SPOLKOVÁ REPUBLIKA NĚMECKO Doc. PhDr. Vlastimil Fiala, CSc.

Vytváření politického systému Německo po 2. SV - 4 okupační zóny (USA, UK, Francie, SSSR). 1949 – na území USA, U.K a Francie vznikla NSR Na území spravovaném SSSR se zformovala NDR Sjednocení NSR a NDR 2. října 1990 – převzata ústava a zákony NSR 2+4 (odchod sovětských vojsk 380 tis vojáků, 220 tis rodinných příslušníků do konce roku 1994, Německo příspěvek 13,5 miliard DM na výstavbu domů v SSSR, Francie redukovala armádu o 50 tis, USA o 60 tis.), smlouvy sousedství partnerství a spolupráci Německa s okolními zeměmi, problémy spolupráce se Stasi, nerovnoměrný hospodářský vývoj

Charakter politického systému federální (spolková) republika - 13 zemí a 3 svobodná města se statutem spolkové země (Brémy, Hamburk, Berlin) tzv. racionalizovaný parlamentarismus, rozdělení zákonodárných kompetencí mezi Spolek a země, 1) spadající striktně do pravomoci Spolku, 2) do sféry tzv. konkurujícího zákonodárství, zemské zákony Základní zákon rozlišuje ve správní oblasti 3 oblasti kompetencí: 1) otázky patřící do správy Spolku a vykonávané jejími orgány, 2) otázky patřící do správy Spolku, vykonávány zemskými orgány, 3) otázky spadající do autonomní správy zemí.

Německá ústava Ústava z jara roku 1949 - tzv. Základní zákon federální systém 10 zemí v čele se spolkovou vládou a jednokomorovým parlamentem (Bundestag). Několikrát novelizován, reakce na Výmarskou ústavu Slabé postavení spolkového prezidenta, Tzv. konstruktivní vyjádření nedůvěry Spolkového sněmu vůči kancléři Jednoznačná úprava postavení PS v systému Nepřípustné měnit „principy demokratického a sociálního spolkového státu, suverenity lidu a dělby moci, jakož i reprezentativní demokracie“

Výkonná moc Základní výkonná moc v zemi je v rukou spolkové vlády, V čele stojí spolkový kancléř. Hlavou státu je spolkový prezident.

Spolkový prezident Spolkový prezident na období 5 let, pouze 2 funkční období zvláštní kolegium volitelů, tzv. Spolkové shromáždění schází se pouze při volbě prezidenta. 1/2 poslanci Spolk.sněmu a polovinu volení zástupci zemí. Až tři volební kola, první dvě absolutní počet hlasů, třetí kolo relativní většina Kandidátem německý občan, 40 let a má volební právo Pravomoc omezena; právo navrhovat a jmenovat spolkového kancléře a jednotlivé spolkové ministry, jmenuje a propouští spolkové soudce, úředníky a důstojníky, podepisuje přijaté zákony – kontrasignace Ceremoniální funkce

Spolková vláda a postavení kancléře výkonná moc v rukou vlády a kancléře 1) kancléřský princip (právo vydávat politické rámcové směrnice pro řízení ministerstev), konstruktivní vyjádření nedůvěry (1972 proti W. Brandtovi a 1982 proti H. Schmidtovi) 2) rezortní princip (odpovědnost za ministerstvo) 3) kolegiální (kolektivní) princip (jedná jako kolektivní orgán)

Zákonodárná moc Jednokomorový skládající se ze Spolkového sněmu (Bundestag) a Spolkové rady (Bundesrat). Spolkový sněm má charakter tzv. legitimovaného orgánu (tedy přímo voleného orgánu). Všechny ústavní změny vyžadují dvoutřetinovou většinou v obou částech zákonodárné moci. Spolková rada veto v případech, že zákon zasahuje do pravomoci některých zemí.

Spolkový sněm Volební období 4 roky, počet poslanců 656 Volba kancléře, vysoká stranická disciplína, stranické frakce (5% poslanců), po sjednocení tzv. skupiny pro malé strany (méně jak 5%) Prezident sněmu a čtyři viceprezidenty. Tzv. Rada nejstarších, prezident, prezídium a 23 poslanců jmenovaných jednotlivými stranickými frakcemi Stanovit časový harmonogram, organizační otázky, rozpočet Sněmu. 24 stálých výborů; frakce zastoupeny na základě proporčního systému, pracovní skupiny, příslušníci stejných frakcí z různých výborů rozpuštění dvě zákonem připouštěné možnosti: Neexistence absolutní většiny po volbách, znemožňuje volbu kancléře. Pokud není kancléři vyslovena důvěra, o kterou sám požádá.

Spolková rada SR se uplatňuje při prosazování zákonů a správy Spolkového státu; Je sestavována z členů zemských vlád; tzv. imperativní mandát Země s více než 6 milióny obyvatel 5 zástupců, země s více než 6 milióny 7 zástupců a země s počtem obyvatel mezi 2-6 milióny mají právo vysílat do Spolkové rady po 4 zástupcích, méně jak 2 milióny, pak jsou zastoupeny 3 osobami, celkem 68 osob. právo tzv. absolutního veta při schvalování zákonů daných ústavou 1) úprav kompetencí Spolku v oblasti správy, 2) úprav spolkových financí. práva námitky, možnost překonat 2/3 většinou ve Spolkovém sněmu. 2/3 většina při změně ústavy odlišné politické a koaliční složení spolkových vlád

Zemské vlády a místní správa 16 spolkových zemí, vlastní ústavy, zákonodárnou a výkonnou moc. tzv. kooperativní federalismus. (vzájemný oboustranný vztah mezi Spolkem a zeměmi), odlišný od amerického federalismu, striktně odděleny výkonná a legislativní moc zemské parlamenty jednokomorové (výjimku z historických důvodů Bavorsko), minimální kompetence (kultura, školství, vnitřní politika, finance, hospodářské plánování Volby jednou za 4 roky (výjimka v Sársku pětiletý interval), liší se termíny, Kompetence zemských vlád

Volební systém – Základní charakteristika systém proporčního zastoupení, který je personalizován. 1/2 poslanců Spolkového sněmu jako jednotlivce v místních volebních jednomandátových obvodech na základě uplatnění principu většiny (328 poslanců) a 2/2 je volena na základě seznamu (Landesliste), předloženého politickou stranou (respektive politickými stranami) kandidující do Spolkového sněmu (rovněž 328 poslanců). Německý volič má dva hlasy: jedním vybírá svého reprezentanta jako jednotlivce (osobnost) a druhý hlas dává konkrétní politické straně Základní počet mandátů je 656. Proces rozdělování mandátů ve třech krocích, rozhodující tzv. druhý mandát (pro politické strany)

Volební systém – Základní charakteristika 1) Nejdříve se sčítají tzv. druhé hlasy na celém území Německa a na základě Hare-Niemeyrovy formule se přepočtou na mandáty, pouze strany, které překročily na celostátní úrovni 5% volební práh nebo alespoň tři přímé mandáty 2) Mandáty získané jednou PS se rozdělí mezi jednotlivé spolkové země, a to podle výsledků PS v dané spolkové zemi. 3) Vlastní přidělení mandátů konkrétním kandidátům, z počtu mandátů získaných jednou politickou stranou se nejprve odečtou přímé mandáty, zbylé mandáty se přidělují kandidátům dané strany podle jejich pořadí na kandidátních listinách. PS na úrovni některé ze spolkových zemí má více přímých mandátů, než je počet křesel, který jí přísluší podle druhých hlasů. Tzv. přesahující mandáty zůstávají straně zachovány a o jejich počet se pak rozšíří celkový počet poslanců ve Spolkovém sněmu. (1990 – 662, 1994 - 672, 1998-669)

Volební účast aktivní volební právo osoby starší 18 let, účast nepovinná, obvykle kolem 90% Po sjednocení snížení, 1994 pouze 75 % voličů, 1998 82,3 %

Politické strany Po skončení 2. SV zakázány všechny politické strany, V srpnu 1945 demokratické PS činnost na místní úrovni. křesťanští demokraté, sociální demokraté a komunisté. CDU nové politické seskupení, SPD a KSN navazovaly na tradice z období Výmarské republiky. Později vzniklá FDP se odvolávala na tradice liberálních stran z předválečného období. Spíše zcela nový typ stranického systému, strany méně ideologické, více zdůrazňovaly  pragmatický charakter své činnosti. stabilní charakter vlády a politického systému Zavedení omezovací klauzule snižovalo stranickou roztříštěnost.

Politické strany První spolkové volby v roce 1949. Do Spolkového sněmu 11 PS, V roce 1961 jejich počet zredukován na tři. Nárůst PS po roce 1983, nový politický subjekt strana Zelených. Výrazná proměna po sjednocení, postkomunistická PDS, východoněmecká „strana zelených“, tzv. Bndnis 90. Nyní obvykle pět politických stran. Zákazy protisystémových stran, 1952 strany Socialistické říše, 1956 NKS Podpora státního financování PS, 1,3 DM za každý hlas (do výše 5 mil), pak 1 DM, za členské dary 0,5 DM za každou věnovanou 1 DM, podmínkou 0,5% hlasů, pro zemské sněmy 1%,, další omezení, celková výše všem PS nesmí překročit 230 mil DM, PS musí zveřejňovat své příjmy a dary Členství masové, na 100 voličů 7 členů, členy pouze fyzické osoby. SPD více centralistická než ostatní německé strany, zemské organizace CDU a FDP relativně nezávislé

Stranický systém stabilní politický systém existence dvou velkých politických stran: CDU respektive CDU/CSU a SPD různé koalice s FDP (1966 s CDU), 1969 s SPD, 1982 s CDU, rudo-zelená koalice, nyní velká koalice celostátní koalice vs. zemské koalice třístranický charakter – CDU/CSU, SPD, PSD