apod.

20 Příklad: biotop stojatých vod

21 Habitat  = místo, kde žije nějaký organismus (např. v pochvách listů, v kůře stromu, pod kamenem; v širším smyslu též suchá stepní stráň, mokrá louka, dubový porost apod.). Slovo původně vzniklo ze sbírkových štítků „habitat in“ = „vyskytuje se (obývá) v“; dnes se zejména v angl. literatuře používá ve významu stanoviště (biotopu).

22 Habitus  = vzhled, podoba, fyziognomie, celkový vnější vzhled organismu nebo věci; obvykle se používá při srovnávání.

23 Biodiverzita  = rozmanitost, různorodost biotických složek systému.  Diverzita, rozmanitost: 1. obecně bohatost a množství složek v jakémkoli souboru (např. složek a jejich zastoupení v potravě druhu; bohatost biotopů a jejich rozloha v krajině); 2. druhová rozmanitost, jeden ze znaků biocenózy, zahrnující počet druhů a jejich početní zastoupení

24 Biom  = soubor podobných ekosystémů na větší části zemského povrchu, v pásmech nebo oblastech, s podobným charakterem rostlinného porostu i typickými živočichy; např. tundra, tajga (jehličnatý les), listnatý les, savana, poušť, tropický deštný les.

25 Biom

26

27 Biomasa  = rostlinná (fytomasa) nebo živočišná (zoomasa) hmota jedinců, populace nebo jiných částí biocenózy na určité ploše nebo v prostoru.

28 Biosféra  = celá svrchní část povrchu zemského osídlená živými organismy (biotou) – „živý obal Země“. Ekosystém nejvyššího řádu se všemi živými organismy na povrchu Země a jejich vnějším prostředím. Její horní hranici tvoří troposféra (asi 11 km vysoko), dolní hranici nejhlubší části oceánu (přes 10 km hluboko).

29 Biosféra

30 Atmosféra  = ovzduší, plynný obal Země. Vertikální členění: troposféra do výše 8 – 18 km (u nás asi 11 km), stratosféra, asi 11 – 80 km (v ní ozonosféra s vrstvou ozónu ve výškách 10 – 50 km, nejhustší ve 23 km), ionosféra 80 – 800 km, exosféra nad 800 km, přechází do kosmického prostoru.

31 Ionosféra  = vrstva ovzduší (atmosféry) ve výškách asi od 80 do 800 km od povrchu Země. Charakteristické jsou pro ni elektricky vodivé vrstvy s vysokou koncentrací iontů, ionizovaných molekul, atomů plynů a volných elektronů. I. Je velmi závislá na sluneční aktivitě, elektromagnetické vlny se v ní lámou, odrážení popř. pohlcují, vzniká tu polární záře.

32 Troposféra  = nejspodnější vrstva ovzduší (atmosféry), v mírném pásmu sahá do výše asi 11 – 12 km (na rovníku 14 – 18, na pólech 8 – 9 km); probíhá v ní většina meteorologických dějů, u její horní hranice se hromadí vrstva škodlivých plynů, působící skleníkový efekt.

33 Hydrosféra  = oblast vod na povrchu Země, z něhož zaujímá 70,8 %. Tvoří ji biocyklus slanovodní (marinní) z moří a oceánů (99,7 % vodní plochy na Zemi) a biocyklus sladkovodní (limnický) z tekoucích i stojatých kontinentálních vod (0,3 %).

34 Litosféra  = svrchní pevná vrstva Země, která zahrnuje zemskou kůru a svrchní část zemského pláště až po horní hranici astenosféry. Mocnost litosféry je pod kontinenty km, pod oceány asi do 70 km,  astenosféra = zemská vrstva s mocností km ležící pod litosférou

35 Biota  = soubor rostlinstva (vegetace) a živočišstva (fauny) na určitém územním celku (např. biota Země)

36 Cenóza  = obecně společenstvo, nejčastěji jakákoli dílčí součást biocenózy (např. taxocenóza střevlíkovitých, tj. všichni střevlíkovití brouci v biocenóze)

37 Cyklus  = sled dějů v životě organismů, které se pravidelně opakují v pravidelném časovém období (např. cyklus početnosti, živin, životní,..)

38 Cyklus  = sled dějů v přírodě /životním prostředí/ obecně, např. hydrologický cyklus, uhlíkový cyklus, dusíkový cyklus atd.

39 Dominantní  živočišný druh zastoupený v taxocenóze 5 a více % jedinců

40 Edafon  = soubor všech organismů žijících v půdě. Zahrnuje rostlinnou složku, fytoedafon (bakterie, řasy, sinice, plísně, houby), a živočišnou složku, zooedafon (prvoci, červi, členovci a ostatní bezobratlí i obratlovci).

41 Ekoklima  = stanovištní klima, klimatické faktory působící na stanovišti uvnitř ekosystému (v lese, porostu polních plodin, v rybníce apod.)

42 Ekosystém  = základní funkční jednotka přírody.. Funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase. Ve středu zájmu je především strukturní uspořádání prvků; organizace celku Zahrnuje 4 hlavní složky: a) stanoviště se souhrnem abiotických faktorů (podnebí, půda, mrtvá organická hmota), b) producenty (autotrofní rostliny), c) konzumenty (vícečlánkový potravní řetězec živočichů a člověka), d) dekompozitory (rozkladače).

43 Ekosystém Ekosystémy rozlišujeme např. suchozemské (lesní porost, louka, step), sladkovodní (jezero, potok, tůň), přirozené (horská jedlobučina), umělé (smrková monokultura, polní kultury), popř. mořské (zátoka, korálový útes). Procesy v ekosystémech: Neustálé obnovování = autoreprodukce – živá část ekosystému se přizpůsobuje neživým podmínkám a zpětně je ovlivňuje. Vlastní řízení = autoregulace – znamená udržování rovnováhy a v případě jejího porušení provádí nové nastavení. Například při přemnožení druhu, při klimatických změnách, při znečištění člověkem…

44 Příklad: ekosystém rybníka

45 Stabilita ekosystému  Stav ekosystému nebo krajiny charakterizovaný schopností vyrovnávat vnější vlivy (vyvolané zpravidla činností člověka) a vnitřní vlivy bez citelného a dlouhodobého poškození. Jako ekologicky stabilní se označují ekosystémy a krajinné celky blízké přirozenému stavu.  rezistentní ekosystém - vazby uvnitř společenstva i mezi společenstvem velmi silné, narušení obtížné.  ekosystém s pružnými vazbami - splečenstva narušitelná snadno, ale po ukončení působení podmínek se rychle vrací do původního stavu. (pravidelné záplavy, požáry, období sucha).  společenstva se specializovanými druhy ekosystémy nejsou schopny na narušení reagovat, neobnovují se a jsou dočasně nebo natrvalo zničeny (tropické deštné lesy).

46 Disturbance  = narušování, znepokojování: 1. rušení jakéhokoli systému, nejčastěji ekosystému; 2. v rostlinné ekologii ničení (destrukce) vytvořené rostlinné biomasy (pastvou, hmyzem, člověkem, erozí, ohněm, záplavami apod.)

47 Ekologická stabilita  Závisí na  Druhové pestrosti (diverzitě) – nejvíce druhů v tropickém pralese a korálových útesech, nejméně v tundrách a pouštích a umělých biocenózách.  Zachování podmínek biotopu – u původních biocenóz podmínky ustálené, změny se odehrávají pozvolna, organismy se mohou přizpůsobit.  Náhlá změna poruší stabilitu společenstva. Sukcesní změny vedou k dosažení nové rovnováhy

48 Ekoton  = hraniční zóna mezi dvěma nebo více biocenózami

49 Ekotop  = soubor všech neživých (abiotických) činitelů působících na stanovišti, kde žijí organismy

50 Fylogeneze  = vývoj živé přírody, evoluce rostlinných i živočišných druhů, zejména však vyšších taxonů Bývá zobrazován ve formě fylogenetického „stromu“

51 Fylogenetický strom (příklady)

52 Geonika, Globalistika  geonika: sleduje dopady činností člověka a jím vyvolaných aktivit na přírodní prostředí a interakci přírodního a antropogenního prostředí geonikaprostředí  globalistika: zkoumá základní otázky existence a vývoje světové společnosti jako celku globalistika

53 Ontogeneze  = vývin jedince organismu od oplození vaječné buňky až do dospělosti jedince. U živočichů platí obecné pravidlo, že ontogeneze je zkrácená fylogeneze.

54 Holistický  = celostní pohled na systémy ve všech souvislostech

55 Homeostáze  = dynamická funkční rovnováha živých systémů od jedince až po biosféru; jedna ze základních podmínek života. Souborem zpětných vazeb se udržuje živý systém v poměrně ustáleném stavu (rovnováha v přírodě), který se sám vyrovnává a nevyžaduje vnější zásahy nebo popudy. H. představuje dynamické kolísání kolem rovnovážného stavu, kterým živý systém vyrovnává výkyvy, způsobené narušením z vnějšího okolí. Nadměrné výkyvy způsobené obvykle člověkem mohou h. narušit, takže systém již není schopen vrátit se k rovnovážnému stavu a dojde k jeho dočasnému nebo trvalému zhroucení.

56 Hypoglykemický šok (ekologie)  = onemocnění zjištěné v přemnožených populacích hlodavců i zajícovců. Při přemnožení se jednici vzájemně trvale znepokojují (boj o potravu, úkryt apod.), což vyvolává nervovou zátěž (stres), vyvažovanou odbouráváním cukrů v krvi a glykogenu z jater. Po jejich vyčerpání zmírají jednici v křečích

57 Emise  = exhaláty, úlety znečišťujících látek unikajících nebo vypouštěných z nějakého zdroje znečištění do vzduchu (obvykle z továrních komínů, motorových výfuků apod.). Rozlišujeme e. plynné (oxid uhličitý, uhelnatý, oxid siřičitý, oxidy dusíku aj.), e. kapalné (aerosoly škodlivých sloučenin) a e. tuhé (saze, popílek, prach aj.).

58 Imise  = spady; plynná, kapalná a pevná znečištění ovzduší, která dopadají na zem často daleko od emisního zdroje a mohou mít jiné fyzikálně- chemické vlastnosti než původní emise.

59 Katastrofa ekologická  = nepříznivé přírodní nebo umělé znehodnocení životního prostředí se zničujícími následky, s následným úhynem organismů, zamořením postiženého území a ekonomickými ztrátami. Často jde o havárie technického zařízení (jaderné elektrárny, ropného tankeru aj.).

60 Příklad ekologické katastrofy: Aralské moře  Vysychání v důsledku lidských zásahů (mapa 1960, obr a 2009), vysoké znečištění a zvýšená solnost vyhubila prakticky veškerou flóru a faunu

61 Příklad ekologické katastrofy: Aralské moře  Ekologická, ekonomická i sociální katastrofa…

62 Klimatické pásmo  = oblast na Zemi s podobným podnebím (makroklimatem), je projevem pásmovitosti (zonality) podnebí podle vzdálenosti od rovníku a pólů, tvarem i nadmořskou výškou kontinentů a jejich částí.

63 Klimax  = konečné stadium sukcese rostlinného společenstva s příslušnou biocenózou, mající obvykle největší druhovou diverzitu. Nejvíc potravních vazeb, proto i největší rovnovážnou stabilitu, produkci i nejekonomičtější koloběh látek a jednosměrný tok energie.

64 Kompetice  = též konkurence, soutěživost, záporný vztah mezi dvěma i více organismy, které kryjí své potřeby ze stejných zdrojů, u rostlin je častá k. o světlo a živiny, u živočichů o potravu, prostor a úkryt. K. je vnitrodruhová (intraspecifická) mezi jedinci téhož druhu uvnitř populace, nebo k. mezidruhová (interspecifická), mezi populacemi různých druhů; může vést k ústupu až k vyhynutí jednoho z druhů.

65 Kostra ekologické stability  = soustava ekologicky bohatších částí krajiny, které spolu nebo doplněny mohou vytvářet územní systém ekologické stability krajiny pro udržení i šíření žádoucích organismů.

66 Krajina  = soubor ekosystémů v určitém geograficky vymezeném území, včetně všech přírodních i lidských (antropogenních) výtvorů a člověka. Kulturní krajina osídlená člověkem nemá svoji homeostázi (rovnováhu) a její stabilitu udržují ekosystémy nebo uměle člověk. Definic k. je mnoho. Lze rozlišovat k. přirozené (např. nížinné, horské, stepní, lesní, jezerní) nebo umělé (urbanizované, průmyslové, zemědělské, devastované apod.).

67 Les  = společenstvo dřevin s charakteristickým druhovým složením, tvořící semknutý, vícepatrový stromový porost s vlastním ekoklimatem. Jeho rozloha je větší než 1 ar, pokryvnost více než 50 %, výška stromů nad 5 m.

68 Monocenóza  = čistý porost, rostlinné společenstvo tvořené pouze jedinci jednoho druhu cévnatých rostlin (smrková monokultura, kukuřičné nebo obilné pole apod.). Má nejmenší ekologickou stabilitu a je postihovaná častým přemnožením živočišných škůdců a chorob.

69 Nika (ekologická)  1. začlenění druhu organismu ve struktuře a funkci ekosystému, jako výsledek jeho morfologických, fyziologických a etologických adaptací. Obrazně je to“zaměstnání“ druhu v živé přírodě. Termín je odvozen od řecké bohyně Niké, jejíž socha stávala ve výklenku ve zdi (v architektuře), nyní též obrazně „výklenek ve struktuře přírody“. Ani dva druhy nemohou zaujímat v ekosystému tutéž n.; vždy jeden z nich vytěsní druhý druh (viz konkurence).

70 Nika (ekologická)  Čím je větší strukturální rozčlenění ekosystému, tím je v něm větší počet n. a tudíž i počet druhů. Např. tropický deštný les má mnohem větší druhovou diverzitu než savana nebo polopoušť.  2. v současné době se termínem n. označuje soubor všech nároků určitého druhu, nezbytných k jeho existenci na stanovišti.

71 Populace  = soubor všech jedinců téhož druhu (plemene, odrůdy), vyskytující se na určitém, uvažovaném území. Předpokládá se u nich vzájemná výměna genetických informací.

72 Potravní řetězce  Potravní řetězec představuje zjednodušené vyjádření potravních vztahů v ekosystému seřazením jednotlivých druhů tak, že předcházející druh je vždy zdrojem potravy pro druh následující (producent, konzument, dekompozitor).  tři typy potravních řetězců:  Pastevně kořistnický - od rostlin ke konzumentům Parazitický - od velkých organismů k malým Dekompoziční - od mrtvé organické hmoty k mikroorganismům

73 Potravní řetězce  Potravní pyramida - grafické znázornění potravních vztahů v přírodě; propojení potravních řetězců, které charakterizují určitý typ ekosystému.

74 Potravní řetězce - efektivita  Býložravci spotřebují asi 10 až 20 % z vytvořené primární produkce, 80 až 90 % rozloží dekompozitoři. Organická hmota je v potravních řetězcích postupně odbourávána při látkové přeměně. Při tomto rozkladu je energie vázaná v organické hmotě přeměňována v teplo, které se vydává do prostředí. Tok energie je v ekosystému jednosměrný a nenávratný na rozdíl od koloběhu látek, který probíhá v kruhu.  Biogeochemické cykly  Hydrologický cyklus  Rychlost produkce biomasy označujeme jako produktivitu ekosystému. Pod pojmem primární produktivita zahrnujeme tvorbu biomasy zelenými rostlinami. Vytváří přírůst rostlin, nebo je využita konzumenty jako potrava. Pod pojmem sekundární produktivita vyjadřujeme biomasu vytvořenou konzumenty nebo organismy rozkladu.

75 Využití slunečního záření k tvorbě biomasy Typ ekosystému Využitá energie [kJ/m2.rok] ~ % využití volné moře, pouště 420 – ,03 travnaté formace (stepi), hluboká jezera – ,25 lesy, žírné louky, mělká jezera – ,85 rovníkové lesy, korálové útesy, plantáže – ,20 celá biosféra (průměr) 0,2

76 Příklad – potravní síť v řece

77 Přírodní výběr  = větší přežívání těch jedinců v populaci, kteří jsou nejlépe přizpůsobeni daným nebo měnícím se podmínkám životního prostředí. Přežívají ti nejlépe adaptovaní jedinci, jejich výhodné vlastnosti se přenášejí na potomstvo a postupně geneticky fixují v dalších generacích. Základní teze Darwinovy teorie o vývoji (evoluci) druhů.

78 Reintrodukce  = opětné umělé zavedení druhu do míst, kde předtím vymizel, nebo byl vyhuben v ČR např. reintrodukce rysa na Šumavě v 80. letech 20. století

79 Rekultivace  = opětovné obnovení úrodnosti půdy nebo zničeného porostu obvykle po technickém narušení těžbou, výsypkami, zanedbáním apod. Revitalizace  (re- znovu, vitalis – oživit, obnovit). Nejprve se používalo ve vztahu ke kulturním menšinám, dnes v mnoha spojeních a významech: Revitalizace odvodněných ploch, krajiny, zeleně, vodních toků a rybníků ale i staveb (brownfields) a podniků.

80 Řada ekologická  = prostorově navazující společenstva nebo ekosystémy, seřazené podle přibývajícího nebo ubývajícího působení ekologických činitelů, např. světla, vlhkosti, intenzity žíru živočichů. Řady e. se též nazývají série, např. hydrosérie – s přibývající vlhkostí na břehu rybníka, xerosérie – s přibývající teplotou a úbytkem vláhy na výhřevných stanovištích apod. Na větších zeměpisných celcích se nazývají ekokliny.

81 Skleníkový efekt  = jev působený rostoucím znečištěním ovzduší, zejména oxidem uhličitým, v menší míře i metanem, oxidy síry a dusíku. Plyny se hromadí ve spodních vrstvách stratosféry a jejich vrstva (podobně jako sklo ve skleníku) propouští sluneční paprsky k Zemi, avšak zadržuje dlouhovlnné tepelné záření, vyzařované ze Země. Tím se postupně otepluje ovzduší kolem Země (troposféra), což může vést k oteplování klimatu, jeho změnám, způsobit tání ledovců, tím zvednutí mořské hladiny a zatopení pobřežních nížin.

82 Společenstvo přirozené  = vegetace složená z druhů rostlin (v ČR obvykle dřevin), jejichž ekologické nároky jsou v souladu s podmínkami stanoviště, společenstvo je však alespoň částečně ovlivňováno hospodářskými zásahy (přirozené podrosty dřevin občas těžené, společenstva rákosin někdy kosená apod.).

83 Společenstvo původní  = též přírodní, vegetace vzniklá zcela bez vlivu člověka, primárně rozvinutá v klimaxové stadium, které odpovídá a je v rovnováze s klimatickými i půdními podmínkami stanoviště. V ČR jsou to snad jen zbytky původních lesních porostů, chráněné v přírodních rezervacích, na vrchovištích, skalách a sutích. (Avšak i na Boubíně hynou jedle kyselými imisemi.)

84 Společenstvo druhotné  = nepůvodní vegetace, jejíž druhová skladba je ovlivněna lidskými zásahy; v ČR je to převážná většina vegetace, tzv. kulturní porosty, které nejsou samy v rovnováze s prostředím a udržují se pouze činností člověka (kulturní smrčiny, porosty obilovin, okopanin, pícnin apod.).

85 Společenstvo otevřené  = neuzavřené, má nízkou celkovou pokryvnost, takže mezi rostlinami jsou plochy holé půdy, kam mohou vnikat nové druhy rostlin. V aridních oblastech se vyskytují společenstva rostlin zdánlivě otevřených v nadzemní části, jejich kořenové systémy se však navzájem dotýkají a obvykle si konkurují při získávání vody i živin.

86 Stratifikace  1. patrovitost, rozvrstvení biocenózy do pater, etáží, strat (stratum = vrstva, patro) ve vertikálním směru. S. sledujeme zejména u fytocenóz (viz patrovitost), tím však členíme vertikálně i zoocenózu, neboť každé patro obývají určité typy živočichů (stratocenózy). Ve vodách tekoucích, stojatých i v mořích je s. určována vertikálním gradientem teploty, světla, obsahu kyslíku a na pobřeží dosahem přílivových vln.  2. s. půdy, uložení půdních horizontů.  3. s. semen je mechanická nebo teplotní úprava před vysetím pro překonání dormance.

87 Sukcese  základní znak biocenózy, zákonitý proces nahrazování jedné biocenózy druhou až do konečného společenstva: klimaxu. S. je změna dlouhodobá, neperiodická, probíhající na daném stanovišti určitým směrem. (obr. – les rok a dva roky po požáru)

88 Sukcese

89 Řada sukcesní  = časově navazující změny společenstva nebo ekosystému na témže místě následkem nahrazování jednoho společenstva druhým; sled sukcesních stadií.

90 Taxon  = skupina organismů dostatečně rozdílná od jiných podobných skupin, taxonomických jednotek (úrovní), které jsou skladebně seřazeny. V zoologii např.: druh (popř. forma, varieta, poddruh), rod, čeleď, řád, třída, kmen, říše (živočišná). V botanice se používá ještě podrobnější třídění taxonů.  Taxonomie, teorie a praxe popisování, pojmenovávání a třídění organismů; nezbytná součást přírodních věd.

91 Ekologické úrovně  = živé systémy stupňovitě seskládané od nejjednoduššího k nejsložitějšímu. Jsou to: jedinec, populace, biocenóza, ekosystém, krajina, biosféra. Mají autoregulační systémy, které v nich udržují koloběh látek, toky energie a přenos informací ve vyvážené dynamické rovnováze (homeostázi).

92 Děkuji za pozornost


Stáhnout ppt "Obecná ekologie: jedinec a prostředí ekosystém a potravní řetězec biodiverzita, variabilita, stabilita RNDr. Sylva Rödlová, Ph.D 3. LF UK, Praha, 2014."

Podobné prezentace


Reklamy Google