Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Prezentace se nahrává, počkejte prosím

Fotografie a fotoaparáty. Historie fotografie Camera obscura – princip popsán již Aristotelem kolem roku 330 př. Kr. –tmavá skříňka s malým otvorem ve.

Podobné prezentace


Prezentace na téma: "Fotografie a fotoaparáty. Historie fotografie Camera obscura – princip popsán již Aristotelem kolem roku 330 př. Kr. –tmavá skříňka s malým otvorem ve."— Transkript prezentace:

1 Fotografie a fotoaparáty

2 Historie fotografie Camera obscura – princip popsán již Aristotelem kolem roku 330 př. Kr. –tmavá skříňka s malým otvorem ve stěně, kterým se promítá venkovní obraz dovnitř První fotografie –1813 Francouz J. N. Niepce –1835 rovněž Francouz L. J. Daguerre –expozice asi 8 hodin Vynález filmu –1887: Hannibal Goodwin –1889: George Eastman – výroba svitkových filmů do přístrojů Kodak

3 Rozdělení podle typu záznamového média Digitální Kinofilmové (35mm) střední formát 6x6cm,…

4 Rozdělení digitálních fotoaparátů Kompakty DSLR EVF hledáčky

5 DSLR Je to digital single lens reflex camera. Tedy digitální zrcadlovka. Nastává zde poněkud zmatek, protože ještě nedávno se výrazu digitální zrcadlovka používalo v jiném významu. Byl analogií pro anglický výraz SLR-like camera, čili "jakoby zrcadlovka". Myslely se tím přístroje s elektronickým hledáčkem, protože funkčně byly skutečné SLR přístrojům podobné. Dnes už se tohoto termínu pro přístroje s elektronickým hledáčkem (tomu se zase říká EVF, neboli Electronic Viewfinder) málo používá, protože nastoupily SLR nové generace, cenově dostupné, které ty "jakoby zrcadlovky" postupně vytlačují z trhu. Zkratka DSLR je důležitá, setkáváme se s ní i v popisu objektivů. Jakmile je psáno, že dotyčný objektiv je určen pro DSLR, znamená to, že jeho obraz je optimalizován ne pro celý formát kinofilmu, ale pro plochu snímače, na př. 22,5x15 mm. Znamená to, že bajonet objektivu, tedy spojovací zařízení umožňující pevné spojení a ovládání objektivu s přístrojem, se případně může hodit i pro klasickou kinofilmovou zrcadlovku, ale objektiv by v krajích kreslil velmi neostře.

6

7 Princip jednooké zrcadlovky (SLR) Boční řez optickou soustavou jednooké zrcadlovky: Světlo prochází objektivem (1) a odráží se od zrcadla (2) na matnici (5). Spojná čočka (6) jej koncentruje do pětibokého hranolu (6) (někdy se používá i soustava zrcadel), odkud prochází dále do hledáčku (8). Při expozici se zrcadlo zvedne a otevře se závěrka (3), jíž světlo promítne na film nebo senzor (4) přesně stejný obraz, jako předtím do hledáčku.

8 Fotoaparáty s elektronickým hledáčkem Elektronické hledáčky nejsou nic jiného, než malý LCD displej, obvykle s úhlopříčkou 0,5´´ a hustotou 235 tisíc pixelů. Nedíváme se na něj přímo, ale přes optický člen, umožňující korekci oční vady. Podobně jako LVCD v zadní stěně aparátu kryje prakticky celé zorné pole (selsky: co v něm vidíme, bude na fotografii), bývá to přes 95%, kdežto optické (průhledové) hledáčky ořezávají také někdy 10% z každé strany. Obraz který v něm vidíme nám poskytuje snímač aparátu, tedy zprostředkovaně vskutku vidíme skrze objektiv (through the lens). Funkčně se tedy chová jako hledáček jednooké zrcadlovky, jímž též vidíme přes zrcadlo a hranol (eventuálně další zrcadla) to, co vidí objektiv. To je důvod, proč se někdy užívá (či spíš užívalo) pojmu "digitální zrcadlovka" - je tím řečeno, že se přístroj chová jako zrcadlovka. V anglické terminologii se užívá pojmu SLR like, čili "jakoby SLR", přičemž SLR je Single Lens Reflex čili zrcadlovka. V elektronickém hledáčku si můžeme zobrazit i stav aparátu, čili základní údaje. Typicky v něm vidíme nastavenou clonu a čas, expoziční korekci, počet zbylých snímků, stav akumulátoru, citlivost, režim b lesku atd. Obvykle lze do něho pustit i menu, takže pak lze listovat v menu, aniž bychom museli dát aparát od oka. To je výhoda dokonce i oproti optického hledáčku pravých zrcadlovek, kde zpravidla vidíme při jeho dolním okraji jen clonu, čas a exp. kompenzaci. Nevýhodou EVF hledáčků je především obrazová kvalita. Třebaže došlo postupně ke značnému zlepšení, obraz je nekvalitní a nelze "ostřit na matnici" - tento problém je u některých přístrojů řešen tak, že po přepnutí na manuální režim se střední část obrazu přemění v jakousi "lupu", v níž vidíme zvětšený obrázek. To je velmi užitečná funkce. Někdy je v EVF vidět neblahý obrazový efekt, například blooming - a ten pak nebude na obrázku, je to neduh hledáčku, nikoli snímače. Další nevýhoda se někdy projevuje při ostření, kdy obraz jakoby zamrzl při namáčknutí spouště - a zase se "rozejde", jakmile je zaostřeno. To je velmi nepříjemné, když fotografujeme rychlý pohyb. Není to obecná vlastnost všech EVF systémů, ale vyskytuje se to. Také při sériovém fotografování někdy dochází k výpadkům obrazu nebo dokonce ke zmizení obrazu při velmi rychlém snímání. Pak musíme fotografovat "na slepo" s pochybnou nadějí na úspěch.

9 Snímací čip CCD CMOS velikost (myslí se velikost světločivné oblasti), která se udává v palcích a dnes se nejčastěji pohybuje okolo 2/3" 1/2", 1/1.8", 1/2.7" a 1/3.6", nebo se u jednookých zrcadlovek udává jeho rozměr v milimetrech, např x 19.1 mm. Tento údaj je důležitý pro přepočty ohniskových vzdáleností objektivu pro kinofilmový ekvivalent (velikost kinofilmového políčka je 24x36 mm) rozlišení - velice důležitá vlastnost určující velikost fotografie např. 3456x2304 což je cca 8Mpix

10 CCD a CMOS čipy se skládají z miliónů či až desítek miliónů jednotlivých buněk (někdy se jim říká pixel, i když pixelem se většinou rozumí zobrazovaný bod), z nichž každá dokáže registrovat světlo a vyhodnocovat jeho intenzitu. Jak ale pak takový čip rozeznává barvy? Jednoduše, světlo lze rozložit do konečného množství základních barev, většinou se používají tři - červená, zelená a modrá. Velké množství ostatních barev lze pomocí těchto základních nakombinovat (např. dáme 255 červené, 255 zelené a 0 modré a obdržíme jasně žlutou). Bohužel z omezeného počtu různých barev (vlastně ani z nekonečného pokud se jedná o spočetné nekonečno) se nedají nakombinovat všechny barvy co existují, ale i ze tří barev lze nakombinovat dosti značný výsek z prostoru všech barev, takže je lidské oko se svou s konečnou roslišovací chopností spokojeno. Nad každou světločivnou buňkou je pak malý barevný filtr, který propouští pouze jednu z těchto barev. Proto některé buňky registrují jen červenou, jiné jen modrou a ty poslední jenom zelenou. Celkem se filtru s těmito použitými barvami říká RGB filtr (Red=červená, Green=zelená, Blue=modrá), nebo také primární barevný filtr. Jak již název napovídá, existuje i sekundární barevní filtr zvaný CMY (Cynan=Tyrkysová, Margaret=Purpurová, Yellow-žlutá). Tento filtr je k filtru RGB duální - pomocí kombinací dvou barev RGB lze získat barvy CMY a naopak (R+G=Y, R+B=M, G+B=C). Třem barvám, které tvoří barevný filtr se říká barvy základní. Pro ilustraci - grafické karty v počítačích většinou využívají RGB filtr kdežto tiskárny využívají filtr CMYK (CMY + blacK=černá). U digitálních fotoaparátů je daleko častější primární filtr RGB nežli filtr CMY, který se většinou používal na prvních modelech digitálních aparátů. Tyto barevně rozlišené světločivné buňky se sdružují po čtyřech do skupin. V takové skupině je jedna pro červenou barvu, jedna pro modrou a dvě pro zelenou barvu. Protože pro zelenou barvu jsou dvě, tak se jim přikládá pouze poloviční váha (počítá se průměr). Po čtyřech se sdružují z důvodu jednoduchosti výplně (je jednodušší vyplnit plochu čtverci nežli trojúhelníky). Z jedné této skupiny pak vzniká jeden obrazový bod, tedy pixel.

11 Některé firmy přišli s nápadem, že není nutné využívat pouze tří základních barev, ale když už se sdružují z důvodů geometrie světločivné buňky po čtyřech, tak proč nevyužít barev čtyř. Onou čtvrtou barvou se stala barva modro-zelená, která tak rozšiřuje vnímání takovéhoto čipu více směrem z zelené a modré části. Tyto čipy jsou doménou hlavně firmy SONY. Počet pixelů se udává jako hlavní údaj o CCD či CMOS čipu. Proto rozeznáváme čipy s 1.31 Mpix (tedy 1.31 miliónem pixelů), 2.11 Mpix, 3.34 Mpix, 4.14 Mpix, 5.25 Mpix, 6 Mpix atd... Toto číslo ale samo o sobě není ten nejdůležitější údaj o digitálním fotoaparátu, sice z něj ihned vyčteme, jakým čipem je aparát osazen, ale ne kolik procent z něj dokáže využít. Například CANON PowerShot Pro 90 IS je sice osazen 3.34 Mpix CCD čipem, ale používá z něj sotva 80% světločivných bodů.PowerShot Pro 90 IS Oním velmi důležitým údajem je rozlišení snímku. To nám udává kolik bodů vodorovně a kolik bodů (pixelů) svisle, je schopen fotoaparát rozeznat. Tak můžeme potkat fotoaparáty oba s 3.34 Mpix, ale jeden dosáhne 2048x1536 pixelů rozlišení, a ten druhý jen 1856x1322 pixelů rozlišení. Většina digitálních fotoaparátů dovoluje nastavování rozlišení snímku alespoň ze dvou hodnot. Hodnoty rozlišení snímku jsou převzaté z rozlišení monitorů a tak se setkáváme se rozlišeními 640x480 pix, 1024x768 pix, 1280x960 pix, 1600x1200 pix apod... Poměr stran u takovýchto snímků je 4:3, kdežto poměr stran klasické fotografie je odvozen od tzv. zlatého řezu, konkrétně je 3:2. Levnější digitální aparáty mají několik rozlišení s poměrem stran 4:3, kdežto dražší aparáty (většinou jednooké zrcadlovky) používají rozlišení snímků v klasickém poměru 3:2. Pakliže si tedy necháte vytisknout fotografie z digitálního aparátu, který fotografuje v poměrech stran 4:3, na některý z klasických formátů (10x15, 13x18, 15x21, apod..) tak je nutné počítat s větším ořezem, který snímek 4:3 převede na fotografii 3:2. Nebo je možnost si nechat udělat fotografie na některém digitálním formátu, který je mnohem blíže poměru 4:3 (11x15, 13x17, 15x20, apod..), pak bude ořez podstatně menší.

12 CCD čip CCD čip je nejčastěji používaným obrazovým čipem. Jeho výroba je relativně jednoduchá, ale nákladná. Výstup informací z CCD čipu ještě není digitální, ale analogový a proto za CCD čipem musí následovat obvody pro digitalizaci obrazu (A/D převodník), což znamená vyšší odběr elektrické energie a zpomalení toku dat. Světločivné buňky na CCD čipu mají tvar čtverce a výstup z CCD čipu je pomocí sběrnice. Jednotlivé řádky, případně sloupce světločivných buněk jsou napojeny na sběrnici a tak když se odečítají údaje o obrazu nejprve hlásí údaje jeden sloupec, poté druhý atd.. a to všechno po jedné sběrnici. Jednodušší provedení, ale pomalejší čtení dat. Takovémuto uspořádání CCD čipu se říká progresivní CCD čip. Naproti tomu čip označovaný jako prokládaný CCD čip je sice složitější na pohled, ale výrobně jednodušší. Princip je velice jednoduchý. Nenačítají se řady či sloupce světločivných buněk postupně, ale po blocích, kdy např. první až třetí sloupec ná svůj vlastní registr (jakási minipaměť pro odčítání), čtvrtý až šestý mají také vlastní atd. Odečítají se pak postupně právě tyto hodnoty jednotlivých registrů, což vede k urychlení získávání dat z čipu (v uvedeném případě by to bylo 2-3x). Prokládaný CCD čip je tak výhodnější pro případy, kdy je nutné fotografovat několik snímků za sebou (sériové snímání).

13 Super CCD Super CCD čip je konstrukčně stejný jako normální CCD čip, pouze tvar světločivných buněk je osmiúhelníkový a tak pokrytí plochy Super CCD čipu je lepší nežli u CCD čipu. Proto se Super CCD čip velmi hodí pro interpolované snímky. Potenciál Super CCD čipu je větší nežli u CCD čipu, pokud z CCD dostaneme jisté maximální rozlišení, tak ze Super CCD lze zhruba při stejné kvalitě získat rozlišení podstatně větší. Tyto čipy používá např. Fuji. Čtvrtá generace Super CCD čipů přinesla zlepšení v podobě podružné světločivné buňky - osmiúhelníková světločivná buňka je doplněna o další menší, která je využívána pro zisk doplňkové, vyvažovací informace. Fuji senzor SuperCCD IV generace, který se osazuje do Fuji FinePix S3Pro. Fuji SuperCCD IV generace má 6 milionů "normálních" pixelů (tzv. S-pixely) a 6 milionů pixelů se sníženou citlivostí (tzv. R-pixely). Ty se uplatňují ve vysokých jasech. Tím je zvýšen dynamický rozsah čipu 4x

14 CMOS čip CMOS čip je konstrukčně velmi složitou záležitostí, ale je výrobně levnější, protože se vyrábí stejným způsobem jako procesory pro počítače. Obvody, které digitalizují obraz u CCD čipu pro všechny pixely postupně jsou zde již přímo součástí CMOS čipu - každá světločivná buňka má tyto obvody přímo u sebe. Digitalizace obrazu se tak provádí v každé světločivné buňce zvlášť a proto v jeden okamžik. To snižuje dobu nutnou pro přečtení obrazu z CMOS čipu a snižuje spotřebu energie. Díky tomu, že každá světločivná oblast má rovnou u sebe své digitalizační obvody zajímají oblasti citlivé na světlo pouze nepatrnou část celé plochy čipu. Ostatní plocha jsou právě ony digitalizační obvody. To se řeší tak, že každá takováto buňka dostane nad sebe, kromě RGB či CMY filtru i miniaturní čočku, která soustředí paprsky dopadající na plochu světločivné buňky pouze do místa citlivého na světlo. Počet takovýchto mikronových čoček tak stoupá do miliónů či desítek miliónů. Další výhodou je výstup dat z CMOS čipu. Neděje se tak postupně po sběrnici, ale najednou. Vývod dat totiž má každá světločivná buňka zvlášť. To zvyšuje rychlost odběru dat z CMOS čipu, zejména je tato vlastnost žádoucí při sériovém snímání. U starších a levnějších CMOS čipů docházelo k nežádoucímu roznášení náboje do okolních světločivných buněk. Zejména pak těch sousedících celou hranou, ne jenom rohem. Celkově se tento jev projevoval jako světlější nebo tmavší pásy na záběru, proto se mu říká efekt proužkované košile - člověk v jednobarevné košili pak na záběru vypadá jakoby měl košili proužkovanou. Tento nežádoucí jev "průsaku" elektronů lze někdy pozorovat i na CCD čipech. CMOS nové generace používané v polo-profi a profi modelech samozřejmě již touto vadou netrpí.

15 CMOS Foveon 3X Foveon X3 byl novinkou roku 2002 a to novinkou zásadní. Jedná se skutečně o průlomovou technologii, která umožňuje bez zvýšení počtu světločivných bodů dosáhnout až 4x většího barevného rozlišení. Jak je to možné? U klasických CCD či CMOS čipů se detekují pouze tři základní barvy a to červená (Red), zelená (Green) a modrá (Blue). Často se tomuto barevnému modelu proto říká RGB. Vhodným složením těchto barev lze nakombinovat ohromné množství barev, s rezervou postačující pro barevné rozlišení člověka. Tak např. složením červené, zelené a modré s maximální intenzitou dává bílou, složení jen červené a zelené žlutou, složení červené a modré fialovou atd.. Světločivná buňka na CCD či CMOS čipu ovšem dokáže rozpoznat pouze intenzitu dopadajícího světla. Pokud bychom to nechali pouze takto, tak bychom dostali pouze černobílý obrázek. Řeší se to následujícím způsobem. Pokud nad vlastní světločivnou buňku umístíme filtr v inverzní barvě, tj. filtr, který pohltí všechny barvy kromě jediné na kterou je nastaven, tak nám tato buňka bude detekovat pouze intenzitu jedné barvy. A dál je to jasné, sdružíme buňky po třech, každá z této trojice dostane jeden filtr v barvě inverzní k červené, zelené či modré a tak nám jedna buňka z trojice detekuje pouze intenzity červené barvy, druhá intenzity zelené a ta poslední jen modré. Dohromady jsou tak schopny detekovat všechny barvy, které mohou vzniknout složením červené, zelené a modré. V praxi se ovšem buňky seskupují po čtyřech, protože vyplnit čtvercovou plochu světločivných buněk na CCD či CMOS čipu identickými trojicemi není zas tak jednoduché, ovšem vyplnit ji čtveřicemi je triviální. Některá barva tak musí být v takovéto čtveřici zastoupena dvakrát. Volí se zelená, protože lidské oko je nejcitlivější právě na tuto barevnou složku. Máme tak jednu buňku červenou, jednu modrou a dvě zelené, které se ovšem počítají při sestavování barvy jako buňka jedna (mají poloviční váhu, chcete-li hlas), aby celý obrázek nešel do zelena.

16

17 Citlivost CCD-CMOS čipu Většina digitálních fotoaparátů má tzv. nastavení citlivosti CCD nebo CMOS čipu. Pro jednoduchost se udává ve stejných jednotkách jako citlivost filmů, tedy v ASA. Tak můžeme nastavit citlivost čipu na 100 ASA, 200 ASA, 400 ASA atd.. Většina digitálních fotoaparátů navíc umožňuje i nastavení citlivosti na automatiku. Co se praktického využití týče, tak už je to horší. Použití je jen jedno, a to, že vyšší nastavení citlivosti CCD či CMOS čipu nám umožní používat kratší časy. Stejného výsledku jako použití vyšší citlivosti lze ale dosáhnout s libovolným programem pro editaci fotografií, kdy můžeme zvýšit jas a kontrast až do požadované úrovně, nebo ještě lépe přesnějším nastavením gamma korekce snímku. Digitální fotoaparáty jsou totiž velmi citlivá zařízení na malá množství světla a tak jim více vadí přeexpozice, nežli podexpozice. Podexponovaný záběr můžeme jednoduše zachránit výše uvedeným způsobem opravy foto-programem. Navíc při použití vyšších citlivostí se nám i násobí šum, který může velmi negativně poznamenat celou fotografii (barevně zrnitá tma). Pokud si tedy nastavíme citlivost 800 ASA a základní citlivost čipu je 100 ASA, tak zvýšíme sice citlivost čipu 8x oproti normálu, ale také zvýšíme velikost šumu 8x. Většina fotoaparátů sice se šumem bojuje pomocí nejrůznějších algoritmů pro jeho potlačení (nejčastěji konvolucí s vhodnou maskou nebo ořezem vysokých frekvencí snímku), ale výsledkem je většinou sice méně zašuměný obrázek, ale zato mírně rozmazaný.

18 Pouze velmi málo aparátů má možnost vyfocení dvou po sobě jdoucích snímků, které budou díky malé časové prodlevě prakticky shodné, právě až na náhodný šum. To umožňuje dosti přesně stanovit jak velká je intenzita šumu v té které světločivné buňce a tak ho dosti precizně odstranit bez rozmazání konvolucí či frekvenčním ořezem. Zbývá dodat, že intenzita šumu také závisí na délce osvitu čipu - čím je expoziční doba delší, tím je také šum vyšší. A několik rad jak zbytečně nezvyšovat šum CCD či CMOS čipu. Šum je způsoben elektromagnetickým šumem v prostoru kolem nás a v malé míře i např. kosmickým zářením. Zejména elektromagnetický šum generuje ve světločivných buňkách různě velký náboj navíc, který se poté projevuje jako šum. Proto při fotografování nevystavujte aparát zbytečně elektromagnetickému poli. Mezi nejčastější generátory elektromagnetických polí patří mobilní telefony, detekční rámy v obchodech, tramvaje a elektrické lokomotivy vůbec, transformátory, nestíněné reprosoustavy, retranslační stanice mobilních operátorů, a v omezené míře i počítač (i když zde je značným přínosem ke snížení kovový obal počítače).

19 Procesory Několik procesorů je malým mozečkem digitálního fotoaparátu. Informace o obrazu, již v digitální formě, která opouští CCD či CMOS čip jde právě do těchto procesorů. Zde je přepočítána na některý obrazový formát (dle výběru uživatele) a teprve poté putuje dál směrem do Cache, nebo rovnou na kartu. Procesory řídí celé dění v digitálním fotoaparátu a na jeho výkonnosti také závisí rychlost provedení procesu od sejmutí obrazu na čipu do jeho uložení na kartu. Ve skutečnosti se nevyskytuje v digitálním fotoaparátu obdoba jediného procesoru z klasických PC, ale několik úzce specializovaných čipů, které spolupracují. Těch může být až 7 (zaostřování, měření expozice, komunikace s uživatelem, přepočet snímků do formátu JPEG, apod..), ale pro představu postačuje omezit se na vizi jakoby tato minisíť byla jedním čipem.

20 Formát Pro přiblížení lze říci, že formát je způsob zakódování informace o obrazu do posloupnosti jedniček a nul. Většina digitálních fotoaparátů umožňuje volbu mezi formáty, ale ne každý se hodí na všechno. Formátem je myšlen formát souboru, do kterého je uložený snímek. Nejčastěji používaným formátem je JPEG, tento formát je kompresní, což značí, že snímek bude relativně malé velikosti, ale s jistou ztrátou kvality. Stupně komprese lze u většiny fotoaparátů volit alespoň ze tří úrovní. Úroveň komprese se projeví na velikosti snímku (větší komprese = menší velikost snímku) a pak na kvalitě (větší komprese = horší kvalita). Zhoršení kvality snímku se projevuje ve slévání podobných barev v čtvercích 8x8 pixelů a v rozostření okrajů. Komprese se dosahuje ořezem vyšších členů diskrétního cosinového rozvoje (je dosti podobný Fourierovu rozvoji, ale je jednodušší) použitého na matice 8x8 pixelů. Pro velkoformátový tisk a pro výřezy z konečného záběru je vhodný formát TIFF. TIFF je obrazový formát bez komprese a tedy i bez ztráty kvality. Díky tomu ale nabývá jeho velikost oproti JPEGu až 9x. Rozdíl v kvalitě záběru TIFF a JPEG s nejnižší kompresí je minimální (pod 15%), zato 9-ti násobný přírůst velikosti je velmi citelný. Proto je TIFF určen pouze pro záběry, které se budou tisknout na velké formáty a pro záběry, z kterých bude použito jen několik desítek procent plochy (výřez, makro fotografie). Specialitou je formát RAW, nejedná se o obrazový formát, ale o souborový formát pro surová, nezpracovaná data. Normálně jsou data proudící z CCD či CMOS čipu zpracována na některém z procesorů do obrazového formátu a ten je pak jako soubor uložen na paměťovou kartu. Při focení formátem RAW se nezpracovává nic, data CPU pouze protékají a ihned se ukládají na kartu. To zrychluje práci fotoaparátu zejména při sériovém snímání. Velikost formátu RAW je navíc značně menší nežli konkurenčního TIFF, i když je stále 2-3x větší nežli velikost JPEGu. Nevýhodou RAWu je to, že teprve musí být zpracován v počítači a to ve specializovaném foto-programu (Software dodaný s aparátem, plug-iny pro Photoshop, Paint Shop Pro atd..). Odpadá tedy přímý tisk z fotoaparátu rovnou na foto-tiskárnu. Protože RAW není přepočítaný na obraz, tak se musí pro náhled na displeji fotoaparátu ukládat zvlášť malý obraz jako JPEG, který se pak zobrazuje na displeji aparátu místo nepřepočítaného RAWu. Velikost tohoto zástupného snímku je ale velmi malá a tak nám kartu rozhodně nezahltí. Navíc dokonalejší modely digitálních fotoaparátů již zvládají uložit najednou na paměťovou kartu jak snímek ve formátu RAW, tak plný snímek ve formátu JPEG. Velikou předností RAWu, o které se obecně neví, je to, že není tak citlivý na přeexpozici jako ostatní formáty. Všem digitálním formátům nevadí podexpozice, to lze úpravou zachránit, ale přeexpozice snímek spolehlivě zničí. Pouze RAW je odolnější, protože když se přepočítává v počítači kde je CPU několikatísíckrát výkonnější nežli to v digitálním fotoaparátu, tak se tak děje podle náročnějších a dokonalejších algoritmů, používá se vyšší barevná hloubka a při přepočtu lze nastavit množství nejrůznějších parametrů včetně základní hladiny jasu. Pokud vám tedy na nějakém snímku obvzláště záleží, použijte RAW formát. Dříve tento nadějný formát podporovala pouze firma CANON, ale časy se mění a tak již i MINOLTA, OLYMPUS, NIKON a PENTAX jej zabudovávají do svých aparátů. Za zmínku rozhodně stojí, že jednotliví výrobci fototechniky nemají jednotnou normu pro RAW formát a tak se setkáváme s navzájem nekompatibilními RAW formáty jako např. RAW-Olympus, RAW-Minolta, RAW-Canon apod. Takovýto soubor bývá často i odlišen jinou příponou nežli RAW (např. RMW apod..) a nelze jej zpracovat jinde nežli v software dodaném výrobcem.

21 Cache - Vyrovnávací paměť Vyrovnávací paměť neslouží k trvalé úschově dat, slouží pouze k jejich dočasné úschově před finálním zapsáním na paměťové médium (X-Data, CompactFlash, MemoryStick atd..). Zápis dat na takovéto paměťové médium je totiž relativně pomalá činnost, proto pokud chceme fotografovat bez několika vteřinových pauz pro zápis snímku na kartu, musíme mít v aparátu vestavěnou výkonnou a velkou cache, tedy vyrovnávací paměť. Poté co je obrazová informace přepočítána do některého obrazového formátu na CPU a opouští ho, tak se zapíše do relativně malé, drahé, ale velmi rychlé vyrovnávací paměti. Pokud je ve vyrovnávací paměti ještě místo, tak můžeme ihned fotit dál. To je zejména žádoucí při kontinuálním snímání (série snímků) viz. CANON EOS 1D Mark II, který má údajně až 512 MB cache!EOS 1D Mark II Až se cache zaplní, nebo když má fotoaparát chvíli klidu, tak pomalu zapisuje snímky z cache na kartu. Není možné, aby se do vyrovnávací paměti ukládaly a zároveň se z ní odebíraly snímky. Když je vyrovnávací paměť zaplněna, tak si stejně budeme muset počkat na zápis obsahu na paměťovou kartu. Proto se v technických datech digitálního fotoaparátu udává nejenom, kolik zvládne snímků za vteřinu, ale i kolik jich může udělat celkem při tom a tom formátu a tom a tom rozlišení. Z tohoto údaje pak lze vypočítat přibližnou velikost cache, neboť tou se skoro nikdo až na výjimky nechlubí, spíše u dražších aparátů se vyskytuje cache 32 MB a více, obvyklá velikost se pohybuje okolo 2-16 MB a u levnějších digitálních fotoaparátů dokonce chybí úplně. Zajímavostí je již starý OLYMPUS Camedia E-100 RS, kde je navíc speciální funkce, kterou můžete přerušit zápis snímků z cache na kartu a ihned tak můžete začít fotit, aby vám neunikl nějaký důležitý moment. Při použití této funkce ale ztrácíte ty snímky, které se nestihly zapsat z cache na kartu.Camedia E-100 RS V poslední době se stále častěji objevují modely, které cache využívají i pro trvalé ukládání fotografií. Takový aparát pak lze používat i bez paměťové karty - cache představuje jeho vnitřní paměť. Často se jedná o stejnou paměť ve které je nahrán i firmware fotoaparátu, proto velikosti vestavěných pamětí u aparátů nabývají takových podivných hodnot jako 12.4 MB (16 MB celkem, 3.6 MB firmware). Příkladem budiž PENTAX Optio S5 i

22 Stabilizace Stabilizace pomocí čipu (např. Panasonic, Minolta systém AS) Stabilizace pomocí čočky v objektivu (např. Canon systém IS)

23 Stabilizace obrazu Stává se, že fotograf pořídí neostrý snímek a hledá příčiny. Často vše svádí na špatný objektiv, systém automatického zaostřovaní, vyvolání fotografií a kdoví co ještě. Příčinou však velmi často bývá chvění fotoaparátu v okamžiku expozice. To v kombinaci s použitým expozičním časem a ohniskovou vzdáleností objektivu způsobí rozmazání snímku. A právě proti tomuto chvění či otřesům fotoaparátu slouží technologie stabilizace obrazu Anti Shake, která dokáže účinně eliminovat tyto otřesy a zajišťuje kvalitní ostré snímky. Princip technologie stabilizace obrazu Anti Shake spočívá v pohybu CCD snímače proti směru otřesu tak, aby obraz procházející objektivem dopadal stále na stejné místo (stejné pixely) CCD snímače a nedocházelo tak k rozmazání. Dva gyroskopické snímače úhlové rychlosti (Axis angular velocity sensor) snímají výchylku (otřes) fotoaparátu v osách X a Y. Informace o výchylce jsou předávány řídícímu obvodu. Ten podle nich a podle informací z objektivu (aktuální ohnisková vzdálenost, zaostřená vzdálenost a clona) stanoví potřebnou výchylku CCD snímače. Vzhledem k vysokému požadovanému výpočetnímu výkonu je pro řízení vyhrazen jeden výkonný specializovaný procesor.

24 Systém IS (Image stabilisation) Obecným pravidlem je, že rychlost závěrky musí být alespoň tak vysoká, jako je odpovídající ohnisková vzdálenost objektivu. Jestliže je na fotoaparátu nasazen 28mm objektiv, měla by být rychlost závěrky alespoň 1/30 s, při 200mm objektivu je ale zapotřebí nastavit 1/250sekundovou expozici nebo kratší. Vždy ale není možné nebo žádoucí tak vysoké rychlosti nastavovat, zejména při nedostatečném osvětlení nebo u teleobjektivů. Společnost Canon tento problém řešila řadou objektivů se stabilizací obrazu (IS), které kompenzují pohyb fotoaparátem pomocí speciálního korekčního členu. Objektiv typu IS má dva gyroskopické senzory, jimiž se detekují směr a míra nechtěného pohybu. Jeden senzor detekuje vertikální pohyb, druhý pohyb horizontální. Tyto senzory rovněž měří frekvenci pohybu; tj. kolikrát za sekundu se fotoaparát pohne nahoru a dolů nebo ze strany na stranu. Když mikroprocesor v objektivu získá všechna tato data, určí jak mnoho a jak rychle se plovoucí kompenzační člen musí posunout, aby se udržel stabilní obraz na filmu nebo digitálním obrazovém snímači. Snad nejpůsobivější vlastností stabilizace obrazu je, že se dokáže vypořádat nejen s otřesy způsobenými držením fotoaparátu v ruce (obecně přibližně třemi až pěti pohyby za sekundu), ale také s vibracemi od motoru automobilu nebo dokonce helikoptéry (až vibrací za sekundu). Použití objektivu s technologií IS je výraznou výhodou pro fotografa při fotografování, protože i bez výrazné snahy s fotoaparátem nepohnout, dospěje ke stabilním výsledkům. To znamená pro fotografa významný rozdíl v komfortu.

25 Trendy Zvyšování rozlišení čipů Dá se čekat, že vývoj půjde dál a že se postupně bude přecházet od zrcadlovek se snímačem 22,5x15 mm k zrcadlovkám se snímačem velkým 24x36, jako je - Canon EOS 5D Zrychlení fotoaparátů Stabilizace obrazu U kompaktů

26 EOS-1Ds Mark II16,73328x ,0x36,0mmStudiový model

27


Stáhnout ppt "Fotografie a fotoaparáty. Historie fotografie Camera obscura – princip popsán již Aristotelem kolem roku 330 př. Kr. –tmavá skříňka s malým otvorem ve."

Podobné prezentace


Reklamy Google