(seminární práce do Mezinárodních vztahů) M a s a r y k o v a u n i v e r z i t a v  B r n ě P e d a g o g i c k á f a k u l t a TURECKO 1945-2007 (seminární práce do Mezinárodních vztahů) Vypracovala: Vičarová Alena Ročník: IV., OV-VV 2007

Národní heslo: „Yurtta Sulh, Cihanda Sulh“ „Mír doma, mír na světě”

OBECNÉ INFORMACE TURECKO (oficiálním názvem Türkiye Cumhuriyeti, česky Turecká republika) se rozkládá na poloostrově Malá Asie, kde zabírá plochu 755 688 km2 a z menší části na Balkánském poloostrově s rozlohou 23 764 km2. Evropská část je od asijské oddělena úžinami Bospor a Dardanely, mezi nimiž je Marmarské moře. Evropské území se nazývá THRÁKIE a asijské ANATOLIE, která se táhne k východu a protéká jí nejdelší řeka této oblasti Kizilirmak. Velký význam mají řeky Eufrat (tur. Firat) a Tigris (tur. Dicle) a největší jezera Tuz a Van. Na severu omývá břehy státu Černé moře, na jihu Středozemní a na západě moře Egejské a Marmarské.

Na evropské pevnině sousedí Turecko s Bulharskem a Řeckem. Ve východní části sousedí na SV s Gruzií a Arménií, na V s Íránem, Írákem a Sýrií. Nejvyšší horou Turecka je Velký Ararat (5165 m.), sever země je lemován krystalickým Pontským pohořím, na jihu se rozkládá pohoří Taurus a východní část Turecka vyplňuje Arménská vysočina.

OBYVATELSTVO V Turecku žije 70 413 958 milionů obyvatel (červenec 2006), z toho 57% na venkově. 80% obyvatel jsou Turci, 20% Kurdové. Národnostní menšiny tvoří Arabové, Čerkesové a Gruzínci. Menší celky tvoří Řekové, Bulhaři, Arméni, Albánci, Ázerbájdžánci a Turkmeni. Nejdůležitější města Turecka jsou: Istanbul (10 milionů obyvatel), hlavní město Ankara (4 miliony obyvatel) a Izmir (8 milionů obyvatel). JAZYK Jediný úřední jazyk je tzv. tureckoturečtina, patřící k rodině tureckých jazyků. Vznikl z osmanské turečtiny a prezident Atatürk nahradil arabské písmo latinou. Moderní turečtina je postavena na logice a fonetičnosti. Každé písmeno turecké abecedy je zvučné, slova jsou přízvučná na poslední slabice. Přízvuk je třeba klást velice přesně.

NÁBOŽENSTVÍ Turci jsou většinou muslimové (sunnité). K jejich pěti povinnostem daným vírou (tzv. pět přikázání) patří: • 5 x denně se modlit, • uznávání Alláha jako jediného boha a Mohameda jeho prorokem • poskytovat almužnu • dodržovat ramadán • vykonat cestu do Mekky Podle Atatürkova zákona z roku 1926 byla oddělena moc státní od náboženské. Téhož roku si ženy již nemusely zahalovat obličeje a bylo jim umožněn oblékat se podle evropského stylu. Islámské náboženské právo bylo nahrazeno evropským právním systémem. Necelé 1% zaujímají ostatní církve – křesťané, židé.

POLITICKÝ SYSTÉM STÁTNÍ ZŘÍZENÍ V roce 1922 byl zrušen sultanát a 29. října roku 1923 bylo Turecko prohlášeno parlamentární republikou s oddělenou mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní. Specifikem demokracie v Turecku byla role armády, která v minulosti zasahovala do politiky a bránila sekulární a republikánský charakter státu. Fakticky hrála roli konstituční pojistky. Role turecké armády v politickém systému se pod tlakem EU postupně omezila. V čele státu stojí prezident volený Národním shromážděním na sedm let. K úspěšnému zvolení musí prezidentský kandidát získat dvoutřetinovou většinu hlasů v Národním shromáždění (v prvních dvou volbách; ve třetím kole volby stačí prostá většina kladných hlasů). Prezident nemusí být členem parlamentu a jeho úloha je spíše reprezentativní.

Prvním prezidentem se stal Mustafa Kemal Paša, Turky zvaný ATATÜRK – v překladu znamená „otec Turků“. Turci jej velice milují a v jeho případě se dá hovořit o kultu osobnosti. Jeho fotografie a obrazy visí nejen na úřadech a veřejných prostranstvích, ale i v domácnostech. Současným tureckým prezidentem je Abdullah GŰL (nominovaný vládní Stranou spravedlnosti a pokroku –AKP), který byl do své funkce zvolen v srpnu 2007. Gül je prvním politikem s muslimskou minulostí, který stane v čele Turecka od jeho vzniku v roce 1923. Proti jeho zvolení byli představitelé opozice, kteří se obávají, že by dosavadní ministr zahraničí mohl funkci zneužít k posílení vlivu islámských kruhů v zemi. V Turecku je přitom uzákoněno oddělení státu a víry. Gül však slíbil, že bude Se sou ženou Hayrünnisou respektovat republikánské sekulární instituce.

VLÁDA V čele vlády stojí premiér VLÁDA V čele vlády stojí premiér. Premiér je volen parlamentem a jmenován prezidentem. Na základě doporučení premiéra pak prezident jmenuje zbývající členy vlády. Všichni členové vlády (včetně premiéra) musejí být zároveň členy parlamentu. Premiérem je od listopadu 2002 Recep Tayyip ERDOGAN (AKP) (ve funkci zůstal i po volbách v červenci 2007, následující volby se budou konat v roce 2012).

Strana Spravedlnosti a pokroku 341 zástupců PARLAMENT  Zákonodárnou moc reprezentuje jednokomorové Národní shromáždění - Turkiye Buyuk Millet Meclisi, kde je 550 zástupců všech 81 tureckých provincií, volených na pět let. Národní shromáždění volí prezidenta i premiéra. Volební systém do Národního shromáždění je proporční.  Zastoupení parlamentních stran je proporční s 10 procentním prahem pro vstup = 10% vstupní klauzule. Rozdělení křesel v Národním shromáždění podle politických stran NÁZEV STRANY POČET KŘESEL Strana Spravedlnosti a pokroku 341 zástupců Republikánská lidová strana 112 zástupců Strana národní akce   71 zástupců Nezávislí kandidáti  26 zástupců

POLITICKÉ STRANY Každá politická strana v Turecku musí formálně dodržovat odkaz prvního prezidenta a zakladatele moderního Turecka, Atatürka. Jde především o republikánství. Strana Spravedlnosti a pokroku (Adalet ve Kalkınma Partisi, AKP) - AKP vznikla teprve v srpnu 2001. Její zakladatelé byli původně členy ultra konzervativní Refah Partisi, zakázané a rozpuštěné v roce 1996. AKP se nicméně prezentuje jako středo-pravicová, pro-evropská, pro- americká, nábožensky umírněná strana. Podporu získává napříč politickým spektrem. V čele stojí Recep Tayyip ERDOGAN. Po volbách v roce 2007 je opět vládní stranou. Republikánská lidová strana (Cumhuriyet Halk Partisi, CHP) Podporuje členství v EU, ale silně pro- evropský postoj AKP tlačí CHP k nacionalismu. Vnitřně nejednotná, jinak spíše strana sociálně demokratického typu. Je opoziční stranou.

Strana národní akce (Milliyetçi Hareket Partisi, MHP) je ultrapravicovou stranou, bez zastoupení v parlamentu (ve volbách v roce 2007 získala 14,3 %). Vystupuje proti EU a minoritám (Kurdům, Arménům). Spolu s CHP je v opozici. SOUDY Moc soudní v Turecku je vysoce strukturovaná s Ústavním soudem jako nejvyšší instancí. Jeho nezávislost a svobodu zaručuje Ústava; formálně není žádné organizace, jednotlivce či instituce, které by mohly zasáhnout či neuposlechnout jeho rozhodnutí. V minulosti však opakovaně do ústavního pořádku zasahovala armáda, pokud cítila, že vláda by nerespektovala ústavu. Republika Turecko též respektuje nadřazenost rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze Štrasburku.

ADMINISTRATIVNĚ-SPRÁVNÍ ČLENĚNÍ V roce 1923 byla uzavřena Lausannská smlouva, která uznala Turecko jako suverénní stát a byly stanoveny jeho pevné hranice. Země je rozdělena do 81 provincií, zvaných il (množné číslo iller), každá provincie má guvernéra a je pod správou kraje a 7 regionů (bölgesi, množné číslo bölgeleri). V každé provincii je jeden městský výbor a jeden magistrát. Ve vesnicích je starosta a magistrát – rada starších. Regiony a provincie jsou následující: Marmarský region (Marmara Bölgesi) Balıkesir, Bilecik, Bursa, Çanakkale, Edirne, İstanbul, Kırklareli, Kocaeli, Sakarya, Tekirdağ, Yalova Egejský region (Ege Bölgesi) Afyonkarahisar, Aydın, Denizli, İzmir, Kütahya, Manisa, Muğla, Uşak Středomořský region (Akdeniz Bölgesi) Adana, Antalya, Burdur, Hatay, Isparta, Kahramanmaraş, Mersin, Osmaniye

Střední Anatolie (İç Anadolu Bölgesi) Aksaray, Ankara, Çankırı, Eskişehir, Karaman, Kayseri, Kırıkkale, Kırşehir, Konya, Nevşehir, Niğde, Sivas, Yozgat Černomořský region (Karadeniz Bölgesi) Amasya, Artvin, Bartın, Bayburt, Bolu, Çorum, Düzce, Giresun, Gümüşhane, Karabük, Kastamonu, Ordu, Rize, Samsun, Sinop, Tokat, Trabzon, Zonguldak Východní Anatolie (Doğu Anadolu Bölgesi) Ağrı, Ardahan, Bingöl, Bitlis, Elazığ, Erzincan, Erzurum, Hakkâri, Iğdır, Kars, Malatya, Muş, Tunceli, Van Jihovýchodní Anatolie (Güneydoğu Anadolu Bölgesi) Adıyaman, Batman, Diyarbakır, Gaziantep, Kilis, Mardin, Şanlıurfa, Siirt, Şırnak

EKONOMIKA V posledních dvaceti letech turecká ekonomika prošla zásadní změnou. Přibližně od počátku osmdesátých let začala vláda zavádět protržní reformy, podporovat soukromé podnikání a privatizaci neefektivních státních společností a dotovaného zemědělství. Vláda začala úspěšně spolupracovat s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, byl modernizován sociální systém a schválena legislativa, která zprůhledňuje podnikání pro zahraniční investory. Z dlouhodobého hlediska však zůstává ekonomika nestabilní. Země je velmi lákavá pro zahraniční investory i jako turistická destinace. Právě tato dvě odvětví mnozí analytici považují za zásadní pro další vývoj. K 1. 1. 2005 začala v Turecku platit Nová turecká lira (YLT), která se od té staré lišila tím, že má nominálně o šest nul méně.

ZAHRANIČNÍ POLITIKA Turecko se od svého vzniku (1923) snažilo o úzkou spolupráci s Evropou a západními institucemi. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války. Za 2. světové války zůstalo Turecko do března 1945 neutrální, potom vyhlásilo válku nacistickému Německu. Po ní sledovalo prozápadní kurs. Ankara se stala zakládajícím členem Společnosti národů (OSN, 1945) a Rady Evropy (1949). Turecko je blízký spojenec Spojených států, obzvláště v bezpečnostních otázkách. Roku 1952 přistupuje k  NATO. Jako jeho člen hrálo zásadní roli ve studené válce. Již v roce 1959 podalo Turecko přihlášku do Evropské Hospodářského společenství (EHS) a v září 1963 s Evropským společenstvím podepisuje asociační dohodu, tzv. Ankarskou dohodu. Roku 1964 vstupuje v platnost tato asociační smlouva, kde se hovoří o možnosti pozdějšího vstupu Turecka do EHS.

V roce 1971 se dostala k moci armáda a zavedla režim blízký vojenské diktatuře. Další vojenský převrat v roce 1980 nastolil moc generála Kemala Evrena. Parlament byl rozpuštěn, ústava zrušena a odpůrci vojenské vlády pronásledováni. Roku 1982 vstoupila v platnost prezidentská ústava, prezidentem se stal Evren. K volbám v roce 1983 vojáci připustili jen 3 strany. Od dubna 1987 požádalo Turecko o plné členství v ES. 1989 je tato žádost odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry - od roku 1989 začal boj Kurdů za utvoření nezávislého kurdského státu na severu Turecka v čele s marxisticky orientovanou Stranou kurdských pracujících). Od poloviny března 1995 vedla turecká armáda ofenzívu proti Kurdům na turecko-iráckých hranicích. Strana kurdských pracujících úporně bojovala proti tureckým vojskům z iráckého území. 1.ledna 1996 vstupuje v platnost zavedení celní unie s EU. Roku 1997 se na summitu v Lucembursku EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země.

Roku 1999 na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup do EU. Roku 2002 proběhla a vstoupila v platnost poslední část velké ústavní reformy požadované EU (zrušení trestu smrti atd.). Roku 2004 vstupuje v platnost nové trestní právo. V říjnu 2004 doporučuje Evropská komise jednání o vstupu. V prosinci na Bruselském summitu byl oznámen termín začátku přístupových jednání - 3. říjen 2005 - s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014. Dne 29. 7. 2005 byl v Bruselu podepsán Dodatkový protokol k Ankarské dohodě. Po podpisu protokolu vydalo Turecko jednostranné prohlášení, v němž odmítlo uznání Kyperské republiky jakož i zpřístupnění svých přístavů a letišť pro kyperské lodi a letadla.

V roce 2006 došlo ke komplikacím ve vztahu mezi Tureckem a Evropskou unií. Kromě politických příčin v některých členských státech EU a diskutované otázky absorpční schopnosti EU se jednalo zejména o odmítnutí turecké vlády ratifikovat dodatek k Ankarskému protokolu – rozšíření Celní unie o 10 nových členů EU (vč. řeckého Kypru, který turecká administrativa neuznává). EU se nachází v nepříjemné situaci, kterou teoretikové evropské demokracie nazývají “rétorickou pastí”. Jde o to, že EU se snaží budoucím příslibem členství ovlivňovat vnitropolitický vývoj v nečlenských státech podle svých představ. Zejména se jedná o politické reformy. V případě Turecka o respektování práv Kurdů, žen, zrušení trestu smrti, omezení vlivu armády v politice atd. Dané země se pak po splnění všech požadavků logicky přihlásí o členství.

Pokud by se EU rozhodla, že Turecko není vhodné přijmout jako plnoprávného člena vedlo by to v Turecku ke změně zahraniční politiky. Turecko by se pravděpodobně začalo orientovat na oblast Středního východu, kde by hrálo přirozenou roli mocnosti. Kdyby Turecko vstoupilo do EU, stalo by se už kolem roku 2040 nejpočetnější zemí v EU. Skutečnost, že je to takřka čistě muslimská země s jiným kulturní odkazem, země se slabou ekonomikou a silným zemědělským sektorem (v zemědělství pracuje stále přes 30 % zaměstnanců a produkuje pouze něco málo přes 10 % HDP), vyvolává obavy. Většina tureckých politických stran vyjadřuje k členství pozitivní vztah, podpora vstupu u obyvatel je nebývale vysoká (kolem 75 %).

ČLENSTVÍ ZEMĚ V MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍCH A REGIONÁLNÍCH USKUPENÍCH Turecko v roce 1991 podepsalo asociační dohodu s Evropským sdružením volného obchodu (EFTA), je členem Mezinárodního světového fondu (IMF), Světové banky (WB), Světové banky pro obnovu a rozvoj (IBRD) a OECD (1960). Vstoupilo též do Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, 1975) a podílelo se na řešení blízkovýchodního konfliktu. Stálo rovněž u zrodu Organizace islámské konference (OIC, 1969) a Organizace ekonomické spolupráce (ECO, 1975), která sdružuje nearabské země Blízkého východu (kromě Izraele). V rámci organizace D-8 (Developing countries–seskupení 8 islámských zemí) usiluje od r. 1997 o užší spolupráci s islámskými turkofonními republikami. Ankara podporuje i černomořskou a balkánskou spolupráci (BSEC). Dále je Turecko členem UNESCO, WHO, WTO (Světová obchodní organizace, 25.5.1995).

PŘEHLED BILATERÁLNÍCH SMLUV S ČR (VČETNĚ DATA VSTUPU) Dohoda o likvidaci některých otevřených finančních nároků sjednaná výměnou dopisů (20. 3. 1970) Dohoda o hospodářské, technické, průmyslové a vědecké spolupráci (6. 1. 1976) Konzulární úmluva (15. 11 .1977) Dohoda o mezinárodní silniční dopravě (30. 6. 1981) Dohoda o spolupráci v oblasti cestovního ruchu (30. 6. 1981) Ujednání o zrušení vízové povinnosti pro držitele diplomatického, zvláštního nebo služebního pasu sjednaná výměnou dopisů (18. 2. 1991) Dohoda o sukcesi do dvoustranných smluv sjednaná výměnou dopisů (Praha 12. 12. 1996, Ankara 20. 2. 1997) Dohoda o spolupráci při potírání mezinárodního nedovoleného obchodu s omamnými a psychotropními látkami,mezinárodního terorizmu a organizovaného zločinu (17. 1. 1997)

Ujednání mezi MO ČR a GŠ TR o vzájem Ujednání mezi MO ČR a GŠ TR o vzájem. spolupráci ve vojenské oblasti (22. 10. 1997) Dohoda o letecké dopravě (1996) Dohoda o vojenské spolupráci v obranném průmyslu (1999) Dohoda o spolupráci v oblasti zemědělství (7. 9. 2000) Dohoda o spolupráci v celních otázkách (10. 10. 2000) Dohoda o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu (15. 12. 2003) Dohoda o ochraně a podpoře investic (30. 4. 1992) Smlouva mezi Českou republikou a Tureckou republikou o sociálním zabezpečení (3. 10. 2003) Dohoda mezi vládou České republiky a vládou Turecké republiky o spolupráci v oblasti kultury, školství, vědy, mládeže a sportu (v Ankaře 3. 10. 2003) Dohoda o spolupráci v oblasti kultury, vzdělávání, vědy, mládeže a sportu (2. 10. 2003) Smlouva mezi ČR a TR o sociálním zabezpečení (26. 10. 2004)

VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM Většina žáků v Turecku navštěvuje veřejné školy, a to na všech úrovních. Soukromé základní a střední školy jsou finančně nezávislé, vzdělávací standardy a nařízení pro tyto školy se v zásadě shodují s opatřeními pro veřejné školy. Administrativa vzdělávacího sektoru je v Turecku vysoce centralizovaná a spadá pod Ministerstvo národního vzdělávání (Milli Eğitim Bakanlığı, MEB). Ministerstvo je zodpovědné například za navrhování školních osnov, za koordinaci práce státních úředníků, za soukromé a dobrovolné organizace, výstavbu škol či rozvíjení vzdělávacích materiálů. Vrchní rada národního vzdělávání (Talimve Terbiye Kurulu Başkanlığı) přijímá konečné rozhodnutí o školních osnovách a nařízeních, které byly navrženy ministerstvem.

Vzdělávání v 81 provinciích je organizováno „řediteli vzdělávání“, kteří jsou jmenováni ministrem. Tito ředitelé jsou ovšem zodpovědní provinčnímu guvernérovi, proto je administrativní kontrola veřejných škol prováděna na lokální úrovni. Dohled nad vzdělávacími institucemi je zajištěn jak centrálně, tak i regionálně. Zatímco základní školy jsou kontrolovány regionálními inspektory, za kontrolu středního školství zodpovídají inspektoři jmenovaní přímo ministerstvem národního vzdělávání. Vysoké veřejné školství je nezávislé pro účely výzkumu a výuky. Vysoké školy ale musí každý rok předložit pravidelnou zprávu Radě vyššího vzdělávání (Yükseköğretim Kurulu, YÖK), která je zodpovědná za jeho plánování a koordinaci.

ZAJÍMAVOSTI STÁTNÍ SVÁTKY DATUM SVÁTEK 1. leden Nový Rok 10.-11. leden Kurban Bayrami (svátek obětování) 23. duben Den nezávislosti a Den dětí 19. květen Den sportu a mládeže 30. srpen Den vítězství 23.-24. říjen Ramazan Bayrami (konec Ramadanu) 29. říjen Den Republiky ZVYKY A TRADICE V Turecku jsou zachovávány všechny staré tradice. Chlapci se ve věku 6 – 12 let podrobují obřadu obřízky. Svatba je oslavována velmi hlasitě a ve velkém počtu pozvaných lidí (svatba o sto lidech je považována za malou).

POUŽITÉ ZDROJE: Sopouch, Jaromír: TURECKO-průvodce do zahraničí. nakl. Olympia, Praha 1993 Parker, Geoffrey: ATLAS SVĚTOVÝCH DĚJIN. Knižní klub, Praha 1999 www.kulturturizm.gov.tr www.apa.com.tr www.turecko.cz www.euroskop.cz www.novinky.cz www.tyden.cz