Spotřební výdaje

Význam C na HDP Výdajová metoda HDP: Y = C+I+G+NX C = spotřební výdaje domácností, netrvanlivé i trvanlivé statky, služby C významný podíl na HDP i AD (v ČR dlouhodobě kolem 70 % HDP), kolísají-li (v krátkém období, SR) C, kolísá HDP i AD Obecně se zabýváme, kolísáním jednotlivých složek HDP, snažíme se zjistit, co toto kolísání způsobuje. Důvod: snaha předejít (zmírnit důsledky) hospodářského cyklu, respektive ekonomickým krizím. Zde zkoumáme, co způsobuje kolísání C.

Keynesova teorie spotřeby Základní teorie, co ovlivňuje C Keynesiánská spotřební fce: C = Ca + c*YD, Jedná se o agregované veličiny, tj. Ca je souhrn autonomních výdajů všech domácností, YD je souhrn disponibilních důchodů všech domácností. Teorie říká, že spotřeba závisí na disponibilním důchodu (YD). I když je YD = 0, tak musí něco spotřebovat (alespoň hodnotu Ca). Kde na to vezmeme peníze? Z úspor vytvořených v minulosti. Pokud kolísá YD, kolísá i C a tudíž také Y.

Rozebrání rovnice: Ca Ca = autonomní spotřeba, tj. spotřeba nezávislá na YD (to, co musí spotřebitelé spotřebovávat, statky základní životní spotřeby) Pokud je YD = 0, domácnosti stále něco spotřebovávají, v praxi čerpají minulé úspory.

Rozebrání rovnice: c*YD Tzv. indukované spotřební výdaje, závislé na YD, respektive Y

Rozebrání rovnice: YD YD = disponibilní důchod, tj. co mají domácnosti k dispozici: YD = Y - TA-GBS+TR, TA = daně, skládají se z autonomních daní Ta a daní závislých na výstupu t*Y, TR = transfery, GBS = hrubé úspory firem (opotřebení kapitálu a nerozdělené zisky) proč tak činíme: Y lze spočítat i důchodovou metodou: (poněkud zjednodušeně) jakou součet důchodů jednotlivých vlastníků VF, kteří mají bydliště (sídlo) na daném území. YD se ale musí lišit. Daně YD snižují, transfery zvyšují. GBS YD rovněž snižuje. GBS zahrnuje: - nevyplacené (účetní) zisky (mikroekonomicky ACP, ACP = TR – ACC, kde TR jsou celkové příjmy, ACC účetní náklady). Co si majitelé firem nevyplatí, nemají v YD - opotřebení kapitálu: slouží k náhradě opotřebovaných kapitálových statků (de facto se jedná o reprodukční náklady na kapitál). Opotřebení (odpisy) nepředstavuje příjem (důchod) některého z vlastníků výrobních faktorů, ale pouze příjem, kterým se uhrazuje minulý náklad (na zakoupení kapitálového statku). Tento náklad v minulosti fakticky disponibilní důchod některého z vlastníku snížil. Proto i hodnota odpisu nemůže být zahrnuta ani do disponibilního důchodu příslušného vlastníka kapitálového statku ani do disponibilního důchodu na agregátní úrovni.

Rozebrání rovnice: c c = mezní sklon ke spotřebě vyjadřuje (MPC), tj. o kolik se změní spotřeba (C), pokud se disponibilní důchod (YD) změní í o jednotku nebo určitý počet jednotek. c je v intervalu 0 až 1, roste-li YD, roste C ale méně než YD. Něco spoříme (např. na horší časy) c nemůže být záporné (kdyby bylo, tak by to znamenalo, že s růstem YD společnost spotřebovává absolutně méně, což je nelogické). c nemůže být větší než 1. To by říkalo, že společnost spotřebovává více, než je její YD. To je nemožné. Jednotlivec může spotřebovat více než je jeho YD, ale v tom případě mu někdo musí půjčit a dotyčná osoba spotřebovává méně než je jeho YD. Na agregátní úrovni (AL) se půjčky vyrovnají. Když je c nižší než 1, tak z toho plyne, že část YD není spotřebována, ale uspořena. Pokud je c = 1, tak veškerý YD spotřebováváme, je-li c = 0, tak veškerý YD uspoříme.

Rozebrání rovnice: c Lze diskutovat, co se s hodnotou c děje, pokud Y roste. Názory: - hodnota c je stále stejná. C má potom tvar přímky. - hodnota c se zmenšuje. Pro tento názor mluví to, že čím více vyrobíme, tím více můžeme uspořit, navíc už jsou základní naše potřeby uspokojeny, čili už tolik spotřebovávat nechceme. C je potom křivkou.

Tvar keynesiánské spotřební fce Fce začíná v bodě Ca. Pokud je c konstantní, má fce tvar přímky Je-li c klesající, má fce podproporcionálně rostoucí tvar. Sklon fce je dán hodnotou c Protože c je v intervalu (0;1) musí protnout přímku pod úhlem 45 stupňů (ta má sklon 1) V bodě protnutí platí: C = YD

Možné tvary C (spotřebních výdajů)

MPC a APC Mezní sklon ke spotřebě (MPC): c = ΔC/ ΔYD, c od 0 do 1 MPC vyjadřuje o kolik se změní C, pokud se YD změní o jednotku nebo určitý počet jednotek. Průměrný sklon ke spotřebě (APC) = C/YD APC vyjadřuje, jaký je podíl C na YD pro jednotlivé (absolutní) hodnoty YD. S růstem YD hodnota APC díky existenci Ca klesá. Klesá i proto, že C roste pomaleji než YD. Keynesiánská spotřební funkce tak vyjadřuje, že podíl spotřeby (C) na YD (a tudíž i na Y) s růstem YD (respektive s růstem Y) klesá.

Úspory (S) To, co nespotřebujeme, uspoříme. S = YD – C. Keynesiánská funkce úspor: S = Sa + sYD Sa = autonomní úspory = - Ca, s = mezní sklon k úsporám (MPS), Mezní sklon k úsporám (MPS): s = ΔS/ ΔYD. MPS říká, o kolik se změní úspory, pokud se YD změní o jednotku nebo určitý počet jednotek. Průměrný sklon k úsporám APS = S/YD. APS vyjadřuje podíl úspor (S) na YD pro jednotlivé (absolutní) hodnoty YD. Platí: MPC + MPS = 1, neboli c + s = 1, APC + APS = 1 Protože hodnota APC díky existenci Ca při rostoucím YD klesá, tak hodnota APS logicky při rostoucím YD roste.

Vztah C a S

Vztah C, S a YD Nalevo od body YD0: C je větší než YD, tudíž S jsou záporné. Napravo od bodu YD0: C je menší než YD, tudíž S jsou kladné. V bodě YD0 platí: C = YD.

Podstata Keynesovy teorie Keynes se domníval, že hodnota APC s růstem YD klesá, tj. že se podíl C na YD (a v zásadě i na Y) klesá. V podstatě (zde se dopouštíme určitého zjednodušení) tím chtěl vysvětlit Velkou depresi: - domníval, se že v čase Y a tj. i YD roste, C roste ale pomaleji než Y a YD. Tj. vznikají úspory, které ale nejsou využity (nejsou použity na nákup kapitálových statků). V takovém případě část Y je sice vyprodukována, ale není spotřebována. Čili dochází k nadprodukci, jejímž důsledkem je nezaměstnanost. Keynes tedy předpokládal, že podíl C na Y (HDP) při růstu YD (a Y) pro vyšší hodnoty Y (YD) klesá. Po druhé světové válce se ukázalo, že hodnota APC je v zásadě konstantní (pro jakoukoliv hodnotu YD, respektive Y je přibližně stejná). Nutno tedy další modely spotřebitelského chování.

Další faktory na, kterých C závisí Očekávání: pokud se spotřebitelé bojí budoucnosti, omezují spotřebu (recese v USA 1990-1991,krize 2008-2010) Politická stabilita Inflace Úroková míra Apod. V každém případě spotřeba závisí na řadě faktorů, nemá smysl se zaměřit jen na jeden.

Teorie (modely) spotřebního chování Jednotlivé modely: Teorie mezičasové volby Teorie životního cyklu Teorie permanentního důchodu Všechny modely se snaží vysvětlit, proč podíl C/Y (tedy APC) je (dlouhodobě) konstantní. Krátkodobě ale může podíl C/Y kolísat, nejlépe to vysvětluje model permanentního důchodu.

Model mezičasové volby Spotřebitel nespotřebovává v jednom období, ale ve více v období, může volit, kdy spotřebuje Model (1930, I. Fisher) předpokládá dvě období – současné a budoucí Spotřebitel hledá optimální kombinaci současné (PC) a budoucí spotřeby (FC) – to vyjadřují jeho IC Každý z nás má jiné IC (marnotratník a skrblk, viz dále) Úroková míra i je stálá Rozpočtové omezení: Současný (PR) a budoucí příjem (FR) Rozpočtové omezení (BL): nyní lze max. spotřebovat PCmax = PR+FR/(1+i) v budoucnu lze max. utratit FCmax: FR + PR*(1+i) i = úroková míra v desetinném tvaru

Indiferenční křivky PC a FC Indiferenční křivka zde znázorňuje všechny kombinace současné a budoucí C, které spotřebiteli přináší stejný užitek. Různí spotřebitelé mají různé IC. Marnotratník: preferuje PC (PC se nesmí dostat za přerušovanou čáru. Pokud se vzdá i vysoké jednotky PC, tak mu tato jednotka přináší velký užitek a chce za tuto jednotku spoustu jednotek FC. IC marnotratníka je tudíž strmá. Skrblík: preferuje PC (PC se nesmí dostat za přerušovanou čáru. Pokud se vzdá i vysoké jednotky FC, tak mu tato jednotka přináší velký užitek a chce za tuto jednotku spoustu jednotek PC. IC marnotratníka je tudíž plochá. Graficky viz další snímek.

IC marnotratníka a skrblíka

Model mezičasové volby Optimální spotřebitelská kombinace: kde spotřebitelova IC a BL dotýkají Z bodu dotyku spustíme kolmice a dostaneme velikost PC a FC konkrétního spotřebitele. Pokud tak uděláme pro všechny spotřebitele, zjistíme agregovanou PC a FC.

Model mezičasové volby Pokud se mění příjem spotřebitele, posouvá se BL Pokud se mění i, mění se sklon BL: a) i roste, BL se stává strmější, b) i klesá, BL se stává plošší Na obr. BL pro 3 úrokové míry i1 (BL1), i2 (BL2), i3 (BL3), přičemž platí: i2 > i1 > i3.

Mezičasová volba – i roste BL se stává strmější, lze si méně vypůjčit na PC, v budoucnu lze spotřebovat více Není ale jisté, zda-li vskutku FC konkrétního spotřebitele vzroste Proč? Působí dva efekty: - substituční (SE): růst i vede spotřebitele k růstu úspor (tedy poklesu PC a růstu FC), pokud spotřebitelé nespoří, přichází o úroky - důchodový (IE): úroky jsou důchodem, při vyšší i, může spořit méně a mít stejný (nebo dokonce vyšší) důchod, v takovém případě roste PC a klesá FC. Na mikro úrovni mohou působit tedy SE a IE proti sobě Na agregátní úrovni: pokud spořím, tak peníze jsou někomu půjčovány. Ti, co spoří, mají kladný IE, ti, co si půjčují, mají záporný IE. Na agregátní úrovni je IE tedy = 0. Protože SE vede k růstu FC, měl by na agregátní úrovni růst i vést k růstu FC.

Model mezičasové volby Na úrovni jednoho spotřebitele, nastává optimum tam, kde se dotýká jeho BL s nejvyšší jeho IC (na kterou BL dosáhne). Tento bod určuje spotřebitelovu PC a FC. Na makroúrovni dostaneme agregátní PC a FC součtem PC a FC jednotlivých spotřebitelů. Pokud se změní i, mění se sklon BL, mění se tedy i hodnota PC a FC jednotlivých spotřebitelů - spotřebitel se může dostat na jiný bod své IC nebo na jinou (nižší nebo vyšší) IC.. Nicméně na makroúrovni (díky tomu, že různí spotřebitele mají různé IC současné a budoucí spotřeby), se mohou jednotlivé rozdíly vyrovnat a agregátní spotřeba tak může být konstantní.

Model mezičasové volby - důsledky Člověk voli mezi PC a FC. Podstatný faktor jeho rozhodování je i. Změna YD tak může C ovlivnit jen nepatrně, je to jen jeden z mnoha faktorů. Pokud se mění YD, tak tato změna z hlediska spotřeby může být rozložena do více období, tj. YD vzroste sice v čase t, C vzroste v čase t málo, něco domácnosti uspoří a spotřebují až v dalších obdobích.

Teorie životního cyklu Rozšiřuje mezičasovou volbu na celý život. Předpokládá, že lidé chtějí mít přibližně stejnou úroveň C po celý život. Důsledkem je: V mládí si půjčuji, v produktivním věku spořím na stáří (a splácím úspory z mládí), ve stáří čerpám z úspor vytvořených v produktivním věku. Konkrétně výpočet spotřeby: mám bohatství W, předpokládám že budu ještě žít L let , z toho P let budu pracovat, přičemž v každém roce vydělám důchod Y, v penzi (bez výdělku) tedy budu L-P let, spotřeba v jednom roce (po zbytek života, tj. po L let): C = (Y*P + W)/L Důsledky: jednorázová změna Y a YD ovlivní C v daném roce nepatrně, rozloží se do celého života.

Teorie životního cyklu (TLC) Pokud je v čase spotřeba konstantní, tak ji lze vyjádřit jako přímku (rovnoběžnou s vodorovnou osou vyjadřující čas) YD je křivka. Nejprve (v mládí) je YD nižší než C, potom si domácnost půjčuje. Následně je YD vyšší než C, potom domácnost vytváří úspory (a splácí půjčky). Konečně (ve stáří) je YD opět nižší než C, kdy domácnost již nepracuje (nemá YD), ale čerpá úspory vytvořené v minulosti.

Vztah C a YD dle TLC

Teorie životního cyklu Problémy: nedokonalé předpovědi hodnot L, P, YD, spořím i na dědictví, ne vždy si mohu půjčit (v mládí) Makroekonomicky (podstata teorie): C závisí na věkové struktuře, sociální politice státu, vývoji akciového trhu (ten ovlivňuje bohatství jednotlivců) apod. Čili řada faktorů, mohou působit proti sobě, vyrovnávat se, C může být stabilní. Respektive, změna YD se opět rozloží v čase, v daném roce ovlivní C jen málo, tudíž C může být de facto konstantní.

Teorie permanentního důchodu Spotřebitel mění svou C, (pouze) pokud je změna YD permanentní (stálá). V krátkém období spotřebitel často netuší o jakou změnu se jedná, při zvýšení YD může být opatrný a zvýšit C jen nepatrně, při poklesu YD naopak může panikařit a snížit C velmi. Krátkodobě může tedy C kolísat, dlouhodobě je stálá. Krátkodobě: C = Ca + c*YDP (YDP = permanentní disponibilní důchod, přičemž spotřebitel neodhaduje OK, co je permanentní důchod) Dlouhodobě: C = c*YDP

Teorie permanentního důchodu Výchozím bodem je E0, kdy běžný YD rovná se YP (YD = YD0). Zvýšení běžného YD na YD1 nejprve povede k tomu, že spotřebitel neví, zda jde o trvalé a vydá na spotřebu pouze část přírůstku (posune se pouze do E1), teprve po zjištění, že se jedná o permanentní zvýšení přizpůsobí spotřebu na E2. SC = krátkodobá spotřeba, LC = dlouhodobá spotřeba

Teorie permanentního důchodu Vzhledem k nejistotě v krátkém období je krátkodobá spotřební funkce (SRC) plošší než dlouhodobá (LRC), krátkodobě C více reaguje na změny YD, dlouhodobě méně SRC začíná v bodě Ca V dlouhém období s Ca nepočítáme, C závisí pouze na c a YDP