POSTMODERNA V SOCIOLOGICKÉM SMYSLU NEBOLI JAK VYPADÁ POSTMODERNÍ SOUŽITÍ LIDÍ? ČLOVĚKA S DRUHÝMI A ČLOVĚKA SAMA SE SEBOU?

ZAČNEME U PROSPERITY… Volání po prosperitě patří k nejhlasitěji opakovaným výzvám naší doby. Jak chápete prosperitu vy? OD požadavku poskytování co nejvyššího vzdělání co nejširšímu okruhu lidí AŽ PO představu společnosti, v níž počet automobilů co nejvíce překračuje počet domácností

Prosperita je omezena jenom na úzkou vrstvu lidí (majetných, urozených, s privilegii). (pravicové pojetí) • Stát blahobytu – prosperita pro všechny - forma prosperity energeticky a materiálově náročná. (levicové pojetí) V minulosti 2 pohledy: Marie Terezie v kruhu rodiny, porodila 16 dětí …

POSTMODERNÍ PROSPERITA společnost opět rozdrolena na privilegované majetkem (Viktor Kožený a jeho polévky ze žraločích ploutví, rauty novodobých zbohatlíků…) – JAK K NĚMU PŘIŠLI? a na ty druhé, BEZ PROSPERITY, ve kterém jim práci ukradly ženy a děti z Hongkongu a příjmy si rozdělili špičkoví manažeři nadnárodních společností Na naprostou většinu nás ostatních bude prosperita čekat každý týden při slosování Binga, Sporty či Lotynky či Šťastných deset či Tutovky či rozličných Jackpotů.

PROSPERITA JAKO VÝHRA V LOTERII VZESTUP loterií všeho druhu loterie je úspěšnou dramatizací konzumního úspěchu ŠANCE ZVÝŠIT SVŮJ KONZUM výhra dostupná jenom těm opravdu šťastným a vyvoleným stačí koupit si los (PSEUDOROVNOST LIDÍ)

Jak nás loterie učí myslet? vztah mezi podaným výkonem a dosaženým úspěchem? MEZI prací a nabytím majetku? Ten, kdo pouze pracuje, snaží se a šetří, nikdy tolik mít nebude. Udělal by mnohem lépe, kdyby byl chytrý a raději si zavčas koupil ten správný los.

Kam vede mentalita loterie? sály s herními automaty, televizní a rozhlasové a časopisecké soutěže o „plný měšec“.. Automatické odměňování – bez práce a náhodou Nejde o spořivost a píli, ale o schopnost ocitnout se ve správné chvíli na správném místě herny všeho druhu tím nejlepším tréninkovým dvorcem. Mnozí zde trénují tak usilovně, dokud nepřijdou o všechno.

Loterie je vlastně opakem pojištění. Pojištění znamená, že také druzí se skládají pro případ, že nás potká nepříjemná nehoda. V loterii se naopak druzí skládají na to, aby nás potkalo pohádkové štěstí. Proč myslet na hrozby, když štěstí je na dosah? Nejlepší prevencí proti riziku potopení Titaniku je zajít si trochu zariskovat do lodní herny.

Postmoderna a identita lidské osobnosti Od čeho se odvozovala identita člověka v minulosti?

od místa pobytu (ten z ostrova, ten z lesa, ten z údolí) od vyššího lidského celku, do něhož byl jedinec vřazen (kmen, obec…) od povolání (viz v 18. století zavádění příjmení) náboženství (např. křest byl ve středověku chápán nejen jako přijetí do církve, ale i jako vřazení člověka do lidského rodu vůbec).

Kdo jsem navenek a kdo uvnitř? Za podstatné na člověku bylo pokládáno to obecné, co mají všichni lidé stejné. Postupně se ale koncepce identity lidské osobnosti obrací a tedy celé to vnější – to divadlo, které na veřejnosti hrajeme, abychom obstáli, je najednou pokládáno za to na člověku nejcennější (kupř. akademické tituly, členství v prestižních organizacích… vizitky). Persona – z řeckého maska na divadle

Identita není člověku dána, je třeba ji hledat a životní proces je vlastně sledem takových hledání, procesem, v němž se k identitě tak či onak dochází – nebo nedochází.

Poutník Metaforou osudu moderního člověka byla postava poutníka. Poutník má cíl a úsek života hodnotí podle toho, zda okamžik dosažení cíle přibližuje nebo oddaluje. V sekularizované verzi šlo o péči o posmrtný život. Světsky šlo o otisk „trvalé stopy“ v paměti lidí prostřednictvím výkonů trvalejších, než je individuální život (ve jménu národa, strany… VELKÉ VĚCI, jež každého přežívá).

Poutník ví … budoucnost si neumím představit jako dnešek, čas kontinuálně plyne cíl pro mě bude mít stejnou motivaci i zítra práva, která jsem získal, budou platit i zítra V postmoderní době není žádná z uvedených podmínek splněna.

Co nás učí televizní seriál? Plynutí času vnímáme jako soubor epizod – bez příčin a následků televizní seriál: v každém dílu seriálu se objevují tytéž osoby (my) s přídavkem postav bez minulosti i bez budoucnosti, po sehrání přidělené úlohy nenávratně mizí Každý díl seriálu samostatný příběh a všechno, co příběhu dává smysl a co je nutné pro jeho pochopení, to všechno je v každém dílu seriálu obsaženo, takže znalost jedněch dílů není podmínkou porozumění dílům jiným.

Jít za svým cílem? každý dosažený stav je prozatímní, je dočasný – a pak se uvidí práce není celoživotní a zřídkakdy je dlouhodobá a kdykoli můžeme dostat výpověď přechodnost, prozatímnost, dočasnost

Životnímu úspěchu napomáhají jiné vlastnosti než dříve: pružnost zájmů, rychlost jejich změny, pružná adaptace, připravenost učit se a schopnost zapomínat to, co se již nedá použít… Postmoderna dává přednost nevyhraněným … Nejlépe se vede těm, jejichž svobodu nesvazuje úzká specializace, těm, kteří si zachovávají odstup i citový ve vztahu k tomu, čím se v dané chvíli zabývají …

Co to přináší do mezilidských vztahů? nenavazují se s představou, že budou trvat „dokud nás smrt nerozdělí“ dočasnost, dokud nám budou přinášet uspokojení antikoncepce - osvobození od obav z toho, že by mohly vést k dlouhodobému závazku rozcházet se je možné bez žalu a vzájemného sebeobviňování kaleidoskop vztahů, nezakotvení

A ve vztazích slovo … Slovo je smetí. Slovo je nejlevnějším plastikovým obalem. Slovo je obtížným odpadkem soudobé civilizace. srovnejte starověké civilizace – např. počátek Bible: Na počátku bylo Slovo …

Slovo v médiích Pohodlně usazený postmoderní člověk se pohybuje na gauči v prostoru a čase … Dobrodružství ve stavu zcela hotovém – k jejich vymýšlení nasadili svoji placenou fantazii jiní lidé… štáby specialistů, obrovské hromady peněz - jak by tomu mohla konkurovat obyčejná skutečná procházka? aby kniha byla zaregistrována, musí být zfilmována abychom se ujistili o reálnosti rodinných událostí a intimních prožitků, prohlížíme si natočené … Není již jasné, co je skutečností a co je jejím obrazem, co je doopravdy a co je jakoby…

Já a moje tělo Soukromým vlastnictvím je nyní tělo každého z nás. Představa dokonalého stavu moderního těla měla podobu renesanční harmonie řídící se principy přiměřenosti, umírněnosti, zdrženlivosti, klidu a rovnováhy. Postmoderní praktiky tělesné drezury jsou opačné: jejich výsledkem excesy a krajnosti, tlaky a protitlaky Stav bez napětí není vizí postmoderního štěstí Stálé napětí a hledání identity

Mírou dnešního postmoderního člověka je míra jeho samoty. Člověk minulosti si na samotu nestýskal. Chybí nám dimenze tajemství.

Co když jsme jeden druhému přístupní jen někdy? Co když naše cesta nevyhnutelně vede skrze samotu, led i plameny, abychom došli proměny? Copak jsme JENOM občané, výrobci, konzumenti, informatikové, pacienti, samice a samci, copak podléháme JEN biologickým zákonům hladu, sexu a touze po kořisti? Podle postmoderny jsou všechna mínění o lidech stejně cenná. Nebo bezcenná. Z postmoderní samoty nám nejspíš nepomůže komunikace skrze monitor, z něhož prýští sinavá internetová vševědoucnost.

Co když právě člověk zůstává na Zemi vrcholným tajemstvím? Schránkou dosud nečtených obsahů. Co když jsme si navzájem zprávou? Jedinečným, i když většinou asi záměrně nejasně formulovaným sdělením?