Transatlantické vztahy EU EU, USA a Blízký východ Transatlantické vztahy EU

Blízký východ Nejvíce konfliktní oblast ve světě. USA: hlavní hráč, oblast je v centru pozornosti zahraniční politiky Chápáno jako zdroj ohrožení (terorismus) EU: historické vazby Francie a Velké Británie Priorita jsou vztahy se zeměmi Středomoří EU je postižena nestabilitou v oblasti (nelegální imigrace, organizovaný zločin atd.)

Blízký východ EU a USA - sdílí cíle ZP v blízkovýchodní oblasti, ale zastávají odlišné strategie k aktérům a řešení konfliktů Odlišná pozice v regionu: USA: jsou dominantní silou, jsou více nakloněny užití síly. EU: externí síla, preferuje vyjednávání. Společné zájmy: ochrana zásob ropy, podpora prozápadních režimů, které spolupracují v boji proti terorismu, zabránění šíření ZHN

Izraelsko-palestinský konflikt Dosud proběhly čtyři arabsko-izraelské války 1. arabsko-izraelská válka (1948-1949, Válka za nezávislost) 2. arabsko-izraelská válka (1956-1958, Sinajská válka) 3. arabsko-izraelská válka (1967, Šestidenní válka) 4. arabsko-izraelská válka (1973, Jomkipurská válka)

Izraelsko-palestinský konflikt Od r. 1964 zastupovala Palestince Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) 1974: status stálého pozorovatele při OSN 1987: Počátek 1. palestinské intifády 1991: Mírová konference v Madridu Organizovaná USA a SSSR Cíl, aby arabské země podepsaly mírové dohody s Izraelem

Izraelsko-palestinský konflikt 1993: Mírové dohody z Oslo – „Deklarace Principů“, „Oslo I.“ Vzájemné uznání Izraele a OOP (Rabin-Arafat) Izraelské jednotky se měly stáhnout ze západního břehu Jordánu a pásma Gazy Vytvoření Prozatímní palestinské samosprávy Obě strany uznaly svá politická práva Hamás ani představitelé židovských osadníků Oslo neuznali Oslo nebylo implementováno Izrael přestal věřit tomu, že se Palestinci vzdají násilí a uznají židovský stát Palestinci nevěřili, že se Izrael stáhne z okupovaných území a zruší osady

Izraelsko-palestinský konflikt 2000: Mírová jednání Barak-Arafat v Camp Davidu Snaha řešit problematické body: Jeruzalém, hranice a uprchlíci Po nedohodě došlo k zahájení 2. palestinské intifády 2002: USA se poprvé vyslovily pro ustavení dvou států 2003: „Cestovní mapa“ tzv. Čtyřky – USA, Rusko, EU, OSN

Izraelsko-palestinský konflikt 12/2003: Ženevská jednání → neformální dohoda mezi Izraelem a Palestinci Palestinci se vzdají práva na návrat výměnou za téměř celý Západní břeh Izrael se vzdá hlavních osad, ale udrží si některé blízko hranic Palestinci budou mít hlavní město ve Východním Jeruzalémě, ale Izrael bude mít svrchovanost nad Západní zdí Starého města

Izraelsko-palestinský konflikt listopad 2004: smrt Jásira Arafata srpen – září 2005: odsun Izraele z pásma Gazy leden 2006: vítězství Hamás v parlamentních volbách v Palestinské autonomii léto 2006: válka Izraele s Libanonem léto 2006: válka Izraele s Palestinci

Izraelsko-palestinský konflikt listopad 2007: mírové rozhovory v Annapolisu obnovení mírových rozhovorů cíl: vytvořit samostatný palestinský stát do r. 2008 systém pravidelných schůzek Přetrvává vzájemná nedůvěra

Hlavní problémy Jeruzalém obě strany chtějí Jeruzalém jako hlavní město V r. 1967 Izrael obsadil Východní Jeruzalém, který do té doby kontrolovalo Jordánsko Mezinárodně nebyla uznána izraelská suverenita nad Východním Jeruzalémem

Hlavní problémy Palestinští uprchlíci Otázka návratu více než 4 milionů palestinských uprchlíků Uprchlíci po 1. a 3. válce Umožnění návratu = konec židovského charakteru státu, proto Izrael odmítá návrat a prosazuje, aby byli Palestinci přijati v okolních arabských státech Podle rezoluce OSN 194 mají Palestinci právo na návrat a odškodnění

Hlavní problémy Židovští osadníci na okupovaných územích Od 1967 se jedná o západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, Golanské výšiny, Východní Jeruzalém Od počátku existence Izraele nebyly jasně definovány hranice Část politické elity prosazovala myšlenku Velkého Izraele Palestinci chtějí návrat do hranic z r. 1967 09/2005 odchod Izraele z pásma Gazy Hamás, který vyhrál volby v r. 2006, chce ale návrat do hranic v r. 1948

Hlavní problémy Přístup k vodním zdrojům V celé oblasti je kritický nedostatek pitné vody a vodních zdrojů V r. 1967 Izrael dostal pod kontrolu vodu ze západního břehu a Galilejského moře Palestinci si stěžují, že je jim bráněno užívat vodní zdroje

Pozice USA Izrael je největší příjemce americké zahraniční pomoci. Strategické partnerství USA-Izrael Izrael je vnímán jako klíčový americký spojenec Je to jediný stát v regionu, který je považován za demokratický. Oboustranně výhodná strategická aliance: Izrael profituje z americké ekonomické, finanční, politické a vojenské pomoci Pro USA proamerická orientace židovského státu důležitá pro regionální rovnováhu moci (SV vyvážení SSSR) Izrael je největší příjemce americké zahraniční pomoci.

Pozice USA USA vůdčí síla v mírových jednáních J. Carter: 1978 Camp David Izrael-Egypt R. Reagan: Izrael je strategický spojenec při zadržování sovětského nebezpečí G. Bush: Madridská mírová konference B. Clinton: Mírové dohody z Oslo G. W. Bush: příklon ke vzniku dvou států Kritika Izraele, ale odmítá jednat s Hamásem

Pozice USA Obama: BV jedním z ústředních cílů zahraniční politiky Smířlivý diskurz směrem k muslimské populaci Zvýšená kritika Izraele a ústup od jeho bezpodmínečné podpory podpora vzniku dvou států Tajná jednání s Hamásem

Pozice USA Postavení Jeruzaléma USA neuznávají izraelskou okupaci Východního Jeruzaléma Zacházení s Palestinci na okupovaných územích Americká kritika izraelského přístupu k Palestincům na okupovaných územích – odraz v každoročních zprávách o dodržování lidských práv Existence a výstavba nových židovských osad na okupovaných územích USA je považují za nelegální a za jednu ze zásadních překážek míru

Pozice EU Odlišné postoje členských zemí k Izraeli a arabským státům Francie: na straně arabských států Od r. 1971 poskytuje EU (ES) ekonomickou pomoc Palestincům Po Jomkipurské válce (1973) ES odmítlo princip získávání území silou, uznání legitimních práv Palestinců Euro-arabský dialog (1974) Izrael odmítal účast OOP, chápáno jako její mezinárodní uznání Ochladnutí vztahů mezi Izraelem a ES a na druhé upevnění vazeb mezi Izraelem a USA

Pozice EU Benátská deklarace (1980) První pozice ES k blízkovýchodnímu konfliktu Právo na existenci a bezpečnost všech zemí regionu (včetně Izraele) Spravedlnost pro všechny lidi, kteří tam žijí (Palestinci) Základem byl princip „území za mír“, návrh na řešení vzniku dvou států Mírová jednání měla být zprostředkována a zaručena OSN Roztržka s Izraelem → do r. 1992 Izrael odmítal, aby se ES zapojilo do mírových jednání

Pozice EU Barcelonský proces (1995) - Euro-středomořské partnerství Účastní se ho všechny státy Středomoří (i Libye, Sýrie) → zde se mohou setkat se zástupci Izraele Cíle: partnerství v politické a bezpečnostní oblasti, vytvoření zóny volného obchodu, partnerství v sociální a kulturní oblasti

Pozice EU V r. 1996 se stal zvláštním evropským vyslancem pro blízkovýchodní proces Miguel Ángel Moratinos Od r. 2003 je to Marc Otte 1997: uzavřena Prozatímní asociační dohoda o obchodu a spolupráci s Palestinskou samosprávou Poskytování pomoci vázáno na vnitřní reformy palestinských institucí a demokratizaci palestinské samosprávy

Pozice EU 2002: Sevillská deklarace: cílem je ukončit okupaci a vytvořit Palestinský stát na základě hranic před r. 1967 Evropský postoj: neodvolatelné právo Izraele žít v míru a bezpečí s mezinárodně uznanými hranicemi Ustavení Palestinského státu na základě hranic z roku 1967 Nepřijatelnost získávání území válkou Jeruzalém bude společně hlavní město obou států Přijatelné řešení problému palestinských uprchlíků Role EU je vnímána především ve schopnosti přesvědčit Palestince a arabské státy, aby přijaly výsledky mírového procesu, pokud je přijme Izrael

Pozice Ruska Značná část židovských imigrantů pochází z Ruska Studená válka 1948 SSSR uznal Izrael a do r. 1951 jej i podporoval Problém nastal, když se Izrael spojil s USA, SSSR začal podporovat arabské státy (Sýrie, Egypt) → protiváha amerického vlivu na Blízkém východě 1953 přerušení diplomatických styků SSSR-Izrael 90. léta: Změny zahraniční politiky po rozpadu SSSR Říjen 1991 obnovení diplomatických vztahů Rusko-Izrael

Pozice Ruska Problémy rusko-izraelských vztahů Nekonzistentnost ruské zahraniční politiky Balancování mezi podporou Izraele a arabských států Rusko-palestinské vztahy Změna ruské zahraniční politiky byla vnímána negativně – ztráta dlouhodobého spojence Rusko podporuje vyhlášení nezávislého Palestinského státu za předpokladu plnění dohod s Izraelem (proti jednostrannému vyhlášení palestinské nezávislosti) V řešení konfliktu Rusko nevyužívá svůj vliv a nepřichází s vlastními návrhy

Pozice OSN Snaha hrát roli v řešení palestinské otázky a izraelsko-palestinského konfliktu od 40. let 20. století Rezoluce, plány a návrhy OSN na řešení situace na Blízkém východě 1947 plán dělení Palestiny (rezoluce OSN 181) Dohled nad příměřím v rámci UNTSO po 1. válce Rezoluce 242 (1967) – požadavek stažení Izraele z okupovaných územích, výměna „území za mír“ Rezoluce OSN 338 (1973)– požadavek ukončení konfliktu

Pozice OSN Rezoluce Valného shromáždění 3236 (1974) – právo palestinského lidu na sebeurčení 90. léta aktivní podíl OSN na blízkovýchodních mírových rozhovorech (Madrid, Oslo) Princip výměny „území za mír“ Podíl na budování infrastruktury Palestinské autonomie Je vnímána jako propalestinská Izrael se stal nejčastěji kritizovaný stát v OSN

Transatlantická spolupráce Transatlantická spolupráce je efektivní v konání konkrétních kroků Společné jsou cíle, ale liší se celkovým přístupem k regionu EU je vnímáno značně propalestinsky Kritika Izraele, ale současně odsouzení palestinských teroristických akcí proti civilním cílům v Izraeli USA je zase vnímán proizraelsky

Transatlantická spolupráce Do konce 90. let EU dlouhodobě podporovala politiku USA, i když měla své vlastní aktivity USA vnímá EU jako slabšího hráče na BV, protože není vojenskou velmocí a mezi členskými státy existují rozpory ohledně priorit

Transatlantická spolupráce Odlišné hodnocení konfliktu a jeho hlavních problémů EU: hlavní problém je židovské osídlení okupovaných území Obě strany používají nepřijatelné prostředky, obě strany musí zároveň přestat s násilnými akcemi Vytvoření dvou států Izrael má zvláštní odpovědnost jako demokratický stát, ale nedodržuje plně lidská práva Nevidí jako ústřední problém bezpečnost Izraele, a tudíž ani nutnost stále ujišťovat o uznání židovského státu

Transatlantická spolupráce USA: Hlavní problém je neochota uznat židovský stát arabskými státy Prioritní je bezpečnost Izraele, a proto chápe jednání Izraele jako sebeobranu Palestinské skupiny jsou teroristé → tlak na jejich zadržení

Transatlantická spolupráce Odlišné vnímání role arabských států v konfliktu EU: arabské státy mohou usnadnit vyřešení konfliktu, ale nejsou jeho přímými účastníky USA: arabské státy by měly posílit své závazky k Izraeli a podporovat umírněné palestinské vedení Země jako Egypt nebo Saudská Arábie mají bránit extremistům a teroristům, aby konflikt přiživovali

Transatlantická spolupráce Tlak na aktéry: Podle EU se USA soustředí jen na Palestince a jejich ústupky, ale netlačí na Izrael Podle USA jen podporují Izrael, aby přijal složitá rozhodnutí, a hlavní problém spočívá v tom, že Palestinci nejsou ochotni převzít zodpovědnost za závazky a jednat Vyslání mezinárodních sil do oblasti (NATO nebo OSN) USA proti, EU pro USA: Vyžadovalo by to obrovské zdroje a silný mandát Od vypuknutí konfliktu byly v oblasti již 7x rozmístěny mezinárodní jednotky a nikam to nevedlo