Demokracie II pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

Politické ideologie a demokracie Všechny etablované ideologie ve své aktuální podobě v zásadě demokratický politický systém považují za žádoucí X extremistické ideologie (komunismus, anarchismus, fašismus, nacismus, náboženský fundamentalismus)

Politické ideologie a demokracie Zásadně se však liší v chápání jejího charakteru, zejména co se týče: - Vztahu k hodnotovému zakotvení - Optimální míře participace občanů Aristotelský ideál: Politeia (mezon mezi demokracií a aristokracií, vládou lidí a vládou principů) „ani moc, ani málo“

Politické ideologie a demokracie Liberalismus Klasický (omezená) Moderní (co nejširší participace) Neoliberalismus (slabý stát) Anarcholibertarianismus (žádný stát) Konzervatismus Paleokonzervatismus (slabá, důraz na principy a hodnoty) Neokonzervatismus (univerzální model) Socialismus Demokratický socialismus (ekonomická demokracie)

DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) POLYARCHIE Výsledek druhé demokratické transformace, je jedním z nejpodivuhodnějších lidských výtvorů, jde o demokracii, která se již neváže na malé městské státy Klíčové: princip zastoupení a reprezentace smíšená vláda (společenský a organizační pluralismus) ústavní liberalismus (velký rozsah základních a politických práv) nezávisí tolik na velikosti území a jeho homogenitě Problémy: je nedokonalá, možnost participace se u občanů vzhledem ke složitosti moderních společností a politiky snižuje, kritikové polyarchie mají za to, že je málo demokratická, byrokratická, s pluralismem se vytrácí koncept společného dobra Otázka třetí demokratické transformace Demokratická idea stále vyzývá k ideji „demokratizaci demokracie, “idealizovaná řecká polis, návrat k Rouesseauovskému ideálu? Problém pluralismu x obecného blaha (od čeho odvodit? co je jeho obsahem?) tradicionalistická odpověď – návrat k republikánské a aristotelovské ctnosti komunitaristická odpověď –obnovení tradice ctnosti a republikánství jde v malých komunitách, které budou čelit rozpadu morálního řádu socialistická odpověď – problémy by se vyřešily zespolečenštěním vlastnictví (nejde o charakter vlastnictví, ale míru decentralizace)

S. P. Huntington - „vlny demokratizace“ 1. vlna (1828-1926) Revoluce ve Francii a USA, postupné uplatňování demokratických institucí, rozšiřování volebního práva, první zemí byly USA v r. 1828 (poprvé nad 50 % dospělých bílých mužů) 1. protivlna – 1922-1942 Návrat k tradičním autoritářským režimům nebo k novým formám totalitarismu 2. vlna (1943-1962) Po 2. světové válce, dekolonizace, vznik nových států, budování demokracie 2. protivlna (1958-1975) Krok zpět, nezakořeněné a vratké instituce demokracie, nástup autoritářských režimů v rozvojových zemích, ale i ty rozvinuté. Změny v Latinské Americe, pád vratkých demokracií v Asii a Africe 3. vlna (1974–1990) 1974 revoluce v Portugalsku proti Salazaarovu režimu, země Latinské Ameriky, sametová revoluce 1989 ve Východní Evropě

4 fáze formování státu a národa (Stein Rokkan) Formování (centralizovaného) státu Vrcholný středověk – Fr. Revoluce (14.-18. století) pozvolná politická, ekonomická a kulturní unifikace, pevné hranice (Westfálský mír), moderní pojetí teritoriálního státu Formování národa tvorba národa uvnitř státu (osvícenství, nacionalismus), standardizace a unifikace obyvatelstva (armáda, povinné školství) Rozvoj masové politiky postupné zapojování širokých mas obyvatelstva do politické participace, politická práva, rozšiřování volebního práva, vznik politických stran agregujících a artikulujících zájmy, spojení ideje národa, státu a demokracie Vznik a rozvoj redistributivního sociálního státu expanze administrativního aparátu, přebírání nových funkcí, přerozdělovací transfery

DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) Anarchismus (odmítá legitimnost jakékoli donucovací role státu, včetně demokratického) Poručnictví (odmítá ideu, že lidé by si byli schopni samo vládnout) Kritici nepřátelští (D je nežádoucí, Platon a autoritáři, je nemožná Michels – železný zákon oligarchie) x sympatizující kritici (jsou nakloněni a hledají možnosti jejího fungování, ale jsou kritičtí) Přímá demokracie? (je možná třetí demokratická transformace? Jsou POLYARCHIE – liberální demokracie uspokojivé? – princip reprezentace, smíšená vláda (společenský a organizační pluralismus), ústavní liberalismus (velký rozsah základních a politických práv))

DAHL, Robert. Demokracie a její kritici (1989) Anarchismus Názory: donucování je zlo, státy mají donucovací funci, stát není potřeba, stačí dobrovolná sdružení, mohou kooperovat na demokratickém principu Námitky: ospravedlnitelnost donucování (předpoklad, že by existovalo i mimo státní stav – v „přirozeném stavu“), utopická představa o člověku a jeho možnostech být dobrý, stojí to na tom, že když nebude stát, budou všichni dobří a nějak se dohodnou..., dodržování principu nenásilí – rozporný princip, co s násilníky? romantický odkaz na inuity a indiány – předstátní komunity Poručnictví nejsilnější idea vůči demokracii Názory: lidé si nejsou schopni vládnout, hierarchie je starší než demokracie a je přirozená, vládnout je umění. Platon, ale i komunistická vize vůdčí elity (dělníci nejsou s to pochopit svou revoluční úlohu, neznají zákonitosti dějin, nechají se uplatit blahobytem) či Skinner /král-psycholog/ Kritika: zpochybňuje exkluzivitu vědomí společného dobra, morálky a instrumentálních znalostí u filosofů..., politika není nikdy jen založena na technických znalostech (to by museli vládnout odborníci), ale i na morálních soudech, předpoklad o nezištném mravním vládci odporuje zkušenosti a předpokladu o mravní koruptibilitě jedince (Niebuhr), empiricky se ukazuje, že poručnictví škodí lidské svobodě a společnosti, ideál vládce filosofa je utopií

Předpoklady demokracie Robert Dahl stanovuje 6 kritérií: volení státní činitelé svobodné, spravedlivé a časté volby svoboda projevu alternativní zdroje informací svoboda shromažďování a sdružování občanství zahrnující všechny dospělé lidi

Výhody demokracie R. Dahl: 1. zabraňuje vzniku tyranie J. S. Mill – demokracie je formou politického vzdělávání občanů de Tocqueville – lidé jsou loajálnější k politickému řádu, na němž se podílejí K. R. Popper – možnost nenásilně odvolat vládce (vládu) Michael Doyle – demokratické státy mezi sebou neválčí R. Dahl: 1. zabraňuje vzniku tyranie 2. zajišťuje základní práva 3. zajišťuje všeobecnou svobodu 4. umožňuje lidem, aby rozhodovali sami o sobě 5. umožňuje mravní samostatnost 6. umožňuje rozvoj člověka 7. chrání základní osobní zájmy lidí 8. zajišťuje politickou rovnost 9. usiluje o mír 10. usiluje o prosperitu

Demokracie jako hodnota x mechanismus Je legitimní vše, na čem se lid usnese? Instrumentální pojetí x procedurální pojetí demokracie Instrumentální pojetí předpokládá existenci koherentního souboru hodnot umožňujících dosažení uspokojivého výsledku, „teorii společného dobra“, morální předpoklady Procedurální pojetí připisuje hodnotu již samotné participaci osob na demokratickém procesu

Habermasova teorie demokracie Procedurální pojetí demokracie Jednání instrumentální X komunikativní Deliberativní (diskursivní) demokracie „Systém musí obsahovat právě ty práva, jež musí být vzájemně uznány občany, kteří chtějí žít ve společnosti řízené pozitivními právy“. Odmítá uznat platnost jakékoli hodnoty či instituce, která nedokáže získat svůj mandát skrze racionální diskurs rovných osob

„republikánské x deliberativní pojetí“ kvalita demokracie nezáleží jen na institucích, ale i občanech primárním činitelem obecného dobra je občanská společnost, stát je druhořadý „Demokracie závisí na morálních idejích dokonce víc než nedemokratické společnosti, protože závisí na svobodných rozhodnutích svých občanů. K jejich přežití musí formovat obyčejné lidi k výjimečným morálním výkonům“. M. NOVAK (On Cultivating Liberty. Reflections on Moral Ecology)

„Liberální demokracie“ „liberální“ a „demokratická“ složka systému „Demokracie vzkvétá, svoboda nikoli“ Fareed Zakaria, Budoucnost svobody Totalitní demokracie (Jacob L. Talmon ) Demokratická složka: vláda lidu, procesuální, formální stránka Liberální složka: obsahuje normativní aspekty, mravní předpoklady (konstituce, pravidla, ochrana svobody, lidská práva)

Univerzální střet řádů „percepce-Bytí“? v řádu percepce (empirična) je člověk sám stvořitelem světa i jeho historie Bytí člověk jako nepatrný atom vyššího, transcendentně zakotveného řádu

univerzální střet řádů „percepce-Bytí“ teorie univerzálního střetu liberalismu a konzervatismu člověk zakouší vlastní svobodu i odpovědnost za své bytí na světě, tvoří jedinečný řád světa, organizuje své schopnosti k vrcholnému vyjádření ve vlastní neopakovatelné existenci. Moralita jako EMPATIE člověk zakouší omezení této nekonečné svobody tvorby, pokoru ve vztahu k historii vlastního rodu (tradice) i k fenoménům přesahujícím jeho vůli (transcendence). Moralita jako MRAVNÍ SÍLA

sociálního liberalismu X demokratického konzervatismu Vždy jde o formu syntézy řádů, v minulosti to byl zejména střet nových a starých forem politického řádu, levice – pravice, v současnosti je to zejména střet sociálního liberalismu X demokratického konzervatismu Individualismus, odpovědnost, tradice, autorita, přirozenost, oprávněnost nerovnosti, sociální nederminovanost základní lidská práva, negativní svoboda, absolutní hodnoty, depolitizace morálky Egalitarismus, emancipace, všestranný rozvoj, seberealizace, blahobyt, spravedlivá distribuce nová lidská práva, pozitivní svoboda, relativita hodnot, politizace morálky

Demokratický fundamentalismus I Kořeny v myšlení J. J. Rousseaua (přímá demokracie, obecná vůle lidu) Dnes „participační demokracie“ či „silná demokracie“ Tvrdí, že obecně rozšířená „liberální zastupitelská demokracie“ (slabá demokracie) funguje neuspokojivě: elitářství (rozhoduje se kdo bude vládnout, nikoli jak se věci budou dělat) pluralismus politických stran (agregace zájmů, omezený výběr) redukce rozhodovacích pravomocí lidu

Demokratický fundamentalismus I „obecná vůle lidu“ „…kdokoliv by odepřel poslechnouti obecnou vůli, bude k tomu donucen…“ „…společenská smlouva dává státnímu tělesu naprostou moc nad jeho členy…“ (ROUSSEAU, J.J. O společenské smlouvě)

ZAKARIA, Fareed. Budoucnost svobody. Praha: Academia, 2004. Hovoří o trendu „demokratizace“, který má za následek méně lidské svobody a paradoxně méně ochoty lidí angažovat se za věci veřejné. Systém politických stran a zastupitelské demokracie je v krizi, politická moc je v rukou vlivných zájmových a lobbistických skupin. Dříve jednoznačná politická moc je roztříštěna a ovládána organizovanými menšinami sledujícími své záměry, schopnými za přispění mohutných finančních sum ovlivňovat veřejné mínění a manipulovat rozhodování politiků. „Společenské elity“ ztratily svou společenskou odpovědnost, mají „moc bez odpovědnosti“. Tato „deregulace demokracie“ přinesla dysfunkci, kterou lze napravit jen snížením možnosti extrémního vlivu na autentické a odpovědné rozhodování politiků, aby politický systém nebyl ovládán jen těmi, „kdo se dokážou lépe organizovat, bohatými lidmi a fanatickými menšinami hájícími své krátkodobé a partikulární zájmy. Americké příklady problémů s přímou demokracií: Soumrak politických stran – kritizuje primárky, strany nikdo neovládá, je to jen značka, skořápka, nádoba k naplnění Referenda – lákadlo pro levici i pravici, příklad Kalifornie – politici nemají žádnou moc, vše pod knutou referend, 85 % rozpočtu je dáno zákonem, politici mají odpovědnost, ale ne pravomoci (další nespokojenost lidí), eliminace diskuse, provázanosti a bezrospornosti zákonů, rozvaha, opozice

Demokratický fundamentalismus II Kořeny v neokonzervatismu (snaha o implantaci demokratické vlády ve společnostech, které k tomu nemají morální, sociální a ekonomické předpoklady) Otázka zemí, ve kterých formální zavedení demokracie bez její liberální složky může vést k horším výsledkům, než je autoritativní vláda, třeba otázka Arabského jara: vítězství náboženského fundamentalismu, omezení práv menšin, obnovení válečného stavu s Izraelem (Egypt)

Demokratický fundamentalismus II „Americké úsilí o bezpečnost vůči terorismu a lotrovským státům jde ruku v ruce s osvobozováním jejich utiskovaného lidu. Od Říše zla k Říši svobody je obří krok, kontrast tak veliký jako děsivé obrazy ztraceného dvacátého století a zářivý rozbřesk století jednadvacátého. Ale Amerika má sílu a vůli učinit ty obří kroky, jak už ukázala v budoucnosti “. (JOHNSON, P. America´s new Empire for Liberty)

Argumenty pro omezení demokracie „hyperdemokratická“ masová společnost, ve které je moc rovnoměrně rozprostřena mezi všechny bez ohledu na jejich kvalifikaci, schopnosti a morálku, rozvrací civilizovanou společnost a morální řád, přičemž výsledkem je kulturní úpadek a tendence k totalitě. José Ortega y Gasset, Vzpoura davů [1930] Mýtus racionálního voliče. Proč v demokracii vítězí špatná politika Bryan Caplan [2010]

Hlasovací paradoxy (1785 – Bord, Condorcet) 2 3 Adam Sociální jistoty Ekonomický rozvoj Bezpečnost Bohouš Cecilie Vítězí ekonomický rozvoj (další v pořadí – bezpečnost, sociální jistoty, 4-3-2) 1 2 3 Adam Sociální jistoty Ekonomický rozvoj Bezpečnost Bohouš Cecilie Nevítězí nic 3-3-3

Kenneth Arrow – „teorém nemožnosti“, cyklické většiny, poukazuje na neexistenci způsobu volby, která by vedla ke společenskému uspořádání vyhovujícímu podmínkám elementární spravedlnosti a ke stanovení pořadí společenských preferencí z preferencí individuálních. Social Choice and Individual Values (1951) Joseph Schumpeter – kvantitativní x kvalitativní rozhodnutí Obecné dobro – neexistuje jednoznačně definované obecné dobro, na kterém by se všichni lidé shodli, nebo které by přijali pod tíhou racionálního argumentu (naše chápání žádoucí podoby života a společnosti stojí mimo čistě logické uvažování) „demokratický elitář“ Kapitalismus, socialismus a demokracie (1942)

Democratic overload Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload, government overload) - jisté paralýzy systému, kdy na základě tlaků voličů a zájmových skupin dochází k začarovanému kruhu - politici chtějí uspět ve volební soutěži a získat moc, proto slibují stále vyšší veřejné výdaje (viz. James Buchanan - veřejné finance v demokratickém systému) „government oversupply“ – nadměrná nabídka ze strany vlády Giovanni Sartori rozlišoval mezi „zodpovědnou“ vládou, která se chová odpovědně a kvalifikovaně a „přístupnou“ vládou, která reaguje na vnější požadavky lidu a je tak přetížena v kontextu „revoluce rostoucího očekávání“ (zejména právě v oblasti sociální politiky) Teória demokracie (1962, 1987, 1993)

Demokracie III pohledy politické filosofie, ekonomie, sociální etiky a sociálního učení církve

Argumenty pro oslabení demokracie Gasset - kulturní úpadek a tendence k totalitě Caplan - Mýtus racionálního voliče Arrow - „teorém nemožnosti“, cyklické většiny Schumpeter – „demokratický elitář“ Sartori - „revoluce rostoucího očekávání“

Argumenty pro posílení demokracie Mancur Olson, The Logic of Collective Action (1965) - prosazování koncentrovaných zájmů na úkor roztříštěných zájmů (byrokracie, aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) Anne O. Krueger, Jagdish Bhagwati - dobývání renty (Rent-seeking), Neproduktivní dobývání zisku (Unproductive Profit-seeking)

Ryszard Legutko: Demokratický deficit Evropské unie (2013) Evropská unie představuje řád i ducha liberální demokracie v té nejvíce zdegenerované podobě. Jestliže nejsilnější stránkou demokracie byly volby a v nich zabudovaná možnost výměny vládnoucí skupiny nebo změny vládního programu, udělala Evropská unie vše pro to, aby tuto možnost v maximální míře omezila. Neexistují žádné transparentní mechanismy mocenské změny ani řešení, která by voličům umožnila mít vliv na to, jakým směrem se bude vládnutí ubírat. Evropský parlament negeneruje vládnoucí skupinu a sám nemá velkou pravomoc; navíc, nepočítáme-li komunistické státy nebo některé autoritářské režimy, je patrně jedinou parlamentní institucí na světě, v níž neexistuje opozice. Nezávisle na tom, kdo ve volbách vítězí, v Evropském parlamentu už po dlouhá léta činí klíčová rozhodnutí stejné stranické uskupení a uskutečňuje se v něm stále stejná politika. Evropská vláda, přesněji řečeno něco, co vládu připomíná, jinými slovy Evropská komise, se neutváří na základě hlasování voličů, ale je na něm zcela nezávislá. Hlavní funkce plní v Evropské unii lidé, kteří nebyli zvoleni ve všeobecných volbách, a voliči nemají žádnou možnost je odvolat.

„Trojský kůň demokracie“

Občanská společnost Široké pojetí občanské společnosti (celá veřejná sféra včetně sféry ekonomické a samosprávné, mimo stát) OS jako předivo mezilidských vztahů, síť, pavučina, kterou budují autonomní občané v průběhu času, někdy mlčky a nezáměrně, někdy se zcela explicitním záměrem a promyšlenou dobrovolnou volbou. Úzké pojetí občanské společnosti Definuje občanskou společnost jako sféru odlišnou od státu a ekonomiky, případně i od dalších sfér společnosti, minimalistická teorie považuje za OS především nová sociální hnutí (které se rozvíjejí od 60. let 20. století – pacifistická, feministická, ekologická apod.), jejichž aktivity mají charakter symbolických výzev vůči existujícím mocenským vztahům a zažitým kulturním vzorcům. Podle tohoto pojetí by většina společnosti a občanů tedy vlastně k „občanské společnosti“ nepatřila.

Postdemokracie? Měkká forma postdemokracie - organizované menšiny, které nemají sílu se prosadit v demokratické soutěži priorit a zájmů, hledají jiné nástroje k prosazení svých vizí a hodnot, buď agitačních a nátlakových, nebo dokonce usilujících o získání přímého podílu na moci. Tvrdá forma postdemokracie - znamená přímou účast některých subjektů občanské společnosti na moci a rozhodovacích procesech, kde již nejde o agregaci zájmů občanů odspoda a o soutěž, nýbrž o delegaci moci zájmových či profesních skupin, tak jak je znal fašistický stát. (profesní, stavovské komory, odbory, tripartita – zaměstnanci, zaměstnavatelé, stát)

Václav Havel „Já sám rozumím pod pojmem občanské společnosti něco, co vzniká samostrukturací společnosti, obvykle se tím myslí nadace a spolky. Samozřejmě, že je to přirozené lidské sdružování v nevládních a neziskových organizací, spolcích a občanských iniciativách. Jsou nesmírně důležité a jsou páteří občanské společnosti“. „Tato občanská společnost je zásadní, je podhoubím, živnou půdou, zázemím demokracie“. Demokracie v občanské společnosti chřadne a chátrá vinou politických stran, které se odcizují občanům: „...politika začíná být nudná, do sebe uzavřená, zvláštní, nakonec lidem protivná a nic na tom nemění, že volit může každý“.

Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností Václav Klaus „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!!!“ „Postdemokracii chápu jako potlačení demokracie v důsledku pokusů různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu – bez demokratického mandátu – přímo určovat (nebo aspoň zásadně ovlivňovat) různé klíčové oblasti veřejného života dotýkající se občanů. Mám na mysli různé projevy NGOismu, politické korektnosti, umělého multikulturalismu, radikálního humanrightismu, agresivního ekologismu atd. Aktivity organizací vytvořených na těchto základech představují nové formy ohrožení lidské svobody, kterou zejména my, kteří jsme prožili komunismus, bereme nesmírně vážně.“

Pavel Kohout – komplexní návrh proměny ústavního systému Volební systém do Poslanecké sněmovny. Nynější poměrný volební systém pobízí ke korupci při tvorbě kandidátek a zabraňuje osobní zodpovědnosti poslanců. Rovněž vede ke vzniku nestabilních koalic. Většinový jednokolový volební systém řeší tento problém. Každý poslanec a senátor je zvolen sám za sebe a není zavázán žádné politické straně: konec přeběhlíků. Poslanec je loajální výhradně vůči voličům, nikoli vůči stranám. Odvolatelnost poslanců a senátorů. Účinný mechanismus, který je bude nutit ke slušnému chování. Omezení imunity. Bude se týkat jen projevů v Parlamentu. Konec zneužívání imunity za účelem páchání kriminality. Zrovnoprávnění Poslanecké sněmovny a Senátu. Nemá smysl, aby horní komora Parlamentu byla snadno přehlasovatelná jako doposud. Je třeba, aby obě komory s rozdílnými volebními systémy měly srovnatelnou moc. Jedině tak může fungovat systém vzájemné kontroly a vyvažování moci. Prezidentský systém. Funkce předsedy vlády bude spojena s funkcí prezidenta. Prezident bude šéfem vlády a hlavou výkonné moci. Bude samozřejmě volen přímo, avšak na rozdíl od současnosti půjde o nejvýznamnější funkci ve státě. Odstranění souběhu veřejných funkcí. Kumulace funkcí (poslanec a člen vlády, poslanec a starosta, atd.) má za následek konflikt zájmů mezi zákonodárnou a výkonnou mocí. Je třeba úplně eliminovat tyto konflikty. Každý veřejný činitel bude moci zastávat jen jednu funkci v jeden čas. Rozdělení ministerstva financí. Nynější uspořádání znamená, že ministerstvo financí je mocný superúřad. V zájmu dělby moci je vhodné rozdělit je na jednotlivé úřady, které budou mít na starosti tvorbu státního rozpočtu, správu státního majetku a dluhů, výběr daní, atd. Jednotlivé úřady budou podrobeny přísné kontrole ze strany veřejnosti a NKÚ. Princip respektování příjmů při sestavování rozpočtu. Dosavadní uspořádání má za následek, že „mandatorní“ výdaje jsou nedotknutelné a příjmy státního rozpočtu se jim „nějak“ musejí přizpůsobit. Správný postup zachovává například švýcarská ústava: prioritu mají příjmy, jimž se výdaje musejí přizpůsobit. Stát má povinnost dodržovat dlouhodobě vyrovnaný rozpočet.

Petr Drulák – Čekání na revoluci Reakce na manifest Přicházející povstání (L’insurrection qui vient) spontánní síly sebeorganizace, na jejichž základě vzniknou lokální demokratická společenství široké hnutí inspirované zkušeností Občanského fóra skutečnou nápravu by přinesla jen zásadní společenská reflexe a následné změny společenských poměrů i základních postojů každého z nás Revoluční demokracie „Pokud chceme vystoupit z reality show české politiky a do politiky přivést veřejný zájem, nemůžeme jen čekat na další volby. Založme široké hnutí sdružující všechny, kdo usilují o nápravu, včetně politiků, kteří už nechtějí účinkovat v tomto pokleslém kuse. Přihlašme se k českému evropanství, ujasněme si meze demokratické metody a přihlašme se k revoluční tradici české demokracie. Hlavně to udělejme to dříve, než současné krize využijí extrémisté k tomu, aby svedli apatickou veřejnost“.

Uměřené hledání demokracie? Odmítnutí poručnictví (politika není založena na instrumentálních dovednostech, ale morálních soudech) i anarchismu (ospravedlnitelnost donucování) Uznání limitů procedur demokracie i hranic možností shody, při respektu k politické rovnosti všech občanů (lidí?) Důraz na hodnotové zakotvení demokracie mimo proceduru (ústavní liberalismus, lidská práva) Odmítnutí radikálních forem demokracie (ohrožení hodnot, eliminace reprezentace)s ohledem na rizika z toho plynoucí

Vánoční poselství rozhlasem k národům celého světa (24. 12. 1944) „Krutá zkušenost je [národy] poučila a proto důrazněji se staví na odpor monopolům diktátorské nedělitelné moci a dožadují se vládní soustavy, která by se lépe snášela s občanskou důstojností a svobodou“ „Církev se neobrací ani tak ke vnější kostře a výstavbě – které záleží na vlastních přáních každého národa – nýbrž k člověku jako takovému, který není pouze předmět a trpný prvek společenského života, nýbrž je naopak a musí být a zůstat jeho podmětem, základem a cílem“ „Lid a beztvaré množství, nebo jak se říká, masa, jsou dva rozdílné pojmy“ „masa – (…) – je úhlavní nepřítel pravé demokracie a jejího ideálu svobody a rovnosti (…) Svoboda, která je mravní povinností osoby, semmění v tyranský požadavek svobodného vybití lidských pudů a chtíčů na úkor ostatních lidí. Rovnost se zvrhá v mechanické usměrnění a jednobarevnou jednotvárnost…“

„Je to smysl člověka pro spravedlnost, který činí demokracii možnou, ale je to jeho tendence k nespravedlnosti, která ji činí nutnou.“ [Reinhold Niebuhr, Synové světla a synové tmy. Kritika a ospravedlnění demokracie, orig. 1944]

„…demokracie je spojena s křesťanstvím a že demokratický impuls v lidských dějinách povstal jakožto časná manifestace inspirace evangelia. Otázka se netýká ani tak křesťanství jako víry a cesty k věčnému životu, ale spíše křesťanství jako kvasu v sociálním a politickém životě národů a nositele časné naděje lidstva, netýká se křesťanství jako pokladu božské pravdy podporované a propagované církví, ale křesťanství jako historické energie působící na svět “. [MARITAIN, Christianisme et democratie, 1944]

Křesťanská demokracie po válce …po válce se formuje křesťanskodemokratické hnutí, jehož manifestem v Evropě byla kniha Jacqua Maritaina Christianisme et democratie (1944), napsaná v americkém exilu během války. ...z přijetí demokracie církví mohli čerpat při budování poválečné Evropy velcí katoličtí laici, křesťanské strany se začaly profilovat jako křesťansko-demokratické, osoby jako Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Robert Schuman a Alcide de Gasperi, kteří stojí u zrodu rozkvětu poválečné Evropy... …zejména německý poválečný zázrak konstruovaný Konradem Adenauerem a Ludwigem Erhardem se považuje za inspirovaný tímto zlomem v postoji křesťanstva k demokracii, svobodě a lidským právům...

Křesťanská demokracie dnes Kolínský arcibiskup kardinál Joachim Meisner vyzval německou CDU, aby ze svého názvu škrtla písmenko C – znamenající „christlich“ - protože už není křesťanskou stranou a křesťanské hodnoty již vůbec nereprezentuje a neprosazuje Vladimír Palko: Choré hviezdy kresťansko-demokratické – popisuje konkrétní proměny postojů a posunů v kontextech křesťansko-demokratických stran v Evropě a jejich aktivní (!) účast při akceptaci a prosazování postojů relativizujících tradici křesťanské morálky v politice a zákonodárství.

Sollicitudo Rei Socialis (1987) 44.       ... „Jiné národy potřebují zreformovat některé nespravedlivé struktury a zejména své politické instituce, aby nahradily úplatkářské, diktátorské nebo autoritářské režimy demokratickými, které umožňují účast občanů na vládě. To je proces, který si přejeme, aby se šířil a upevňoval. Neboť "zdravé" politické společenství, projevující se dobrovolnou a odpovědnou účastí všech občanů na veřejných záležitostech, právní jistotou, respektováním a povznášením lidských práv – je nutnou podmínkou a spolehlivou zárukou rozvoje "celého člověka a všech lidí".

Centesimus annus (1991) 46. Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je pokojnou cestou vyměnit. Nemůže proto schvalovat vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů. ... Jak dokazuje historie, demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu.

vytváření úzkých vůdčích skupin, které si uzurpují moc na základě svých zvláštních zájmů nebo ideologických záměrů Postdemokratické mechanismy – ideologie „občanské společnosti“ (bypass demokratických institucí, byrokracie, sociální aktivisté, průmyslová a ekologická lobby) -demokracie bez hodnot se snadno mění v otevřenou nebo skrytou totalitu Instituce „kultury smrti“, některé ideologické aspekty EU, otázka výhrady svědomí, záměrná eliminace křesťanských hodnot ve veřejném prostoru

ALDOUS HUXLEY, Konec civilizace [Brave New World, 1932] „Tenkrát byla zavedena tak zvaná demokracie. Jako by mezi lidmi existovala jiná rovnost než fyzikálně chemická“. ALDOUS HUXLEY, Konec civilizace [Brave New World, 1932] „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo“. EX 23:2

Základní studijní materiál MÍČKA, R. Demokracie v pasti (ne-) úspěchu: křesťansko-etická perspektiva, Dostupné_na: http://www.caritasetveritas.cz/index.php?action=openfile&pkey=53 Jak chápali demokracii antičtí autoři? Jak se vyvíjela idea demokracie v 18. a 19. století? Jaké jsou obvykle vypočítávané výhody demokracie? Co je to „demokratický fundamentalismus“? Jaké nedostatky vykazuje demokratický politický systém? (Gasset, Schumpeter, teorie her, Arrow, Sartori) Co znamená pojem democratic overload? Co znamená pojem postdemokracie? Jaký je vztah mezi procesuální a hodnotovou složkou demokracie? Jaký je vztah křesťanských hodnot a demokracie? Jak se k otázce demokracie staví dokumenty sociálního učení církve? Jaké mohou být důvody pro posilování či oslabování demokratických procedur?