O perníkové chaloupce Bylo nebylo…
Za devatero horami, a desatero řekami
Jednou jednomu hospodáři přinesla vrána holku. A za rok nato kluka.
Kluk se jmenoval Jeníček a holka Mařenka Kluk se jmenoval Jeníček a holka Mařenka. Jenže maminka jim zemřela když byli ještě malí. Tatínek se proto oženil znovu. Jenže nová máma děti neměla ráda. Tloukla je a děti se jí bály.
Proto jednoho dne muži řekla… Muži, zaveď děti do lesa a nech je tam!
Tatínek chtě nechtě musel macechu uposlechnout… Proto jednou vzal děti „na houby“. Ve skutečnosti tam děti ale nechal! Děti šly samotné lesem…
Byla už noc když Mařenka řekla Jeníčkovi: Mařenko, já se bojím! Jeníčku, vylez na strom, a podívej se jestli neuvidíš nějaké světýlko.
Jeníček vylezl se strachem na strom a rozhlížel se po okolí… A světýlko v dáli uviděl!
Mařenko, viděl jsem v dáli světlo Mařenko, viděl jsem v dáli světlo! A kde je světlo tam budou i dobří lidé. Pojďme tím směrem!
Šly temným lesem, až došly k chaloupce. Byla celá z perníku!
Dětem bylo hned veseleji a Jeníček vylezl na střechu a začal si perníček uždibovat.
To nic babičko to jenom větříček… Baba Ježibaba vyšla, co se to s její chaloupkou děje… To nic babičko to jenom větříček… Řekla Mařenka jemným hláskem…
A tak se to opakovalo ještě dvakrát… Babě Ježibabě už začalo být podezřelé, že ta chalupa tak chrastí. Celou ji prošmejdila, a když nenašla nic vevnitř, šla ven…
Ale, ale… Copak je to tu za dětičky?
A hned si děti zavřela! Mařenka jí musela uklízet a Jeníčka si baba vykrmovala že ho sní! Když si usmyslela, že už je dost tlustý, řekla Mařence:
Mařenko, vlez si na lopatu, a vyčistíš mi pec!
Mařenka ale nebyla hloupá a babě řekla: „Ale babičko já nevím jak se na lopatě sedí…“
Baba si tedy sedla na lopatu Baba si tedy sedla na lopatu. Jeníček s Mařenkou ji popadli a šup s babou do pece!
A hurá domů! Šťastně se shledali s tatínkem a dozvěděli se, že macechu vyhnal. A to je pohádky šťastný konec!