Problémy demokratického vládnutí Třetí vlna Problémy demokratického vládnutí

Třetí vlna demokratizace Samuel P. Huntington: Třetí vlna: demokratizace na sklonku 20. století (1991) Zachycení etablování demokratických režimů z historické perspektivy a vysvětlení třetí vlny (faktory, průběh, úskalí) Demokratizační vlna = skupina přechodů od nedemokratických režimů k demokratickým v určitém časovém období, těchto musí být početně více než přechodů opačným směrem ve stejném období. Opačný pohyb = tzv. protivlna = od demokratických režimů k nedemokratickým, kdy opět počet přechodů zpět musí převládat na počty těch demokratizovaných zemí.

Třetí vlna demokratizace 1. vlna (dlouhá) – 1828-1926 Počíná revolucí ve Francii a USA 19. století ZE postupné etablování demokratických institucí, rozšiřování volebního práva 1828 – v USA prezidentské volby s nadpoloviční účastí bílých mužů Hlavní příčiny: hospodářský růst, urbanizace, vzestup střední třídy, posílení a organizace dělnické třídy, snižování sociálních rozdílů ve společnosti vliv myšlenek liberálů a ideály Francouzské revoluce

Třetí vlna demokratizace 1. protivlna – 1922-1942 Návrat k tradičním autoritářským režimům nebo k novým formám totalitarismu Zvrat u zemí, které demokracii zavedly před 1. světovou válkou nebo těsně po ní. Tyto demokracie neměly hluboké kořeny, často se jednalo o nové národní státy zvykající si na samostatnost.

Třetí vlna demokratizace 2. vlna (krátká) – 1943-1962 „Vnucená“ demokracie – zemím, které byly poraženy ve válce – SRN, Japonsko, Itálie, Rakousko Demokracie jako příklad – demokratizovaly se země, které následovaly příklad vítězů 2. světové války - Turecko, Řecko, mnohé země Latinské Ameriky Dekolonizace → mnohé státy se ustavují jako demokracie, ale často si nedokáží udržet demokratické instituce. Rozšíření ideálů demokracie dle Huntigtona se objevuje celosvětový demokratický étos a z veřejné mizí kritika demokracie jako formy vlády

Třetí vlna demokratizace 2. protivlna – 1958-1975 Hlavní změny v Latinské Americe → krok zpět v klíčových zemích jako Brazílie, Argentina, Chile, Uruguay Asie (Pákistán, Jižní Korea, Indonésie, Filipíny) Řecko, Turecko Africké státy – ustavení nedemokratických režimů buď ihned, nebo krátce po získání nezávislosti Výrazná protivlna → zpochybnění demokracie jako životaschopné formy vlády pro rozvojové země

Třetí vlna demokratizace 3. vlna – 1974 – současnost 1974 – tzv. karafiátová revoluce v Portugalsku Země jižní Evropy – Řecko (1974), Španělsko (od r. 1975) Následovala Latinská Amerika a Asie od konce 70. let Střední a východní Evropa od r. 1988 Afrika a Blízký východ prošly jen omezenými demokratizačními změnami Návrat demokratických vlád byl nestabilní a země obvykle znovu upadly do nedemokratického režimu

Třetí vlna demokratizace Kritika S. Huntingtona Výběr kritérií, na základě kterých byly země považovány za demokratické Časové vymezení druhé protivlny Vymezení a charakter 3. vlny, resp. spojení přechodů v jižní Evropě, Latinské Americe a střední a východní Evropě do jedné vlny Někteří hovoří o čtyřech vlnách V současnosti cca 60 % zemí je považováno za demokracie.

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Demokratizovaly se státy s různými formami nedemokratických režimů Tyto nedemokratické režimy se odlišovaly od klasického typu totalitního režimu V 70. letech Linz – vymezil vedle totalitního režimu typ autoritářského režimu (kromě toho i tradičního režimu) Užití 4 kritérií Politický pluralismus Ideologie Vůdcovství Mobilizace

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Později (v 90. letech) Linz se Stepanem vymezili ještě typ posttotalitního režimu Na začátku třetí vlny ve světě převládaly tři kategorie nedemokratických režimů Autoritářské režimy – typické pro jižní Evropu a Latinskou Ameriku (významná role armády), dnes např. Barma Posttotalitní režimy – typické pro země střední a východní Evropy, dnes např. Čína Tradiční/sultanistické režimy – střední Amerika, Karibik, Irák (Saddám Husajn), dnes např. Saúdská Arábie, KLDR

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Autoritářské režimy: Omezený politický pluralismus Režim si vybírá, které organizace nechá působit a které ne, omezuje jejich činnost, ale mnohé toleruje. Poměrně široký prostor pro působení hospodářských a společenských (kulturních) organizací, příp. církví. Tolerance „poloopozice“ Ideologie není založený na vypracované všeobjímající oficiální ideologii. Místo toho užívá pojem mentálních paradigmat (způsob myšlení, společné hodnoty, více emocionální než racionální). Často vláda vytváří program, který je výsledkem shody mezi aktéry autoritářské vlády (min. společný jmenovatel) To, že chybí vypracovaná ideologie, vede k tomu, že společnost (nebo její část) se méně identifikuje s daným režimem. Oslabuje to režim a usnadňuje změnu.

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Vůdcovství: Výkonná moc funguje ve špatně definovaných hranicích. Její jednání je ale předvídatelné, často se snaží o kooptací skupin či politických stran starého režimu a opozice. Mobilizace: Nepraktikuje intenzivní ani extenzivní politickou mobilizaci. Vyhovuje mu depolitizace občanů, jejich apatie k politickému dění.

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Posttotalitní režimy: Omezený politický pluralismus Stále existuje jedna oficiální strana, nicméně režim ponechává prostor pro vznik alternativních společenských organizací (kulturní uskupení, církve, ekologické organizace), Omezený hospodářský pluralismus Ideologie: Stále existuje oficiální ideologie, ale vůdci se méně snaží o realizaci utopie. Slabá víra. Vůdcovství: Vzestup technokratů Mobilizace: Není intenzivní, účast v organizacích je spíše brána jako nutnost, chybí nadšení.

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Tradiční/sultanistické režimy: Politický pluralismus: omezený, tolerance jiných organizací, hospodářský pluralismus (soukromé vlastnictví, ale diktátor a jeho rodina koncentrují národní bohatství) Ideologie není, místo toho kult osobnosti Vůdcovství osobní, tendence vytvářet dynastii, nepotismus, klientelismus Mobilizace slabá, povinná v určitých momentech (např. oslava vůdcových narozenin)

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Barbara Geddes Vymezila tři typy nedemokratických režimů podle toho, kdo vykonává moc: Armáda (vojenské režimy) Strana (režimy jedné strany) Diktátor (personalistické režimy) + smíšené typy

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Vojenské režimy: Moc vykonává armáda (může i v koalici s jinými aktéry), ovlivňuje přístup k moci jiných aktérů, ovlivňuje tvorbu politik Vedení státu je postaveno na kolegiálním principu (kolektivní těleso) - kolektivní těleso vybírá vůdce, ovlivňuje politická rozhodnutí, mohou být zavedeny mechanismy střídání u moci Heterogenní charakter - samotný charakter armády je heterogenní, vojáci pochází z různých spol. vrstev, zastávají odlišné postoje, spojuje je loajalita k armádě, důraz na řád ve společnosti Armáda obvykle nechce vládnout, ale zásah do politiky chápe jako nutnost Může snadno dojít k rozdělení vládnoucí elity, nestabilní Konec = ekonomická krize

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Režimy jedné strany: Dominuje jedna strana (mohou ovšem existovat i další strany a probíhat volby – ostatní strany jsou ale různými způsoby znevýhodněné a výsledky lze zvrátit) Strana ovlivňuje, kdo bude mít přístup k moci, vybírá vůdce, dohlíží na tvorbu politik, rozděluje zisky mezi své podporovatele, mobilizuje občany Strana dokáže zahrnout/kooptovat mnoho společenských aktérů Boj o moc a soupeření jednotlivých skupin se odehrává v rámci strany, nicméně jdou zde silné tendence zachovat režim = je to zdroj pozic, zisků Důraz na instituce a jejich kontrolu Zapojení a mobilizace občanů Režimy jsou velmi stabilní Konec = dlouhodobá kombinace negativních faktorů, které vedou ke ztrátě legitimity

VÝCHOZÍ SITUACE: NEDEMOKRATICKÉ REŽIMY Personalistické režimy Moc je v rukou diktátora (může mít za sebou stranu, armádu) Přístup k moci závisí na jeho rozhodnutí, může svévolně zasahovat do tvorby politik Častý nepotismus, korupce, klientelismus (odměna za loajalitu) – působí na udržení režimu a spolupráci jednotlivých aktérů, kteří jsou na režimu závislí Stabilní – nestabilitu často způsobí smrt vůdce, ovšem méně stabilní než jednostranické režimy (opírá se často o neformální pravidla, oslabuje instituce, koalice podporovatelů je menší) Konec = převrat, revoluce, invaze

Literatura Samuel P. Huntington: Třetí vlna: demokratizace na sklonku 20. století (1991) Barbara Geddes. What Do We Know About Democratization After 20 years? Annual Review of Political Science (1999) Juan J. Linz, Alfred Stepan. Problems of Democratic Transition and Consolidation (1996) Hloušek, Kopeček, Šedo. Politické systémy (2011)