Sociální vlivy Free Powerpoint Templates

http://www.youtube.com/watch?v=RFFhugaxzK4

Konformita Vyhovění skupinovému vlivu (někteří autoři používají termín skupinovému tlaku), kdy toto vyhovění není druhými explicitně požadováno. Jedná se tedy o subjektivně percipovanou diskrepanci mezi vlastním míněním a míněním druhých, což může navodit potřebu vyhověním tomuto sociálnímu vlivu uvedenou dikrepanci eliminovat.

Jací lidé jsou konformní? Crutchield (1955) Menší intelektové schopnosti Nižší sílu ega (nižší důvěra ve vlastní názor) Horší vůdcovské schopnosti (hůře prosazovaly vlastní názor) Silná potřeba sociálního přijetí Vysoká nejistota (raději se ztotožní se skupinou)

Výzkumy konformity Muzafer Sherif (1935) – autokinetický efekt Solomon Asch (1951, 1956, 1958) http://www.youtube.com/watch?v=TYIh4MkcfJA autokinetický efekt spočívající v tom, že pokud se ve zcela tmavé místnosti díváme déle na stacionární světelný bod, tak se nám po určité době zdá, že se světelný bod pohybuje (naše oči nemají žádný jiný referenční bod s nímž by mohly stacionárnost x pohyb konfrontovat). Sherif zjistil, že pokud testoval osoby individuálně, potom jejich odhad „pohybu“ světelného bodu vykazoval vysokou variabilitu. Při skupinovém testování se odpovědi jednotlivých účastníků začaly vzájemně přibližovat až k dosažení „skupinové normy“. Touto normou se pak účastníci „řidili“ i v situaci, kdy opět odpovídali o samotě. SA - Na rozdíl od Sherifa (autokinetický efekt je iluze, takže pro zkoumané osoby neexistovala žádná správná odpověď) zvolil postup, kdy existovala správná odpověď. Předložil probandům kartu se vzorovou délkou úsečky a následně jim předložil kartu se třemi úsečkami, z nichž jedna byla délkově shodná s předlohou. Trik experimentu spočíval v tom, že jediný skutečný proband odpovídal jako poslední poté, co své posudky o odpovídající úsečce vyjádřili pomocnici experimentátora, kteří „samozřejmě“ udávali nesprávné řešení. Ve třetině odpovědí (pravých) probandů došlo k příklonu k nesprávné odpovědi. Jen 24% probandů ani jedenkrát nepodlehlo skupinovému názoru (vlivu). Jak dodatečný indoviduální test ukázal, prakticky všichni dokázali přesně rozpoznat správnou odpověď. Zajímavé je i to, že (výzkum z r. 1956) předloha s čarou o délce 8 coulů byla asi 40 coulů (tedy něco více než 1 metr) od karty s čarami o délkách 6 a ¼ coulu, 8 coulů a 6 a ¾ coulu. Uvedená vzdálenost od předlohy i odlišnosti dvou nestejných čar by měla umožnit jesné rozhodnutí, přesto v jedné podmínce se probandi konformně přizpůsobili „názoru“, že stejná s předlohou je úsečka o délce „jen“ 6 a ¼ coulu. Po každém sezení se s probandy uskutečnil interview (individuálně)- ani jedna pokusná osoba neudávala, že by si nevšimla úsudku většiny – většina probandů udávala, že „toužili“ být ve shodě s ostatními.

Kompliance Kompliance (vyhovění) bývá někdy přiřazována ke konformitě.

Techniky k dosažení kompliance Technika “noha ve dveřích“ (The foot-in-the Door-Effect) Technika „otevřené dveře“ (The Door-in-the Face-Effect) Technika „nízce letící míč“ (The Low-Ball Procedure) Technika „vnadidlo“ (The lure technique) Technika“ noha ve dveřích“ (The foot-in-the Door-Effect): Název této techniky je převzat ze staré zkušenosti podomních obchodníků, kteří po zazvonění (zaklepání) a poté, co někdo pootevřel dveře do vzniklé škvíry vsunuli nohu a tím zabránili okamžitému přibouchnutí. Získaný čas hbitě využili k „udání“ svého zboží. Za iniciátory ověření této hypotézy jsou považováni Jonathan Freedman a Scott Fraser, kteří v roce 1966 spro dva studenty (pomocníky) připravili následující experiemnt. První student kontaktoval ženy bydlící v předměstských domech s malou žádotsí, zda by pro lepší Kalifornii neumístily na své okno či jinam nálepku vyzívající k bezpečnější jízdě. O dva týdny později druhý sdudent navštívil stejné domácnosti s tím, že nálepka není příliš viditelná a zdy by byly ženy ochotné umístit na trávník před svými domy neatraktivní bilboard nejméněna týden- téma opět podporující bezpečnost dopravy. Druhá skupina žen (stejné předměstské domy) byla oslovena pouze druhým požadavkem (kontrolníá soubor). Výsledky ukázaly velmi výrazný efekt „nohy ve dveřích“- ženy které původně vyhověly banálnímu požadavku mnohem častěji vyhověly i náročnějšímu požadavku o dva týdny později. DeJong (1979) později přesvědčivě doložil oprávněnost interpretace tohoto chování. Základ spočívá v sebe-percepci- jsme-li jednou ochotní pomoci, vytvoříme si o sobě dojem, že jsme v základu pomáhající osoby. Proto se tohoto „nabytého“ přesvědčení nechceme vzdát ani za cenu souhlasu s vcelku nepříjemným požadavkem. Další zpřesňováni však upozornilo na některá omezení efektu „nohy ve dveřích“. Zuckerman, Lazzaro a Waldgeir (1979) například zjistili, že ochota žen, které primárně vyhověly požadavku na „věnování“ peněz na pětiminutové telefonické interview nebyla o nic vyšší ve vyhovění požadavku na zaplacení dvacitipětiminutového interview, než žn, které byly přímo požádány o peníze na dlouhý telefonát.   Technika „otevřené dveře“ (The Door-in-the Face-Effect): Jde o opačný postup- jedinec, který odmítne první požadavek může být mnohem ochotnější souhlasit s vyhověním následnému požadavku. Cialdini a další (1975) se obrátili na studenty college se sociálně žádoucím, avšak vysoce zatěžujícím (vyžadujícím) požadavkem : „Chtěli by jste sloužit jako dobrovolní poradci v okresním detenčním středisku pro mládež po dva roky?“ Všichni dotázaní přirozeně odmítli, což však (dle autorů) „otevřelo dveře“pro další možnost. Výzkumníci následně učinili druhý- měnší- požadavek.- zda by byli studenti ochotní dělat průvodce mladistvým na výletě do ZOO. Mnoho oslovených vyslovilo souhlas. DeJong(1979) uvedl, že efekt „otevřených dveří“ závisí na souboru přesných podmínek. První – iniciální požadavek musí být velmi obtížný, tak obtížný, že odmítající jedinec si nevytvoří negativní obrázek o sobě. Druhá – druhý požadavek musí být učiněný stejnou osobou jako ten první. Třetí – požadavek musí být možné splnit, byť přece jen vyžaduje určité nasazení. Podstata spočívá v tom, že vnímaný „ústupek“ ze strany žádajícího navozuje vyšší ochotu ústupku ze strany žádaného- opět otázka zachování sebeobrazu. Jerry Burger (1986) uvedl techniku „to není vše“ („thatś not all“), která je velmi blízká. Příklad: Zazvoní u vás dojice studentů z místního gymnázia, chlapec a dívka. Když jim otevřete, chlapec se zeptá –„Byl by jste ochotný přispět 30 Kč na náš školní výlet?“ Ještě dříve, než máte možnost odpovědět ano či ne, tak se ozve dívka- „Stačilo by pouze 20 Kč“. Budte nyní spíše ochotný přispět ? Podle Burgerova výzkumu ano. Tento autor tvrdí, že technika „to není vše“ je velmi efektivní a navozuje větší komplianci. Technika „nízce letící míč“ (The Low-Ball Procedure): Tato technika byla výzkumně ověřována na základě „odhadu od oka“ aplikovaného praktiky. Cialdini a další (1978) byli inspirováni postupem prodejců aut, kteří nabídli nový vůz za neuvěřitelně přijetlnou cenu. Když zákazník přišel a byl již rozhodnutý auto koupit, zjistilo se, že zrovna tento nejlevnější (díky výbavě) model je vyprodán, ale je prakticky totožný model s některými doplňky, které cenu zvyšují. Zákazník vnitřně rozhodnutý auto koupit již neodešel, ale přistupil na vyšší cenu. Výzkumníci zjistili, že studenti, kteří primárně souhlasili s příchodem na experiment v pozdějši hodinu mnohem častěji vyhověli a přiliš, i když byl experiement přesunut na 7 ráno, než ti, kterým bylo hned řečeno, že experiment je v 7 ráno. Proč tato technika funguje ? – Cialdini (1985) uvádí, že poté, co učiníme rozhodnutí (vnitřně přijmeme iniciální nabídku či požadavek) a tedy vytvoříme sadu zdůvodnění tohoto rozhodnutí, „použijeme“ tato zdůvodnění i pro přijetí méně výhodné nabídky. Příklad: Rozhlédneme-li se kolem sebe, potom nemůžeme přehlédnout řadu nabídek..“již od..“. Jakmile začneme uvažovat o jejich využití a „přesvědčíme“ sami sebe, že dotyčnou věc chceme a potřebujeme, nemáme většinou již dosti rozhodnosti, abychom odstupili od koupě i při méně výhodných podmínkách. Technika „vnadidlo“ (The lure technique): Při výzkumu kompliance byla i tato technika inspirována praxí- narazíme na extrémně výhodnou cenu (často jen 50% ceny obvyklé za danou věc). Když si jiz zkoušíme, tak zjistíme, že nevyhovuje velikost, barva či něco jiného. Prodavač hbitě přinese vhodnou velikost….požadovanou barvu.. ale cena je již prakticky obvyklá. Často se opět nedokážeme s (vnitřně již koupenou) věcí rozloučit a přijmeme tedy obvyklou cenu. Joule a další (1989) techniku „vnadidlo“ ověřili experimentálně. Výzkumníci žádali studenty, zda by se zúčastnili dvou odlišných studií. Polovina studentů byla požádána, zda by se zůčastnila jako dobrovolníci v hodinu trvající studii zahrnující zapamatovávání čísel a to aniž by jim vynaložený čas nějak kompenzován. Jak se dalo předpokládat, tak pouze asi 15% oslovených bylo ochotné participovat. Druhá skupina byla požádána , zda by se jako dobrovolníci zůčastnili zajímavé a půl hodiny trvající studie zahrnující sledování filmu, kdy každému bude zaplaceno 30 franků. Okolo 47% studentů ze druhé skupiny souhlasilo s účastí. Když později tito participanti přišli do laboratoře, jiný experimentátor jim sdělil, že zajímavá studie byla uzavřena předchozího dne a žadné další subjekty nepotřebuje. Jistě, pokud by byli ochotní se zůčastnit nudné pamětní studie, ovšem bez náhrady, mají možnost. Každý ze studentů, který souhlasil s nabídkou původního „vnadidla“ to přijal- všichni byli ochotní se zúčastnit pamětní studie.

Experiment kompliance Milgram (1963) – studie poslušnosti Cíl: Zkoumat, jak daleko lidé zajdou v poslušnosti vůči autoritě. https://www.youtube.com/watch?v=RGs3mgaQ8VY (kratší verze) https://www.youtube.com/watch?v=mwrLHqtodII (delší verze) Experiment provedl na Univerzitě v Yale. Pokusné osoby získal prostřednictvím inzerátu v místních novinách, v němž účastníkům nabídl odměnu ve výši 4 amerických dolarů. V inzerátu bylo uvedeno, že se jedná o experiment týkající seučení. Účastníci byli představeni další pokusné osobě, která však ve skutečnosti byla pomocníkem experimentátora. Poté byli rozlosováni do dvojic „učitel-žák“, přičemž vše bylo připraveno tak, aby se učitelem stal skutečný respondent. „Učitel“ viděl, jak je „žák“ odveden do vedlejší místnosti a přivázán do křesla. „Učitel” byl posazen do místnosti s mikrofonem a reproduktorem a před sebou měl 30 tlačítek, označených 15V až 450V. 15V bylo označeno „lehký šok”, 435V bylo označeno „těžká rána” a poslední dvě tlačítka byla označena pouze křížky. „Učiteli“ bylo řečeno, že při experimentu se bude zkoumat vliv bolesti na učení. V případě chybných odpovědí „žáka“ mu dá „učitel“ elektrický šok. Experimentátor řekl, že šoky budou bolet, ale nebudou nebezpečné. „Žák“ měl odpovídat doplněním vhodného slova do páru. Ze začátku se „žák“ pletl jen málo, ovšem čím více stoupala intenzita „šoků”, tím přibývalo i chyb. „Učitel“ slyšel, jak „žák“ při 75V začíná naříkat, při 120V křičel, že to bolí, při 150V nechtěl pokračovat, při 180V sténal „nemohu tu bolest vydržet“, při 270V byly výkřiky stále zoufalejší. Při 300V „žák“ zavolal, že už nebude odpovídat, ale experimentátor „učiteli“ řekl, že mlčení se považuje za špatnou odpověď. Od 330V „učitelé” slyšeli jen ticho. V místnosti s „učitelem“ byl vedoucí pokusu, který jej povzbuzoval větami typu: „Prosím pokračujte“, „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval“, „Je nezbytné, abyste pokračoval“ a nakonec „Nemáte jinou volbu, musíte pokračovat“. Výsledky[editovat | editovat zdroj] Všichni účastníci pokusu pokračovali až do 300 V a 63 % z nich došlo až ke konci stupnice, a to přesto, že se zdráhali a vyjadřovali obavy, že by žák mohl zemřít. Experiment byl později opakován v několika variacích (v závorce jsou uváděna procenta, kolik respondentů pokračovalo až do konce) – „žák“ po celou dobu nevydával žádný zvuk (100), při 300V „žák“ bušil na stěnu (65), „žák“ i „učitel“ byli v jedné místnosti (40), pokus byl prováděn v kanceláři a ne na akademické půdě (48), „učitel“ drží ruku „oběti“ na elektrodě (30), „učitel“ dostává příkazy od experimentátora přes telefon (21), „učitel“ má možnost sám zvolit sílu šoku (2,5), experimentátor je nahrazen běžným občanem (20), experimentu se účastní pouze ženy (65), při experimentu jsou přítomni dva vědci a jeden z nich se při 150V vzbouří (10).

Autoritářská osobnost Pojem užitý v roce 1950 T. W. Adornem pro označení sociálního typu osobnosti, který má vzhledem ke svým osobnostním rysům sklon k předsudkům vůči menšinovým „cizím“ skupinám, jako jsou etnické či rasové menšiny.

Autoritářská osobnost charakteristika Je zcela zaujatá mocí – submisivní vůči autoritě, ale nepřátelská a opovržlivá vůči lidem s nižším postavením. Špatně snáší nejistotu a ve svých přesvědčeních a hodnotách je nepružná. Agresivita Stereotypnost Cynismus

Proč vzniká AO? AO zpravidla zažila velmi drsnou a pedantskou výchovu ze strany rodičů. To má za následek velmi rigidní „černo-bílý“, pravidly se řídící způsob myšlení a špatné snášení nejednoznačnosti. Má silné nevědomé pocity nepřátelství vůči rodičům, ale vytěsňuje tyto negativní pocity vůči bezpečnějším cílům – minoritním „cizím“ skupinám. Lidé s AO jsou rovněž přísnými rodiči a tak nepřímo vychovávají autoritářské potomky.

Sociální moc Vliv osoby schopný vyvolat změnu myšlení, cítění či chování jiných lidí. O síle moci rozhodují: Síla (či důslednost) ovlivňovatele Počet ovlivňovatelů Bezprostřednost (či blízkost) ovlivňovatele/ů

Typy moci Moc odměňovat Donucovací moc Referenční moc Legitimní moc Moc odborníka (experta) Informační moc MO – schopnost poskytovat druhým co chtějí, nebo odstraňovat co nechtějí. Tento zdroj moci má mnoho lidí (rodiče, zaměstnavatelé, přátelé). Nabízejí mnoho různých druhů odměn (lásku, peníze, souhlas..) DM – možnost trestat (nesouhlas, zesměšnění, bolest) nebo odebrat příjemné podněty (náklonnost, mzda) RM – vliv, který má osoba proto, že je respektována nebo obdivována. Cílový objekt si přeje identifikovat se s osobou ovlivňovatele. LM – cílový objekt uznává pravidlo, že ovlivňovatel má právo k uplatňování vlivu. MO – cílový objekt věří v jeho mimořádné znalosti v žádoucí oblasti (lékař, automechanik..) IM – osoba poskytující sociálně přijímané informace

Výzkum sociální moci Standfordský experiment (Zimbardo, 1971) Cíl: Simulací vězeňských podmínek s použitím „normálních“ osob hrajících role dozorců a vězňů prokázat, že při vzniku negativních projevů chování a myšlenkových stereotypů typických pro vězeňské podmínky převažují situační příčiny nad příčinami dispozičními. https://www.youtube.com/watch?v=sZwfNs1pqG0 Experiment musel být předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků experimentu. 12 vězňů a 12 dozorců bylo vybráno ze 75 studentů-dobrovolníků. Zcela záměrně byli vybráni psychicky vyrovnaní a zdraví jedinci. Právě proto, že experiment měl vnést světlo například do problému samovýběru při volbě povolání dozorce a také do obecného sporu o to, zda agresivita a brutalita spíše závisí na psychických predispozicích nebo je způsobena okolnostmi. Mezi dozorce a vězně byli dobrovolníci rozděleni náhodně. Pravidla pro běh experimentální věznice byla převzata z věznice Palo Alto v Kalifornii. Některá z nich: Vězeň musí být zticha v době odpočinku, po zhasnutí světel, v průběhu jídla a vždycky, když je mimo prostory vězení Vězni se musí oslovovat čísly Vězni musí dozorce oslovovat 'Mr. Correctional Officer' („pane nápravný důstojníku“) Jakékoli pochybení v plnění pravidel může být potrestáno Kromě toho museli vězni samozřejmě nosit uniformy. Navíc by se nemělo opomenout, že: Dozorcům bylo řečeno, že se mají snažit jakýmkoliv způsobem zcela ovládnout "vězně", avšak nesmí použít fyzické násilí. Vězni i dozorci byli placeni za účast v experimentu a věděli, že se jedná pouze o experiment. Experiment nabral směr, který nikdo nepředvídal. Musel být ukončen již po šesti dnech a to proto, že dozorci se uchylovali ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů a vězni dokonce vyvolali vzpouru, jeden z vězňů se psychicky zhroutil. Způsob, jakým bylo v krátké době změněno chování především dozorců, byl zcela šokující jak pro ně, tak pro Zimbarda samotného. Ukázalo se, že zdravý člověk, je-li vystaven extrémním podmínkám, se může radikálně změnit (nebo změnit své chování), a to ve velmi krátké době.

Skupina Poměrně malý soubor jedinců, kteří mají společnou identitu, strukturu a komunikační síť a sdílí společné zájmy nebo cíle.

Vnitroskupinové chování Sociální facilitace Sociální zahálka (social loafing) Konformita Skupinové myšlení (podobnost myšlenkových pochodů a názorů) Brainstorming („víc hlav víc ví“) Skupinová polarizace (skupinové diskuze vedou k extrémnějším řešením než individuální rozhodování)

Dav Davy jsou velké, často krátkodobé skupiny lidí s méně zřetelnou organizací a komunikací mezi členy. Le Bon (1985) Psychologie davu: jedinci v davu ztrácejí svou vědomou individuální osobnost na úkor primitivního, živočišného ducha davu. Jedinci v davu sestupují o několik příček na žebříčku civilizace, projevují impulzivní, vzrušivé, vysoce sugestibilní a nadmíru emocionální chování a neschopnost uvažovat.

Davové chování Anonymita (ztráta odpovědnosti) Nakažlivost (mimovolné podlehnutí chování davu) Sugestibilita (nekritické přijímání názorů) Homogenizace skupiny (všichni se chovají stejně) Retardace intelektu (dav stojí duševně níž než lidé, kteří ho tvoří) Násilné činy (ztráta zábran) Přehnaná emotivnost (vysoká vzrušivost a impulzivita) http://www.youtube.com/watch?v=5DKfVTtic3w

Závěrečný experiment http://www.youtube.com/watch?v=sV8US6terwc