Právo a morálka

Morálka - definice Morálka (mos, moris - mrav) znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti. Od pravidel zdvořilosti (způsob jednání a vystupování, který vyjadřuje respekt a úctu ke druhým) se liší tím, že se týká věcí závažných a podstatných

Zlaté pravidlo Klasickou formou obecné morální zásady je tzv. Zlaté pravidlo: „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ (Konfucius) „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (Bible) „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“ (Talmud) Vyjadřuje lidskou zkušenost, že základem dobrých vztahů je schopnost představit si sebe sama na místě druhého Dítě se musí v rámci socializace zbavit přirozené soběstřednosti a svá jednání korigovat s ohledem na druhé

Morální hodnoty a morální jednání Hodnoty lze definovat jako kvalitu lidského jednání, věcí obecně, nebo vztah člověka k životu, ke světu. Hodnoty se mění v souvislosti s vývojem lidstva v tom nejširším slova smyslu, druhu lidského společenství, ale též vývojem konkrétního člověka. Je možné tedy hodnotit věci, lidi, jednání, postoje člověka způsoby dobré – špatné (zlé), správné – nesprávné, spravedlivé – nespravedlivé atd., připustíme-li, že hodnocené „věci“ nemají neutrální význam, jsou hodnoceny v určitém kontextu a hodnotící zaujímá originální postoj.

Institucionální regulace jednání Do této skupiny patří právní způsob regulace. Společnost vytváří speciální instituce, organizace a státní orgány, jejichž prostřednictvím jsou poté vytvářeny další normy jednání. Tyto další normy jsou jimi ovlivňovány, jejich plnění kontrolováno a případné jejich nedodržování sankcionováno. Dochází k tzv. dualitě subjektu normy a objektu normy a to s přesně vymezenými pravidly.

Neinstitucionální regulace jednání Morální normy jako normy neinstitucionální se vytváří nesystematicky, nebo se nekriticky předpokládá, že jednoduše „jsou“. Dochází k jednotě subjektu a objektu normy, kdy společnost normy nejen tvoří (nebo uznává) a sankcionuje, ale také je i sama plní bez zprostředkovatelské role „instituce“ ve smyslu předchozího obrázku.

Právní a morální sankce Morální normy obsahují sankce, ty ovšem postrádají charakter donucovacích aktů, tj. nejsou vykonatelné fyzickým donucením. Sankce morálky mají povahu společenského odsouzení, zapuzení apod., tedy je to opět reakce společnosti na jednání opačné oproti morálnímu pravidlu, příkazu. Tyto sankce mají hlavně nátlakový a snad při troše nadsázky lze říci i preventivní (ve vztahu k ostatním členům společnosti) charakter. Na druhé straně pojem sankce v morálce je možné použít i pokud jednání není v rozporu s morální normou. V tomto smyslu bude mít sankce (v podobě např. pochvaly) satisfakční charakter.

Vnější a vnitřní regulace jednání Morální normy determinují (regulují) jednání člověka bez ohledu na jiné společenské regulativy. Hlavní úlohu zde v tomto smyslu mají vnitřní motivy člověka jako např. individuální pocit zodpovědnosti, osobní svědomí apod. Ve vnitřní regulaci jednání člověka lze vidět schopnost daného individua být sám sobě svým vlastním zákonodárcem, schopnost se sám podřídit normě, tedy povinnosti, ale též případné sankci. Rozdíl mezi vnitřním a vnějším způsobem regulace je nutné chápat spíše jako rozdíl dvou různých přijetí povinnosti - tzn. kdy dochází ke „zvnitřnění“ povinnosti jako motivu morálního jednání a k jejímu vnějšímu vyjádření podřízením se právní normě

Vztah morálky a práva – 1. přístup První přístup tvrdí, že právo a morálka musí být nezbytně ve shodě, musí koincidovat, a to proto, že morálka diktuje aktuální obsah práva.

Vztah morálky a práva – 2. přístup Druhý přístup stojí na stanovisku, že právo a morálka mají vlastní sféry působnosti, avšak morálka je vyšší a proto je východiskem práva.

Vztah morálky a práva – 3. přístup Třetí přístup vyjadřuje vztah práva a morálky jako dva protínající se kruhy. Část uvnitř protínání představuje společný základ morálky a práva, zatímco vnější části jsou výlučnou sférou práva nebo morálky.

Vztah morálky a práva – 4. přístup Čtvrtý přístup spočívá v tvrzení, že morálka i právo mají své výlučné sféry, že každá z nich řeší otázku platnosti norem pouze ve své vlastní sféře.

Genetický vztah práva a morálky Oba normové systémy se určitým způsobem vyvíjely spolu a až se vznikem pozitivizmu je patrná snaha o jejich sebeurčení, nutno dodat, že morálka je považována z hlediska vývoje za starší. Právě přirozenoprávní škola vychází z úzkého sepětí tzv. „lidských a přírodních zákonů“. Jako příklad společného vývoje lze uvést např. „Desatero“, kdy můžeme hovořit o tzv. kodexované morálce, či Chamurappiho zákoník, ve kterém se odráží hodnotový systém tehdejší společnosti.

Pragmatický vztah práva a morálky Z hlediska stability obstojí nejvíce náboženské normy a morálka v nich obsažená. Právní normy jsou pochopitelně pružnější, proměnlivější. Technické právní normy (např. silniční zákon či stavební předpisy) si s morálními normami nekonkurují, stojí vedle sebe. Právní norma je ovšem závazná - ať již morálním představám společnosti vyhovuje nebo ne. V demokratických státech je možné hovořit o vlivu veřejnosti na zákonodárce prostřednictvím voleb jako sociální kontrole a zároveň stabilizátoru morálních norem dané společnosti.

Obsahové zaměření práva a morálky Zkoumáme-li obsah některých právní norem, nelze si nepovšimnout v nich obsažených pojmů, jako jsou dobrá víra, dobré mravy apod. Faktem je, že tyto pojmy samy nejsou přímo v právních normách definované a při jejich výkladu je třeba vycházet z právní vědy a judikatury. Neexistuje ovšem široká shoda ohledně povahy těchto pojmů

Právo jako minimum morálky Právo jako podmnožinu morálky chápal Georg Jellinek. Tímto přístupem přisoudil veškerým právním normám charakter norem morálních. Tím měla být přiřknuta právním normám úloha prosazovat výhradně to, co je morální. Tento názor je očividně mylný - stačí jeho neudržitelnost demonstrovat tím, že bez pochybnosti existují právní normy, které jsou obsahově indiferentní. Lze také upozornit na fakt zúžení účelu práva jen na dosažení morálních cílů - takovéto pojetí vede k donucování k dobru, které oslabuje vlastní odpovědnost člověka.

Vztah morálky a práva – shrnutí Antropologie práva ukázala, že právo kdysi vzniklo ze společného mravu a morálky, které složitější společnosti začaly kodifikovat a vymáhat prostředky státní moci. Moderní právní teorie se sice snažila závislosti na mravech a morálce pokud možno vyhnout a založit platnost práva jen na procesní správnosti a ústavnosti. Právní teorie však ukazuje, že právo na morálce závisí v těchto ohledech: zákonodárce se nemůže obejít bez pojmů jako „dobré mravy“, „v dobré víře“ nebo „dobrý hospodář“; soudcův výklad práva se přirozeně opírá o morálku, kterou se svou společností sdílí a z níž se nemůže úplně vymanit; soulad práva s obecně sdílenou morálkou silně podporuje jak účinnost tak důvěryhodnost práva ve společnosti a obecné přesvědčení, že právo je „spravedlivé“; morální představa spravedlnosti a její vývoj jsou hlavním zdrojem kritiky i vývoje práva, do něhož se tak prosazují nové zásady a nová témata.

Právo v. morálka - homosexualita Dekriminalizace homosexuality Registrované partnerství, manželství Adopce dětí

Právo v. morálka - interrupce Odpůrci interrupce nejčastěji argumentují tím, že člověk je člověkem od početí a že již plod v těle matky je reálně existující lidský jedinec s právem na život a statusem člověka bez ohledu na to, že například nejsou diferencovány žádné orgány a jedinec není samostatný. Svoboda rozhodování o tělesné integritě Právo na život Povolení v. žádost

Právo v. morálka - euthanázie Usmrcení na žádost, příp. asistovaná sebevražda, je z hlediska českého trestního práva nedovolené a je posuzováno jako vražda Častá námitka odpůrců euthanázie - nejistota diagnózy, protože se stav umírajícího může změnit, lékař se může mýlit v diagnóze a konečně princip, že lékař nesmí učinit zákrok vedoucí ke zhoršení stavu pacienta Některé dnešní úpravy předpokládají, že půjde o trestný čin, ale privilegované povahy, s výrazně nižší trestní sazbou než u trestného činu vraždy Zneužití euthanázie - osobní důvody, dědictví, vysoké náklady léčby

Právo v. morálka – náhradní mateřství Princip náhradního mateřství spočívá ve vložení embrya neplodného páru, který nemá šanci z nějakého důvodu dítě donosit, do dělohy náhradní matky, která páru dítě odnosí a po porodu zpět odevzdá jeho biologickým rodičům „Pronájem dělohy“ Úplatnost v. bezplatnost Kdo je matkou? Výběr pohlaví

Právo v. morálka – bezprávný život Náhrada škody v případě narození „poškozeného“ dítěte Náhrada škody v případě narození nechtěného dítěte