1. Mé srdce mluví slovo dobré chvály; | já písně zpívat budu svému Králi | a řeč svou plním slovy hbitými: | Tys, Králi krásnější před jinými, | tvůj ret všem věrným pokoj ohlašuje | a Bůh ti požehnání uděluje. | Teď, reku slavný, připaš k boku zbraň, | svou moc a slávu lidem zjevit vstaň!
2. Se slovem pravdy, tichosti a práva | vytáhni šťastně, to je tvoje sláva. | Tvá ruka mocná skutkem vykoná, | že nepřítele zlobu překoná, | až v srdci střelou zasažený padá. | Tvůj stan je stálý, stálá tvoje vláda, | tvé žezlo je nám žezlem milosti, | tvá vláda věčná ve své pravosti.
3. Ty právo miluješ se spravedností, | však nenávidíš hříšných svévolnosti, | a proto olejem tě pomazal | tvůj Bůh, ó Králi, abys vládu vzal. | Tvá roucha myrhou a vavřínem voní, | před tebou královské se dcery kloní | a církev - choť tvá po tvé pravici | ve zlatém hávu skvostně zářící.
4. Slyš, dcerko, nakloň ke mně ucha svého | a zapomeň, žes nebyla vždy jeho, | tvá krása ať se jemu zalíbí, | on je tvůj Pán, on si tě oblíbí; | i pohané se skloní před tvou slávou. | Tys jako nevěsta s ozdobou drahou | i s družičkami v palác vedena, | kde v radosti je svatba slavena.
5. A místo otců syny budeš míti, | z nich každý světlem světa může býti, | moc jejich po vší zemi oslavíš. | Tvé jméno v paměť uvedu, to zvíš, | všem věkům známa bude tvoje sláva | a národům se připomínkou stává, | že vnitřní krása pravou slávou je, | tu budou chválit pokolení zde.