teze otázek ke státnicím v NMgr. studiu Teorie literatury teze otázek ke státnicím v NMgr. studiu

Literatura a její vymezení Co je literatura? Povaha literatury Funkce literatury Estetická zkušenost Fikčnost Intertextovost Literatura a znak Autor, čtenář, komunikační situace v literatuře

Co je literatura? Literatura = jistý segment písemnictví, který je nesnadné definovat, je snazší popsat jeho povahu. Hranice systému literatury jsou navíc pohyblivé v čase.

Povaha literatury Literární text je estetický objekt = nemá žádný jiný praktický účel, jeho funkce je „působit jako umění“. Literární text je specificky organizovaný („básnický“) jazyk. Literatura je imaginativní psaní = je to fikce. Literatura je intertextová = je udělána ze slov, z jiných textů.

Estetično Skutečnosti mají různou funkci, např. praktickou, teoretickou, náboženskou, mj. i estetickou (poetickou) – smyslem produktu (skutečnosti) je esteticky působit. Např. Jan Mukařovský rozlišuje dílo-věc (artefakt, např. smysly vnímatelný text, je trvalý) a estetický objekt (nehmotný výsledek působení díla, mění se v čase).

Literární dílo je znak Literární artefakt má povahu symbolického (jazykového) znaku. Literární dílo je složitý znak, jednotlivé složky mají své významy. Částečné významy se celkově skládají ve smysl díla. Dílo sjednocuje všechny složky.

Básnický jazyk Co to znamená? Existuje jiný jazyk než přirozený jazyk? Neexistuje, ale jazyk literatury mívá specifickou organizaci (minimálně platí o poezii). Rozdíl mezi přirozeným a básnickým jazykem vede opět k funkční teorii: básnický jazyk neexistuje jako zvláštní jazykový systém, lze jej ale chápat jako zvláštní užívání jazyka (dominuje v něm estetická funkce).

Literární dílo je fikce Co je fikce? Literární díla odkazují ke skutečnostem, které nemají reálnou existenci, jsou imaginární. Poznáme fikci z textu? Ne vždy a snadno, je spíše důležité, jak s textem celkově „zacházíme“.

Různé teorie fikce Teorie mimese – fikce napodobuje skutečnost, umělecky ztvárňuje svět (s pomocí imaginace). Teorie fikčních světů – literární texty konstruují vlastní fikční světy. Teorie předstírání – autoři fikčního díla předstírají autentické vypovídání (Doyle předstírá, že vypravuje Watson). Teorie hry na něco – čtenář se aktivně podílí na předstírání, „hraje si na skutečné vyprávění“.

Intertextualita Co znamená, že je literatura intertextová? Literární texty se vztahují k jiným textům, při čtení jednoho díla se vybavují i jiná díla. Literatura jiná díla přepisuje, paroduje, adaptuje, cituje, komentuje atd. Minimálně je nezpochybnitelné, že literární texty nevznikají „ve vakuu“, ale s vazbou na jiné texty, žánry a konvence.

Jaké má literatura funkce? Uměleckou Kultivační (odráží hodnoty) Informativní (vzdělávací) Formativní (výchovnou) Terapeutickou Kratochvilnou Ideologickou Rozvíjí individuální kompetence (představivost, paměť, slovní zásoba apod.).

Autor Auctor = původce díla, ten, kdo je za dílo zodpovědný. V historickém vyprávění platí rovnice autor = vypravěč, autor je zodpovědný za pravdivost toho, co se vypravuje. Ve fiktivním vyprávění se autor ≠ vypravěč, autor za pravdivost vyprávění neručí. Vypravěč je fiktivní mluvčí, který je vytvořen ve tvůrčím aktu autora. Čtenář musí vypravěči „uvěřit“, aby mohl z fikčních faktů rekonstruovat příběh.

Biografický autor X modelový autor Biografický autor existuje jako faktická osobnost, která vytvořila umělecký text. Informace o autorské osobnosti nelze získat přímo z uměleckého textu, lze si pouze vytvořit obraz („model“) autora. Modelového autora rekonstruujeme z textu. Modelový autor odpovídá čtenářské představě o autorských intencích; biografický a modelový autor mají volný / těsný vztah. Při naivním biografismu hrozí „intencionální blud“ (autorovi přisuzuji záměry, které při tvorbě díla neměl).

Modelový čtenář Čtení díla nelze vztahovat jen k jedinečnému aktu vlastního čtení. Text modeluje „ideálního vnímatele“, který náležitě rozumí (modelový čtenář např. rozumí, že čte fikci, tj. neklade si otázku, do jaké míry je fiktivní vyprávění pravdivé. Literární komunikace má několik rovin: mimotextovou (biografický autor x reálný čtenář), textovou (modelový autor x modelový čtenář), tematickou (vypravěč, lyrický subjekt, postavy x jejich adresát).

Organizace literárního systému Rozlišujeme literární druhy: Má děj x nemá děj > Lyrika je nedějová (stavy, nálady, pocity…) Epika a drama mají děj (zápletku), která je určena k vyprávění (epika) nebo k předvádění na jevišti (drama). Dále lze lišit literární formy: Próza je souvislý text (odstavce, kapitoly); Poezie je psána veršem; Drama má formu dialogů a monologů.

Literární žánry Epické (epos, román, novela, povídka, romaneto, kronika, legenda, bajka atd.); Lyrické (elegie, óda, hymnus, píseň, epigram, pásmo, idyla, žalm, říkanka atd.); Lyrickoepické (balada, romance, poéma); Dramatické (tragédie, komedie, tragikomedie, činohra, opera, opereta, muzikál, absurdní drama, morality, mystéria atd.).

„vnitřní“ systémy literárního díla Literární dílo má věcný obsah (= téma); Zpracování tématu předchází látka (námět); Základní jednotku tématu tvoří motiv; motivy se skládají ve vyšší tematické celky (postavy, děj, časoprostor, vypravěč); V aktu čtení postupně „skládám“ témata v náročnější komplexy a schémata (postavy se zaoblují, příběh se vyvíjí, příběhový svět je stále nasycenější atd).

Literární věda Literární věda je souhrnný pojem pro obory, které se zaměřují na „literární proces“ jako na předmět zkoumání; studuje vztahy mezi autorem, literárním uměleckým dílem a čtenářem. Problémem literární vědy (jako vědecké disciplíny) je zkoumatelnost literárního „systému“, resp. sama povaha předmětu zkoumání.

TEORIE Literární teorie je obecné pojednávání o povaze literatury, zahrnuje literárněvědnou metodologii (metody analýzy literárního díla); např. poetologické, genologické, naratologické, versologické, tematologické, hermeneutické. Teorie je nejstarší disciplínou (základ v antice). Dílem se překrývá s poetikou (= disciplína systematicky poznávající zákonitosti literatury).

Historie metodologicky nejstabilnější – opírá se o metody historikovy práce; Předmětem zájmu literární historie jsou dějiny národní (event. světové) literatury. Literární historik zkoumá konkrétní literární tvorbu (autora, dílo, skupinu, směry), vřazuje ji do kontextu literárního vývoje.

Kritika Kritická aktivita spočívá v přiřazování hodnoty x nehodnoty literárnímu dílu; Kritika nemůže být disciplína výhradně vědecká, má umělecký charakter; základy kritiky jsou položeny v Aristotelově Poetice (z poetiky vyplývají kritéria estetického hodnocení – např. normy pro hodnotnou tragédii); Kritika je v různé míře (často však silně) subjektivní (vždy závisí na osobnosti kritika).

NARATIV Narativ = vyprávění jako poznatelná struktura komponentů (událostí); Vyprávění = produkce narativního textu (zprostředkování narativní struktury). Vyprávění by mělo obsahovat příběh; příběh = „přirozený“ sled událostí nezávislý na jejich rozložení v textu; proto se rozlišuje fabule („co se stalo“, chronologický sled vyprávěných událostí) a syžet = rozložení událostí v textu a způsob jejich vyprávění.

VYPRÁVĚNÍ A ČAS Syžet zprostředkovává události v určitém pořádku (chronologicky či anachronicky); Anachronie zahrnují analepse („pohledy“ zpět v příběhu) a prolepse (vyprávění „budoucí“ události mimo „přirozenou“ chronologii). Vyprávění lze analyzovat i z hlediska trvání (poměru mezi časem příběhu a rozsahem textu; rozlišujeme zhuštění (dlouhé období v příběhu je zprostředkováno krátkým úsekem textu) či protažení (okamžik v dlouhém úseku textu). Při scéně odpovídá čas vyprávění času příběhu (např. dialogické pasáže).

NARATIVNÍ SITUACE Zahrnuje vypravěče (kdo vypravuje) a fokalizaci (z pohledu koho se vypravuje). Vypravěč je zjevný (diegese) nebo skrytý (mimese); Autorský vypravěč je výrazný, není postavou příběhu, není fokalizovaný (jeho pohled není omezen na jednu osobu, je „vševědoucí“); pokud se omezuje na zprostředkování děje, hovoříme o objektivním vypravěči (nepoužívá první osobu, děj nekomentuje). Vypravěč v první osobě je postavou a fokalizátorem příběhu (vypravuje ze svého hlediska); Personalizovaný vypravěč kombinuje třetí osobu a fokalizaci (vypravěč je skrytý, fokalizátorem je postava). Obvyklý je v moderním vyprávění.

VERŠ, RYTMUS, METRUM Verš je základní jednotka básně; graficky je odlišena jako promluva na jednom řádku. - může mít přesah (syntaktický celek přesahuje verš; - měl by nést (silnější nebo slabší) rytmický impuls, tj. měl by vyvolat očekávání, že po verši bude následovat podobně uspořádaná jednotka. Rytmus je pravidelné uspořádání zvukových prvků ve verši, jeho míru nazýváme metrum.

PROZODICKÉ SYSTÉMY časoměrný – založen na střídání dlouhých a krátkých slabik (délka někdy vyplývá z pozičních pravidel); tonický – založen na konstantním počtu přízvuků; sylabický – založen na konstantním počtu slabik; sylabotónický – pravidelné střídání přízvučných a nepřízvučných slabik. Jde o nejproduktivnější systém. Dále rozlišujeme bezrozměrný, rozvolněný a volný verš.

Hlavní typy verše jsou trochej (- u), jamb (u -), a daktyl ( - uu); K tradičním veršům patří blankvers (pětistopý jamb bez rýmů a strof); alexandrín (dvanácti či třináctislabičný jamb s předělem po 6. slabice); hexametr (šestistopý časoměrný verš kombinující spondeje a daktyly).