PROCES UČENÍ Z ANTROPOLOGICKÉHO HLEDISKA

http://moodlinka.ped.muni.cz/ Katedra sociální pedagogiky Kurz – úvod do sociální a kulturní antropologie heslo: antropa

učení Při procesu učení ve výchovně-vzdělávacím procesu jde o nalezení vhodných učebních strategií, které pomohou žákovi rozvíjet vlastní osobnost, samostatnost a kreativitu. J. Čáp: „Učení znamená získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života. Na živočišné bázi učení plní funkci při-způsobování se organismu prostředí a změnám tohoto prostředí. Na bázi lidské učení přizpůsobuje jedince společenským podmínkám a požadavkům. Jde o získávání předpokladů pro plnější, aktivnější a tvořivý život. Vždy jde o příjem určitých informací, o jejich zpracování a reprodukci“ (Čáp, 1993)

Výsledkem učení mohou být vědomosti, dovednosti, návyky, postoje, ale i změna psychických vlastností, procesů a stavů. Učení obsahuje celý soubor poznávacích, citových a volních procesů, které ovlivňují fyziologické a psychické vlastnosti učícího se jedince, a stejně tak okolní prostředí.

Z pedagogicko-psychologického pohledu můžeme uvést tyto druhy učení Napodobování – je vývojově nejstarším druhem učení. Náhodné asociační sdružování (propojení jednoho podnětu s jiným, který napomáhá potřebné asociaci). Podmiňování, nenáhodná asociace. Na základě zpětné vazby – kontroly výsledků činnosti. Ve školní praxi je to především klasifikace, případně ocenění a reakce spolužáků a učitele. Učení na základě instrukcí - hojně se využívá při výuce – po vysvětlení učiva a názorné ukázce žáci pracují samostatně.

Učení řešením problémů zpravidla při samostatné nebo skupinové práci, kdy žák sám nebo ve spolupráci s ostatními zpracovává zadané téma na základě vlastního postupu a vize, např. v některých reformně pedagogických koncepcích, jako je daltonský plán (Röhner, Wenke, 2003), případně při projektovém nebo kooperativním vyučování (Kratochvílová, 2003). Tento způsob učení často podporuje také motivaci učícího se jedince. Učení porozuměním myšlenkovou analýzou Učící se jedinec musí učivo pochopit a toto se postupně fixuje v dlouhodobé paměti. Při utváření pojmů – pojmovém myšlení se kombinuje analýza – rozbor známého a neznámého, a syntéza – konfrontace nového neznámého úkolu se známými informacemi, známými myšlenkovými postupy a strategiemi.

Proces učení (Kottak) 1) individuální, situační učení učíme se jako jedinci na daných situacích (např. tím, že dítě šáhne na horká kamna, pozná, že jsou horká a už na ně šahat nebude) 2) sociálně-situační učení učení se v dané situaci podle toho, co dělají ostatní 3) vědomé to, co víme, že se učíme např. pravopis, taneční 4) nevědomé postoj k cigaretám, alkoholu 5) formální proces předávání ideí, který je organizován za tímto účelem např. výuka ve škole 6) neformální proces předávání znalostí není předáván záměrně za tímto účelem

Základní typy učení Typ vizuální zrakový s výbornou zrakovou pamětí. které korespondují s obecně přijímanou typologií vyšší nervové činnosti u člověka. dle Sováka (1985) Typ vizuální zrakový s výbornou zrakovou pamětí. Jedinec si zapamatuje učivo na základě zrakových představ. Tuto svou schopnost využívá především při učení z textu a také při výkladu si musí zapisovat poznámky, na jejichž základě si potom učivo osvojuje

Typ komunikativní sluchově mluvní s vyhraněnou sluchovou pamětí: u tohoto typu vede příjmový kanál smyslového vnímání převážně sluchovými dráhami. Žák dovede ve výuce pozorně naslouchat a komunikuje s učitelem. K pochopení učiva potřebuje zpravidla o něm diskutovat a ujasnit si pojmové souvislosti

Typ haptický a pohybový s motorickou pamětí. Při učení jedinec využívá převážně pohybového smyslu (propriocepce) a posléze hmatového a dotykového vnímání. Žák si učivo osvojuje lépe, pokud může pracovat s takovými didaktickými prostředky, které může uchopit a ohmatat. Při učení se žák rád pohybuje, učí se při chůzi ve třídě nebo také v přírodě. Dobrým příkladem pomoci jedinci s tímto typem učení je např. soubor návodů jak se dobře učit, který uvádějí Wenke a Röhner (2003).

Typ verbálně abstraktní – slovně pojmový. Při tomto typu učení si jedinec učivo osvojuje tak, že odděluje podstatné informace od redundantních a ujasňuje si jednotlivé pojmy a jejich souvislosti, bližší jsou mu symboly, nežli realita. V souvislosti s problematikou učebních textů zde Sovák píše: „Ačkoli je těchto typů mezi dospělými i v populaci školské nejméně (říká se, že se vyskytuje jeden takový typ na několik set lidí), přesto mnohé z dosavadních učebnic odpovídají svým zpracováním především tomuto typu“ (Sovák, 1985)