Herakleitos, Leukippos, Démokritos, Empedoklés, Anaxagorás Předsókratikové Herakleitos, Leukippos, Démokritos, Empedoklés, Anaxagorás

Hérakleitos z Efesu (535 - 475) Pocházel z Efesu z aristokratické rodiny Byl svérázným samotářem, vysmíval se davu, kritizoval demokracii Měl nárok stát se obětníkem, postoupil jej však svému bratrovi. „Co se divíte ničemové? Což není lepší dělat toto (hra v kostky s dětmi), než s vámi spravovat obec?“ Před svými nepřáteli se uchyluje do chrámového azylu Artemidia, starodávného posvátného okrsku bohyně v Efezu. Jí obětuje (věnuje) svůj jediný spis, jehož název není znám, pozdější tradice mu přisuzuje standardní pojmenování „Peri fyseós“ (o přírodě). V stáří se zcela izoloval od lidí a žil jako poustevník v horách.

Hérakleitos z Efesu (535 - 475) Kritizoval tzv. mnohoznalectví – tj. množství vědění bez hlubšího vhledu. „Samotné množství vědění neformuje ducha, jinak by jistě osvítilo Pýthágora i Xenofana. Jde o to nalézt jednu myšlenku, která otevírá tajemství světa.“ Tvrdil, že vše je v neustálém pohybu, všechno se mění: „Vše plyne /panta rhei/“ „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Složitější verze tohoto výroku zní: „Jsme a nejsme, do stejné vody vstupujeme a nevstupujeme „

Hérakleitos z Efesu (535 - 475) Za pralátku, z níž všechno povstalo, považoval oheň. Chápal jej patrně ve smyslu pra-energie. Z této praenergie se nepřetržitě rozvíjí mnohost – veškerá různorodost, která je na světě. Veškerý vývoj se odehrává v boji a souhře protikladných sil. V boji myšlenky s myšlenkou, člověka s člověkem, muže s ženou, národa s národem se utváří harmonická celistvost světa. Boj je hybnou silou veškerého dění. Boj je v základu vzniku a zániku všech věcí. Vše se děje ve sváru a napětí protikladů.

Hérakleitos z Efesu (535 - 475) Poprvé použil pojem logos (původní význam - slovo) pro označení světového řádu všech věcí. Úkolem člověka je, aby poznal logos, který vším vládne Gnoseologie: smyslům se dá věřit, ale musíme se naučit filtrovat poznatky díky nim získané. „Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské duše.“ Problém tedy podle něj není ve smyslech samotných, ale v tom, jak se k vjemům přistupuje. Schopnost poznání je společná celému lidskému rodu, ale většina se rozchází s logem. Na relativnost poznání naráží i v citátu „Nejmoudřejší z lidí se bude zdát proti Bohu opicí v moudrosti, kráse, i všem ostatním.“

Démokritos (470 - 360) Pocházel z Abdér v Thrákii. V mládí se díky příznivým majetkovým poměrům vydal na cesty do Egypta, Persie a Indie. Podle vlastních slov tím výrazně převýšil své vrstevníky. Posléze se vrátil do rodného místa, kde také dožil. Jsoucno se skládá z nepatrných tělísek, které nemůžeme vidět a která nejsou dále dělitelná - atom (= nedělitelný). Nespočetné atomy se pohybují v nekonečném prostoru podle zákona tíže. I duše člověka se skládá z atomů. Duše je tudíž něco tělesného. Po smrti se atomy duše rozptýlí. Věci obsahují tzv. primární vlastnosti, což je např. tíže, hustota, tvrdost, a ty jsou přítomny ve věcech samých. Sekundární vlastnosti jsou vlastnosti k věcem přidané, dosazené – barva, teplo, vůně, chuť, zvuky. Blaženost spočívá v radostné spokojenosti mysli. Vede k ní umírněnost a pohrdání siláckými kousky. „Tělesná síla je dobrá u volů, ale člověka šlechtí jeho síla duševní.“ „Raději bych objevil jediný důkaz v geometrii, než bych získal perský trůn.“

Empedoklés 490 př. n. l. v Akragantu na Sicilii Jako základní látky všeho bytí definoval čtyři elementy: oheň, vodu vzduch zemi dualismus - hnací síla všeho dění jsou podle něj dvě prasíly: láska (fília) - síla sjednocující, a nenávist (neikos)- síla oddělující. Pod vlivem těchto sil svět pulsuje mezi stavem naprosté jednoty a stavem naprostého rozdělení. Náš svět je možný mezi těmito dvěma extrémními stavy.