Daňové principy Daňové principy vyjadřují názory, jaké by daně měly být. Leží tedy v oblasti normativní ekonomie. (Pozn.: pozitivní ekonomie – říká, co se stane, když … např. co se se stane, když začneme regulovat nájemné. Normativní ekonomie říká, co by mělo v ekonomii být). Pokud začneme zkoumat jaké by daně měly být, nutně se názory budou lišit – daňový poplatník: co nejmenší kontra daňový úředník – by státu přinesly co největší výnos. Názory na to, jaké by daně/odvody státu měly být, jsou staré jako lidstvo samo (již Aristotteles kolem roku 300 př.n.l.). Nejznámější z historie jsou daňové kánony Adama Smithe: - poplatník by měl daně platit tak, aby to co nejlépe vyhovovalo jeho možnostem - daň, kterou jednotlivec platí, musí být stanovena předem a nikoliv libovolně - každá daň by se měla vybírat tehdy a takovým způsobem, kdy se to poplatníkovi nejvíce hodí Současná teorie uznává následující principy: - Princip efektivnosti - Princip administrativní jednoduchosti - Princip pružnosti - Princip spravedlnosti.

Princip spravedlnosti Spravedlnost je nutně normativní kategorie, o tom, co je spravedlivé, se vždy budou vést spory. Daňová teorie rozděluje princip spravedlnosti na dvě pojetí: - princip prospěchu/užitku - princip platební schopnosti Princip spravedlnosti – princip prospěchu Každý daňový poplatník přispívá v závislosti na užitku, který má z veřejných statků (princip ekvivalence). V podstatě:, to, co na daních zaplatíme, by mělo být rovno užitku, který od státu získáme. Problémy: - pokud bychom důsledně aplikovali tento princip, nebylo by možné přerozdělování. Při přerozdělování totiž někdo získává více než kolik na daních zaplatí. - za jaké období by měla rovnost platit. Je zřejmé, že v lidském životě budou období, kdy od státu více čerpá (např. dětství a stáří) než přispívá a naopak. Tato rovnost může tedy platit pouze za celý lidský život. - problémy, jak změřit, vyjádřit užitek z toho, co od státu získáváme. Řada statků má v praxi neměřitelný užitek. Princip prospěchu je založen na myšlence, že z dlouhodobého hlediska by měla existovat přibližná ekvivalence mezi tím, co od státu dostanu, a kolik na daních zaplatím. Jinými slovy: pokud platím daně, očekávám od státu, že mi za to, něco poskytne (např. fungující soudní soustavu, policii apod.). Pokud od státu nedostávají lidé kvalitní služby a přitom platí vysoké daně, budou se placení daní vyhýbat.

Princip spravedlnosti Princip spravedlnosti – platební schopnosti: Princip platební schopnosti říká, že bychom měli platiti takové daně, jaké jsme schopni platit. Jinými slovy stát by neměl chtít daně od lidí, kteří nemají dostatečný příjem/nebo majetek, aby je byli schopni platit. Toto pojetí vyhovuje při řešení otázky přerozdělování, neřeší však rozhodnutí o alokaci prostředků na zabezpečení veřejných statků. V rámci tohoto pojetí rozlišujeme: -- princip horizontální spravedlnosti -- princip vertikální spravedlnosti Princip horizontální spravedlnosti Dle tohoto principu by všichni, kdo jsou na tom „stejně“ měli platit stejnou daň. Je samozřejmě otázkou, co znamená pojem stejně. Tento princip by se měl chápat ve smyslu obecné spravedlnosti, tj., že při zdanění se nepřihlíží k některým specifickým kritériím typu náboženské a politické přesvědčení, rasa ….. Princip vertikální spravedlnosti Dle tohoto principu by ti, co jsou na tom lépe, měli platit vyšší daň. Lépe se myslí, že mají vyšší majetek či příjem, čili, že jsou schopni daň platit. Tato zásada je často interpretována jako zásada progresivního zdanění, ale i při lineární sazbě, platí ti, co mají vyšší příjem nebo majetek, vyšší daň.

Princip efektivnosti Princip efektivnosti říká, že by daňové příjmy měly být vyšší než náklady na výběr a správu daní, respektive obecně, že by náklady na výběr a správu daní měly být, co nejmenší. Problém je, že stát si zahrnuje pouze určité náklady na výběr a správu daní, konkrétně ty náklady, které on musí hradit (platy berních úředníků, počítače, energie …). Další náklady stát vůbec nezajímají. K těmto nákladům patří: - náklady poplatníků spojené s evidencí a placením daní. Tyto náklady mohou být přímé (např., když si platíme daňové poradce) nebo mohou mít podobu nákladů obětovaných příležitostí – pokud např. vyplňujeme daňové přiznání nebo provádíme daňovou optimalizaci, tak bychom místo toho mohli dělat něco jiného. - nadměrné daňové břemeno (viz dále).

Nadměrné daňové břemeno Nadměrné daňové břemeno je definováno jako ztráta přebytku spotřebitele a přebytku výrobce, ke kterému dochází v důsledku zdanění. Někdy se tož nazývá jako ztráta mrtvé váhy.   Připomenutí: Přebytek spotřebitele: rozdíl, mezi cenou, kterou je spotřebitel ochoten, za danou jednotku statku platit, a cenou, kterou skutečně platí. Graficky: plocha pod poptávkovou křivkou po rovnovážnou cenu. Přebytek výrobce: rozdíl mezi cenou, za který výrobce danou jednotku statku vskutku prodává, a cenou, za kterou by jej byl ochoten prodat. Graficky: plocha nad nabídkovou křivkou po rovnovážnou cenu. Praktické příklady na nadměrné daňové břemeno: Daň z krbů – Anglie cca 16. století: vedla k rušení krbů. Obyvatelům byla zima. Daň z oken – Anglie cca 17. století: vedla k zazdívání oken.

Nadměrné daňové břemeno Viz wordovský dokument.

Princip pružnosti a administrativní efektivnosti Tyto principy říkají, že daně by se neměly často měnit, že by si je poplatník měl moci snadno vypočítat, e by ve vztahu ke státu měl vědět na čem je, že by daňová nejistota měla být co nejmenší. Obecně: Poplatník by daněmi měl být co nejméně obtěžován. Poznámka: česká daňová soustava samozřejmě tyto principy příliš nedodržuje – viz časté změny daňových zákonů.

Daňový přesun a dopad Viz wordovský dokument.