Keltové
Rozšíření Keltů v Evropě jádro halštatské kultury okolo 6. století př. n. l. maximální expanze ve 3. století př. n. l. Lusitánie na pyrenejském poloostrově, kde je keltská přítomnost nejistá "šest keltských národů", které mluvily keltským jazykem do raného novověku území, kde se dosud keltský jazyk používá
Původ nejstarší údaje o Keltech jsou okolo poloviny 2. tisíciletí př. n. l. vznikli splynutím několika předchozích kultur; ustálili si jazyk, kulturu a náboženství, ale nevytvořili samostatný stát jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham Keltové byli podle Římanů rozdělováni na tři větší seskupení: na Galii předalpskou, která přejala módu nošení tógy, na Galii zaalpskou (jih Francie a Španělsko), a konečně na Galii vlasatou, tu ovládl Gaius Iulius Caesar v 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně vytlačováni do Skotska a Irska Keltové byli dříve rozšířeni po celé Evropě, nyní žijí pouze v severozápadní Evropě (od Anglie po Skotsko)
Informace o Keltech máme ze dvou zdrojů: z archeologických nálezů: některé byly nalezeny i v ČR, díky nim se dnes dovídáme o dávné keltské kultuře a řemeslech (jejich platidly byly tzv. duhovky) z psaných textů: je všeobecnou mýlkou, že keltští druidi zakazovali jakékoliv psaní, to se týkalo pouze náboženských záležitostí
Keltové na území České republiky západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž hlavním centrem byla oblast severních Alp a horního Dunaje od původního obyvatelstva české kotliny patřícího k mohylové kultuře se noví osadníci odlišovali plochými pohřebišti nespálených těl Podle keltského kmene Bojů dostaly české země latinský název Boiohaemum; po Keltech se zachovaly i další zeměpisné názvy na území Čech – např. názvy řek: Labe (Albis - bílá řeka), Vltavy (Vultava - divoká řeka), Ohře (Agara - řeka, která má rychlý tok), Jizery (Isara - bystrá řeka) Keltové si stavěli takzvaná oppida, což byla opevněná města; v Čechách známe šest jistých oppid
Keltské náboženství Keltové uctívali přírodní síly a hledali své bohy v přírodních objektech a jevech jejich kulty se tradovaly ústně a některé jejich rysy se dochovaly ve středověkých irských a velšských mýtech Keltové brzy přejali křesťanství a první keltský kostel byl na Britských ostrovech postaven kolem roku 200 n.l. keltské náboženství zaniklo po rozšíření křesťanství v západní Evropě na konci starověku a na počátku středověk nejvyšší bůh v jejich systému: Taranis posvátná rostlina: jmelí posvátná zvířata: jeleni, koně a kohouti posvátné stromy: duby (posvátné byly tzv. nemethony, neboli posvátné dubové háje, kam měli povolen vstup pouze druidi) Svým bohům přinášeli i lidské oběti, většinou však obětovali zvířata.
Druidi zvlášť významnou roli v náboženském životě Keltů sehrávali druidi (učenci a kněží) některé prameny uvádí, že se na druida studovalo až 20 let byla to velmi vážená vrstva lidí každoročně se scházeli ke svým sněmům v Carnutu (město na území dnešní Francie)
Keltské svátky Po Keltech nám zůstala ještě jedna věc, která se kupodivu zachovala v téměř nezměněné formě až dodnes: naše svátky. Kromě slunovratů a rovnodenností měli Keltové čtyři důležité svátky, které se ve více méně zachovaly do dnes. Rok začínal Samhainem a slavil se 1. listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční. Jeho název se skládá ze slov „sam-fuin“ tedy „Konec léta“. Dnešního dne se můžeme setkat ve stejné době s křesťanským svátkem všech Svatých 1. listopadu a následných Dušiček 2. listopadu. Byl to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy. V 16. století už byly svátky prolnuty tak, že se slavily jako jeden. 1. února se slavil Imbolc v Irsku nazývaný Oimealg. Dnes máme ve stejném čase svátek Hromnice 2. února. V noci z 30. dubna na 1. května se slavil Beltine, který dnes známe jako „Čarodějnice“, které se pálily už tehdy a symbolizovaly veškeré utrpení a strádání. Název je tvořen slovy „Bel-tine“, což znamená „Jasný oheň“ a byl to nástup k pohostinnému letnímu období. Lughnasad se slavil 1. srpna, ze kterého možná vznikly i dnešní dožínky. Šlo o oslavy nadcházejících žní, ale jeho význam tkvěl mimo jiné v uzavírání manželských svazků.
Válečnictví Římané považovali Kelty resp. Galy za velmi bojovný a srdnatý národ. Paradoxně samotní Keltové neusilovali o dobývání cizích zemí, nýbrž většinou se spokojili s loupeživými nájezdy a drancováním. Keltský způsob válčení popisovali římští i řečtí autoři jako velice divoký a ztřeštěný. V boji se Keltové postavili čelem k nepřátelskému vojsku a začali strašlivě křičet a tlouct oštěpy a meči do svých štítů. Pak se za neutuchajícího řevu prudce rozeběhli proti svým soupeřům. Nepřátelští vojáci vyděšení zjevem a hrozivým křikem Keltů někdy ztratili odvahu a obrátili se na útěk. Boj s prchající armádou byl pak pro Kelty snadnou záležitostí. Pokud se ovšem nepřátelské vojsko nezaleklo, Keltové zastavili krátce před tím, než došlo ke střetu a vrátili se do svého původního postavení, aby začal celý proces nanovo.
Konec