Úmysl zákonodárce – autorita práva

Prezentace na téma: "Úmysl zákonodárce – autorita práva"— Transkript prezentace:

1 Úmysl zákonodárce – autorita práva
JUDr. Tomáš Sobek, Ph.D. KPT PrF MU

2 Úmysl zákonodárce Proč je důležitý úmysl zákonodárce?
Protože respektujeme jeho legitimní autoritu. Nerespektovat zřejmý úmysl zákonodárce znamená nerespektovat jeho legitimní autoritu k tvorbě práva. Joseph Raz: Nedává dobrý smysl dát jakékoli osobě nebo kolektivu zákonodárnou pravomoc, pokud se zároveň nepředpokládá, že právo, které tvoří, je právo, které zamýšlela vytvořit.

3 Autoritativnost práva
Právo je už z definice autoritativní. Autoritativnost nemusí znamenat autoritářství. Každá vláda, autoritářská nebo liberální, a potažmo i každý právní systém si nárokuje legitimní autoritu. Jedna věc je nárokovat si legitimní autoritu, druhá věc je mít legitimní autoritu. Legitimní autoritu lze mít jen tehdy a jen do té míry, do které je onen nárok ospravedlněný jako právo na poslušnost.

4 Poslušnost příkazu Poslušnost příkazu stricto sensu znamená podřízení se mu. To je něco víc než skutečnost, že příkaz je dodržen, tedy že se aktér chová v souladu s jeho požadavkem. Poslechnout příkaz znamená jednat na základě tohoto příkazu, tedy chovat se určitým způsobem, protože to bylo přikázáno. Chce-li někdo v dobré víře poslechnout příkaz, musí se zabývat tím, s jakým úmyslem byl příkaz stanoven. Doslovný (švejkovský) výklad absurdizuje příkaz. Formalismus je vlastně zastřenou metodou neposlušnosti.

5 Tři pojmy legitimity Politická instituce je legitimní
v etickém smyslu, když má morální právo vládnout (= de jure autorita). v sociologickém smyslu, když lidé věří, že má de jure autoritu. O legitimitě v právním smyslu mluvíme obvykle tehdy, chceme-li říci, že právo podléhá určitým standardům správnosti, které překračují ryze formální legalitu, resp. zákonnost. Právní legitimita v různých koncepcích teorie práva mívá tendenci kolabovat do etické legitimity (morálka práva, právní morálka) nebo do sociologické legitimity (faktické uznání práva).

6 Právní povinnost – Hans Kelsen
Hans Kelsen se pokusil zcela emancipovat pojem právní povinnosti od pojmu morální povinnosti. Mít morální povinnost znamená, že bych se měl nějak chovat. Mít právní povinnost neznamená, že bych se měl nějak chovat. Znamená „jenom“ to, že jestliže se tak nebudu chovat, pak bych podle práva měl být potrestán. Právní povinnost nemá pro svého nositele morální implikace.

7 Kritika - Alfred Verdross
Každý právní řád musí předvídat nějaký hraniční orgán, kterému sice stanoví povinnost k určitému jednání, ale kterému už nehrozí žádnou sankcí za nesplnění této povinnosti. V konečném důsledku se pro splnění právní povinnosti hraničního orgánu apeluje „pouze“ na jeho svědomí, tedy odkazuje se na morálku. Normativita práva je závislá na normativitě morálky. Verdross se mýlí. Je totiž možné, aby politická instituce fungovala na cyklickém modelu, který nemá žádný hraniční orgán. Např. orgán A sankcionuje orgán B; orgán B sankcionuje orgán C; orgán C sankcionuje orgán A.

8 Praktická autorita Praktická autorita (ať už de facto nebo de jure) je kompetence dávat druhým lidem normativní důvody (příkazy, zákazy, dovolení, zmocnění) k jednání. Např. zákonodárce je praktickou autoritou pro své občany, velitel je praktickou autoritou pro vojáky své jednotky, zaměstnavatel je praktickou autoritou pro své zaměstnance.

9 Epistemická autorita Epistemická autorita je expertní autoritou v otázce faktů. Mít epistemickou autoritu znamená být znalcem, tedy relativně spolehlivým zdrojem informací v určitém oboru. Např. meteorolog je expertem v předpovědi počasí, stavební inženýr je expertem na konstrukci staveb, diabetolog je expertem na diagnózu a léčbu cukrovky. Rozdíl mezi praktickou a epistemickou autoritou je primárně rozdílem mezi příkazem a dobrou radou.

10 Formální autorita precedentu
Argumentovat precedentem jakožto pramenem práva primárně znamená argumentovat jeho formální autoritou, nikoli názorem o věcné správnosti jeho obsahu. Argumentujeme-li precedentem (jakožto precedentem) pro určité řešení aktuálního právního případu, znamená to, že tento způsob řešení považujeme za platný už na základě faktu, že takto bylo v minulosti rozhodnuto, a to i navzdory našemu přesvědčení, že to bylo věcně chybné řešení. Patrick Devlin: „Princip stare decisis … se nepoužije pouze na dobrá rozhodnutí; kdyby ano, neměl by hodnotu ani význam.“ Nicméně. Kdyby zásada stare decisis byla příliš silná a znamenala by pro soudce absolutní omezení, vedlo by to k iracionálnímu opakování špatných rozhodnutí, třeba i velmi špatných.

11 Filozofický anarchismus
Tzv. filozofický anarchismus = skepticismus v otázce legitimní autority státu (např. R. P. Wolff). Nelze ospravedlnit právo státu mocensky si vynucovat poslušnost. Stát je už ze své povahy donucující instituce, přičemž donucování někoho k něčemu (= omezování jeho svobody), je už samo o sobě morálním problémem, který si vyžaduje nějaké ospravedlnění

12 Koncepce demokratické legitimity
Agregační – měli bychom respektovat zákon, protože demokratické zákonodárství je založeno na férové agregaci názorů ve společnosti. Epistemická – měli bychom respektovat zákon, protože demokratické zákonodárství je nejlepší metodou poznání správných řešení. Deliberační – měli bychom respektovat zákon, ovšem za předpokladu, že demokratické zákonodárství je založeno na „veřejném rozumu“.

13 Děkuji za pozornost Tento studijní materiál byl vytvořen jako výstup z projektu č. CZ.1.07/2.2.00/ Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.