Škola: SŠ Oselce, Oselce 1, 335 01 Nepomuk, www.stredniskolaoselce.cz Projekt: Registrační číslo: CZ.1.07/1.5.00/34.0801 Název: Modernizace výuky všeobecných a odborných předmětů Název sady: Restaurátorské a zdobné techniky Číslo DUMu: VY_32_INOVACE_20_05 Název DUMu: Poškození uměleckých děl ze dřeva a jejich příčiny, charakteristický projev jednotlivých druhů poškození, příčina a důsledky. Pro obor vzdělávání: 82-51-L/02 Uměleckořemeslné zpracování dřeva Předmět: Uměleckořemeslné zpracování dřeva Ročník: 4 Autor: Bc. Václav Jakubčík Datum: 10. 01. 2013

Kromě mechanického poškození materiálu (trhlin, suků atd Kromě mechanického poškození materiálu (trhlin, suků atd.) je třeba při opravě konstrukce odstranit škody způsobené dřevokazným hmyzem a jinými biologickými škůdci a přitom zabránit jejich vegetaci; při opravování historického nábytku nám tito škůdci dělají daleko větší starosti než funkční defekty či opotřebování, protože musíme vzít na pomoc různé chemikálie. Těmto škůdcům se krátce říká dřevokazi.

Jsou nebezpeční hlavně tím, že napadené dřevo mohou úplně zničit a dřevnou hmotu naruší až do úplného rozpadu, pokud se včas nepodniknou příslušné zákroky. Navíc se rychle množí (plísně a houby), napadají dosud zdravé dřevo a během několika let zničí vše dřevěné ve svém okolí, často i celý stavební objekt. Proto je nutné předmět napadený dřevokazem okamžitě izolovat a škůdce zlikvidovat.

Abychom to mohli provést co nejrychleji a nejúčinněji, je nutné vědět o nich některé podrobnosti a umět je včas a správně rozpoznat. U nás se nejčastěji vyskytují hniloby, plísně, houby, červotoč, tesařík, vosička, mravenec, v tkaninách a kůži mol a kožojed.

Hub, hnilob a plísní je mnoho druhů Hub, hnilob a plísní je mnoho druhů. Protože jsou jejich rody podobné a chovají se přibližně stejně, stejně narušují dřevo a stejným způsobem se i likvidují. Není tedy třeba znát jejich jednotlivé názvy. Pro náš účel postačí, rozeznáme-li houbu od hniloby a plísně.

Hniloby Jsou velmi nebezpečné tím, že ničí dřevo v celé hmotě, třebaže je na jeho povrchu zpočátku jen sotva viditelné ohnisko nákazy. Hniloba totiž postupuje po vláknech dovnitř dřevěné hmoty a teprve tehdy, když v ní nenachází živnou půdu, prostupuje k povrchu. Vzniká a šíří se ve vlhku, které je předpokladem k jejímu bujení. Čím je vlhkost vyšší, tím pokračuje rychleji.

Hniloby Je-li nahnilé dřevo vystaveno současně vlhku a větru, vysušuje se prudce jeho povrch a navětrává. Projevuje se to podélnými i příčnými trhlinami v téměř pravidelných obdélnících a čtvercích, na povrchu rozevřených, dovnitř dřeva zúžených. Při větším navětrání se trhliny prohlubují, na povrchu se vytvářejí nepravidelné hranoly jako na ohořelině, které po čase odpadávají.

Hniloby Hnilobou napadené dřevo je na hmat vlhké, při stlačení mokré (z hodně nahnilého se stlačením vypuzuje voda); zpočátku je světle našedlé, později nazelenalé s hnědým středem a nakonec až tmavě hnědé.

Hniloby Navětralé hnilobné dřevo je sytě hnědé a po prudkém vysušení se rozpadá na prach (je zteřelé). Bez úprav neobstojí jako konstrukční materiál, postrádá odolnost i nosnost, nelze je spojovat ani do něj zatlouci hřebík, protože se drolí. Hniloba se vysušením nezničí, při novém navlhnutí opět pokračuje.

Plísně Nejsou pro dřevo příliš nebezpečné, protože působí pouze na jeho povrchu, vnitřní hmotu nezasahují. Páchnou však nepříjemně a napadají všechno v okolí, včetně potravin. Dřevo napadené plísní poznáme podle šedého až zeleného povlaku, na němž vyrůstají jemné chloupky tmavšího odstínu šedi. Na omak připomíná naplesnivělé dřevo samet.

Houby Na dřevu napadeném houbou jsou viditelná nejprve dlouhá tenká bílá vlákna podobající se pavučině, později se začnou tvořit bílé nebo šedé či sytě žluté útvary se sametovým povrchem, které po čase dorostou do podoby choroše nebo houby na stopce. Houby jsou velmi malé a vytvářejí celistvý koberec.

Plísně Většina dřevokazných hub je prosycena vodou, voda se na jejich povrchu sráží v kapičkách, takže při plném světle vzniká dojem orosené pavučiny. Bílá vlákna hub jsou i několik metrů dlouhá, při hledání nové obživy prorůstají i velmi tlustou zdí. Všechny dřevokazné houby vydávají silné houbové aróma.

Plísně Vegetační schopnost dřevokazných hub trvá ještě několik let i po přemístění napadeného materiálu do suchého prostředí. Při opětném navlhnutí jsou schopny dalšího života. Pod podhoubím dřevokazných hub bývá obvykle hniloba - živné prostředí pro výtrusy těchto hub.

Červotoč Je to brouček dlouhý 5 až 7 mm hnědé barvy s černým podélným čárkováním na tvrdých krovkách. Klade vajíčka do dřeva, v němž se vyvíjejí larvy až v brouka. Teprve dospělý brouk si prokousává chodbu ze dřeva ven. Vydává přitom zvuky připomínající tikot hodin, dobře slyšitelné hlavně v noci. Starší lidé, kteří nemají dost tvrdý spánek, ho mohou slyšet po celou noc. Proto se červotoči kdysi říkalo „umrlčí hodinky".

Červotoč Červotoč je velmi rozšířen nejen u nás, ale i po celém světě, bez rozdílu zeměpisných délek a šířek. Je postrachem jak pro sběratele starožitného nábytku, tak pro vlastníky dřevěných chat a chalup, protože se rychle množí a stejně rychle rozežírá dřevo a napadá ostatní dosud zdravé dřevěné předměty.

Červotoč Jak jsme již řekli, tráví téměř celý život v dřevní hmotě, která mu poskytuje obživu. Rozhlodává ji, bere si z ní živné látky, zbytek v podobě jemného prášku opět vylučuje. Dřevo drtí na prach a napadá raději materiál měkký (lípu, olši, topol apod.) než tvrdý, z něhož většinou ničí pouze „běl", měkké nové letokruhy.

Červotoč V dřevné hmotě vyvrtává chaoticky křivolaké chodbičky, které vedou všemi směry a často se kříží. Tak ji proděraví až na povrchovou tenkou vrstvu (někdy jen necelý milimetr), která tvoří jakousi schránku, v níž je dřevo rozdrceno na piliny; říkáme, že červotoč zničil dřevo na „perník".

Červotoč Na povrchu jsou viditelné malé kulaté až oválné otvory o průměru nejvýše 1,5 mm, ale i těch je poměrně málo, takže dřevo na první pohled vypadá jako zcela zdravé, pouze při poklepání vydává dutý, mírně chrastivý zvuk. Při poklepání se z viditelných otvorů sypou piliny. Červotoč vyhledává většinou suché, tiché a teplé prostředí bez větru.

Tesařík Napadá nábytek zřídka, protože v něm nachází malý prostor k životu. Často se však vyskytuje ve stavebních konstrukcích chat a chalup v blízkosti lesa a v těchto objektech se může vyskytnout i v nábytku. Dobře se mu daří ve vlhčím prostředí, není vzácný v dřevěných žlabech a korytech na vodu (i když v nich voda stále protéká).

Tesařík Dřevo rozežírá larva tohoto brouka, která z něj odebírá pouze živné látky, zbytek vylučuje v podobě jemných pilin, které zůstávají v chodbách a při poklepu na dřevo se sypou z otvorů. Larva tesaříka je dlouhá asi 4 cm, tlustá přibližně 1 cm a zanechává chodby a otvory o průměru až 1,5 cm. Žije uvnitř dřeva, na povrch vystupuje až dospělý brouk.

Tesařík Vyhlodává přímé chodby, které se zatáčejí téměř v pravém úhlu a prostupují dřevnou hmotou až těsně k povrchu, kde končí tenkou slupkou neporušeného dřeva (1 až 2 mm). Přítomnost tesaříka zjistíme podle ojedinělých otvorů nebo poklepem, dřevo zní dutě. Při větším nárazu se povrchová tenká vrstva protrhne a chodba se objeví v celé velikosti.

Tesařík Tesařík napadá především měkká dřeva (smrk, lípu, olši, topol apod.), tvrdá pouze ojediněle.

Vosička Je vzhledem podobná vose, ale menší. Nestaví si buňkové hnízdo z papíroviny, ale hnízdí ve dřevu, těsně pod povrchem. Rozežírá pouze běl měkkých dřev, proto ji najdeme pod kůrou stromů (jen mrtvých) a daleko častěji v kmínku bez kůry.

Vosička Dřevo napadené vosičkou je nápadné výrazně rozežraným povrchem, s plochými, nepravidelnými a ostře ohraničenými prohlubněmi, v nichž jsou u krajů viditelné zbytky jemných pilin. Vnitřní hmotu dřeva vosička nenapadá.

Mravenci Rádi se usazují v navětralém dřevě, ale když v něm mají málo prostoru, neváhají použít i dřeva zdravého. Hloubí v něm další a další chodby, čímž je rozrušují jako červotoč nebo tesařík („na perník").

Zdroj materiálů: MEDKOVÁ, Eva; BOHMANNOVÁ, Andrea. Starožitný nábytek. Praha: SNTL, 1985, ISBN ÚDRŽBA A OPRAVY. Není-li uvedeno jinak, je autorem tohoto materiálu a všech jeho částí autor uvedený na titulním snímku.