Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Římské vodní právo (Romanum ius aquae) Arnošt Kult výzkumný pracovník ( operarius exploratorius) Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, veřejná.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Římské vodní právo (Romanum ius aquae) Arnošt Kult výzkumný pracovník ( operarius exploratorius) Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, veřejná."— Transkript prezentace:

1 Římské vodní právo (Romanum ius aquae) Arnošt Kult výzkumný pracovník ( operarius exploratorius) Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, veřejná výzkumná instituce (Institutum exploratorium rei aquae – publica exploratoria institutio) Podbabská 30/ Praha 6 tel:

2 Seznam literatury a dalších podkladů [1]Balík, S. Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí. 1. vydání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2002, 127 s. ISBN X. [2]Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, 1997, 469 s. ISBN X. [3]Boháček, M. Nástin přednášek o soukromém právu římském I. Úvod. Práva věcná. Praha: Nákladem vlastním, 1945, 162 s. [4]Hrdina, A. Sylabus římského práva soukromého. 1. vydání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2002, 71 s. ISBN [5]Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, 386 s. ISBN [6]Kindl, M., David, O. Úvod do práva životního prostředí. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2005, 223 s. ISBN [7]Krecht, J. Zákon o vodách (vodní zákon) č. 254/2001 Sb. s důvodovou zprávou a poznámkami. Praha: Nakladatelství IFEC, 2002, 336 s. ISBN

3 [8]Miller, B. Vodní právo (Sbírka nejdůležitějších zákonů a nařízení týkajících se vodního práva pro historické země Čechy, Moravu a Slezsko). Praha: Spolek československých inženýrů, 1934, 204 s. [9]Peyrer von Heimstätt, Carl: Das österreichische Wasserrecht. Wien 1880, 736 s. (http://dlib-pr.mpier.mpg.de/). [10]Pražák, Georg: Wasserrechtliche Kompetenzfragen. Prag 1892, 119 s. (http://dlib-pr.mpier.mpg.de/). [11]Randa, Anton: Das österreichische Wasserrecht mit Bezug auf die ungarische und ausländische Wassergesetzgebungen. Prag 1891 (třetí vydání). 210 s. (http://dlib-pr.mpier.mpg.de/). [12]Rebro, K. Rímske právo súkromné. Bratislava: Vydavateľstvo OBZOR, 1980, 278 s. [13]Skřejpek, M. Texty ke studiu římského práva. Praha: Nakladatelství ORAC, s. r. o., 2001, 279 s., ISBN [14]Ševčík, J. Vodní a rybářské právo (Komentářem a judikaturou opatřená sbírka předpisů vodního a rybářského práva, platného v historických zemích Československé republiky). Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1937, 588 s. [15]Weger, V. (sestavil). Zákon vodní pro král. české. Písek: Nakladatel Jaroslav Burian.

4 [16]Gesetz vom 30. Mai 1869, RGBl 93/1869, betreffend die der Reichsgesetzgebung vorbehaltenen Bestimmungen des Wasserrechtes. Reichsgesetzblatt für die im Reichsrat vertretenen Königreiche und Länder, Jahrgang (http://alex.onb.ac.at/) [17]Zákon ze dne 23. března 1955 č. 11, ve znění zákona ze dne 20. února 1959 č. 12 Sb., o vodním hospodářství, v úplném znění podle přílohy vyhlášky č. 13/1959 Sb. [18]Zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění zákona č. 425/1990 Sb., zákona č. 114/1995 Sb. a zákona č. 58/1998 Sb. [19]Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 76/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 274/2003 Sb., zákona č. 20/2004 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 444/2005 Sb., zákona č. 222/2006 Sb. a zákona č. 342/2006 Sb. [20]Vládní návrh novely zákona o vodách (vodního zákona), parlamentní tisk 688/0. II. Zvláštní část. Návrh zákona rozeslán poslancům dne

5 [21]DIGESTA SEU PANDECTAE. Justinián, 15. prosince 530, Konstantinopol (latinský text převzat ze sítě Internet – [22]CODEX IUSTINIANUS REPETITAE PRAELECTIONIS. Justinián, 16. listopadu 534, Konstantinopol (latinský text převzat ze sítě Internet – [23]INSTITUTIONES SEU ELEMENTA. Justinián, 21. prosince 533, Konstantinopol (latinský text převzat ze sítě Internet – [24]Kindl. M.: Poznámka k vlastnictví vod. Právník 2/1997 (Informační systém ASPI). [25]Krecht, J.: Poznámka k vlastnictví vod. Právník 6/1997 (Informační systém ASPI). [26]Krecht, J.: K vlastnictví vod – I. Právník 10-11/1997 (Informační systém ASPI).

6 Úvod (zcela netradiční) Římské vodní právo mělo značný vliv na vývoj vodního práva v Českých zemích. Do našeho práva bylo převzato pojetí veřejnosti tekoucích vod – to bylo plně použito již při první české kodifikaci obsažené ve Vladislavském zřízení z roku Zde se stanovilo, že splavné řeky, stejně jako silnice, jsou obecným statkem. Uvedená zásada byla obsažena i v tzv. Obnovených zřízeních zemských Ferdinanda II. z 10. května 1627.

7 V roce 1811 byl vydán Rakouský všeobecný občanský zákoník. Zde se nacházela též vodoprávní ustanovení. Všechny splavné toky – veřejný statek určený k užívání všech (občanů – státních příslušníků). „Res publicae, quae in communi usu sunt“ („věci veřejné, které jsou v obecném užívání“). V roce 1869 byl vydán říšský vodní zákon č. 93/1869 (rámcový zákon). Podle ustanovení § 18, 25 a 27 byl vydán: český zákon zemský č. 71/1870 čes. z. z., moravský zákon zemský č. 65/1870 mor. z. z. a též slezský zákon zemský č. 51/1870 slez. z..z.

8 Zemské zákony platily v Čechách, na Moravě a ve Slezsku až do roku 1942, kdy byla vládním nařízením č. 305/1942 Sb. platnost českého zemského vodního zákona č. 71/1870 čes. z. z. rozšířena na celé území Čech a Moravy. Český zemský zákon platil v Čechách, na Moravě a ve Slezsku až do vydání zákona č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství. S ohledem na recepci řady zásad římského vodního práva do našeho práva lze souhrnně zhodnotit, že mnohdy (a to až do roku 1955) se české znění v řadě vodoprávních ustanovení s latinským textem (překladem Digest) „téměř doslovně“ shodovalo.

9 Kodifikace za císaře Justiniána Protože veškeré texty, které budou následně v této přednášce uvedeny, byly převzaty ze znění zveřejněném až za císaře Justiniána, pokusme se o této kodifikaci zmínit (jen ve zkratce). Basileus (βασιλε ύ ς) (tj. řecky král) Justinián (latinsky imperátor – císař), vládl v období 527–565. Proslavil se tím, že nechal zpracovat tzv. „tria volumina“ (tři svazky (zákonů)). Kodifikace shrnula právní normy a dala jim jednotný systém. Byly rovněž prosazeny nové zásady s ohledem na postavení císaře a úlohu církve.

10 Justinián jmenoval desetičlennou komisi. Uložil jí shromáždit císařské konstituce z existujících kodexů. Kodifikační komisi stál v čele „quaestor sacri palatii“ (nejvyšší dvorský úředník) Jan. Dále byl v komisi „magister officiorum“ (přednosta císařských kanceláří) Tribonián a profesor práva na škole v Konstantinopoli Theofil. Všechny zásady vyslovil Justinián v zákoně „De novo codice componendo“ (O sestavení nového kodexu). Justiniánův kodex z roku 529 měl mít výlučnou platnost. Po čtyřech letech však musel být přepracován.

11 V roce 530 byla zřízena nová komise. Za tři roky byla sestavena jedna z největších právních kodifikací – a tak v roce 533 publikoval císař Justinián toto rozsáhlé dílo pod názvem: „Digesta seu Pandectae“. Termín Digesta je odvozen od latinského slovesa digero (supinum digestum) (tj. pořádat, srovnávat, upravit), seu znamená v latině neboli, čili. Termín Pandectae pochází z řeckého „pan dechesthai“ (π ᾶ ν δ έ χεσθαι) (vše obsahovat). Dílo má značný rozsah, sbírka je rozdělena do 50 knih (i když se jedná o menší „knihy“ než v současnosti).

12 Pro potřeby zpracování této analýzy byl vytvořen soubor, který má přibližně normových stran. (Na základě převzetí podkladů z příslušných internetových stránek – je možné ho nalézt na W\kult\DIGESTA(nová).) Celkový počet právních sentencí činí Ve sbírce se vyskytuje slov. Vodnímu právu je ve sbírce věnována poměrně velká pozornost. Pojem „flumen“ (řeka) se vyskytuje celkem 206×, pojem „rivus“ (potok) 62×, pojem „ripa“ (říční břeh) 35×, pojem „lacus“ (jezero) 20×, pojem „mare“ (moře) 80×.

13 Ukázka – zadání v programu Excel Soubor: W:\Kult\DIGESTA(nová)

14 ( )

15 Justinián se obrátil na Triboniána a profesory Theofila a Dorothea, aby rovněž vypracovali učebnici práva. Ta měla být úvodem ke studiu Digest, tj. výkladem základních pojmů a principů práva. Císař ji 21. prosince roku 533 vyhlásil zákonem. Dostala název: „Institutiones seu Elementa“ (v češtině se běžně používá „Instituce“). Časem bylo zřejmé, že Kodex z roku 529 bude nutné revidovat. Koncem roku 534 předložila komise císaři nový návrh – ten byl po schválení publikován pod názvem: „Codex Iustinianus repetitae praelectionis“ (Justiniánův Kodex opakovaně probraný)

16 Justiniánova „tria volumina“ – tři svazky (zákonů) měly všeobecnou platnost; staly se základním materiálem pro vyučování na právnických školách a pronikly do soudních a správních orgánů. V západní Evropě byla situace složitější. V polovině 6. století se Justiniánovi podařilo dobýt Ostrogótstké království v Itálii – tyto tři svazky zákonů byly roku 554 uvedeny v platnost tzv. pragmatickou sankcí. S příchodem Langobardů se však objevily jiné systémy. Právo se dostalo na značně nižší úroveň. O Kodexu a Institucích určité povědomí zůstalo – sbírka „Digesta seu Pandectae“ se však zcela ztratila.

17 Ke konci 11. století byla sbírka 50 „knih“ znovu objevena. Hned poté se Justiniánovy zákoníky začaly studovat na právnických školách v Itálii, zvláště na boloňské univerzitě, a staly se základem přijetí římského práva ve středověku a jeho dalšího šíření. Později docházelo i v Evropě na sever a západ od Alp k intenzivní recepci římského práva – nejinak tomu bylo v českých zemích.

18 Pojem věci v římském právu Pro pochopení římského vodního práva je zapotřebí mít i určité povědomí o římském pojmu věc – „res“. Věc se chápe v římském právu jako prostorově omezená část, která může být samostatným předmětem, nikoli subjektem práv Samostatným předmětem práv je pouze těleso, které tvoří jednotný celek. Za takový se pokládá jak věc jednoduchá (kámen atd.), tak věc složitá, která se skládá z více spojených těles (např. stavba). To co tvoří jednotný celek, nelze pokládat za věc, pokud to nemůže být předmětem právních poměrů. (Např. pokud nemůže být lidmi vůbec ovládáno (slunce).)

19 Římští právníci členili věci „res“ na: A)hmotné „res corporales“ B)nehmotné „res incorporales“ (věci nehmotné byla majetková práva vyjma právo vlastnické), C)vyloučené ze soukromoprávního obchodu. (Poznámka: z hlediska právního bylo důležité dělení věcí na věci zahrnované do soukromoprávního obchodu „res in commercio“ a věci vyloučené ze soukromoprávního obchodu „res extra commercium“ (věci zahrnované do soukromoprávního obchodu mohly být předmětem vlastnictví a jiných soukromých práv))

20 Věci vyloučené ze soukromoprávního obchodu nemohly být předmětem vlastnictví a jiných soukromých práv. Věcmi v tomto smyslu byly: a)věci vyloučené ze soukromoprávního obchodu z důvodů náboženských „res divini iuris“ – jednalo se o: 1.chrámy a předměty náboženského charakteru „res sacrae“ (bohoslužebné), 2.náhrobky a příslušné pozemky „res religiosae“, 3.hradby a věže „res sanctae“ (věci pod záštitou bohů – nedotknutelné a neporušitelné),

21 b)věci patřící celému (římskému) národu „res publicae“ („věci veřejné“ – nepřímo patřící římskému státu) – jednalo se především o: 1. veřejné řeky „flumina publica“ (tj. stále tekoucí řeky – patřící římskému lidu), 2.další veřejné věci v obecném užívání (jednalo se o věci, patřící římskému státu nebo nějaké obci a sloužící ve veřejnému zájmu) (např. cesty a náměstí), c)věci všem společné „res omnium communes“ (věci „všem společné“) (s touto kategorií věcí se setkáváme až v justiniánském právu – jedná se o vzduch a moře).

22 Dále se dělily na věci movité „mobiles“ a nemovité „immobiles“. Za movité se pokládali v římském právu otroci a zvířata. Za nemovité se pokládaly pozemky. Věci spojené s půdou, zejména předměty vyčnívající nad ní „superficies“ – jako stromy, budovy atd. – ty se pokládaly za součást pozemku a nebyly věcmi v právním smyslu. Pozemky, na kterých se nacházely budovy, byly pozemky domovními „praedia urbana“ na rozdíl od pozemků zemědělských „praedia rusticana“.

23 Rovněž existovalo dělení na věci zuživatelné a nezuživatelné „res, quae usu consumuntur – res quae usu non consumuntur“. Věcmi zuživatelnými byly např. obilí, víno, olej. Věcmi nezuživatelnými např. skříň či pozemek. Dále se věci dělily na věci, určené individuálně a věci určené druhově či zastupitelné (někdy též věci nezastupitelné a zastupitelné). Nejčastější zastupitelnou věcí byly peníze.) Dále se věci dělily na věci, určené individuálně a věci určené druhově či zastupitelné. Nejčastější zastupitelnou věcí byly peníze. Věci se rovněž členily na věci dělitelné a nedělitelné. Kritériem byla fyzikální vlastnost věci. Pokud se při rozdělení neztrácí hodnota, jedná se o věci dělitelné (např. peníze).

24 DIGESTA SEU PANDACTAEDIGESTA De divisione rerum et qualitateO rozdělení věcí a jejich vlastnostech Summa rerum divisio in duos articulos deducitur: nam aliae sunt divini iuris, aliae humani. Celkově lze věci rozdělit do dvou skupin: jedny (věci) jsou (součástí) práva náboženského (boha), druhé pak lidského. Divini iuris sunt veluti res sacrae et religiosae. Sanctae quoque res, veluti muri et portae, quodammodo divini iuris sunt. Pod náboženské právo patří například věci posvátné (bohoslužebné) a zbožné (zasvěcené). Svatými (nedotknutelnými – pod boží ochranou) věcmi jsou například hradby a brány, jsou (jakoby) součástí náboženského práva. Quod autem divini iuris est, id nullius in bonis est: id vero, quod humani iuris est, plerumque alicuius in bonis est, potest autem et nullius in bonis esse: nam res hereditariae, antequam aliquis heres existat, nullius in bonis sunt. To co patří pod (vliv) náboženského práva (boha – bohů), to nikomu nepatří (je majetkem nikoho). Ta (věc), která patří pod vliv lidského práva (je práva lidského), většinou někomu patří (je majetkem někoho), avšak je i možné, že majetkem nikoho není. Neboť věc získávaná dědictvím, předtím, než se někdo stane dědicem, nikomu nepatří (v majetku nikoho není).

25 Hae autem res, quae humani iuris sunt, aut publicae aut privatae. Věci, které přináleží do (oblasti) lidského práva (práva lidí), jsou buď veřejné anebo soukromé. Quae publicae sunt, nullius in bonis esse creduntur, ipsius enim universitatis esse creduntur: privatae autem sunt, quae singulorum sunt. Ty (věci), které jsou veřejné (má se za pravdu že), nejsou v majetku nikoho, jsou totiž považovány za věci obce (státu – celé pospolitosti) samotné; soukromé jsou ty, které patří jednotlivcům. Quaedam praeterea res corporales sunt, quaedam incorporales. Kromě toho jsou (tyto) věci (svou povahou) jak hmotné, tak i nehmotné. Corporales hae sunt, quae tangi possunt, veluti fundus homo vestis aurum argentum et denique aliae res innumerabiles: Hmotnými (tělesnými) jsou ty (věci), kterých je možné se dotýkat, například pozemek, člověk (otrok), šaty, zlato, stříbro, a také další nespočetné věci. incorporales sunt, quae tangi non possunt, qualia sunt ea, quae in iure consistunt, sicut hereditas, usus fructus, obligationes quoquo modo contractae. Nehmotnými jsou ty (věci), kterých se není možné dotýkat – takovými věcmi jsou ty, které se zakládají na právu – jako (například) na dědictví, „usufructu“ a obligacích, uzavřených jakýmkoliv způsobem.

26 Nec ad rem pertinet, quod in hereditate res corporales continentur: nam et fructus, qui ex fundo percipiuntur, corporales sunt, et id quod ex aliqua obligatione nobis debetur plerumque corporale est, veluti fundus homo pecunia: Dané skutečnosti se nedotýká to, že do dědictví se zahrnou věci hmotné, a že i výnosy, které se získávají z pozemku, jsou hmotné (tělesné), a že hmotným je obyčejně to, co z nějaké obligace je nám dluženo – například pozemek, člověk (otrok) a peníze. nam ipsum ius successionis et ipsum ius utendi fruendi et ipsum ius obligationis incorporale est. Je tomu tak z toho důvodu, že samotné právo dědické posloupnosti, požívací právo a právo založené na obligaci je nehmotné. Eodem numero sunt et iura praediorum urbanorum et rusticorum, quae etiam servitutes vocantur. Obdobně je tomu u práv k pozemkům jak městským, tak venkovským; tato práva se rovněž nazývají služebnostmi. Quaedam naturali iure communia sunt omnium, quaedam universitatis, quaedam nullius, pleraque singulorum, quae variis ex causis cuique adquiruntur. Některé (věci) jsou podle přirozeného práva všem společné, některé jsou obcí, některé nikomu nepatří (jsou nikoho) – většina věcí však patří jednotlivcům – jsou získávány z různých důvodů.

27 Et quidem naturali iure omnium communia sunt illa: aer, aqua profluens, et mare, et per hoc litora maris. Věci, které jsou podle přirozeného práva všem společné, jsou (především) tyto: vzduch, tekoucí voda, moře a při tomto moři (se nacházející) mořské břehy. Item lapilli, gemmae ceteraque, quae in litore invenimus, iure naturali nostra statim fiunt. Rovněž kaménky, drahokamy a ostatní věci, které nalezneme na břehu (dle práva přirozeného), se (hned na místě) stanou našimi. Sed flumina paene omnia et portus publica sunt. Avšak řeky, téměř veškeré, a přístavy jsou veřejnými (věcmi).

28 INSTITUTIONES SEU ELEMENTAINSTITUCE (Justiniánova učebnice práva) LIB. II, TIT. I. – De rerum divisione.Kniha II, kapitola I – O rozdělení věcí Superiore libro de iure personarum euimus: modo videamus de rebus, quae vel in nostro patrimonio vel extra nostrum patrimonium habentur. V předešlé knize jsme pojednávali o právu osob. Nyní bychom nahlédli na věci (předměty majetkového práva), které jsou vlastněny jak v rámci příslušného majetku (patrimonia), tak i mimo něj. Quaedam enim naturali iure communia sunt omnium, quaedam publica, quaedam universitatis, quaedam nullius, pleraque singulorum, quae variis ex causis cuique adquiruntur, sicut ex subiectis apparebit. Některé (věci) jsou totiž podle přirozeného práva všem společné – některé jsou veřejné, některé jsou obcí (obecní), některé nikomu nepatří (jsou nikoho); většina věcí je vlastněna jednotlivci, kteří je získávají (nabývají) od jiných (osob) z různých důvodů tak, jak to bude následně popsáno. Et quidem naturali iure communia sunt omnium haec: aer et aqua profluens et mare et per hoc litora maris. Podle přirozeného práva (zajisté) jsou všem (příslušníkům lidského společenství) společné tyto (věci): vzduch a tekoucí voda, moře a mořské břehy.

29 Universitatis sunt, non singulorum, veluti quae in civitatibus sunt theatra, stadia et similia et si qua alia sunt communia civitatium. Patří obcím, ne jednotlivcům, ty věci (budovy), které se zde nacházejí, například divadla, závodiště a ostatní podobná zařízení všem společná (pokud existují). Nullius autem sunt res sacrae et religiosae et sanctae: quod enim divini iuris est, id nullius in bonis est. Nikomu nepatří (nikoho jsou) věci posvátné (svaté), náboženské (zasvěcené) a svaté; to co patří do oblasti práva náboženského (boha – bohů), to nemůže mít nikdo ve svém vlastnictví (majetku). Sanctae quoque res, veluti muri et portae, quodammodo divini iuris sunt et ideo nullius in bonis sunt. ideo autem muros sanctos dicimus, quia poena capitis constituta sit in eos qui aliquid in muros deliquerint. Svatými věcmi jsou například hradby a brány, jsou (jakoby) součástí náboženského práva (pod ochranou bohů), z toho důvodu nikomu nepatří (nejsou majetkem nikoho). Proto říkáme, že hradby jsou svaté. Jakýkoliv přestupek je trestán smrtí.

30 Ukázky z textů římského vodního práva V následujícím přehledu uvádíme některé význačné právní výroky, které se vztahují k vodoprávní problematice, a to z díla které v roce 533 publikoval císař Justinián pod názvem: „Digesta seu Pandectae“. Český překlad k dispozici není; existují překlady německé (v knižní podobě a obtížně dostupné), a pokud je autorovi této přednášky známo – neúplné (na Internetu) překlady anglické.

31 Latinský textČeský překlad Riparum usus publicus est iure gentium sicut ipsius fluminis. Itaque navem ad eas appellere, funes ex arboribus ibi natis religare, retia siccare et ex mare reducere, onus aliquid in his reponere cuilibet liberum est, sicuti per ipsum flumen navigare. Sed proprietas illorum est, quorum praediis haerent: qua de causa arbores quoque in his natae eorundem sunt. Veřejné užívání břehů, obdobně jako řek; je dáno na základě „práva národů”. Proto každý může lodí přistávat bez omezení (svobodně) u břehů, vázat provazy ke stromům, které zde rostou, sušit rybářské sítě, které jsou z moře sváženy, a také skládat jakýkoliv náklad na břehu. Vlastnictví břehů však náleží těm, kterým patří pozemky; rovněž stromy, které rostou na březích patří těmto (vlastníkům).

32 Cum usum fructum horti haberem, flumen hortum occupavit, deinde ab eo recessit: ius quoque usus fructus restitutum esse Labeoni videtur, quia id solum perpetuo eiusdem iuris mansisset. Ita id verum puto, si flumen inundatione hortum occupavit: nam si alveo mutato inde manare coeperit, amitti usum fructum existimo, cum is locus alvei publicus esse coeperit, neque in pristinum statum restitui posse. V případě, že mám právo užívat pozemek zahrady, a nastane skutečnost, že řeka ho zaplaví – a voda poté ustoupí – pak Labeo má ten názor, že „ususfructus” (právo věc užívat a brát z ní plody bez porušení její podstaty) se navrací, protože půda zůstává po celou tuto dobu ve stejném právním stavu. Myslím si, že toto je pravdou jenom tehdy, když řeka zaplaví zahradu (pozemek). Když ale dojde k tomu, že koryto svůj směr změní, pak právo „usufructus” přestává platit – pozemek tohoto koryta se stane veřejným statkem (majetkem), a to proto, že nemůže být uveden do původního stavu.

33 Quod si quis in mare vel in litore aedificet, licet in suo non aedificet, iure tamen gentium suum facit: si quis igitur velit ibi aedificantem prohibere, nullo iure prohibet, neque opus novum nuntiare nisi ex una causa potest, si forte damni infecti velit sibi caveri. Když kdokoliv něco v moři nebo na mořském pobřeží postaví, ačkoliv to není jeho pozemek, pak na základě „práva národů” se toto stane jeho majetkem. I kdyby tomu někdo chtěl zabránit, tak to nelze, stejně jako při nové stavbě (na stejném místě), protože k tomu nemá oprávnění. Zákaz lze provést jen tehdy, pokud by šlo o ohrožení jeho práv. Fluminum publicorum communis est usus, sicuti viarum publicarum et litorum. In his igitur publice licet cuilibet aedificare et destruere, dum tamen hoc sine incommodo cuiusquam fiat. Užívání řek je záležitostí veřejnou, podobně je tomu u veřejných cest a mořského břehu. Na těchto místech je všem povoleno (na základě veřejného práva) stavět i bourat, ale pouze v případě, že to nezpůsobí někomu jinému újmu.

34 Si flumen navigabile sit, non oportere praetorem concedere ductionem ex eo fieri labeo ait, quae flumen minus navigabile efficiat. idemque est et si per hoc aliud flumen fiat navigabile. Labeo tvrdí, že jestliže je řeka splavná, pak nemůže prétor udělit právo odebírat vodu v takovém množství, že by se řeka stala méně splavnou. Toto platí i v případě, že by se stala jiná řeka splavnou. Quod in litore quis aedificaverit, eius erit: nam litora publica non ita sunt, ut ea, quae in patrimonio sunt populi, sed ut ea, quae primum a natura prodita sunt et in nullius adhuc dominium pervenerunt: nec dissimilis condicio eorum est atque piscium et ferarum, quae simul atque adprehensae sunt, sine dubio eius, in cuius potestatem pervenerunt, dominii fiunt. To, co kdokoliv na mořském břehu postaví, je jeho; je to dáno tím, že mořský břeh není veřejný obdobným způsobem jako věci, které jsou majetkem lidu. Naopak se jedná o obdobnou záležitost jako u věcí, které jsou prvotně vytvářeny přírodou a nepatří nikomu. Jedná se o podobnou záležitost jako u ryb nebo zvířat, která, jakmile jsou chycena, tak se stanou majetkem toho, kdo je ulovil. (viz „res nullius“)

35 Qui autem in ripa fluminis aedificat, non suum facit. Naopak ten, kdo staví na břehu řeky, nemůže (obdobně jako v předešlém případu) nabýt práva vlastnictví. Celsus filius, si in ripa fluminis, quae secundum agrum meum sit, arbor nata sit, meam esse ait, quia solum ipsum meum privatum est, usus autem eius publicus intellegitur. et ideo cum exsiccatus esset alveus, proximorum fit, quia iam populus eo non utitur. Celsus (mladší) tvrdí, že pokud roste na břehu řeky strom (hned vedle pole, které je v mém vlastnictví), pak strom je můj, protože samotný pozemek je můj, bez ohledu na to, že užívání je veřejné. Když vyschne koryto řeky, pak se koryto stane majetkem těch, kteří s ním sousedí, a to z toho důvodu, že lid (národ římský) už řeku nemůže užívat.

36 Maris communem usum omnibus hominibus, ut aeris, iactasque in id pilas eius esse qui iecerit: sed id concedendum non esse, si deterior litoris marisve usus eo modo futurus sit. Moře může užívat veškeré lidstvo. Obdobně je tomu u vzduchu. Klády, které se plaví v moři patří tomu, kdo je tam vhodil. Není však dovoleno, aby tím došlo ke zhoršování budoucího možného užívání moře nebo pobřeží. Respondit in litore iure gentium aedificare licere, nisi usus publicus impediretur. Je povoleno stavět na mořském břehu, a to na základě „práva národů“; nesmí však dojít ke zhoršování jeho veřejného užívání. De fluminibus. Ne quid in flumine publico ripave eius fiat, quo peius navigetur. O řekách. Nesmí dojít k tomu, aby došlo k jakékoliv změně v řece a na říčním břehu, která by způsobila zhoršení podmínek plavby (na této řece).

37 Fluminum quaedam publica sunt, quaedam non. Publicum flumen esse Cassius definit, quod perenne sit: haec sententia Cassii, quam et Celsus probat, videtur esse probabilis. Některé řeky jsou veřejné (jsou majetkem římského lidu), jiné nikoliv. Cassius stanovil definici, že řeky s trvalým tokem vody jsou veřejné. Tato definice byla schválena Celsem – je možné říci, že je oprávněná. Si fossa manu facta sit, per quam fluit publicum flumen, nihilo minus publica fit: et ideo si quid ibi fiat, in flumine publico factum videtur. Pokud byl kanál uměle (rukama) vytvořen a protéká jím veřejná řeka, pak je tento kanál rovněž veřejný (je majetkem římského národa) – cokoliv je zde vybudováno je rovněž veřejné. Aliter atque si flumen aliquam terram inundaverit, non alveum sibi fecerit: tunc enim non fit publicum, quod aqua opertum est. Pokud dojde k povodni a území je zaplaveno vodou (a přitom nedojde k vytvoření koryta řeky), pak toto území pokryté vodou se nestává veřejným majetkem (zůstává i nadále majetkem soukromým).

38 In flumine publico factum accipere debemus, quidquid in aqua fiat: nam si quid extra factum sit, non est in flumine factum: et quod in ripa fiat, non videtur in flumine factum. Měli bychom vždy mít za to, že to, co je vybudováno ve veřejné řece je vybudováno ve vodě této řeky. Co se stane mimo tuto vodu, to není považováno za vybudované v řece. Obdobně je tomu u břehu. Non autem omne, quod in flumine publico ripave fit, coercet praetor, sed si quid fiat, quo deterior statio et navigatio fiat. ergo hoc interdictum ad ea tantum flumina publica pertinet, quae sunt navigabilia, ad cetera non pertinet. sed labeo scribit non esse iniquum etiam si quid in eo flumine, quod navigabile non sit, fiat, ut exarescat vel aquae cursus impediatur, utile interdictum competere. Ne vše co se vybuduje ve veřejné řece by měl prétorův příkaz zakazovat – pouze by se to mělo týkat toho, co by zhoršilo plavbu a možnost přistávání lodí. Tento příkaz se použije pouze pro veřejné splavné řeky. Ale Labeo říká, že cokoliv, co způsobí (i v řece, která není splavná) vysychání či zhoršení toku řeky, by mělo být omezeno na základě tzv. užitečného příkazu.

39 Si in mari aliquid fiat, Labeo competere tale interdictum: „ne quid in mari inve litore quo portus, statio iterve navigio deterius fiat“. Labeo říká, že pokud je cokoliv konáno na moři, pak je nutné aplikovat následující příkaz: „Nic nesmí být učiněno na moři nebo pobřeží, aby tím došlo k zhoršení možnosti přistávání s loděmi a ohrožení plavby.“ Sed et si in flumine publico, non tamen navigabili fiat, idem putat. Stejný přístup je nutné uplatňovat i u každé veřejné řeky, a to nejen u řeky splavné. Deinde ait praetor: „quod in flumine publico ripave eius fiat sive quid in id flumen ripamve eius immissum habes, quo statio iterve navigio deterior sit fiat, restituas“. Dále prétor říká: „Když cokoliv učiníš ve veřejné řece nebo na jejích březích, nebo když cokoliv umístíš ve veřejné řece či na jejích březích, co zhorší podmínky plavby, pak musíš uvést vše do původního stavu“.

40 Flumina publica quae fluunt ripaeque eorum publicae sunt. Řeky, které tekou (stále) jsou řekami veřejnými; jejich břehy jsou rovněž veřejné. Ripa ea putatur esse, quae plenissimum flumen continet. Břehem se chápe ta část, která pojme řeku při velkém množství vody (při vysokém vodním stavu – než dojde k přelití). Quaesitum est, an is, qui in utraque ripa fluminis publici domus habeat, pontem privati iuris facere potest. Respondit non posse. Je možné si položit otázku, zda někdo, kdo má na protějších březích domy, může postavit přes řeku most, a to na základě práva soukromého. Odpověď zní, že nikoliv.

41 Ait praetor: „in flumine publico inve ripa eius facere aut in id flumen ripamve eius immittere, quo aliter aqua fluat, quam priore aestate fluxit, veto“. Prétor říká: „Zakazuji, aby bylo cokoliv vybudováno ve veřejné řece nebo na jejích březích; rovněž nelze cokoliv vhazovat do vody nebo umísťovat na březích, pokud by došlo ke změně toku řeky proti stavu, který byl předtím (v minulém roce)“. Pertinet autem ad flumina publica, sive navigabilia sunt sive non sunt. Tento příkaz se použije, a to i bez ohledu na to, zda se jedná o splavné veřejné řeky či o nesplavné veřejné řeky. Lacus est, quod perpetuam habet aquam. Jezero je to, co má stálou vodu.

42 Stagnum est, quod temporalem contineat aquam ibidem stagnantem, quae quidem aqua plerumque hieme cogitur. Nádrž (rybník) je to, co vodu obsahuje dočasně, a to vodu stojatou – většinou se naplňuje v zimě (v období dešťů kdy je více vody – ve středozemní klimatické oblasti). Fossa est receptaculum aquae manu facta. Příkop (kanál) je to, co jímá vodu, a je rukama (ručně) vybudován. Possunt autem etiam haec esse publica. Jezero, nádrž a kanál mohou být rovněž veřejnými (věcmi).

43 Římské vodní právo a jeho vliv na současné české vodní právo Za velmi aktuální ustanovení z uvedeného výběru lze považovat výrok: „Publicum flumen esse Cassius definit, quod perenne sit.“ (Cassius stanovil definici, že řeky s trvalým tokem vody jsou veřejné.). Obdobně: „Flumina publica quae fluunt ripaeque eorum publicae sunt.“ (Řeky, které tečou (stále) jsou řekami veřejnými; jejich břehy jsou rovněž veřejné.)

44 Vodní tok je definován v § 43 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodním zákonu), ve znění pozdějších předpisů následovně: „ Vodní toky jsou povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku, a to včetně vod v nich uměle vzdutých. Jejich součástí jsou i vody ve slepých ramenech a v úsecích přechodně tekoucích přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo zakrytými úseky.“ Zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), měl však jinou definici: „Vodní toky (poznámka pod čarou se odvolává na tehdy platný článek 8 ústavy ČSSR – ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) jsou vody trvale tekoucí po zemském povrchu mezi břehy buď v korytě přirozeném (popřípadě upraveném), jako bystřiny, potoky, řeky, nebo v korytě umělém, jako průplavy, vodní kanály, nádrže apod., nebo vody nacházející se ve slepých ramenech vodních toků, včetně jejich koryt.“

45 Při porovnání definice obsažené v platném zákonu č. 254/2001 Sb. a definice zákona č. 138/1973 Sb. se zněním Dig (Ulpianus 68 ad ed.) lze konstatovat, že původní definice ve dnes již zrušeném zákonu byla výstižnější a jednoznačnější. Formulace typu: „po převažující část roku“ může vést k mnoha rozdílným interpretacím. Tento příklad byl zvolen pouze jako potvrzení toho, že římské vodní právo je možné i dnes vzít do úvahy tam, kde právní názory nejsou zcela jednotné. Jako další příklad lze uvést odbornou diskusi (ve své době velmi aktuální) mezi autorem článku [24] a autorem článku [25] (časopis Právník).

46 Důvodová zpráva k parlamentnímu tisku 688/0 obsahovala následující komentář: „Povrchovými vodami jsou (v souladu se současnou právní úpravou) vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu. Oproti platnému stavu se upřesňuje, že povrchovými vodami jsou i vody, které přechodně protékají zakrytými úseky, tunely nebo v nadzemních vedeních; konstatováním této skutečnosti se odstraňují dosavadní výkladové pochybnosti. Povrchovými vodami jsou ve smyslu definice zejména vody ve vodních tocích, včetně vod ve vodních tocích uměle vzdutých, vody odtékající po zemském povrchu v podobě dešťových srážek atd. Za povrchové vody se nepovažují vody, které byly z vod povrchových odebrány. Odebrané vody jsou mimo dosah působnosti tohoto zákona. Povrchové ani podzemní vody nejsou pro svou neovladatelnost předmětem vlastnických ani dalších soukromých práv s vlastnictvím spojených a jsou v tomto smyslu věcí bez pána (res nullius).“

47 Právě použití termínu „res nullius“ vedlo k odborné diskusi, která nebyla až do dnešních dní jednoznačně rozhodnuta. Prof. Kindl se pak dané problematice ještě dále věnoval v publikaci [6] (Úvod do práva životního prostředí. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o., 2005). Tento příklad byl rovněž uveden jako doklad toho, že římské právo nám může i v současnosti být podnětem k diskusím – a následně pak inspirací pro úvahy a koncepce, které by mohly posloužit při možné novelizaci českého vodního práva. Děkuji Vám za pozornost. Gratias ago vobis pro intentione.

48 Summa: Romanum ius aquae magnam auctoritatem habebat apud evolutionem iuris aquae in terris Bohemicis. In iurem nostrum perceptio publicarum aquarum fluentium excepta est. (Římské vodní právo mělo značný vliv na vývoj vodního práva v Českých zemích. Do našeho práva bylo převzato pojetí veřejnosti tekoucích vod.) Roman water right had a significant impact on the development of water law in the Czech Lands. Our law has taken the concept of public-flowing water Verba principalia: ius Romanum, ius aquae, res corporalis, res extra commercium, res nullius, flumen publicum, ripa, rivus, lacus.


Stáhnout ppt "Římské vodní právo (Romanum ius aquae) Arnošt Kult výzkumný pracovník ( operarius exploratorius) Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, veřejná."

Podobné prezentace


Reklamy Google